Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Podobal se Soběslav Vrbík dle výpovědi všech, kdož tenkráte jej spatřili v kabátci z nejjemnějšího bílého sukna a ve skvostné stříbrné zbroji, prý na vlas archandělu Michaelu, jak vede svoje pluky Luciferu vstříc, a šeptali si, že mu připadne asi co neviděti podobný úkol, podaří-li se totiž reakci velmi vážně tu a tam se opovídající kletou hlavu svou směle a vzdorně pozdvihnouti.
Dlouho to trvalo, než Pavlík po odchodu pánově dojatí to v sobě tak dalece přemohl, že mu bylo možno dáti se do uklízení jeho pokoje. Ale šlo mu to velmi volně, bral dnes každou věc se zvláštní šetrností do ruky, zdálo se mu, že je tu v kostele, kdež každý předmět zasluhuje zbožné úcty, kdež doznívá jakýsi nápěv vážný, velebný, kde plane ve vzduchu cosi neviditelného, posvátného, co vniká až do hloubi duše posvěcujíc ji. A jeho mysli rozčilené výklady výpravčího i živými jeho rozmluvami s posluchači dychtivými a rozechvěnými, v nichž teď ne vždy jen naděje, nýbrž i obavy se ozývaly, mezi nimiž v posledním téhodni nebylo téměř o jiném řeči, než že se chystají na národ nové nástrahy a léčky, zdálo se jako ostatním, že jeho pán povolán skoliti draka zpátečnictví, hotovuje-li se skutečně udáviti mladou svobodu, a vzdával mu již teď v tiché, tklivé té chvíli ohnivý za to hold.
Nepovšimnul si, že padlo v dálce několik střelných ran, že se počínají lidé na ulici sbíhati, jim napjatě a úzkostlivě naslouchati, že se šíří odněkud jakýsi záhadný, zmatený ruch, jenž, čím více se blíží, tím více se proměňuje v divoký ryk, jímž pronikají vášnivé kletby, ustrašené volání, pláč žen a dětí, povely příkré, vyzvání hřímavá, naplňující konečně celé okolí.
Právě chtěl Pavlík spěchati k oknu, by se podíval, co se to v ulici děje, tu se rozlétly dvéře a Soběslav se do nich vřítil, siný, uštvaný, jak se podobalo k smrti znavený. Téměř bez sebe padl na sedadlo.
"Můj Bože, pane Soběslave," zahořekoval Pavlík, klesnuv před ním na kolena, "co je vám, co se to děje dole v ulici? Stalo se kdesi nějaké neštěstí a přišel jste při tom k úrazu?"
Soběslav odhodil klobouk s hlavy, a Pavlík viděl, že jsou vlasy jeho potem smáčené a kterak mu ve skráních buší krev.
"Nevím, co se to děje," zasípal hlasem, chraptivým během a umdlením; "když jsme se ubírali ze mše, ochuravěl jsem nejspíše strašným vedrem... nejsem si ani vědom, kterak jsem se doplížil domů... slyšel jsem jen hrozný povyk za sebou..."
"Upravím vám ihned postel," rozhodoval Pavlík starostlivě a již mu počal odstýlati, "musíte ulehnouti, abyste si odpočinul a opět se vzpamatoval. Poběhnu pro doktora, ale jak se k němu dostanu, můj ty Ježíši!"
Chtěl Pavlík totiž u oken spustiti opony, aby světlo churavému pánovi nepřekáželo, při čemž však nemálo užasl nad divadlem, před ním se rozhrnujícím. Přebíhali po ulici studenti, členové "Národní obrany" a jiných spolků, kvapili od domu k domu, svolávajíce jeho obyvatele a nařizujíce lidem k nim se hrnoucím patrně, co se teď stati má. Několik mužů se od skupin těch rychle vzdálilo a za chvíli vyvlékli vůz od Kuchynků, který zvrátili u vchodu do solné uličky, načež přitáhli druhý, třetí...
"Hej, Pavlíku!" křikl najednou kdosi z dola k hochovi do okna. "kde je tvůj pán?"
Byltě to jeden z nejdůvěrnějších přátel Soběslavových, jenž spatřiv jeho sluhu v okně takto naň zvolal.
"Řekni, že nevíš," zaúpěl Soběslav, mrštiv sebou do postele, kdež zahrabal hlavu hluboko do peřin.
