Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Asi rok před objevením se nemluvňátka ve stánku zvrhl kdesi nablízku nějaký ruský kníže, jenž táhl se svým vojskem Prahou na Napoleona, přičemž povoz jeho značně se porouchal. Petříčkova matka stála právě před svou budkou, když nehoda ta se stala; poslala synka ihned se všemi provazy a řemeny, které ve vší rychlosti u sousedů sebrala, kočímu na pomoc. Za tuto ochotu poslal jí cizí velmož po svém kozáku, krásném, vysokém to muži, za nímž, když šel Prahou, kluci běželi, veliký dukát. Koupila si zaň kukli z popelek a Petříčkovi modrou kazajku na neděli. Kukle ta tak dobře slušela k její jemné tváři a útlé, dosud mladistvé postavě, že Petříček, jenž si obyčejně stoupl před stánek, aby se za ní díval, když šla v neděli na požehnání, dobře pozoroval, kterak se každý mužský za ní dívá, což pokaždé jakousi divnou temnou záští ho naplňovalo.
Nebylť kozák ve stánku tenkráte naposledy, od té doby přicházíval častěji, a nejen aby porci pečeně pojedl, nýbrž i aby se poněkud pobavil. Odpočíval pluk pánem jeho vedený na pochodu svém do Francie. Sedl si kozák obyčejně se svým talířem na truhlu a poslal si Petříčka k "Beránkovi" pro pivo; nikdy nepil sám, musili mu matka i syn pilně připíjet. Minuly jim s ním hodiny jako chvilinky, obzvláště když jim vypravoval o své vlasti. Bylo tam prý tak pěkně jako již nikde, žádný vrch, žádná skála, žádná propast, jen všude zelená planina teplounkým sluncem zlacená, čeřící se na jaře jako kvetoucí moře, v němž plynuli vraní koníci tak rychle a četně jako u nás ve vzduchu vlaštovky. Na koních sedávají prý kozáci, veselí to braši, a zpívají sladké písně děvčatům černookým s dlouhými vlajícími vlasy, která před nimi na hřbetech koní se houpají, objímajíce bílýma rukama šíje udatných milenců.
Ale najednou přestal kozák do stánku chodit. Když minul den po dni a on nepřicházel, poslala matka Petříčka, aby se šel přec optat do hostince, kdež se svým panstvem bytoval, cože se s ním děje. Zdali náhle ochuravěl, proč jí to nevzkazuje, aby ho přišla ošetřovat?
Petříček nebyl dlouho vzdálen, nepotřeboval mnoho času, aby se dověděl, co matce vyřizoval. Přinesl jí zprávu, že ona ruská vrchnost již před několika dny se všemi služebníky odjela, kam, že v hostinci nikdo neví.
Nedivil se Petříček ani dost málo vida, kterak matka k smrti ubledlá klesá na truhlu, kde kozák tak často sedával, zpívaje písně své otčiny; vždyť se dal sám před hostincem do pláče slyše, že jim přítel odejel, aniž si vzpomněl dát přátelům svým ve stánku sbohem. Nedivil se i nadál, když vidíval matku sklíčenou a mlčelivou, myslil, že pohřešuje tak tesklivě jako on každovečerního jejich navštěvovatele, který je tak srdečně rozesmával, zadrhuje češtinu a vplítaje do ní slova běžná v jeho nářečí, jejichž významu nemohli přijít na stopu, z čehož vzniklo tolik nedorozumění, jimž znovu zas do oslzení se smáti musili. Scházelo cosi ve stánku, co se tam nesvítily zlaté šňůry na červeném kabátě a dlouhé stříbrné střapce na chlupaté vysoké čepici, co se tam neozýval mužný smích a zpěv, bylo tam jaksi pořád tma, prázdno a pusto.
