Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vohkadeh
(2. část)

Bob sáhodlouhými kroky kráčel napřed, odstrčil od sebe obě křídla vrat, jakoby z papíru byla.
Potom všechna společnosť zmizela za ohradou.
Uprostřed stála dosti úhledná chaloupka, vystavěná z kamení, hlíny i dřeva a pokrytá šindelem, z daleka přivezeným.
Dvéře byly otevřeny. Když vstoupili tam jezdci, spatřili Indiána seděti veprostřed jizby. Kde by měl svého koně, o to snad neměl ani starosti. Oř jeho vešel do ohrady i s ostatními koňmi.
Vstoupivše do světnice, přivítali Martin a Hobble-Frank své hosti, kteří rozhlíželi se zvědavě po jizbici. Zadní čásť její sloužila za krám, v němž zboží nebyly již valné zásoby. Na kůlech přibitá víka beden zastupovala stoly. Tímtéž způsobem pořízeny byly i stolice. V jednom koutě stály postele; byly velmi stkvostné, že záviděli bychom jich skoro obyvatelům tohoto srubu. Záležely totiž z několika kožešin strašlivého medvěda hnědého, jenž náleží mezi nejnebezpečnější šelmy americké. Postaví-li se dospělý grizzly na zadní nohy, převyšuje zajisté o půl metru zrostlého muže. Takového medvěda zabiti počítají Indiáni za největší hrdinství. I běloši vyhnou se raději medvědu hnědému, než pustili by se s ním v nebezpečný zápas.
Na stěnách visely rozličné zbraně a znamení vítězná, nedaleko komína na dřevěných kůlech upevněny byly veliké kusy uzeniny.
Oken skleněných chatrč neměla; místo jejich zastávaly okenice. Z té příčiny a že slunce sklánělo se již pod obzor, bylo v chaloupce skoro tma.
"Massa Bob rozdělá oheň," řekl proto Negr.
Přinesl náruč suchého chrastí a punksem (indiánským rozžehadlem) rozdělal po té oheň v krbu. Za troud k rozžehadlu tomu béře se suché, snadno zápalné a strouchnivělé dřevo dutých stromův.
Obrovskou postavu černochovu při vzpomenuté tuto práci jasně ozařoval veselý plamen. Tělo kryl volný oblek z jednoduché látky; hlava nebyla chráněna ničím a to ze zvláštní příčiny. Dobrý Bob totiž byl také trochu ješitným; nechtěl, aby měli ho lidé za čistého Afričana. Pohříchu však jeho hlava, porostlá krátkými, hustými a kudrnatými vlasy, nezvratně hlásala jeho původ; i namáhal se marnivý černoch co nejvíce, aby hustou vlnu nahradil hladkým rovným vlasem. Za tím účelem mazával si hlavu jelením lojem a splítal pak krátkou nevázanou motanici v nesčetné tenké culíky, jež ode hlavy jeho odstávaly jako ostny ježkovy. Tato okrasa hlavy dodávala při sporém osvětlení Bobovi opravdu divuplného vzezření.
Až dosud málo naši známí vespolek rozmlouvali. Teprve když veselý oheň ve světničce plápolal, oslovil Hobble-Frank Indiána: "Můj rudý bratr jest nyní v domě našem. Jest nám srdečně vítán a nechť sdělí nám své poselství."
Rudoch rozhlédl se zkoumavě vůkol a odvětil: "Vohkadeh nemůže mluviti, dokud neokusil vaší dýmky smírné."
Po té sňal Martin, syn lovce medvědův, se stěny indiánský kalumet a nacpal hlavičku jeho tabákem. Zatím posadili se všichni okolo rudocha, a Martin zapáliv tabák, vyfoukl kouř nahoru a dolů jakož i ke všem čtyřem stranám světovým, řka: "Vohkadeh jest naším přítelem, a my jsme jeho bratry. Nechť kouří s námi z této dýmky smírné a sdělí nám pak své poselství."I podal dýmku Indiánovi, jenž učiniv taktéž jako prve Martin, odvětil: "Vohkadeh neviděl nikdy ještě ani vás, ani tohoto černocha. Byl k nim vyslán, oni osvobodili jej ze zajetí. Jejich nepřátelé jsou také jeho nepřátely, a jeho přátelé nechť jsou i jejich přátely! Hau!"