Pavlík pokrčil ramenoma.
"Zlá to novina, že ho tu není? Kdepak asi uvázl?" horoval dole mladík. "Měli jsme umluveno, kdyby cosi se sběhlo, on že si vezme zákoutí to na starosť."
"Jen zdali nepřišel v té šrůtce někde k úrazu," obával se ten i onen z okolostojících. "Sotva jinde by se obmeškal, když vzal na sebe tuto povinnosť."
"Doufám, že se co neviděti dostaví, zatím se starejte vy, aby ti zrádcové nás z nenadání nepřepadli," rozkazoval přítel Soběslavův. "Tato ulička se musí zatarasiti co možná nejvýše, s chutí tedy do práce, bratři, než Soběslav se vrátí, aby o obranu této hradby s námi se postaral! Jest průchod ten velice důležitý, tudy by se mohlo vojsko snadno prodrati až do srdce Starého města. Ale teď spěchám vypravit posla, jenž by po Soběslavovi se ohlédl a jej buď přivedl neb aspoň zpráv o něm podal. Na štěstí zná krásného studenta od Valšů skoro každé dítě."
A mladík odkvapil, aniž byl Pavlík dosud s to od okna se odvrátiti, ač mu to jeho pán zuřivě poroučel. Musil chtě nechtě naslouchati úryvkům toho, co v ulici se vypravovalo, totiž kterak byl průvod slavnostní, vraceje se z Václavského namésti, od vojska přepaden, jak se začalo do účastníků jeho stříleti, jak má býti všemu konec, opět veta po všech vymoženostech poslední doby, jichž si byl národ přec jen cestou zákonitou dobyl, jak hodlají nepřátelé jeho mocnáře přemluviti, aby byli potrestáni ti, kteří si troufali jich na něm si žádati, že není tedy jiné pomoci než opříti se úkladům oněch škůdců v boji přímém a hájiti sotva dobytých svatých statků krví a duší. A mezi tím opět a opět voláno, kde že je Soběslav, zdali ještě nepřichází, kdy že přijde, aby vše řídil a uspíšil?
Pavlík zprudka od okna se odtrhl, zamířiv k loži svého pána.
"Vy musíte vstáti!" doléhal naň přidušeným hlasem, při tom byl tak změněn ve tváři, že ho Soběslav sotva poznával. "Vy se musíte ihned ozbrojit a nám tam dole ukázati, kterak se máme brániti, kterak obhájiti naší svaté věci!"
"Což nevidíš, že jsem churav a že se hnouti nemohu?" zasténal Soběslav.
"Jen pojďte!" s horečnatým spěchem Pavlík opakoval.
"Což mne chceš připraviti o život, blouznivče?"
"A co se má stati v ulici, když tam nebude žádného vůdce, který by lidem velel, vše předpovídal, na vše je upozornil?" plakal Pavlík.
"Nechť tam velí, kdo chce, já nemohu. Nebudeš přece na mně žádat, ty, o němž každý myslí, že mi jsi až k smrti oddán, abych dal svůj život pro cizí lidi v šanc, abych se uvrhl v neštěstí o věc, do které mi pranic není, jež mne ani dost málo nezajímá?"
Pavlík si utřel oči, vrhnuv při tom na pana svého dlouhý, záhadný pohled, načež shodil svou kazajku, vjel do pánova kabátce; s touže rychlostí sáhl po jeho vysokých botách, opásal se jeho kordem, strhl se zdi pušku, nastrkal si do kapes náboj a popadnuv jeho bílý, trojbarevnými pery ozdobený širák, vtlačil si jej hluboko do čela.
Soběslav na něj hleděl jako u vyjevení. Přetvořoval se Pavlík každým kusem jeho oděvu, do kterého se střelhbitě bez jeho dovolení, bez ohlášení, co by měla maškaráda ta znamenati, oblékal. Jsa hotov, stál před ním skoro tak vysoký a štíhlý, jakým byl on sám.
Uchvácen proměnou tou tak náhlou a téměř zázračnou, nebyl Soběslav mocen jediného slova, a Pavlík vylétl ze dveří beze všeho objasnění, kam že to hodlá a co vlastně zamýšlí.
Radostné pokřikování uvítalo hocha, sotva v průjezdě se objevil.
