Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka
• publikováno v prozaické části almanachu Máj na rok 1859, který redigoval Vítězslav Hálek

Ovdovělá gubernialní raddová, paní Nováková, platila mezi svými známými za nejšťastnější osobu pod sluncem. - Měla všecko, co člověka v tomto slzavém údolí blažit může: panství, domy, ekvipáže, diamanty, četné služebnictvo - a konečně syna, kterému neodolalo ani to nejhrdější ženské srdce.
Paní raddová nezapomínala nikdy, že imponující chůze a důstojné držení těla dámě jejího jmění, jejího stavu a jejích konnexí přísluší; ale o rámě krásného Edmunda opřena, vykračovala si ještě jednou tak pyšně.
Všecky významné pohledy, všecka polohlasitá úmyslná i mimovolná vyjádření podivu, jež platily neobyčejně zajímavému mladíku, přijímala s velmi vážnou, vznešenou tváří; neboť jí byl povinován tribut za to, že svět tak roztomilým občanem obdařila. Paní raddová byla vůbec dáma, která znajíc svá práva a svoje přednosti do podrobna, jim i náležitého uznání získat dovedla.
Edmund ale nevšímal si tuze důkazů něžné pozornosti, kteréžto byl všude předmětem. Zplácel sice sladký pohled sladkým pohledem, tisknutí ruky při quadrille rovněž vřelým tisknutím; zdálo se ale, že se to více ze vrozené dobrosrdečnosti, než z jiného hlubšího citu stává. Neboť nikdy dále nesledoval kořisť svého lehkého vítězení, odříkaje se napřed všelikého sladkého ovoce. Ba v dívčím světě kolovala hrozná, neslýchaná pověsť, že prý jeho srdce ještě nikdy urychleně nezatlouklo, když se pohled jeho ve dvé krásných očí zahloubil; že prý ani těm nejohnivějším se ještě nepodařilo, by jej roznítily, ani těm nejjemnějším, by jím pohnuly!... Věru, tato chladnosť, tato tvrdosť byla skoro k víře nepodobna, obzvláště jestliže se mu člověk v jeho vřelé oči, v jeho jemnou, nejkrásnějšími zlatými kučerami oplývanou tvář podíval. - A přec tomu bylo tak! Množství outlých srdcí jej z tohoto ohavného hříchu potajmu vinilo!...
čas ubíhal závratnou svou rychlostí, a změnil takořka okamžikem (tak aspoň tvrdily přítelkyně paní raddové) sličného jinocha ve veleinteressantního muže, blouznivého studenta - v usedlého bezplatného, přespočetného pana oíficiála! -
Celá Praha nad touto událostí trnula! Jak mohla raddová při tom velkém jmění, při těch velkých statcích, mužskou intelligentní správu nanejvýš potřebujících, jedinému synu dovoliti, aby vstoupil v státní službu!... Každý jí nerozumnou mateřskou lásku vytýkal, domlouvaje jí, aby nebyla synovi po vůli, ale aby raději na statná ramena jeho složila správu znamenitého majetku, pro dámu tak namáhavou a obtížnou. - Raddová se při takovémto hovoru obyčejně jen pousmála, dávajíc mu jiného obratu - ale Praha krčila rameny nad její slabostí...
To ale snad nikdo netušil, že Edmund teprv na její neustálé dlouhé domluvy úřednickou dráhu nastoupil, ačkoli v sobě té nejmenší chuti k tomuto povolání necítil. - Jsa zvyklý, poslouchati přísnou matku na slovo, uposlechl i tenkráte; ale nikdy s tak těžkým srdcem, s tak odporující myslí, jako tentokrát. Paní raddová měla nesmírnou vášeň pro titule. Člověk bez titule byl u ní jen polovičním, podle poměrů i pražádným člověkem. - Kdyby byla měla voliti mezi svým titulem a mezi svým jměním, byla by se paní raddová bez rozmýšlení pro svůj titul rozhodla! -
Neboť jak veliký to rozdíl, nazývati se docela krátce a sprostě "paní Nováková" a nazývati se "paní gubernialní raddová"! Každému i tomu nejtupějšímu, tuším, musí napadnout okamžitě ohromná propasť mezi oběma jmény, nemluvíc ani o tom, které z nich obsahuje více effektu při ohlášení aneb při představování ve společnosti. O vzdělanosti a o dobrém tonu "paní Novákové" bylo každému pochybovati dovoleno; ale "paní gubernialní raddová" stála vysoko nad každou podobnou pochybností! Každý slyše její titul věděl hned, jak s ní zacházet, jak ji oslovit, s jakou tváří její hovor poslouchati, na jaké místo ji posaditi. "Paní Nováková" si musila teprv namáhavě svým chováním úctu získati; "paní gubernialní raddová" byla již napřed oprávněna, žádati vážnosť a obdržeti úctu. - Neocenitelný to prospěch pro dámy, jako je paní raddová!...