Hau znamená u Indiánů tolik, jako naše: ano, zajisté. Slova toho užívá se zvláště na konci řeči na dotvrzení pronesených slov.
Potom podal dýmku vedle sedícímu. Zatím co kalumet koloval od muže k muži, sedl si Vohkadeh, zase čekaje, až posléze Bob potvrdí bratrství kouřem tabákovým. Při pozdravení tomto vedl si Indián jako starý, zkušený náčelník, a také Martin, zpola ještě chlapec, tvářil se vážně, dávaje tak najevo, že vědom je si své důstojnosti jako hostitel v otcově nepřítomnosti.
Když Bob dýmku odložil, ujal se slova Vohkadeh: "Znají moji bílí bratří slavného bělocha, jemuž Siouxové Nou-pay-klama říkají?"
"Old Shatterhanda myslíš?" otázal se dlouhý Davy. "Neviděl jsem ho dosud, ale mnoho slyšel již o něm každý z nás. Víš ty něco o něm?"
"Miluje rudochy, ač sám jest běloch. Je nejznamenitějším stopovačem. Kule jeho nikdy se nechybí, a neozbrojenou pěstí přemůže nepřítele sebe silnějšího. Proto jeho jméno. Krve a života svých nepřátel šetří; poraňuje je toliko, aby učinil je k boji neschopnými, a teprve jde-li o jeho vlastní život, usmrtí protivníka. Před lety lovil nahoře u řeky Yellovstonské; byl to první běloch v krajině tamější. Přepadli ho Sioux-Ogallallové, on s nimi bojoval, jeden proti mnohým. Stál na skále. Kule Ogallallův nemohly ho zasáhnouti, ale on na ně nestřelil, domnívaje se, že všichni lidé jsou bratří. Dva dni a dvě noci ho obléhali. Potom sestoupil Old Shatterhand a nabídl se bojovati se třemi z nich, oni tomahavkem, on beze zbraně. Zabil je všechny pěstí, ač byli mezi nimi Udatný Bůvol, nepřemožitelný náčelník, a Zlý Oheň, nejsilnější muž celého kmene. Veliký nářek rozléhal se po všech horách a ve všech vigvamech Ogallallův. Nářek ten dosud neumlkl, ozývá se vždy znova v úmrtní den oněch tří bojovníkův. Uplynul shakoh, a nejstatnější bojovníci z celého kmene vydali se k Yellovstonu, aby na hrobech oněch tří usmrcených zapěli pohřební zpěvy. Běloch, který jim na té pouti v cestu přijde, jest ztracen; na hrobech Shatterhandem usmrcených bojovníků bude umučen, aby duše jeho ve věčných lovištích obsluhovala duše zabitých Ogallallův."
"Řečník se odmlčel. Martin vyskočil a zvolal: "Bobe, osedlej rychle koně! Franku, připrav náboje a potraviny, a já zatím prohlédnu zbraně a nabrousím nože!"
"Proč?" ptal se Frank udiveně.
"Což nerozuměl jsi, co vypravoval Vohkadeh? Sioux-Ogallallové zajali mého otce a chtějí ho umučiti. Musíme jej vysvoboditi. Nejdéle za hodinu vydáme se na cestu k řece Yellovstonské."
"U všech kozlů," vzkřikl Frank, také prudce vyskočiv. "To mi rudoši draze zaplatí!"
Také Bob.se vzchopil, popadl kůl, jejž prve přinesl, a řekl: "MassaBob také půjde! Massa Bob sám zabije všechny Ogallally!"
Tu však pozdvihl Vohkadeh ruku a pravil:"Jsou moji bílí bratří vosy, které sem tam zlostně poletují, byly-li podrážděny? Nebo jsou muži, kteří vědí, že každému důležitému podniknutí rozumná úrada předcházeti musí? Vohkadeh nedomluvil ještě."
"Povez mi především, hrozí-li mému otci nebezpečí nebo ne!" naléhal Martin."Hnedle zvíš!"
"Žádám, abys ihned odpověděl na mou otázku," durdil se mladík.