Plakávaly ženštiny nad nemluvňátkem, plakával i Petříček, ale ne zjevně jako ony, nýbrž zcela potajmu, když ho nemohl pranikdo vidět, nejméně však matka. Ovšem, ovšem, mnoho radosti s otcem neměla, tloukl ji skutečně, kdy mu napadlo, a opíjel se pravidelně neděli co neděli ihned, když s ní přišel ráno z kostela, ale byl by se chtěl Petříček o mnoho vsadit, že tak nečiníval ze žádné zlomyslnosti, nýbrž spíše z lítosti, když jda s ní z kostela vidíval, jak málo k ní se hodí. Bylť Černý Petříček věrný otcův odlesk, vzala si ho matka, jsouc skoro ještě dítětem, jen z přinucení, rodiče její tomu chtěli, poněvadž vydělával co bednářský hezké peníze. Cítil asi do smrti, že si ho ráda nevzala a nikdy mu nepřála, vlastně ani přáti nemohla, a že tedy vším právem někdy po jiném osudu zatoužívá. Ulevoval si v tísni té pitím i bitím.
Černý Petříček přidržoval se od dětinství vždy jen matky, málokdy na otce si vzpomněl, neželel ho, utržil od něho pro nic a za nic také mnoho štilců, což ovšem nebylo žádnou tak příjemnou upomínkou, aby se byl k ní člověk s potěchou vracel. Teď však se mu najednou zdálo, že má jen otce, matka jaksi ze srdce se mu vytratila a obraz zesnulého se mu tam usadil na místě jejím. Často, velice často se s ním v duchu obíral, o něm a osudu jeho rozjímaje, a oplakával ho, jako by mu byl teď teprve zemřel. Modrou kazajku od té doby ani jednou na sebe nevzal; než by ji byl oblékl, chodil raději i v neděli ve všední své plandě, vymlouvaje se matce, že ho škrtí. Když se ho jednou v neděli všecka polekána tázala: "Nevíš, Petříčku, kam se poděla z truhly moje kukle? Víš, ta nová s popelkou? Nemohu ji tam najít, snad mně ji někdo odtamtud nevytáhl?", tu jí neodpověděl jediným slovem a nechal ji kukli hledat a hádat, kterak a v jaké době se asi zloděj do stánku dostal. Přitom ho ale ruka pálila jako živý oheň, musil se ji přemáhat a pořád v kapse ji schovávat, aby je přec jen proti své vůli nevytáhl a jí neukázal ke kašně na smetiště, kamž ji hodil, hluboko do bláta ji zašlapav. Teď teprve věděl, co se to v něm ozývalo, viděl-li, kterak se muži po matce ohlížejí, tušil temně, že obdiv ten v něčem ji i jeho ohrožuje, čemu mu nebylo lze dát jména určitého. Avšak netrvalo to dlouho a Černý Petříček byl tuze rád, že se tak přemohl, vyhýbaje se všem výčitkám o věci, která se již změnit nedala. Stalo se totiž, co sousedka hned zpočátku prorokovala, utrápila se mu matka, zvadla a uschla v krátkosti.
Sousedka věrně až do poslední chvíle u ní setrvala, slíbivši jí na smrtelné posteli, že bude Františkovi ze všech sil nápomocna, aby mohl dostát slibu, který bohu ve jménu jeho učinila. Nevěděla tehdáž ještě, že bude jednou pro ni hračkou podporovat svého křestěnce. Přišla teprve později k štěstí, stavši se vlivem pátera Josefa traktérkou u "Beránka", jehož vlastník ho požádal, aby mu pro místo to schválil nějakou pořádnou, zachovalou ženu.
Přičinila se sousedka, muž ji poslouchal, šlo jim štěstí, peníze se k nim jen hrnuly. Pomohli si za málo let tak dalece, že když domácí zemřel, "Beránka" od dědiců jeho koupili. Jen v jedné věci osud jim nepřál: nemohli si žádné dítě odchovat, ač byly u nich hlídány jako v bavlnce. Říkávali zkušení lidé, že jim umírají právě snad proto, že je tak úzkostlivě střeží, ani na vzduch je nepouštějí a každou veselou hru, skákání a běhání jim zapovídají. Konečně ztratila paní od "Beránka" i muže. Zůstala po jeho smrti jen o jediné dcerušce, bledé, ospalé, nevrlé to holčičce, kteráž pořád zimou se tetelila. Stázička jí říkali.