Mezi jinými skvělými a obdivuhodnými vlastnostmi paní raddové (věčně toho litovati budu, že pro obmezenosť místa mi dopřáno není, o všech pojednati obšírně) byla jistě nejpohnutlivější její věrná láska k nebožtíku panu raddovi.
Již tomu patnácte rokův, co spočíval pod mramorovým monumentem, na němžto byly veškeré jeho cnosti v bas-reliefu zcela důkladně a málo umělecky vyvedeny a zlatými literami zaznamenány; a ještě musila při zpomínce naň utírati slzy pomocí batistového, zlatem vyšívaného šátku! -
Ale byly též bohaprázdné osoby, které znajíce raddovou déle a blíže, těmto perlám manželské lásky drze se posmívaly, vykládajíce si bolesť paní raddové na příliš ohavný způsob, než abych mohla opominout, zmíniti se o tom. Tvrdily s jistotou, že neoplakává ve svém málo příjemném a o třicet let starším manželi ztrátu chotě, nýbrž pouze zmaření nejskvělejší naděje svého života. Pan gubernialní radda byl totiž po tolik let vzorným a neunavitelným úřadníkem, a měl býti za své četné zásluhy konečně odměněn. Chystal se proň čestný řád a souvisící s ním povýšení v rytířský stav.
Paní raddová nespala za tuto zprávu pýchou a radostí. Zkoušela, kdykoli se domnívala býti beze svědků, velmi graciosní a přiměřené úklony, s kterými co šlechtična gratulace přijímati bude. - Tu měl pan radda tu neobratnosť a právě v rozhodné době se nechal mrtvicí ranit. - Pravý div, že neranila i jeho ušlechtilou choť! - Radda umřel a s ním veškerá čáka ctižádostivé, velkoduché paní, že se vyzuje ze špíny plebejského jmena, vyšinouc se do oslněných sfér vyšší aristokratické společnosti.
Po čem ale paní raddová po celý svůj život tak dychtivě a vždy marné bažila, toho se chtěla dočkati aspoň na synu.
Domnívala se, že otcovy zásluhy, vydatná protekce a velké její jmění Edmunda nejdříve a nejjistěji na úřadní cestě k žádoucímu cíli dovede. Několik vysokorodých příznivců, jichž za radu požádala, schválilo úplně její plán, slibujíce žádaného výsledku za málo let - a Edmund, jeden z nejbohatších dědiců v celém království, musil se bez odmluvy státi přespočetným, bezplatným officiálem, co zatím jeho panství vysílela nesvědomitostí správců.
Edmund nesdílel matčinu ctižádosť, její vzletné plány jej nenadchnuly. Snívalť o tichém, poetickém životě v lůně přírody, a matka, neberouc pražádného ohledu na tuto často jí projevenou náklonnosť, jej uvrhla v dav městského života.
Nebylo divu. že svůj úřad velmi nedokonale zastával. Přicházel pozdě a odcházel velmi časně; jevil tak málo snahy a pilnosti, byl tak málo potřebným, že jeho představení vzdor přátelství k paní raddové jej na vyšší místo dosaditi nemohli. Raddová si zoufala! K čemu všecko její namáhání, její nesčíslné oběti, když on sám pracoval proti úmyslům všechněch! -
Edmund si ale myslil, že matce dosti vyhověl, nechal-li ze sebe bez reptání udělat bezplatného přespočetného officiála, a nezměnil ani dost málo své chování, tak jako matka od svých záměrů neustoupila.
Jejich poměr se stal obapolnou nespokojeností nucený a nepříjemný. Edmund chtěje ustavičným výčitkám matky ujíti, navykl si, vzdor své antipatii k hlučnému společenskému životu, večeřeti mimo dům, a raddová se stávala od týdne k týdnu víc a více samotná.