"Dobře, že konečně jdete, pane Soběslave!" voláno na něj se všech stran. "Uloženo nám vaším soudruhem, abychom opevnili solní uličku, než sem přibyde vojsko, jež ji bude chtíti snad obsadit, a my nevíme, jak do toho."
Pavlík se ohlédl po výpravčím dostavníků. jenž právě dal z hostince vyvážeti svou archu Noemovu a některé jiné, jež byly již dány do výslužby.
"Nehněvejte se, pane Soběslave," volal při tom na něj, "nemohu vám sloužiti ni svou osobou, ni svými dostavníky. Právě se dovídám, že nás jest na nejvýš potřebí tamhle u přívozní uličky, kudy se muže vojsko zrovna tak dobře dostati jako tudy, nebudeme-li tam na stráži. Najdete U Kuchynků ještě pro barikádu povozů dosti. O Papouškové lázně se nestarejte; tam staví barikádu pískaři a mlynářští ji obsadí."
Pavlík mu pokynul rukou, aby se déle neobmeškával, avšak takovým posuňkem, jakoby byl Bůh ví jak dlouho poctěn hodností vojevůdce a v ní již dávno obezřelý a zkušený. Závoj, který byl dosud na mozku jeho spočíval, proměňuje se tak často v jakési kovové brnění, každému volnějšímu hnutí a vzletu v něm se vzpouzející, náhle se při tom protrhl a pozdvihl.
Bystře si prohlédl materiál válečný jemu k disposici daný i mužstvo, s nímž měl úkol svůj provésti. Znal každého téměř osobně, avšak nikdo nepoznával jeho, každý jej měl v tom náruživém víru, v tom hlučném zmatku za to, zač se svým oděvem vydával, nikomu na mysl nevstoupilo, že to má před sebou přihlouplého Pavlíka od Valšů. Snad kdyby se ho byl někdo optal, kdo že je, sám že by se nebyl k sobě hlásil, tak byl proniknut úlohou, jež tak neočekávaně byla na bedra jeho uvalena. Cítil se Soběslavem, a pocitem tím povznešen a nadchnut také jednal, netáže se, jakým to zázrakem se duch ten v něm probudil.
Přidělení mu bojovnici byli ponejvíce tovaryši a učedníci ze závodů řemeslnických, v ulici se nacházejících, kteří byli co nejpilněji navštěvovali večerní přednášky výpravčího. Rozdělili se teď na dvě strany, z nichž jedna táhla za výpravčím a druhá se kupila kolem domnělého Soběslava.
Byloť zavítalo ke Kuchynkům na svátky neobyčejně velké množství venkovanů, aby se podívalo mi Prahu ve svátečním rouše její nové svobody, omlazenou nadějemi blaženými, a se přeptalo, jaké to poklady pro ně chystá, je-li to skutečně pravda, že na sněmu, jenž v ní co nevidět zasedati má, celý ten krásný drahý český kraj bude uvolněn, že zmizí na vždy poslední okovy středověkého porobenství, že budou všichni prosti roboty?
Slyšíce teď od ustrašeného množství, že závistníci českého lidu právě se odvážili k útoku, by se jim nedostalo jejich svatého lidského práva, nejen že se nebránili, když kázal Pavlík, aby byly jejich povozy z kůlny vytaženy a k ostatním narovnány, by barikáda dostoupila žádoucí výše, nýbrž sami pomáhali při díle tom. Netrvalo to ani čtvrt hodiny a solní ulička byla zatarasena takovou hradbou, že, jak její stavitelé volali, by jim ji byl mohl Žižka záviděti.
"Kde je mezi vozy nějaká skulina, nutno ji prkny zandat a prkna kamením upevniti!" velel Pavlík, jakoby po celý svůj život nebyl jiného dělal, než barikády stavěl.
Ve Zbraslavském domě byl tehdáž truhlář; křikl na svoje tovaryše a mžikem byla ze dvora vynesena celá jeho zásoba.
Mezitím se ženštiny, opět k vybídnutí Pavlíkově, horlivě pouštěly do rozkopávání dlažby, přinášejíce v zástěrách kamení, jímž se skuliny zasypaly. Jiné zase roznášely kamení po blízkých domích, aby byla hned zbraň pohotově, kdyby se vojsku přec jen podařilo do ulice vniknouti, neb již se počaly šířiti zvěsti, že v ulicích, kterých se zmocnilo, krutě plení. Všude se okna otevřela a kamení hrozivě do nich narovnalo.