Paní od "Beránka" bohatstvím svým ani dost málo nezpyšněla, zůstala touže prostou, dobrosrdečnou ženou, kterou byla, když ještě ve stánku vedle Petříčkovy nebohé matky ryby namodro vařívala. Mohla se teď přátelit s největšími boháči, nadcházeli si ji ze všech stran, ona však zůstala věrna starým známým svým. Pohlížela na Františka dosud jako na vlastní dítě a na Petříčka, jenž mezitím dozrál na osobnost tak znamenitou a jemuž za tou příčinou tykati přestala, jako na váženého příbuzného, jehož rada je v domácnosti rozhodná.
Vrcholu přízně a úcty ale u ní dostoupil, když ošativ Františka ke dni prvního jeho přijímání jako nějakého pražského synka, dal po vykonaném obřadě u Sv. Jindřicha sloužit mši svatou za nebožku jejich matku, k níž pozval i paní od "Beránka". Po mši poklekl s bratrem k oltáři a hoch musil před panem farářem opakovat slib, který zaň matka na smrtelném loži byla učinila.
František jej pronášel s tváří tak nevinnou, hlasem tak dojemným, maje zrak přitom tak skromně sklopený a tváře tak líbezně zardělé pohnutím a studem, že se všichni přítomní hlasitě nad ním rozplakali, nejvíce paní od "Beránka". I Stázičku nemohli po celý den uchlácholit. Nevědělo dítě ovšem, co se to děje, oč se jedná a proč ji matka dnes ustrojila do bílých šatiček a vlásky jí propletla jako družičce věncem rozmarýnovým, podobným tomu, který nad Františkem držela jako nad hlavou nějakého ženicha, když církvi se zasnuboval. Buď na ni působilo rozčilení osob dospělých, které vidívala vždy klidné, neb byla v ten den jaksi zvláště dráždivá, krátce odstonala slavnost tu po celý týden v takové míře, že si panímaminka velmi trpce vyčítala, že ji vzala s sebou.
František měl u panímaminky každý den celou stravu dole v šenkovně, v neděli však býval i s bratrem pozván k večeři nahoru k ní do pokoje. V den Páně nesedávala v stolici v průjezdě, aniž pomáhala v kuchyni či k obsluze hostů přihlížela; ponechávala starosti ty služce spolehlivé, které zas za to dovolila ve všední den sloužit bohu. Co žena bohabojná chtěla si přec jednou za týden odpočinout, ne od práce, nýbrž od hrubých a neslušných žertů, které musila den co den v tak hojné míře vyslechnout.
Dobrá panímaminka těšívala se jako malé dítě na tyto večery, bývaly její jedinou zábavou; lepší a hlučnější neznala, znáti nechtěla.
Po dobré a hojné večeři zůstávala ještě dlouho s Petříčkem za stolem sedět, rokujíc s ním buď o bývalých časech, neb jí musel vypravovat, jaké "patálie" zas měl mezi týdnem s lidmi, komu pomohl z louže, na co vychytral a jakých spádů se dopátral a tak dále. Poslouchávala malého mudrce s onou úžasuplnou napjatostí, která je pro vypravovatele tak velice pochlebnou i povzbuzující, a nemohla se jeho povídaček nikdy nasytit. Toť se rozumí, že jí vše sdílel pod pláštíkem nejhlubšího tajemství, z pouhého jen přátelství, aby zvěděla, jaké se teď dějí na světě podivné věci, o nichž se za onoho času lidem ani ve snu nezdálo, a nikoli snad aby byl chtěl někoho u ní pomluvit neb se před ní pochlubit, jaký má mezi obecenstvem vliv a jakou moc.