Z počátku neprotivovala se jeho vycházkám; myslila, že s chutí pro radovánky světa i chtivosť se v něm probudí, aby zaujímal záviděného vznešeného místa ve světě. Ale syn neměl ani kapky matčiny krve v žílách, jak se raddová sama sobě vzdychajíc vyznala; zůstal v záchvatu zábav a kratochvílí, v spolku mladých lidí, jen přednosti rodu a jmění uznávajících, tím samým skromným, zamyšleným, dobrosrdečným mladým mužem, jako kdy jindy. Opět si raddová nad ním zoufala!-
Kdykoliv se synem svým o samotě se nacházela, obsýpala jej trpkými výčitkami, napomínajíc ho, aby se konečně snažil ve svém povolání nějakým způsobem se vyznamenati. Za to Edmundovy večerní vycházky, dříve výminkou, staly se teď pravidlem.
Kteréhosi poledne stěžovala si paní raddová více než jindy na svou opuštěnosť.
"Ale proč večír nevycházíš, proč si nesezveš k sobě společnosť, když se sama nudíš?" tázal se jí konečně Edmund trochu netrpělivě.
"Z těchto slov vysvítá tvoje lhostejnosť k matce teprv jasně a zřejmě," vzdychla si raddová hluboce. "Mluvíš, jako bysi nevěděl, že se k vůli své migréně večír nesmím rozčilovati. - Ostatně mám-li upřímně mluvit, nejsem ani dost málo tvou zapomenlivostí překvapena; neboť jak tě může zajímati věc tak nepatrná, jako je moje zdraví?"
Edmund se tvářil, jakoby byl narážky její přeslechl. "Není-li ti možná, večír na větší společnosti se zúčastniti," pokračoval chladnokrevně, "mohla bysi snad návrhu baronky N. trochu více pozornosti věnovati." -
Barončiny výroky byly od raddové vždy s takovou svatou úctou přijaty, jako delfická věštba od starých Řeků. - "Co pravila baronka?" tázala se velmi živě, zapomínajíc úplně na dřívější sentimentální tón uražené mateřské důstojnosti.
"Sešel jsem se s ní včera v koncertě," vypravoval Edmund, podávaje raddové talíř s dessertem, "a ona pokynuvši mi, abych k ní přistoupil, uložila mně, abych tě přemluvil, bys přijala společnici. Ví prý právě o velmi hodné dívčině ze schudlé ale správné rodiny. Připojila, že dáma tvého stavu a tvého jmění se nemůže bez takové dívky ani obejíti; že to teď dobrý tón požaduje atd. Bylo toho příliš mnoho, abych si to byl mohl pamatovat. Až se s ní sejdeš, poví ti to beztoho zevrubně."
"Je to v skutku smutné, že matka majíc vlastních dětí, k cizím své útočiště bráti musí," počala raddová po krátkém přemítání. "Ale návrh baronky prýští z příliš soucitného srdce a z velmi osvíceného ducha, než abych to uvážiti neměla."
Edmund spolkl opět hořkou pilulku. Byl přesvědčen, že matka navrženou od baronky společnici na každý pád přijme, a potěšen nadějí, že jej aspoň z této strany mučiti přestane, nemohouc si více stěžovati na samotu, vzdálil se, opouštěje s myslí tak klidnou pokoj své matky, jak to již po mnoho měsíců nebyl učinil. Raddová dala zapřáhnouti a jela v největší galle k baronce. -
Několik dní na to upravovala si raddová skvělou toilettu. Chystala se na velkou gratulaci k jisté vznešené, blahorodé přítelkyni, a Edmund byl kommandován, aby ji doprovázel.
Leže na pohovce čekal s tváří netuze vlídnou, prohlížeje patrně z dlouhé chvíle módní žurnály, jimiž byly obyčejně stoly elegantní paní pokryté, - a čekal, brzo-li se jeho matka unaví, jednu mantillu po druhé, jeden klobouk po druhém zkoušeti a s panskou se raditi, který z těchto předmětů působí nejlepší effekt, jsa při tom nejpřiměřenější k tak slavnému aktu. Konečně se rozhodla pro velkolepý klobouk s nesmírně dlouhým vlajícím perem a pro pařížskou, umělým vyšíváním pokrytou mantillu. Edmund si oddechl, vida, že jí panská již rukavičky zapíná a šátek podává, a domnívaje se, že aspoň jednu čásť muk tohoto dne již přetrpěl, sahal také po klobouku. V tom vešel sloužící. Tázal se, má-li slečnu předpustiti, která dle nařízení paní baronky N. u milosť-paní se představiti žádá.
