Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

"Kéž by mi byla pomoc jiná, ale již vidím, že asi nebude," mezi slzami tesklivě si vzdychla.
Evička, běžíc za mlynářkou, při každém kroku jako kůzle si poskočila. Tak vesela nebyla ještě, co byla na světě. Nevěděla ani, jak se jí děje, že se tak volně a lehce prochází; ponejprv dnes šla s prázdnýma rukama, nemusila se ani tahat s tou "drabolestí", ani s nůškou, ani s otepí roští, připadala si neodvislá jako královna. Každou chvíli se zastavila a po sobě se koukla, stálo to ale věru také za to. Mlynářka si ji naškrobila a vystrojila, že sama sebe jen stěží poznávala. Každá, ale každičká nitka na ní byla nová. Červená kartounová sukně na ní stála jako karty, při každém kroku na ní zašustila, že se toho vždy až lekla, loktušku měla samý květ, zástěru samou prýmu, a což teprve střevíce, první její střevíce! Byly černé, vykrojené, červenými pentličkami kolkolem zalemované, a napřed na nich měla mašli červenou, větší než vlastní její ruka. O takových střevících Evička nikdy ani neslyšela, a teď je měla na nohou, a mlynářka jí řekla, aby se do nich každou neděli obula. Jen jedinou měla dnes lítost, že jí maminka nevidí. Ale to si byla po ty čtyři neděle, co byla v mlýně, tolikrát již pomyslila, že přitom tentokráte ani neplakala. Jak ráda by se byla mlynářce na krk pověsila v záchvatu překypující v ní vděčnosti, jí do ucha šeptajíc, "že ji má ráda jako celý svět", ale netroufala si; vždyť viděla, že si stále oči utírá. Ona sice také každou chvíli oči si protírala, jenže za jinou to příčinou. Myslila, že se jí to dělají před nimi mžitky, zatím se to třásl vzduch letním vedrem. Tak krásný parný den jako dnešní dávno již se nepousmál na hornatou krajinu. Obilí, stojící na polích hustě jako kožich, v slunci se třpytilo, jako by po něm jezdily blesky modravé a zelenavé, potoky tak volně zticha se loudaly květoucí travinou, jako by neuměly, čtveráci, ani na pět počítat. Co jindy se nahlučely, jen když chvilinku si sprchlo, hned je bylo slyšet zdaleka; kdo je chtěl překročit, pevně si pak musil stoupnout, aby nohy mu nepodrazily; dnes se daly přeskočit jakoby nic, Evičce ani střevíce nepostříkly. V sadech nehnul se ani lupínek, jen tu a tam opršel ze štěpu opožděný květ, zabzučel čmelík či ve vzduchu se zamotal motýlek tak modrý, že se zdál býti práškem z nebe samého. Ale jako zpitý těžkým povětřím hned zas lenivě spadl do náruče některé zamyšlené květiny, která pak ještě dlouho nato se třásla leknutím nad nenadálou, neodbytnou návštěvou. Nadarmo Evička naslouchala, brzo-li z hor se ozve nějaké veselé "dále vovo, dále vovo, vovo", jindy od zelené stráně k stráni vyzývavě se rozléhající, byla by si také ráda pro žert "zaholíkala", avšak ticho zůstalo dnes i na pastvách. Stáda tam poléhávala a pasáčkové, které chtěla Evička poškádlit, vyspávali vedle nich ve stínu květoucích keří šípkových. Chvilku braly se poutnice naše také hájem, tam bylo teprv "oudno". Jehličí zem pokrývající bylo, jako když je namydlí. Evička neustále po něm v nových střevících se vozila, každou chvíli se zachytila borovice, po jichž nahých kořenech lezli mravenci tak zdlouha, že si je musila nohou z cesty odstraňovat, aby na ně nešlápla. Červené kmeny páchly tak silně jako předtím v kostele kadidlo, Evičce se z výparu jejich udělalo až mdlo. Vzdychla si zhluboka, když z houští zas se dostala na velkou krásnou louku, na "jejich" to louku; poznala ji po olších, nad nimiž se vznášel mráček průzračný, kouř to z mlýna za nimi skrytého. Strojili tam oběd, věděla, že "foucmouk" perníkem posypaný. Při této myšlence Evička znova radostně si poskočila a chtěla do mlýna se rozběhnout, ale ejhle, nemohla najednou z místa. Nohy jí počaly váznout, myslila zprvu, že to je vysokou travou; ale nejen nohy, i hlava jí nechtěla jaksi sloužit, pořád jí klesala, nemohla ji vzhůru držet; přitom se jí zdálo, že má v očích samý písek, ač kolem ní ani dost málo se neprášilo, znovu si je protírala, ale nebylo jí to pranic platno, viděla vše stále jako mlhou, zívla si při každém kroku, a najednou ležela mezi zlatými v trávě pampelišky, nepřipomínajíc si ani škrobené své sukně, ani nové květované loktušky, ani foucmouku, perníkem posypaného, v mlýně na ni čekajícího. Přemožena horkem a unavením tělesným usnula, sotva země se dotkla.