V hlavě Pavlíkově více a více oživovalo vše to, co slyšel předčítati výpravčího o bojích pouličních v Paříži, Berlíně, ve Vídni a jinde, a připomínaje si téměř každou podrobnost oněch šrůtek, počal podle toho s podivuhodnou určitostí udíleti svoje rady, dávati rozkazy, vše zařizovati. Ba, ony výjevy tanuly mu tak jasně na mysli, jakoby byl vlastně sám jich účastníkem býval a teď jen opakoval, co již jednou prodělal.
Aby se nabylo přesvědčení o pevnosti barikády, počali někteří proti ní útočiti, zkoušejíce ji zviklati. Avšak ona odolala všem těmto, na mnoze velmi rázně a do opravdy provedeným pokusům. Nic ve stavbě její se nepohnulo, jen sem tam se svezlo prkno, neb spadlo několik kamenů, nehody to ovšem snadno napravitelné.
I rozléhalo se radostné "sláva", že nejhlavnější věc se zdařila, jíž následovalo nedočkavé: "Co teď?"
Všecky zraky se obrátily při tom k domnělému studentu, jenž, jak byl právě dokázal, své úloze jak náleží rozuměl.
Nerozpakoval se Pavlík také ani chvíli nad tím. co teď státi se má.
"Teď barikádu obsadíme!" zvolal hlasem mohutným. "Nejlepší střelci zasednou nejvýš, méně obratní pod ně, a kdo neumí dokonce stříleti, bude zbraň čistiti, či nabíjeti, či střelcům podávati. Hle! tímto pořádkem to půjde snad nejlépe."
A Pavlík se jal ihned ukazovati, jak si pořádek ten myslí a také se v tom nemýlil. Rozsadil, kdož k hájení barikády se hlásili, postupně druha podle druha. Nádvorníkovi od Kuchynků a podomkovi ze Zbraslavského domu, vysloužilým to starým vojákům, kteří si však již do výšky netroufali, svěřil nabíjení pušek. Třem tovaryšům, kteří pracovali u cvočkáře na rohu ulice, udělil opravu chatrné zbraně, již byla veliká většina. Vytáhli totiž lidé ze starých na půdách skříní, kde jakou měli ručnici, s níž se snad hnali praotcové jejich proti Francouzům, Prušákům, ba snad dokonce ještě proti Švédům.
Cvočkáři si ihned rozdělali čiperný ohník a počali zle do toho bušiti. Mistr jejich, vážný to muž, přidal se k domácí paní od Tří králů, jejížto nebožtík bratr býval myslivcem, a od něhož se naučila, kterak se lijí koule. Teď se o to pokoušela. Kde měla kus olověného zboží v domě, vše sebrala a ze železné lžíce lila je do pánve, na níž obyčejně pražívala kávu. Mívaly ovšem přepodivný útvar, ale cvočkáři vzali je do práce, snažíce se jim dodati několika pádnými ranami, čeho se jim do okrouhlosti nedostávalo. Rázná ta stařena, kteráž ve válkách napoleonských se svým zesnulým manželem, jenž druhdy býval vojínem, byla všude táhla, mnoho z doby té pamatovala, kteréžto pokyny byly teď velmi vděčně přijaty.
Vše bylo teď již v pořádku, každý na svém místě, nescházelo než do opravdy se osvědčiti, kterážto touha každému zírala z očí.
Nedal okamžik kýžený dlouho na sebe čekati. Již nezaznívala střelba jen z dálky jako hukot propukající bouřky, nýbrž více a více se blížila. Přiběhli poslové zvěstujíce, že vojsko vítězí, že obsadilo nejen museum ale i Karolinum, že má celetnou ulici ve své moci a teď že táhne celou silou směrem k železnému mostu, kdež již bylo nutno několik barikád opustiti a mu v šanc vydati.
Pravdivost těchto zpráv dotvrzovaly kartáčové koule, které zasahovaly již tu a tam na okolních domech dymníky či štíty, s nichž malta se počala sypati na ulici.
"Jsou tedy již v nových alejích, barikády u perlové ulice i "U zlatého hada" na Perštýně nachází se nejspíše již také v rukách jejich," rozumováno. "Zdali jim neodolají u uršulinské ulice, kde jest ovšem největší síla studentstva a množství výtečných střelců, pak je tu máme za hodinu."