"Ach, to bude nejspíše nová má společnice! - Ať vejde!" pravila paní raddová, ačkoli nesmírně spěchala. - Bylo jí milo, že se bude své budoucí podřízené v celé své nádheře moci ukázati, domnívajíc se, že zahalená v aksamit a hedbáví se musí pro všechen čas nevyhnutelně státi předmětem její úcty.
Edmund klesl znova na pohovku, tenkráte ale ještě mrzutěji než prvé, a oddával se mlčky do osudu svého, že dnes dlouhou chvílí zahyne.
Paní raddová se ale s tím větší důstojností, s pravou španělskou grandezzou umístila ve velkou, pluchem potaženou lenošku jako v soudnou stolici, očekávajíc dívku, až vejde.
Lokaj otevřel dvéře, a do pokoje přepychem knížecím oplývajícího vpustil s nepříliš uctivou úklonou mladistvou outlou dívčí postavu.
Jako oslněna třpytem vysokých, až k hladkému parketu dosahujících zrcadel, svěží barvitostí lyonských čalounů, leskem zlatých řims a rámců, zastavila se dívka na prahu, pozvednouc ruku, jakoby si oči před nádherností proti ní se hrnoucí zastíniti chtěla; ale zpamatovala se ještě v čas. Místo nenuceného a jednoduše vychovanému dítěti přirozeného hnutí poklonila se hluboce, velmi hluboce - jak ji tomu snad matka její naučila; neboť sotva by byl tak něžňounký, lehkohbitý tvor jako Aninka sám na tak nehezké, jejímu věku a zevnějšku tak nepřiměřené pohnutí připadl.
S bojácnými krůčky, chvějíc se nejen před tou přísnohledou dámou tam v skvostné lenošce, jejíž hedbávné šaty při každém pohnutí tak vznešeně, ach tak vznešeně zašustěly, že se jí až srdce uctivou hrůzou v prsou zastavovalo, ale také bázní, by neklouzla na neobvyklé, jako náledí hladké podlaze, blížila se k paní raddové, s vnitřním uspokojením její zaraženosť pozorující. Nádherná dáma se nesnížila, aby vlídným slovem aneb úsměvem dívku osmělila; nechala ji k sobě přikročiti a dala si ruku od ní políbiti, měříc ji od hlavy až k patě chladným, zpytujícím pohledem.
Dívka, nanejvýš sedmnáct roků počítající, chvěla se před ní jako list na stromě. Snad nebyla nikdy dříve bez ochrany v cizí dům vstoupila: teď stála sama, bez podpory, bez přímluvčího před tak velkou dámou, v jejížto rukou spočíval částečně její los, její budoucnosť! -
Raddová započala s ní pravý výslech. Tázala se jí s vážností velinquisitora po jméně, po stáří, po rodičích velmi jasně, určitě a vznešeně, ale ani dost málo přátelsky a šetrně. Aninka zodpovídala její otázky hlasem jemným ale i slzami přihlušeným, stojíc tak skroušeně před raddovou, jako hříšnice ortel svůj očekávající.
Tu zazněl vedle ní příjemný mužský hlas. "Nelíbí se slečno posaditi se?" pravil Edmund, velmi zdvořile jí sedadlo podávaje s vyčítavým pohledem hledě na matku, která se zardívala hněvem nad jeho prostřednictvím. "Matka vás více za cizinku ve svém domě nepovažuje," pokračoval, "jinak by nebyla opominula, vás poprositi, abyste přijala místa."
Dívka se zapýřila jako pivoňka, obrátíc se ostýchavě k mladému muži. Kdyby se nebyl již odvrátil, než ona si srdnatosti dodala, k němu své dětské modré očí pozdvihnouti, aby mu děkovala, byl by jej musil výraz skoro vášnivé vděčnosti v nich hluboce dojmouti. Edmund se postavil mrzutě k oknu, prohlížeje si lhostejně okolojdoucí.