Mlynářka neslyšíc ji za sebou šustit, se ohlédla.
"Tu to máme, zvrátí se do trávy a spí jako o půlnoci," podivila se, k ní se kloníc. "Vždyť jsem to věděla, že bude ta cesta za půl dne sem a tam pro ni mnoho. Ale což mělo to trápidlo pokoj? Jak slyšela, že půjdu na čtyřnedělní, hned se chystala se mnou, byla by se snad uplakala, kdybych ji byla doma nechala. Jen jestliže se tuze nenamohla, nevím, co bych si počala, kdyby mi onezdravěla."
A mlynářka s mateřskou pečlivostí hodila na tvář děvčete bílý svůj šátek, který s modlitbami v ruce držela, aby ji neuhranul, kdo na ni pohlédne, zdvihla ji opatrně se země a přinesla si ji v náručí do mlýna.
"Zrovna jako poklad," čeládka, vidouc ji s ní přicházet, se ušklíbla. -
Málo jen neděl byla Evička v mlýně, ale mlynářce se zdálo, že je tam odjakživa, že tam patří jako ona sama. Nemohla si ani představit, kterak by se byla bez ní potrápila truchlivou dobou na pohřeb manželův následující. Evička jí byla ale pořád v patách, pořád něco věděla a věděti chtěla, neustále na oči jí hledíc. Každou práci s ní dělala, strojila s ní oběd, krmila s ní drůbež, provázela ji do chléva, kdežto překřtila všecky krávy, ze Strýmy udělala Květenu, z Čoudy Jelenu, ze Straky Zinduli, ze Šídy Kozděrku, z Lišky Ratolku atd., a mlynářce jména ta tak se zalíbila, že ihned poručila skotákům, aby na ně dobytek navykli. Nejčastěji ovšem chodila s ní do olší se vyplakat. Evička slzela s vdovou tak upřímně, jako by byla v mlynáři vlastního otce ztratila. Připomínala si každé jeho slovo, hnutí, návyk, opakovala každou jeho k ní radu, každou průpověď. Jakž neměla mlynářce pak k srdci přirůstat? Příchylnost dítěte k ní a k nebožtíkovi, vzácná jeho citlivost a rozmilá čipernost teď za více než za zlato jí stály, bylyť pro ni skutečně pokladem.
Čeládka sice řevnivě pohlížela na malou vetřelkyni, tak znenadání u paní jejich se zahnízdivší, avšak proto přec nikdo jí neublížil a na ni se neškaredil. Bylať Evička takové dítě, jemuž musí člověk přát, byť se tomu i zuby nehty bránil; ač dobře věděla, že jest miláčkem mlynářčiným a nikoho se báti nemusí, přece byla ke každému tak ochotna, přítulna, vlídna, že jí za krátkou dobu každý v domě odpustil přednost, kterouž jí hospodyně zřejmě před každým jiným dávala.