Ale netrvalo hodinu, a kulky, které přeletovaly dosud bez cíle pouze přes střechy, počaly se najednou sypati do barikády samé.
"Co to?"
Nečekalo se totiž, až vojsko dobyde po celé čáře k řetězovému mostu všecky v cestu mu postavené překážky; byloť menší oddělení vysláno, aby kolem uršulinské zahrady a pobřežními uličkami, tehdáž ještě nedostavenými, jen zděmi obehnanými a pustými, o to se pokusilo vniknouti průchody za nábřežím Františkovým do poštovské ulice a tam nejen zaměstnávalo lid, aby nemohl přispěti uršulinské barikádě ku pomoci, nýbrž postupujíc odsud dále přes betlémské náměstí a jeho okolí, snažilo se spojiti se s šiky, jež byly obsadily dříve jmenované části Starého města.
"Již jsou zde, již jsou zde!" rozléhalo se po ulici. Ženštiny a děti polekaně skočily do domů, tu a tam se zavřela vrata, tu a tam se sházely již teď kameny s oken, ale nikoli, aby předčasně uvítaly ty, kdož dosud ještě nebyli zvítězili, nikoli jen aby se mohla jejich křídla zavříti, nýbrž aby z nich zmizeli svědkové obviňující jejich obyvatele němě avšak tím výrazněji z obmýšlené vzpoury.
"Vrata zůstaňtež otevřena, by ranění měli kam se uchýliti!" velel Pavlík šplhaje na hřeben barikády. "A vy, co jste zde, mějte zbraň pohotově!"
A nahnuv se hleděl tak neohroženě se své výšky do uličky čpavým kouřem naplněné, jakoby tam nečíhala smrt.
Nebyly kule, jež do barikády vrážely, skutečně odněkud jako prvnější jen sem zabloudily. Zahlédl za nárožím ježiti se řady hlavní vojska, jež vystřelivši tam bylo couvlo, očekávajíc z barikády odpověď.
Nebezpečí bylo nejen v nejbližší blízkosti, ale i nad míru hrozivé.
"Palte bez odkladu a stále!" volal na svoje soudruhy Pavlík, sám pušku zdvihaje.
Na povel ten vylétly z barikády hřímavé blesky, a než na ně se odpovědělo ze strany vojska, zase nové a opět nové. Nebylo téměř přestávky.
Vojsko netroufalo si hlouběji do uličky, obsazujíc stále jen nároží. Nenadálo se, jak bylo lze Pavlíkovi pozorovati, takového odporu. Než nabilo jednou, vystřelili skrytí na barikádě branci aspoň třikrát po sobě, majíce zbraň vždy nabitou po ruce.
Co to tam bylo za lidi? Musili míti velikou zásobu náboje, že jím tak plýtvali, a bylo jich tam asi veliké množství. Podobalo se vojákům, že jsou nějakými ďasy posedlí, nejen že se nebojí, nýbrž že nabývají pořád více zmužilosti, odvahy, chuti do boje. Hle! nepadly tam z vikýřů obou nárožních domů také rány? Ovšem že, a neminuly se cíle. Jakými to kulkami stříleli oni odbojníci, že působily tak hroznou bolest tam, kde pouze jen o rameno či nohu zavadily? Podivný měly útvar, rozkutálivše se mezi jejich šiky. Snad byly očarovány, Bůh ví, při jakých kouzlech lity a co v nich se záhubného skrývalo? Neozývala se ve vojsku, ni v jeho velitelích žádná chuť barikádu tu stéci.
Ó, drželi se i cvočkáři i mistr jejich s domácí paní od Tří králů. Bylo náboje a nabitých pušek stále hojnost. Neměřili na barikádě, neuměli toho, stříleli jen řídíce se podle hlasu na vrcholku jejím, jenž neúnavně velel: "Více vpravo!... Více vlevo!... Níže řiďte zbraň!... Bude nutno četněji obsaditi vedlejší střechy! Kdo se tam chce vydati? Jen rychle! Bude dost na každou střechu po pěti; třeba nikoho odtamtud netrefíte, přece nepřáteli znepokojíte a zaplašíte... Hle! již se stává... již couvají, již střelba jejich ochabuje... již jsou pryč... Ale pozor! Nepozbyďte ostražitosti! Nechť každý zůstane na svém místě! Snad jest to jen lesť, snad se vrátí s novou posilou. Také musíme vyčkati, zdali se neodváží na barikádu u přívozní uličky a nebude-li potřebí, abychom tam přispěli ku pomoci!"