Nebylo to ponejprv, co jej matčina hrdosť k podřízeným zabolela, co se mezi ni a uraženou osobu postavil; ale bohužel vždy bez výsledku. Raddová se od svých práv a zásad nikdy nevzdalovala, a právem jejím bylo, co bohatá paní vystupovati a na méně šťastné pohlížeti s výše své buď milostivě buď nemilostivě, jak jí to právě rozmar vnuknul. Přijala každé upozornění na nepřiměřenosť svého jednání za urážku, a její zakaboněné čelo, její temný pohled ukazoval zřejmě, že Edmundovi i tenkráte jeho napomenutí nepromine.
Aninka měla vzdor své nezkušenosti tolik taktu, že sedadlo nepřijala; zůstala s tou samou pokorou před raddovou státi, jako před tím, než se jí byl zajímavý advokát ujal. Tato skromnosť uchlácholila poněkud hněv budoucí velitelky; a jakmile byla Aninka spokojena s polovičkou platu, co raddová své kuchyňské dávala, svolíc ochotně, že se i jiným pracím mimo předčítání, vyšívání a co se více od společnice požaduje, podrobí, slibujíc v každém oboru potřebnou se ukázati: propustila ji skoro vlídně, a stín příznivého úsměvu si zahrál okolo tenkých, vznešených úst.
Roztržitě vrátil Edmund dívce její hlubokou rozpačitou staromodní úklonu, která dosti špatně její okrouhlé růměnné tváři slušela, a hleděl zas na ulici, jakoby tam byl něco před tím zahlídl, co jeho pozornosť ještě teď požaduje.
"Kdybych s jistotou nevěděl, že se můj bratranec teď někde po uherských pustách toulá," pravil k raddové, "přisahal bych, že onen důstojník, právě k našemu domu zaměřující, je on! Celý to Jiřík, na mou česť!"
Raddová si byla umínila, že syna za předešlou jeho smělosť velmi odměřeným a chladným chováním potrestá. Ale zaslechnouc jméno Jiřího, jediného to syna po zemřelé sestře, který byl jejím návodem vojenskou dráhu nastoupil, zapomněla na své předsevzetí a rychle přistoupila k oknu.
Jiří byl jejím miláčkem. Byl čilejší, podnikavější a hrdější než Edmund, a že se ušlechtilá povaha tohoto bez zášti do toho vpravila, zaujímati v matčině srdci teprv druhé místo, byl si Jiří již co dítě celou náklonnosť své tety získal.
Stal se záhy sirotkem, jsa jedině na milosť raddové poukázán, a to bylo příčiny dost pro Edmunda, že mu projevovanou přednosť u matky od srdce přál, že jeho chyby nikdy nevyzradil a že se méně dobrým chováním v matčině lásce upevnil, než Jiří lichocením a podlízáním.
"Můj Bože! jak můžeš jen pochybovati," zvolala raddová sotva blížícího se důstojníka spatřivši. "Je to on, v skutku on! Rychle, rychle spěš mu vstříc. Pro dnes nebude z naší vycházky nic! - Jak bych mohla odejíti, když Jiří přichází!"
Edmund uposlechl, ale nekvapil právě s nedočkavou netrpělivostí svému bratranci vstříc. Jejich poměr býval vždy nucený a chladný; ale tenkráte se mu blížil bratranec s takovou buď hranou aneb skutečnou srdečností, že nemohl jinak, než spláceti mu stejnou měrou.
Raddová přivítala synovce s otevřenou náručí. Pro něj nalezla tóny lásky, které by byla pro syna nadarmo hledala! Ale byl to také švarný chlapík, ten setník! - Velký, snědý, temnohledý - jako syn jihu. A jak se dovedl svůdně pousmáti, a jak pyšně znal okem mrštit - nejinak než jakoby blesk toho projeti měl, jehožto pohledem svým zažehne!
Musel ve svých prsou sopku skrývati, že se z jeho očí takové plameny řítily!
A což teprv jeho uhlazené, dokonalé chování, jeho vybraný elegantní hovor! Vypravoval, kterak pobyl v cizině, kterak se mu tam zastesklo po tetě, kterak se radoval, když obdržel rozkaz, by se s plukem do Prahy odebral, kde doufá že se několik měsíců pozdrží - v jakém tónu a s jakými obraty to vypravoval - raddová jej poslouchala jako okouzlená!