Děti - to jest František a Stázička - mezi jejich hovorem obyčejně od stolu vstaly; on, že mu slušnost tak kázala, a ona, že jí tam byla dlouhá chvíle. František zalezl do kouta za veliká černá kachlová kamna, kdež na hraničce dříví tam narovnané ostýchavě se stiskával, a Stázička se skrčila na druhé straně vedle dvířek na stoličce, kde bývalo v zimě v létě nejzamilovanější její místečko. Vyseděla tam celé hodiny, zaobalena jsouc ve veliký teplý šátek, ale přesto každou chvíli zimou se otřásla. Hladíc na klíně velikou mourovatou kočku, družku svou nerozlučitelnou, lhostejně pohlížívala do ohně v pícce neb do plamene svíčky na stole. Někdy se jí ale přece přihodilo, že mrkla poněkud stranou, a učinil-li František náhodou právě totéž, tož se pak setkaly jejich oči plaše a zvědavě v temné za kamny uličce. Odvrátili oba ihned hlavy, sklopivše je, jako by se byli bůhvíjaké výstřednosti dopustili, za niž jim jest vším právem se hanbit. Ještě dlouho a dlouho nato styděl se pak každý z nich ve svém koutku nad onou neblahou náhodou, která však v posledním čase kupodivu zhusta se jim přiházívala. Více a více zahoříval při ní František a bledé netečné čelo Stáziččino to vždy přelítlo jako pableskem ranní záře. Ti u stolu, zabráni jsouce v tajnou kroniku města Prahy, nepovšimli si ve své horlivosti ani toho mrkání ani toho se zardívání "dětí" jejich, a přec bylo tomu jednomu dítěti - Františkovi - pomalu devatenáct roků a Stázičce minul šestnáctý.
Když pak bratří se vzdálili, chválila si to paní od "Beránka", kterak jí dnešní večer zas jednou jak náleží hezky ušel, ani prý neví, kam se ten čas poděl. Stázička neříkala ani tak ani tak, otřásla se zimou, zívla, načež se dala od služky jako loutka odstrojit a do své veliké jako věž vystlané postele uložit. Zapadla do peřin a podušek vždy tak hluboko, že se nad ní zavřely jako vlny mořské. Zacházeli s ní doma dosud ve všem jako s děťátkem, které ještě neví, k čemu má ruce a nohy, a jemuž se musí tedy vše podat a udělat, aby nepřišlo buď k úrazu, nebo nezpůsobilo nějakou škodu.
"Vždyť mám jen tu jedinou," omlouvala se panímaminka, bylo-li to někomu nápadné, "proč bych jí nedávala sloužit a nedělala pomyšlení, když to může být? Kdo ví, jak dlouho mne tu bude míti, nechť si pak vzpomene, že měla dobrou matku."
Nemlčívala Stázička tak zarytě jen večer před usnutím, kdy by se bylo dalo snad myslit, že tak činí, poněvadž se jí chce již spáti, bývala i ve dne jako ryba. To muselo být, než se jí jednou ústa rozpečetila a ona sama ze sebe bez pobídky slovo pronesla. V tom ohledu byla jako rodná Františkova sestra, ten byl zrovna takový - jak Černý Petříček rozhorleně tvrdíval - nemluva. Nikdy nic nového nevěděl, nikdy ho nic nezajímalo, co kolem něho se dělo, nikdy nic bez nutnosti sám ze sebe nevypravil, každé slovo musil člověk teprve pracně z něho dobývat.
"Pomoz pánbůh, z tebe bude jednou pěkný kazatel!" zlobíval se naň Petříček, když před ním sedával jako socha, a snad by byl výtku tu ještě mnohem častěji provázel štilcem a zlým pohledem, kdyby si nebyl někdy vzpomněl, od čeho asi nesdílnost bratrova pochází. Jak tomu dlouho, co směl vylézti z koutka za postelí, se ozývat a k lidem se znát? Přiřkl mu k tomu právo teprve od onoho veřejného v kostele slibu, jímž považoval skvrnu jeho původu ne-li již za smytou - což se mohlo dle jeho náhledu ovšem jen státi celým jeho životem - tož aspoň za tak dalece napravenou, že se za něho již před světem stydět nemusil. Všecky hroty vyptávačů a posmívačů ulomil teď vždy jedním slovem: "Bude z něho kněz."