Ale obavy ty se ukázaly zbytečnými. Nezaleskly se za rohem žádné hlavně více, kolem barikády vedle přívozní uličky také nic podezřelého se nedělo, a kdo se odvážil nahnouti se z vikýřů domů, jejichž pozadí bylo obráceno k nábřeží, viděl pod sebou, ulice vojska zcela prosty.
Střelba vzdálenější taktéž umlkala. Počala se v celém městě válečná vřava patrně tišiti.
I Soběslav to pozoroval. Vzpřímiv se na posteli, kdež byl po celé odpůldne zpitoměle naslouchal hluku pouličnímu, palbě jen několik kroků opodál okna jeho se ozývající, ruchu, předpovídajícímu co nevidět boj krutý, jenž se byl asi rozzuřil po celém městě.
Již nestřílelo tedy pouze vojsko, nýbrž lid se mu bránil!
Jednou plaše povstal a přikradnuv se k oknu za spuštěnou roletu, viděl, kterak povstává barikáda u solní uličky. Nejspíše se stane ona středem zápasu. Nemožno, aby ji hájitelé její udrželi. Směšno věru toho se domnívati. Co nevidět budou rozprášeni, pronásledováni rozkacenými voji, a co nato bude následovati?
Tu se ozval praskot střelby v jeho nejbližším sousedství, otřásaje jeho okny jako chabým srdcem jeho. Ač trvala skoro celou již hodinu, přec tomu dosud nic nenasvědčovalo, že by barikáda padla, její obránci se rozutíkali, že by vojsko stávalo se pánem v ulici.
Tedy neustupoval lid, a ti, kdož mu veleli, nepohlíželi tak beznadějně na věci, které se byly dnes sběhly, jako on? Když tak dlouho vojsku vzdorovali, snad mu budou vzdorovati ještě déle, snad se mu ubrání, ba snad dokonce je přemohou a z města na všech stranách vypudí? Snad nastal opět jeden z oněch skvělých okamžiků, na něž byla historie husitských válek tak bohata, snad se vrátilo do lidu nadšení a nadání jeho předků, snad se mu podaří reakci na něj se hrnoucí ještě v čas se opříti, ji zastrašiti, pokořiti a povalenou v prach zašlapati, snad bude den ten jedním z nejvýznamnějších svátků národa českého, v němž dobyde zpět starou svou slávu, čímž se stane nezapomenutelným nejvzdálenějším pokolením, kdež bude každý, kdo dnes se osvědčil, ctěn jakožto hrdina, mučedlník, světec?
Palba umlkala, z ulice se ozval radostný, veselý šum, a Soběslavovi se přestávala více a více sláva podobati mýdlové bublince, za niž ji tak rád prohlašoval.
Při myšlénce možného vítězství lidu, jemuž veleli z největší části jeho soudruzi a přátelé, kteří zas jeho lak ochotni za vůdce považovali a uznati chtěli, seskočil konečně i s lože. Měli všechen vavřín skliditi jen oni? Mělo jen jeho jméno scházeti na desce, do níž vryje vděčná otčina na stálou paměť dnešní činy svých synů? Ó, nikoli, jméno jeho se mělo zalesknouti na ní v první řadě!
Ano, objeví se náhle mezi bojujícími, poví jim, že přemáhá horečku, bolesť, krutou nemoc, aby je mohl vésti k vítězství. Vytasí svůj meč za svatou věc svobody, postaví se na hradbu k obraně její vztýčenou! Což ho nepřirovnali tolikrát k Břetislavu, Beneši Heřmanovu, Záboji? Byl v té chvíli přesvědčen, že jakmile jeho rytířská postava před vojskem se objeví, jeho meč nad hlavou se mu zaleskne, ihned že bude uchváceno úctou, strachem, hrůzou a že se dá bez jediného již výstřelu před vojem jím vedeným na útěk.