Toť se samo sebou rozumělo, že se nesměl nikde jinde ubytovati, že bude jejím milým, vítaným hostem! Hned byl sloužící pro jeho věci vyslán a nejelegantnější pokoj v elegantním domě setníkovi za byt vykázán.
"Josefe," pravil setník neobyčejně vážně k svému starému lokaji a důvěrníku, když se s ním o samotě nacházel, "zde žádných hloupostí! Rozumíš? Znáš můj stav a víš, že jsem své věřitele jen poukázaním na bohatou tetu ukrotil - ona je jediná má naděje! Protož, dokud pod touto střechou spíme, nesmí býti ni láhev, ni karty, ni okrouhlá tvář dívek a lesklé jejich oko pro nás na světě! V těchto věcech jedině nerozumí teta žertu!"
Josef porozuměl velmi dobře; tak dobře porozuměl, že platil setník a jeho sluha za málo dní v přísně zařízeném, nanejvýš pořádném domě za pravé vzory panské a lokajské dokonalosti. K této nanejvýš pochlebné pověsti nemálo přispívalo ovšem vypravování vychytralého Josefa, který vždy večír kuchyňské obecenstvo velmi pohnutlivými příběhy ze života pána svého bavil. Věděl, že ústy kuchařky a panské k vznešenějším a před historkami ze vzdálených krajin právě nepříliš přísně uzavřeným uším průchodu naleznou a že žádaného ovoce ponesou. -
Poměr mezi bratranci se nebyl změnil. Jako za dávných let, tak i teď ukazovala raddová svému synu Jiřího co vzor uhlazených mravů, což Edmund s tou samou chladnou mlčenlivostí přijímal jako dříve, chovaje se k němu se zdvořilou odměřeností, vyhýbaje se však každému bližšímu přátelštějšímu se-zblížení.
Raddovou naplňovala jeho netečnosť k jejímu vyvolenci hněvem. Jiří, ač opatrnější, leč rovně tak vášnivý jako ona, stavěl se, jakoby si toho ani dost málo nepovšimnul. -
Zatím byla Aninka svou službu co společnice její milosti blahorodé paní gubernialní raddové nastoupila.
Jednou vkročila za soumraku do domu tak tiše, představila se své velitelce tak nesměle a zmizela tak nepochopitelně rychle na rozkaz raddové, aby si ještě téhož večera své věci v pořádek uvedla: že neměl nikdo ani času, aby si ji prohlédnul.
Byl to snad nejnevlídnější koutek v celém světlém prostranném domě, který jí byla raddová za obydlí vykázala. - Mráz ji přejel, když do nizounké, jen jediným uzounkým oknem osvětlené komůrky vešla. Zůstala dlouho u vchodu státi a oko její bloudilo úzkostlivě po nepohostinném prostoru. Byla to cizina, pravá, neuprositelná cizina, co ji v tomto dusném, uzavřeném vzduchu ovanula, co na ni nepříznivýma, lhostejnýma očima z každého pustého koutku, z každého kusu starého, nehezkého nábytku, z těchto bíle natřených, žádným obrazem neoživených stěn hleděla, vinouc se jako had v ledových kruzích okolo jejího mladého srdce, aby v něm zastudila každé vřelé, radostné hnutí!...
Nadarmo hledala stopu přátelského pohledu, nadarmo pátrala po znaku příznivého pro ni citu - nadarmo! - Cizá, nedbalá ruka, netečná, snad i nepřátelská mysl byla zde vše uspořádala, aby jí tento domov uchystala, nezasvětivši jej žádným, ach žádným dobrým přáním. - Aninka to trpce cítila! Teď teprva, v této smutné komůrce se jí zdálo, že je v skutku od své rodiny odloučena, že svůj domov ztratila, že je vyhoštěna, opuštěna - že je nebohá cizinka.
