Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Dědek náš nikdy s bábou se nehádal; chraňbůh, aby jí byl dal někdy špatné slovo, byli tuze dobře spolu - ale jak začali o Frantině, hned byli v sobě.
Říkával dědek: "Tahle Frantina, to byla, panečku, nějaká ženská! Takových bylo a bude málo na světě. V našich horách se již žádná taková nevyvede a kdyby ještě stály celých tisíc let."
Nato zas bába: "Neříkám, že hezká a chytrá nebyla, ale pravé víry - ne, to neměla! Čarodějnice to byla, nechť si mluví kdo chce co chce, a ne ženská jako jiná."
"Že tě něco za to nesní!" dědek se durdíval, když ji takhle pojmenovala.
Ale bába na svém stávala; směle mu v téhle věci odmlouvala, ač to nebýval jindy její obyčej.
"Bodejť snad ne! Kdyby nebyla uměla čarovat, byl by její muž jinak vydržel celé půldne na ni se dívat dymníčkem, když chodila po dvoře aneb v sadě seděla pod tou starou třešní! Však do ní pak také po její smrti posel boží uhodil a celý strom na padrtiny roztříštil. Byli by se v kostele všichni všudy mužští, co jich tam bylo, jen po ní ohlíželi, jako by tam již žádné jiné ženské nebylo?! Byla by si snad jinak poručila, aby ji hned po smrti do rakve dali, rakev zabednili a nikomu ji neukazovali?! Chtěla, aby nikdo o tom nezvěděl, že je po tváři celá černá a na krku že má vytlačených pět prstů. Jiného nic v tom nebylo."
"Proto pro všecko ještě žádná čarodějnice býti nemusela," dědek znovu Frantiny se zastával. "Vydržel muž její tak dlouho dymníčkem na ni se dívat, že ji měl tuze oblíbenou, a mužští v kostele po ní se ohlíželi, že nebylo takové osoby tak hned vidět. Stálať věru za ohlédnutí. Že si poručila, aby ji po smrti hned do rakve dali a nikomu neukazovali...inu...to snad pocházelo z marnosti, bez níž ani ta nejlepší ženština není. Nechtěla, aby si ji lidé pamatovali jako nebožku nemocí prožloutlou a přepadlou, nýbrž jaká bývala v květu. To je všecko. Jedině pravda, že při ní té pravé křesťanské víry nebylo. Ale co za to mohla, že byla vychována v pelechu pohanském?"
Když naši staří na tento hovor si vzpomněli, pokaždé mezi ně vložit jsme se musili, aby příliš se nepohněvali. Chodívali jsme pak od jednoho k druhému a mluvili jsme jim: "Inu, dědku náš, je si přec dejte říci a o té Frantině již jednou přestaňte. Vždyť přec nejste žádný takový mladík, abyste se ještě musil pro nějakou ženštinu dopalovat. Nechť si byla, jaká byla."
"Inu, bábo naše, mějte vy přec rozum a nechte dědkovi, co chce, platit. Vždyť vám, staré osobě, snad na tom nesejde, třeba si chválí živou či nebožku."
Ale oni ne a ne, pokoje dáti si nechtěli. Žádný ze svého se nehnul, dokud do sytosti se nepohádali.
Jednou při takové rozepři dědek náš se rozzlobil, že uhodil třikrát po sobě, co síly měl, do stolu, až všecky v polici hrnce zařinčely. Nato pak celý týden jediným slovem k bábě nepromluvil.
Ani se pak stařeček na ženu tak nehněval, že mu byla Frantinu zas jednou hanila, ale to jí odpustit nemohl, že ho pohnula k takové zlosti, že udeřil do stolu, na němž již několikrát posluhoval kněz, a to třikrát po sobě, a ještě k tomu, co v něm síly bylo.
Hřích ten tak velice ho tížil, že nato v neděli šel k správě boží, ač to bylo asi třetí teprve týden po čase velkonočním, kdež byl řádně u zpovědi a přijímání. Když se vrátil z kostela, zas jako jindy k bábě zahovořil.