Jemmy ho chlácholil: "Upokojte se, můj mladý příteli! Tuze spěšno, lidem směšno. Nejprve popřejte času Vohkadehovi, by vypověděl vše; potom se uradíme a k činům přistoupíme."
"Vy také?"
"Toť se rozumí! Kouřili jsme společně z kalumetu, jsme tudíž přátelé, bratří! Dlouhý Davy a tlustý Jemmy neopustili dosud nikoho, kdo potřeboval pomoci jejich. Jest nám ostatně lhostejno, pojedeme-li do Montany bůvolů lovit, anebo zajedeme-li si prve k Yellovstonu na valčík se Sioux-Ogallally. Ale vše musí státi se v náležitém pořádku, jinak neměli by staří lovci, jako my pravé zábavy z toho. Proto si na chvilku ještě sedněte, buďte klidným, jak se sluší a patří. Náš rudý bratr řekl pravdu: Jsme muži! Rozumíte?"
"Velmi dobře!" přizvukoval Frank. "Rozčilení nikdy neprospívá. Třeba býti rozvážnými."
Když se všichni opět utišili a posadili, jal se Indián vypravovati: "Vohkadeh vychován byl od Sioux-Poncaův, přátel bělochův. Později přinucen byl státi se Ogallallem, ale stále čekal na příhodnou chvíli, aby je opustil. Také nyní bylo mu s bojovníky táhnouti k Yellovstonské řece. Byl přítomen, když přepadeni byli ve spánku lovec medvědův a jeho průvodčí. Ogallallům jest se míti na pozoru, nebo tamo v horách zdržují se Šošonové, jejich nepřátelé. Vohkadeh byl vyslán, aby prozkoumal vigvamy Šošonův, ale on tak neučinil, nýbrž spěchal na východ do chýže medvědobijce zpravit jeho syna i přítele o tom, co se stalo."
"Ó, jak jsi hodný, nikdy ti toho nezapomenu!" zvolal Martin.
"A ví otec o tom?"
"Vohkadeh mu to sdělil a vyptal se ho na cestu. Mluvil s ním tajně, že toho Siouxové nepozorovali."
"Ale budou tě míti v podezření, až se k nim navrátíš!"
"Nikoli, budou pevně přesvědčeni, že mne Šošonové zabili."
"Dal ti otec můj určité pro nás rozkazy?"
"Nikoli. Vohkadeh má vám říci, že zajat byl se svými průvodci. Teď věděti bude již můj mladý, bílý bratr, co činiti třeba."
"Ovšem že vím! Vydám se a to hned, abych ho osvobodil."
Již opět povstati chtěl Martin, ale Jemmy zadržel ho, vece: "Chcete snad ještě dnes do večera doletěti k rudochům, aby zajali a upekli i vás? Počkejte chvilku ještě, mladý příteli! Tlustý Jemmy pomůže vám rád, ale nemá právě mnoho chuti, aby sám vstrčil hlavu svou pod nůž Ogallallův. Vždyť nedověděli jsme se ještě všecko. Vohkadeh nám poví, kde přepaden a zajat byl váš otec."
Indián odpověděl: "Řeka, jíž bledouši Povder-River říkají, povstává ze čtyř řek. U západní z nich byli přepadeni."
"Dobrá! Stalo se to tedy za Camp Mac Kinneyovým a jižně Murphys Ranchu. Krajina ta není mi neznáma. Jak jen proslulý lovec medvědů dopustiti mohl se takové neopatrnosti?"
"Lovec spal, a muž na stráži stojící neměl ponětí o západě."
"Jen tak lze si to vysvětliti. Kterým směrem dali se potom Ogallallové?"
"Ubírali se k horám, jimž běloši Tlustý Roh říkají."
"Tedy k pohoří Bighornskému. A dále?"
" Táhli podle Hlavy Čertovy - - -"
"Aha, podle Devils Headu!"
"K řece, která tam vyvěrá a potom vlévá se do řeky Bighornské. Tam dověděli jsme se o Šošonech, a Vohkadeh byl vyslán, aby je vyslídil. Neví tedy, kudy Ogallallové dále jeli."
"Toho také nepotřebujeme. Máme oči a najdeme stopu jejich. Kdy událo se přepadení?"