Již se chtěl tok horkých slzí, jak je lidské srdce jen v cizině prolévá, z jejích očí vyřítiti; ale zadržela je zmužile, nutíc se k úsměvu, smutnějšímu nad její pláč. Byla si na svou matku, na tu starostlivou, dobrou matinku s tou utrápenou, ubledlou tváří zpomněla, jak jí byla svatě přislíbila, že se nebude rmoutiti, že bude pevnou, silnou, že bude její dcerou! Viděla shrbenou, trampotami před časem sešlou postavu svého otce, jak žehnaje jí, tak hořce jako ona sama zaplakal, že ji musí pustit mezi cizí lidi. Slyšela, jak ji malým bratřím a sestrám za vzor dětské lásky stavěl, jak jim vypravoval, že z vlastní vůle své místo u krbu otcovského opouští, aby rodičům starosti ubylo - ještě hořely její tváře celováním, ještě cítila na svém čistém čele stopy jejich vřelých slzí, jichž nebyla setřela. - Vzchopila se odhodlaně a střásla svůj stesk co neslušnou, nevčasnou slabosť. Od jejího rozumného chování, od její obratnosti záviselo mnoho, velmi mnoho! Její skromná mzda byla určena, aby mnoho v rodině vyrovnala a zlepšila; musila hledět, aby se svému panstvu zachovala. - Rychle si přejela dlaní tvář, jako by byla chtěla aspoň se svých tahů zármutek setříti, když se nedal vypuditi ze srdce. - Jaká to byla hezká, příjemná myšlenka: prospívati své rodině! Aninka se ní cítila najednou jako oživena.
Rychle se pustila do práce. Malý svůj černý kufřík pošoupla do koutka a začala polohlasitě bzučet píseň jako malá včelka, bedlivě svou hrstku prádla rovnajíc. Její skromná, netuze četná garderoba skoro zmizela, když byla s tou samou opatrností rozvěšena ve velké staromodní jarmaře z temného, vykládaného dřeva, skoro polovici ouzkého pokojíka zaujímající. Na viklavý, odřený stůl hodila místo koberce svůj strakatý vlněný šátek - výborný to nápad! Zakryl nejohyzdnější nábytek a obveselil svými živými barvami celý pokoj.
Souměrně seřadila stará sedadla, z nichž každé mělo jiný tvar, jinou barvu, jiný povlak, a vykartáčovala z polštářů mnoholetý prach, že hned veseleji vypadaly.
Teď byla hotova! - Spokojeně se ohlídla; v skutku, již všecko přívětivěji vypadalo. Byla skoro přesvědčena, že se přísným pořádkem a čistotou stane její komůrka i snesitelnou, snad i bytelnou - ale můj Bože! jak se to zajikla, až se jí zatajil dech! Jak jen mohla býti tak zapomnětlivou, na matčino přikázaní tak nedbalou!
Její zrak padl na lůžko a na prázdné nad ním místo... Jak důtklivě jí byla matka na srdce vložila, by s Bohem napřed vešla ve své nové obydlí, aby jí dal štěstí a zdaru pod panskou střechou! Vlastnoručně byla křížek od dětinství nad její postýlkou visící sňala a jí ho s napomenutím doručila, aby přede vším jiným ho na své místo pověsila... A hle, na každou věc byla zpomněla, umístivši ji na pravé místo, jen ne na tu nejpřednější, nejdůležitější! - Co asi matka tomu řekne! Jistě to bude za smutné, neštěstí věstící znamení považovati! -
Aninka si umínila, že o nešťastném případě raději pomlčí, a že se vynasnaží, by zdvojnásobněnou zbožností zlý osud od sebe odvrátila. Chvějící se rukou zavěsila křížek ze slonové kosti za modrou stužku nad svým ložem, a provléknuvši ji větví kočiček na květnou neděli svěcených, klesla před jednoduchým oltářem na kolena...
Ještě nikdy nebyla pod touto střechou tak nevinná modlitba k nebesům vstoupila, jako teď z tiché komůrky Aninčiny.
Zápasíc mocně s upomínkou na drahý domov, snažila se veškeré své myšlénky k novému úkolu svému obrátiti. Jaká to touha, jaká to pevná vůle v těchto slabých dívčích ňadrech, státi se potřebnou, velitelce své se zalíbiti, býti někdy chválenou - ach, jak její srdce po tom prahlo, aby byla někdy vlídným slovem oblažena.
Bezděky si musila dívka na mladého pána zpomenouti, který jí, té nepatrné, tolik laskavosti proukázal. Již dlouho se přestala modlit, a ještě klečela se sepiatýma rukama, s nadšeným pohledem, jako ve zbožném rozjímání. - Zdali pak mohl někdo na světě býti dobrosrdečnějším, velkodušnějším a krásnějším, než mladý pán? - teď "její" mladý pán! - Dlouho prodlévala při této myšlénce... Jak to příjemně znělo: "její mladý pán!"...