Stárkovi padla hned první den do srdce, když vraceje se večer ze smutné své cesty ji ve dveřích státi viděl. Připadala prý mu tam jako paprsek sluneční, mhly truchlivosti prorážející, a od té chvíle již mu tam tak smutno nebylo. Evička čekala na něho. Spatřivši ho zdaleka, hned mu skočila v ústrety, vítajíc ho zprávou, že teď bude s ním v mlýně doma. Chovala se k němu také hned jako domácí. Chopivši se jeho ruky, vedla se s ním do mlýnice, kdež mu odňala hůl i klobouk, židli mu přinášejíc, aby si po cestě daleké odpočinul. Mohl věru na tom "hemzadle" oči nechat. Kdykoli od té chvíle se mu namanula, pokaždé se jí tázal, nemá-li hlad. A třeba řekla, že nemá, což ovšem málokdy se přihodilo, hned nechal všeho, ač jinak nerád při práci se meškal, a šel jí ukrojit skývu ještě větší než nebožtík mlynář. Měltě více síly, mohl do bochníka lépe zakrojit. Šel-li na půdu se podívat do holubníka, vždy s sebou ji brával. Učil ji rozeznávat druhy holubů, jichž byl velkým milovníkem, povídal o jejich ctnostech a nectnostech, zvláštnostech i podivínství, a Evička ho poslouchala ani nemrkajíc, jako starý zkušený holubář. Každý skoro den slyšela mlynářka z jeho úst, že udělala moudrý kus, přijímajíc Evičku do domu svého. "O tomhle žvižleti lidé říkat nebudou, že jiného nezná ptáka než žábu," o ní tvrdíval.
Dnes musila chasa sama sednout k foucmouku; mlynářka uloživši Evičku pravila, že se jí nechce ani horkem jíst. Vyšla si do hořejší sednice, kdež od úmrtí mužova bytovala, nápadně se stranivši domácích, obzvláště ale stárka, s nímž bývala přec jindy tak dobře jako s příbuzným pokrevným. Co mlynář "oči zvrátil", zcela k němu se proměnila, dávala mu teď tak vyhýbavé odpovědi, šla mu tak plaše z cesty, že by si byl zajisté v každé jiné době toho povšimnul, žádaje si vědět, co toho příčinou. Ale stárek mluvíval teď sám k mlynářce, jen co musil; kdykoli ji spatřil v tom černém zakuklení, pokaždé v něm se zatajil dech a znovu toho se zalekl, že mlynář odešel navždy.
Mlynářka volně se počala svlékat v sedničce své ze smutečních šatů; bylo na ní znát, jak těžce se s nimi loučí, ale musila je odložit. Kdyby v nich byla ještě po "čtyřnedělní" chodila, byli by lidé o ní říkali, že vyvádí jako nějaká paní, což by ji bylo více mrzelo než kdovíco. Zakládala si na tom, že ačkoliv přišla k mlýnu, přec nic ze sebe nedělá.
Složila tedy oděv do truhly k obnošenému po muži šatstvu na památku tam uschovanému. Dlouho, velmi dlouho na věci ty zádumčivě pohlížela, než víko na ně spustila; vždyť k nim položila kus života svého. Ještě jednou s vřelými slzami muži za vše v duchu děkovala. Můj ty bože, jaký to byl muž, sobě rovného zajisté již na světě neměl. Nikdy špatného jí nedal slova, nikdy na ni se "necukal", nikdy se "nebočil", jak mívají jiní muži v obyčeji, obzvláště při ženě, která jim do domu přišla s prázdnýma rukama a nikoho neměla, kdo by se jí zastal, než stařičkou matku, podruhyni. Služkou u něho byla, jiným krásy právě také nepobrala, a přece si jí vážil jako ženy nejbohatší, nejhezčí a nejvznešenější. Od té chvíle, co s ním vyšla po oddavkách z kostela, přestal jí říkat "Lenko" a jí tykat, takovou měl pro ni čest, že jinak ji neoslovoval než "vy" a "mlynářko", ačkoli si toho na něm nežádala. A jak poctivě o ni se postaral! Zůstavil jí mlýn bez výminek a podmínek, mohla s ním zaživa i po smrti dělat, co chtěla. Zůstavuje-li manžel ženě nějaký majetek, obyčejně si žádá, aby za to mu zachovala věrnost do smrti, kdežto mlynář tolikrát o tom se zmiňoval, že s ním neměla než trampoty a starosti, i že si tedy přeje, až ho tu nebude... nemohla ani domyslit.