"Před čtyřmi dny."
"Běda! A kdy konána bude veliká slavnosť na hrobech bojovníkův?"
"Až se naplní měsíc. V témže čase zabiti byli také oni tři Ogallallové."
Jemmy rychle počítal v myšlénkách a řekl potom: "Je-li tomu tak, máme ještě dosti času, bychom dohonili rudochův. Do úplňku schází ještě dvanáct dní. Než kolik je Ogallallův?"
"Když jsem odcházel, bylo jich pětkrát deset a ještě šest. Zajatců měli také šest."
"Tedy šest a padesát bojovníků. Kolik měli zajatcův?"
"S lovcem medvědů šest."
"Prozatím víme dosti. Teď můžeme si pověděti, co či niti zamýšlíme. Dlouhé úrady nepotřebujeme. Nuže, Martine Francise, co hodláte učiniti?"
Mladík povstal, zdvihl pravici jako ku přísaze a pravil: "Slibuji tímto, že svého otce vysvobodím, anebo smrť jeho pomstím, i kdyby mně samojedinému Siouxy pronásledovati a s nimi bojovati bylo. Raději zemru, než zrušil bych svou přísahu!"
"Nikoli, sám nepojedeš," vece Hobble-Frank. "Pojedu s tebou a neopustím tebe!"
"A massa Bob také půjde s sebou," prohlásil Negr, "aby vysvobodil massa Francisa a ubil všechny Sioux-Ogallally. Všichni musejí do pekla!" Při tom tvářil se Bob ukrutně a skřípal zuby, až hrůza.
"Já zde také nezůstanu!" řekl Jemmy. "Bude mi zvláštní radostí, podaří-li se nám vyrvati zajatce rudochům. A Davy?"
"Nemluv tak zpozdile!" odpověděl dlouhán lhostejně. "Myslíš, že zde zůstanu a spravovati budu své střevíce a vařiti kávu, zatím co vy znamenitou budete míti zábavu? Myslil jsem, že znáš svého starého soudruha s dostatek!"
"Dobře tak, starý medvěde, jen se nezlob," chlácholil ho Jemmy. "Aspoň zkusíme zase něco vážného. Honba na zvěř každého časem omrzí. A co počne Vohkadeh, náš rudý bratr?"
Indián odpověděl: "Vohkadeh je Mandan, nejvýše schovanec Ponca-Siouxův, nikoli však Ogallalla. Dají-li mu jeho bílí bratří zbraň a náboje, sprovodí je, zemře s nimi, nebo zvítězí nad nepřátely."
"Statečný chlapík!" dí Frank. "Dostaneš zbraň i vše ostatní, ano i nového koně ti dáme, neboť máme čtyři; zbývá nám tedy jeden. Tvůj jest unaven, necháme ho vedle běžeti, až se zotaví. Kdy však, lidičky, vydáme se na cestu?"
"Hned!" odvětil Martin.
"Nesmíme ovšem plýtvati časem," souhlasil tlustý Jemmy, "ale ukvapiti se není také radno. Pojedeme krajinami bez vody a zvěři, a proto zásobiti musíme se potravinami. Také nábojů mnoho si vezmeme. Vůbec připraviti musíme se na cestu velmi důkladně, bychom nic nezmeškali a nezapomněli. Nás je zde šest proti šest a padesáti Ogallallům. To není maličkosť. Také sluší na zřeteli míti, nekuje-li nepřátelství proti nám oněch devět zlodějův, jimž jsme dnes vycinkali. Jest nevyhnutelně třeba, bychom zjistili, opustili-li tuto krajinu nebo ne. A jak bude s domkem? Zůstane nestřežen?"
"Ano," vece Martin.
"Možná, že najdete z něho jenom popel, až se vrátíte, anebo jej zatím někdo vykrade."
"Proti poslednějšímu umím se ochrániti," řekl Martin.
Uchopiv motyku, odkopal z podlahy v určitých směrech značnější vrstvu hlíny. Brzy objevily se mu dvéře, do prostranného sklepa vedoucí. Tam nanesli rychle všechny cennější věci, zamkli dvéře a hlinou opět pečlivě je zakryli. A tak ochráněna byla čásť majetku jejich i proti ohni.