Ano, musí tak učiniti, neb neměl jen samé přátele, byli mezi jeho kolegy povahy zlomyslné, často na to potupně narážející, že v něm sice mnoho marnosti, ale málo chrabrosti, mnoho okázalosti, leč málo přesvědčenosti. Do jakého světla by byli nemoc jeho asi postavili? Byli věru s to, by jej vykřičeli... ani si nechtěl v duchu opakovati, za co.
Ale kde byl jeho oděv, kde jeho zbraň, kde konečně Pavlík?
Teď teprve si vzpomněl, že ho po celé odpůldne neviděl a jako ve snu se mu zdálo, že jej byl spatřil, jsa omámen leknutím nad tím, co se bylo kolem něho na Václavském náměstí dělo, ve svém oděvu i se svou zbraní letmo ke dveřím spěchati. To snad byl přece jen sen, že jej viděl ve své zbroji; však věci ty zajisté odnesl za žádného jiného úkolu, než aby je dle zvyku svého vycídil. Ale kde s nimi tak dlouho prodléval? Proč se nebyl po tolik hodin k němu vrátil, věda přec, že jest churav? Stalo se tak snad z přílišné opatrnosti, by ho nevyrušil, či zaběhl kamsi jako divák na ulici?
Ale než se Soběslav na tom ustálil, co asi s Pavlíkem se děje, zvolna se otevřely dvéře u pokoje, a hoch do nich vešel.
Soběslav nevěřil svým očím. Měltě skutečně na sobě jeho bílý kabátec, byl opásán jeho mečem, držel v ruce jeho pušku, a co se mu zdálo největší smělostí, měl na hlavě jeho opeřený klobouk.
Než nalezl Soběslav ve spravedlivém hněvu nad tolika drzostí vhodného pro jeho jednání výrazu, než mohl po něm vztáhnouti ruku, by mu klobouk s hlavy strhl, Pavlík sám mdlým hnutím s čela si jej odstranil, a tvář sluhova se před pánem objevila bledá, krví zbrocená...
"Co se to s tebou děje?" zvolal Soběslav více a více rozčilen a pomaten.
"Jsou zahnáni," odvětil Pavlík slabým hlasem, a zavrávorav zachytil se stolu.
"Tys raněn?" znova se tázal Soběslav.
"Pro dnes zajisté se již nevrátí," zašeptal Pavlík, "a do zejtřka nám přibude ze všech stran posila z venku."
Soběslav se zakabonil. Nerad slyšel, že je po boji, když se byl na tom rozhodnul, nejen boje se účastniti, nýbrž vynikající úlohu v něm vykonati.
"Proč jsi mi utekl, a to ještě k tomu v mém oděvu?" pánovitě na sluhu si vyjel.
"Odpusťte mi to!" prosil Pavlík upíraje na pána strhaný svůj zrak. "Když jsem viděl, že nemůžete dolů, pospíchal jsem tam za vás; měli mě také za vás."
Úsměv bolestný a přece zářivý přeletěl při tom jeho tvář, každým okamžikem více blednoucí.
"Nebudete míti z toho žádnou hanbu," dodal hoch vida, že se chce jeho pán znova na něj osopiti. "Však to uslyšíte. Kdyby nebylo nás, nebyli by se u přívozní uličky udrželi, avšak my pouštěli stále takovou hrůzu na vojsko, že když počalo od naší barikády couvati, couvlo i odtamtud... ale kde to vlastně jsem?... Všecko se se mnou točí. Jsou-li pak skutečně zahnáni, nezačínají znova stříleti? Neslyšíte ničeho?"
A Pavlík s horečnatou dychtivostí se snažil znova se vzchopiti, ale opět se musil zadržeti stolu a z rány na čele počala krev ve velikých krůpějích kapati na Soběslavův skvostný kabátec.
On toho neviděl a zdali to viděl, již ho to ku hněvu nepopuzovalo. Dostalo srdce v něm výjimečně na okamžik vrch.
"Tys skutečně raněn, Pavlíku!" pravil soucitně k němu se přibližuje. "Doufám však, že není rána tvoje snad nebezpečná?"
"Jen tak nahlas nemluvte," křečovitě napomínal hoch pána, "a pomozte mi raději do mé komůrky a z vašich šatů."
"Jen zůstaň zde, až se poněkud zotavíš, a je-li tvoje poranění povážlivé, pak tě do kumbálku ani nepustím."