Mlynářka v sedničce pořád otálela, zprvu se jí nechtělo do šatů, teď zas se jí nechtělo dolů mezi lidi. Avšak musila sejít přec, nemohla tu zůstat v chládku a klidu sedět, pohroužena v upomínky milé a bolestné, jak toho byla žádostiva, nýbrž konečně dohlédnout, má-li v domě vše svůj pořádek; vždyť byla od rána vzdálena.
"Dejž bůh, aby to, co mne čeká, bylo tak šťastné, jako co mne minulo," pomodlila se v duchu, sestupujíc se schodů pravou nohou napřed. Veliký udělala kříž, než překročila práh sednice, ale sotva dvéře otevřela, již zase je zavřela, jako by tam byla zahlídla strašidlo. Přecházel tam stárek, patrně na ni čekající.
"Jen dále, jen dále," zvolal a tvář jeho při pohledu na ni vůčihledě se vyjasnila. Vítal v ní zjev povědomý a mu milý, zočiv ji opět v šedém kabátku s varhánky žlutě podšitými, v zelené mezulánce a v bílém kulatém čepci.
"Jen pojďte přec dál a nestůjte mezi dveřmi," znovu ji pobízel, když na jeho vlídné uvítání ani sebou nepohnula, do temna se začervenajíc, "co vám chci, nemusí slyšet ni služky v síni, ni chasa v mlýnici."
Na tato slova dostala mlynářka teprv patrně chuť dvéře pustit a utéci, ale přemohla se přec tak dalece, že do sednice vešla, dvéře za sebou přivřela, avšak kliku pevně přitom v ruce podržela. Byla na skoku, přičemž podivné nesnáze v tazích její se jevily, jako by tušila, co jí asi stárek chce, a toho se lekala.
Stárek rozpaků těch si nepovšiml, ale mrzelo ho, že tak tvrdošijně u dveří setrvává. Nevrle jí pravil: "Nepřicházel jsem vám po ty celé čtyři neděle s ničím světským, ač mne často dost za tou příčinou jazyk svrběl, avšak teď je svrchovaný čas, abych s vámi, pamětliv jsa poslední vůle nebožtíkovy, konečně promluvil moudré a závažné slovíčko. To víte, mlýn nad vodou jenjen trlí, přijde-li nám od hor nějaký prudký příval, odnese nás i s ním bůhvíkam."
"Tak zle snad přec nebude," vdova prohodila s neobyčejnou u ní ostrostí.
Stárek překvapeně na ni pohlédl, takové odpovědi se nenadál, byloť to ponejprv, co takto ho odbyla, jindy každého jeho slova si vážila dle příkladu manželova. Shledalť se v tváři její s něčím, co tak nemile se ho dotknulo jako její odpověď.
"Jak myslíte," chladně odtušil a teď sáhl on po klice.
Toho mlynářka se zalekla; vědělať, že je paličatý, co jednou řekl, jako když to přibije, nikdy z toho nesešel, ale také nikdy nalicho nemluvíval, vždy v tom bylo jádro.
"Což musíte být hned tak zhorka nakvašen?" vyčítala mu, cestu mu zastupujíc; "nesmíte přec zapomenout, že mluvíte s vdovou."