Mužové dali se hned do práce, uložili všechny věci, pokud jich k výpravě nebylo třeba, do podzemní skrýše. Také medvědí kožešiny tam ukryli. Byla mezi nimi jedna zvláště veliká i krásná. Když se jí Jemmy obdivoval, vzal mu ji Martin z ruky a nevrle hodil ji do skrýše.
"Pryč s ní!" pravil. "Nemohu viděti této kožešiny, bych nevzpomněl si na strašnou událosť, již jsem zažil."
"Mluvíte, jako byste byl mužem dospělým, jenž prodělal řadu nebezpečných dobrodružství."
"Snad zkusil jsem opravdu mnoho, ba více, než mnohý starý zálesák."
"Oho! Jenom neprašte!"
Martinovy zraky skoro zlostně spočinuly na tlustém Ferlonovi. Otázal se: "Domníváte-li se, že syn lovce medvědů neměl příležitosti k dobrodružství?"
"Nepopírám toho!"
"Pravím vám, že jako šestiletý chlapec již zápolil jsem s obludou, jejíž kožešinu právě jste obdivoval."
"Šestileté dítě s medvědem takové velikosti? Vím sice, že děti západních těchto končin jiného zrna jsou, nežli hoši, kteří tamo v městech východních houpají se na klínech svých otcův. Viděl jsem mnohého mladíka, který by v New Yorku byl sotva s abecedu, ale přece flintičku ovládati dovede jako starý. Avšak - hm! jak událo se to tenkráte s medvědem?"
"Bydleli jsme tuhle dole na horách v Coloradě. Tenkráte měl jsem ještě matku a k tomu roztomilou sestřičku, která čítala jen čtvero jar; byla tedy o dvě léta mladší než já. Otec odešel opatřit nám zvěřiny, matka sekala venku před chýží dříví. Byla tam v horách zima, velmi tuhá zima. Já i malá Luddy byli jsme sami ve světnici. Sestřička seděla na zemi mezi dveřmi a stolem, hrajíc si s loutkou, kterou vyřezal jsem jí ze dřeva. Já jsem stál u stolu, snaže se do trámce ve dřevěné zdi vyřezati písmena M a L. Byla to začáteční písmena mého a sestřina jména křestního. Chtěl jsem nás oba tímto způsobem zvěčniti. Zabrán jsa v obtížnou práci svou, nevšiml jsem si ani hrubě výkřiku, jejž matka má venku ze sebe vyrazila. A že výkřik se neopakoval, pracoval jsemo svém úkolu dále. Potom zaslechl jsem, že dvéře násilně se otevřely. Domnívaje se, že matka tak hlučně vstoupila do jizby, neobrátil jsem se ani, nýbrž řekl jsem: "Maminko, to jsme Luddy a já; sem přijdeš ty a tatínek."
"Místo odpovědi zaslechl jsem hluboké mumlání. Otočil jsem se. Nebyl ještě den, a jen lesklý venku sníh a plápolající na krbu poleno osvětlovaly trochu světničku. Co jsem uviděl, bylo děsné. Právě před sestřičkou, která zděšením ani nehlesla, stál obrovský šedý medvěd. Huňatý kožich jeho všecek byl ledovými rampouchy ověšen, z tlamy jen se mu kouřilo. Poděšená sestřička prosebně natahovala k němu ručinky, nastrkovala mu dřevěnou loutku, jako by říci chtěla: "Tu máš mou panenku, jen mně neubližuj, zlý medvěde!" Než grizzly neměl slitování. Jedinou ranou porazil dívenku, potom - potom - - ukrutnými zuby rozmáčkl malou, zlatou její hlavinku. Víte zajisté, přátelé, že medvěd žene se nejprve po hlavě své kořisti, neboť mozek jest mu největší pochoutkou. Ještě dnes slyším jeho chrupání; nezapomenu ho nikdy."