"Ó, musíte, musíte mě pustiti, vždyť každou chvíli může někdo přijíti, jenž by pak poznal, že já jste nebyl vy."
A Pavlík s napětím všech sil táhl pána svého za sebou z pokoje do své komůrky.
I kdyby byl Soběslav chtěl, nebyl by s to býval vymknouti se jeho studeným rukám, v nichž jako v kleštích železných jej svíral. Ale on nechtěl a nemohl, zdrcen hochovými slovy, jeho počínáním i tím, co asi za nimi ještě se skrývalo.
Pavlík se skácel na svou prostinkou postel, oddechnuv si při tom spokojeně.
"Klobouk již máte, pušku jsem nechal také ve vašem pokoji, tu mějte ještě kabát a kord. Ale to vám povídám, pane Soběslave, ať to nikomu neříkáte, že jste to nebyl vy, jenž stál tamhle na barikádě. Bylo by mi toho náramně líto, kdybyste to nechtěl nechati na sobě. Musil bych si pak mysliti, že jsem to přece jen nějak nedobře místo vás vyvedl a já mám přece za to, že se to jak náleží povedlo."
A zase přeletěl tvář hochovu onen úsměv tak bolestný a přec tak zářivý.
"Tuším, žes mi prokázal zajisté velmi důležitou službu," ubezpečoval jej Soběslav nanejvýš rozechvěn jeho stavem.
"Jen tak nekřičte! Vždyť by vás mohl někdo slyšet a měl bych celou radost zkaženu. Domácím řekněte, až na to přijdou, že jsem raněn, že mě zasáhla koule náhodou, když jsem ze všetečnosti za vámi běžel na ulici."
"Pavlíku, do čeho jsi se to pustil!" vyčítal mu Soběslav, před nímž se počalo konečně rozednívati, co jeho sluha asi obmýšlel, utíkaje mu v jeho oděvu i v jeho zbroji.
"Ach, jaká jest to krásná věc," zašeptal hoch chýliv hlavu hlouběji a hlouběji k prsům, "že ta kulka udeřila tam na barikádě mě do čela a ne vás!"
Již byl Soběslav zcela přemožen. Uchopiv se ruky sluhovy, sklonil se k němu tak hluboce, že před ním skoro klečel.
"Ty umíráš za mne!"
Zase se zakmitl dřívější úsměv na tváři hochově, ale ihned uhasl.
"Tvůj skutek jest v pravdě hrdinský," zaštkal Soběslav, jsa snad ponejprv ve svém životě do opravdy pohnut a unešen něčím skutkem; "a nikdo nemá o tobě zvědět a poznati tvoje jméno, které jsi oslavil obětavostí věru bratrskou, o níž jen starý věk příkladů podává?"
"Ne, ne, nikdo nesmí o tom věděti, jak se věc vlastně měla. Nekažte mi to, pane Soběslave! Je mi tak volno teď... Ostatně dobře víte, co na té slávě je. Přicházím jí v té chvíli také na pravý kloub. Ne, co lidé o člověku říkají, nýbrž co on si říká sám o sobě, to platí, a když si může někdo jako já nyní pomysliti: dobře učinil's, to je... nad každou slávu."
A Pavlíkovy oči, upírajíce se ještě jednou plny vřelé lásky do tváře zbožňovaného pána, volně se pokryly víčky... již je na něj neotevřel...

+++

Slyšel pan strýc děkan od uprchlíka k němu v tajnosti se uchýlivšího, po němž bylo pátráno jakožto po jednom z nejhlavnějších buřičů, jak rekovně Soběslav s obětováním vlastního života byl bránil o nešťastný pondělek svatodušní jistý veledůležitý průchod, jímž do srdce Starého města se dostati vojsku se nepodařilo, díky nejen jeho osobní chrabrosti, nýbrž i obezřelému jeho velení.
I neváhal pan strýc, na základě skutku toho rovněž rekovného jak vlasteneckého, jmenovati jej svým dědicem, a všichni jeho přátelé a soudruzi pohlíželi k němu jako k pravé ozdobě svého stavu, vzoru národovce nad jiné ušlechtilého, pýše celé vlasti. - Soběslav ničeho proti tomu nenamítal... což nebyl Pavlíkovi přislíbil, že nikdy nevyzradí, kdo barikády v solní uličce vlastně obhájil?