"Což jste s mužem zároveň i rozum pochovala, že k vám nesmí člověk slušně promluvit, abyste ho za to neťala slovem břitkým jako mečem?" stárek zas vyčítal jí. "Komužpak po celou minulou zimu více mozkem vrtalo než vám, že si stěžují meličové na melivo hrubé, temné, vlhké? Tvrdila jste, že kdybyste jim vždy plné kapsy nenacpala křižalek, suchých sliv a sýrků domů pro děti, že by se nám jeden po druhém vytratil; uznávala jste, že nám jest potřebí ve mlýně všech řemeslníků, a na potkání jste se mne tázávala, co myslím, bude-li přec mlynáři na jaře lépe, aby se nemusila stavba znovu odložit, jak již po pět let státi se musilo, by se mu prachem a nepokojem nepřitížilo, a teď najednou, kde se nemusíte na nikoho již ohlížet, kde se může dát na mlýn konečně správka jaksepatří, teď se tváříte, zrovna jako by vám jedno bylo, zanikne-li místo to či vznikne-li. Do smrti bych nebyl řekl, že vám tak málo na tom záležeti bude, co vám zde manžel zůstavil; myslil jsem, lépe že si budete jeho památky vážit a lépe že osvědčíte, že jste hodna býti jeho dědičkou."
"Kde jen hned těch svých žadlavých řečí naberete, sypáte je zrovna, jako když pytel se protrhne," mlynářka se mu bránila, "co si jiného na vás žádám, než abyste mi popřál ještě nějaký den oddechu, abych se mohla po ráně tak hrozné lépe vzpamatovat? Tím přec snad na muži se neprohřešuji?"
"O nějaký den ovšem by nebylo, ale dobře mi povědomo, kterak si ženštiny v tom ohledu vedou. Za čtyři neděle, za čtyři měsíce, ba za čtyři léta, budete mít zrovna takové vytáčky jako dnes, a jestliže nezačneme se stavbou o Jakubě, nebudeme do Václava hotovi. Přijdou na nás, jak to bývá při těch našich horách, deště, plískanice, ba i sníh, krásné to pak bude nadělení, utekou-li nám řemeslníci od práce nedodělané a zůstaneme-li pak přes zimu v polokrytém stavem."
Proti důvodu tomu nemohla mlynářka nic podstatného namítat, takové případy nebyly ovšem nic nového.
"Pakli nechcete dát jinak," pravila konečně, jako by mu jen povolovala z dobré vůle a nikoli z přesvědčení, "tedy si sem objednejte dělníky, kdy chcete, třeba na nový týden. Peníze k stavbě mám, jak víte, dávno připraveny."
Stárek v tváři zahořel, dlouho nebyl s to, aby slovo ze sebe vypravil, konečně zvolal zlostně: "Nemějte mi za zlé, mlynářko, ale člověk by věru řekl, že je vám šestnácte let, tak se upejpáte, a to před kým? Před takovým starým chlapem, jako jsem já. Jestli si chcete hráti na holčičku, která musí dělat, jako by tomu nerozuměla, začne-li někdo před ní o vdavkách, dobře, já vám poroučet nemohu, ale k tomu mne nedostanete, abych si hrál s vámi. Nepůjdu já dělníky jednat, poněvadž mi to krátce řečeno nepatří, to nechť učiní nový mlynář, a ten se sem musí dostat co nevidět, jinak je po místě tom, je tu tak potřebný jako voda. Vy tu sama vládnout nemůžete, jste na to tuze měkká, a ze stárka si lidé málo dělají, nedají si od chasníka poroučet, to víte jako já. Při stavbě by si tu řemeslníci vyváděli, co by se jim právě líbilo, slepili by to jen tak ledabylo a za rok byste je mohla jednat zas. Kdyby vy jste je napomínala, řekli by, že tomu nerozumíte, a mne by odbyli, abych si hleděl svého, že oni mi také do mletí nemluví. Kdyby nebylo té správky či kdyby se mohla aspoň ještě na rok odložit, zajisté ani bych nemukal; nechal bych vás na pokoji, až byste sama na to přišla škodou a stálými mrzutostmi, že vám tu nelze bez mlynáře hospodařit. Ale jak jsem prve pravil, první veliká voda nám může na mlýnu teď již způsobit takovou škodu, že by pak ani správka nic platná nebyla, musil by se znova postavit..."

***