Martin přerušil své dojemné vypravování, utřel si upřímnou slzu, při vzpomínce na nešťastnou sestru do oka se mu vedravší. Nikdo neodvážil se jinocha vyrušovati. Za chvíli pokračoval Francis: "Díval jsem se na vše, ale pomoci jsem jí nedovedl. Leknutím nemohl jsem se ani hnouti. Chtěl jsem volati o pomoc, avšak ani slova nevypravil jsem ze sebe. Viděl jsem údy malé sestřičky mizeti ve tlamě obludy, až nezbyla jen dřevěná loutka na zemi upadnuvší. Držel jsem v ruce dlouhý nůž. Chtěl jsem seskočiti se stolu, bych pomstil Luddyi, avšak leknutím byl jsem všecek ohromen. Potom hned obrátil se medvěd na mne, postavil se na zadní nohy, předními opřel se o stůl. Bohu díky! V okamžiku tom nabyl jsem opět vědomí. Hrozný, pronikavý dech medvědův pálil mě již ve tváři; i vzal jsem nůž mezi zuby a obemknuv trám soukal jsem se po něm do výše. Medvěd chtěl se pustiti za mnou, převrhl však stůl. A to právě mne vysvobodilo.
Volal jsem o pomoc, než marně; matka nepřicházela, ač byla by slyšela hlas můj, neboť dvéře byly otevřeny. Grizzly vzpřímil se, aby stáhl mě s trámu. Viděl jste jeho kožich a uvěříte zajisté, že snadno dosáhnouti mne mohl předními tlapami. Ale držel jsem již nůž, levou rukou obemknul jsem trámec a bodal pravicí do tlamy, již po mně vztáhl.
K čemu popisoval bych vám boj, úzkosť a nářek svůj! Jak dlouho jsem se bránil, nevím; v takových okamžicích zdá se čtvrťhodina věčností. Sil mi ubývalo. Přední tlapy medvědovy byly zbodány a rozřezány, když zaslechl jsem i přese vše řvaní medvědovo štěkot našeho psa, jenž byl odešel s otcem. Venku před chýží zavyl, že nikdy ještě takového hlasu u psa jsem neslyšel; potom vraziv do světnice, vrhl se na obrovskou šelmu. Každý z vás zajisté viděl několik psů zápasiti s medvědem, ale že by jediný jen pes pustil se do medvěda, aniž provázel ho pán jeho s puškou a nožem, o tom neslyšeli jste snad. Známo vám, že zdivočilí psi stali se zde ve Státech pravou trýzní některých krajin. Strašně řádívají ve stádech bravu. V Ohiu samotném počítá se, že zhyne tam od těch potulných zvířat ročně asi šedesát tisíc ovcí, ve všech státech vůbec ročně půl milionu. Takoví psi vynikají neobyčejnou smělostí; dají se i do medvěda. Podobného psa jsme chytili a ochočili. Byl velmi ohyzdný, avšak nad pomyšlení silný a věrný. Když vrhl se na medvěda, nevyl, ale řval téměř jako dravec. Uchopil medvěda za hrdlo, aby mu je roztrhl, avšak grizzly rozsápal jej mohutnými tlapami. Za minutu byl pes mrtev - na kusy roztrhán, a potom obrátila se rozzuřená šelma opět na mne."
"A váš otec?" tázal se Davy, jenž napjatě jako všichni ostatní poslouchal vypravování Francisovo. "Pes není nikdy daleko od svého pána."
"Zajisté. Obrácen jsa zády ke dveřím, postavil se právě grizzly zase, aby strhl mě dolů, když vstoupil do světnice můj otec, bledý jako smrť. "Otče, pomoz?" vzkřikl jsem, znova na medvěda dorážeje.
Otec neodpověděl. I jemu bylo, jakoby měl hrdlo sevřené. Zdvihl nabitou ručnici, ale hned zase ji sklonil. Rozčilením stál sotva na nohou. Odhodiv pušku, uchopil za opaskem zastrčený tesák a skočil zezadu na obludu. Levou rukou popadl ji za kožich, ustoupil trochu stranou a vší silou vrazil jí pak dlouhý nůž až po rukojeť mezi žebra. V témže okamžiku však skočil opět nazpátek, aby medvěd ve smrtelném zápase ho nezasáhl. Grizzly stál chvíli nepohnutě, chroptěl a sténal hrozně, napřáhl potom přední pracky a svalil se mrtev. Želízko vniklo mu právě do srdce, jak později vyšlo najevo."