Ale krom té nemluvnosti nemohl Petříček na bratra v ničem si stěžovat. Nevynikal ovšem jako dítě českého vychování ve škole, kde tehdáž všemu jen po německu se učilo, ale také za ostatními příliš nepokulhával. K hudbě však jevil nadání nevšední. Petříček záhy k tomu přihlížel, aby ji pilně pěstoval, upozornil ho páter Josef, žeť veliká nouze o cvičené duchovní chórmistry. Měl jako houslista již jakési jméno a několik kostelů se o to hádalo, aby jen u nich výhradně na kruchtě hrál. Jeho učitel byl naň náramně hrd, viděl v něm cosi znamenitého a nechtěl ho mít nikterakž knězem. Kdykoli příležitost k tomu se naskytla, domlouval Černému Petříčkovi důtklivě: "Z toho hocha byste měl udělat muzikanta, přivedl by to daleko. Uviděl byste, že by ho chtěl celý svět poslouchat. Ke všem dvorům by ho povolali a penězi i řády obsypali, navěky by oslavil sebe, vás i rodné město uměním svým. Ještě máte času dost, abyste se na tu věc vyspal. Což nemůže vésti v každém stavu život bohabojný? Nejsou také všichni kněží svatí, pochybuji, zdali přijde každý rovnou cestou do nebe."
Avšak Černý Petříček zle a zle se mu bráníval. Nechtěl o žádném rozmyšlení ani slyšet a tak tuze při těchto hovorech se vždy ušklíbal, že ve Františkovi až srdce ustydalo. Naslouchával jim s dechem utajeným, bledý dojetím, pokaždé doufaje, že se dá bratr přec jen obměkčit a mu dovolí, aby se ubíral životem dráhou, schopnostmi a chutí tak určitě mu vykázanou, kamž ho to vábilo mocí a touhou neodolatelnou. Ale pokaždé naděje jeho ho zklamaly... Jakž mohl pak býti veselý a švitorný?
K přání bratrovu nehrával František v žádném jiném kostele než u Sv. Jindřicha, v němž se byl církvi tak slavně zaslíbil, a pak panímamince k vůli jednou do roka o Božím těle u Sv. Markyty za Strahovskou branou. Brávala odtamtud pro svůj hostinec pivo, onoho času nad každé jiné vyhlášené, i považovala tedy za svou povinnost ukázat se tam v nadřečený den v největší parádě při procesí, které se za špatného počasí odbývalo v kostele a za pěkného s velikou slávou v zahradě a dvorech klášterních.
Stázička tam v onen den vždy také zpívávala a u Sv. Jindřicha v každý jiný svátek a neděli také. Měloť děvče hlásek kupodivu silný a libozvučný a tuze se k zpěvu mělo. Byla to jediná věc, již s patrnou chutí a horlivostí bez kabonění se a zívání konala. Zpěvem Stázička vždy všecka se proměnila, nebyla to pak ani ona. Přestala se najednou zimou třást, ve svém velkém šátku se krčit. Její mrtvá tvář při zpěvu oživla, její oči jaksepatří se otevřely, bývalo pak teprve vidět, jak je má veliké a tak temné jako nejčernější aksamit, čelo mračivé se vyjasnilo, všecky tahy její mluvily, nabývajíce jemnosti a ušlechtilosti. Ba podobalo se skoro, že jen v těchto chvílích doopravdy dýchá, svou vůlí se pohybuje a jedná, jindy že bývá jen strojem řízeným zvyky pohodlnými a matčinou starostlivostí, nikoli ale myšlenkami a city vlastními.

***