"Chvála Bohu!" děl Jemmy, z hluboká si oddychuje. "Byla to pomoc v nej vyšší nouzi. A vaše matka, můj mladý příteli?"
"Té - ach, té jsem více nespatřil."
Obrátil se jakoby studem a rychle setřel veliké dvě slzy se zkalených očí.
"Nespatřil? Jak tomu mám rozuměti?"
"Když chvějící se otec sundal mne třesoucího se na všech údech s trámu, ptal se po malé Luddyi. Hlasitě vzlykaje vypravoval jsem, co se stalo. Nikdy ještě neviděl jsem takového obličeje, jako byl ve chvíli té obličej dobrého otce mého. Byl žlutý a jako z kamene. Zaúpěl jen jednou, ale jak! Dejž Bůh, abych nikdy již takového hlasu neslyšel! Potom stichl. Posadiv se na lavici, ukryl obličej ve dlaních. Na přívětivá slova má neodpověděl. Když ptal jsem se ho po matce, potřásl hlavou, a když chtěl jsem potom vyjíti ven, abych ohlédl se po ní, uchopil mě za ruku, až vzkřikl jsem bolestí."
"Zůstaň!" poručil mi. "Nehodí se to pro tebe."
"Po té posadil se zase, seděl dlouho a dlouho, až oheň vyhasl. Potom zavřev mne ve světnici, jal se pracovati za chatrčí. Zkusil jsem na jednom místě odstraniti mech, vtěsnaný mezi trámce. Pokus se zdařil. Pohleděv povstalou takto skulinou ven, viděl jsem, že otec kopá hlubokou jámu. Medvěd totiž mou matku přepadl a roztrhal, prve než vedral se do světnice. Nespatřil jsem ani, jak uložil ji otec k věčnému odpočinku, neboť mne zastihl při pozorování mém a postaral se o to, abych příště nedostal se již ke zdi."
"Hrozné, hrozné!" soucitně řekl Jemmy, utíraje si rukávem svého kožicha zkalené oči.
"Opravdu, to bylo hrozné. Otec byl velmi dlouho nemocen. Nejbližší soused poslal k nám muže, jenž pečoval o něho i o mne. Potom však, když otec ozdravěl, opustili jsme onu krajinu - a stali se lovci medvědův. Uslyší-li otec můj, že ukázal se kdesi medvěd, nedá si pokoje, dokud ho neskolí. A já - přiznávám se - učinil jsem také svou bratrskou povinnosť, abych pomstil ubohou Luddyi. Zprvu bušívalo mi ovšem srdce mocně, míříval-li jsem na medvěda, ale vzpomínka na sestru vždy nabádala mne k udatenství. Mám talisman, který mne chrání. Klidné hledívám i největšímu medvědu v oči, jako bych mířil na zajíce."
"Talisman?" otázal se Davy. "Nevěřte, mladý muži, takovým nesmyslům. Hřešil byste proti prvnímu přikázání."
"Nikoli, neboť talisman, který já myslím, jiného je druhu, než jaký vy máte na mysli. Pohleďte naň! Tam visí za obrazem!"
Ukazoval na zeď, na níž visel svátý obraz. Za obrazem zastrčen byl kus dřeva, na kterém dosti zřetelně znáti bylo, že hořejší čásť jeho naznačovati měla hlavu.
"Hm," bručel Davy, který, jako všichni Yankeeové, přísně držel se náboženství. "Nemyslím, že tato věc je obraz nějakého bůžka."
"Nikoli! Nejsem pohan, alebrž dobrý křesťan. Zde vidíte dřevěnou loutku, kterou vyřezal jsem tenkráte Luddyi ke hraní. Památku na hroznou tu událosť jsem si uschoval a nosívám ji vždy na krku, provázím-li otce svého na lov. Ocitnu-li se kdy u velikém nebezpečenství, sáhnu pro loutku, a medvěd jest ztracen: tím buďte jisti!"
Hluboce pohnut položil mu Jemmy ruku na rameno a pravil: "Martine, vy jste hodný jinoch. Věřte, že jsem vaším přítelem, a nezklamete se ve mně nikdy. Ujišťuji vás, že nikdy litovati nebudete důvěry, již mi věnujete. Snad podám vám dosti brzy ve směru tom nezvratné důkazy.