Dívka pozdvihla hlavu. Co se to stalo, že se jí zdál temný pokojík najednou vyjasněný, starý nábytek tak povědomý, a holé pusté stěny jako růžovým světlem ozářeny? Proč nabylo náhle všecko tak půvabného rázu? Její povolání se jí zdálo pojednou tak snadným, její odloučení od domova méně bolestným, její lós skoro závidění hodným. Opět sepiala s líbezným úsměvem ruce, kloníc hlavu pokorně k prsoum - musila se přece ještě za "svého mladého pána" pomodliti, než ulehne...
Raddová, jakkoli se z toho nikdy nevyznala, měla všecku příčinu, býti paní baronce za návrh a za odporučení povděčnou. Ačkoli byla její nová společnice v elegantním životě nováčkem, a to někdy dosti neobratným: měla přece množství vlastností, které mohly raddovou s tímto nedostatkem smířiti. Ale věrna svým zásadám, neprojevila raddová nikdy svou spokojenosť, nezmínila se nikdy o přednostech své služebné, jak Aninku tvrdošíjně před Edmundem nazývala; ale tím častěji se pronášela o jejích vadách.
Aninka se ale nedala touto neshovívavostí mýliti. Myslila, že to tak musí býti, že si to nesmí dívka jejího postavení ani jinak žádati. Přehlížela, že nikdy není chválena, na co se byla přece tak těšila, domnívajíc se, že to snad ani není způsobem u vznešených, bohatých dám, aby nepatrných zásluh uznávaly. Nejevila při pokárání nikdy nevčasnou citlivosť anebo uraženou samohrdosť, přijímajíc skromně a pozorně každého napomenutí; pracovala tiše a neunaveně, jako ten mraveneček, celý boží den.
Služebnictvo poznalo brzo její neúhonnosť a její snahu, jim se zavděčiti, místo aby se nad nimi, co o několik stupňů výše stojící, vypínala. Všichni se k ní chovali vlídně a úslužně kromě staré kuchařky, která si nechtěla dát vymluvit, že by Aninka nebyla proto od raddové přijata, aby na ni dohlížela. Podle jejího náhledu nemohla míti společnice jiného úkolu.
Setník i mladý pán byli se na Aninku, jak mile první den k stolu přisedla, zvědavě podívali; ale žádný z nich neopakoval svůj pohled. Edmunda, jak víme, nezajímaly ženštiny; choval se k nim ještě tak netečně, jako dříve. Setníkovi byla příliš málo hezká a k tomu věru až k smíchu ostýchavá. Uznal ji od první chvíle za své pozornosti úplně nehodnou, neoblažil ji ani stínem své obyčejné galanterie k dámám, ne vždycky nejvznešenějšímu stavu náležejícím.
Podle úmluvy měla Aninka jiného postavení v domácnosti paní raddové zaujímati, než se jí teď vykázalo. Byla přijata, aby svou velitelku bavila, ji na vycházkách doprovázela a s lehkými, přiměřenými pracemi se zaměstnávala.
Ale raddová zneužívala její nezkušenosti a skromnosti. Jak mile viděla, že se dívka nezpouzí, a že ku každé službě upotřebiti se dá, chápajíc se ochotně každého díla, aby se jí zavděčila: propustila náhle ze služby svou panskou, uloživši Anince beze všeho zvýšení platu největší díl její práce.
Ovšem netušila, že jí tím velkou, nesmírnou radosť spůsobuje. Aninka si ani nezpomněla, že se jejím slabým silám příliš mnoho ukládá. Vždyť jí připadl nový, panské dávno záviděný úřad, mladému pánu posluhovati, třeba se musila i pro nedostatek času teď úplně odříci potěšení, navštěvovati rodinu svou; třeba jí bylo i těch několik prázdných večerních hodin odňato a ona prácí až do hluboké noci zanešena! Teď měla práva, bez vtíravosti nad jeho potřebami bdíti, o jeho pohodlí se starati - s kým by byla teď svůj osud vyměnila? Pod jejím dozorectvím měly služky jeho prádlo pořádati a pokoj jeho uklízeti; ale žádná z nich nesměla na věci mladého pána ani prst přiložiti - přiosobila si sama tuto práci.
S podivným pohnutím vstoupila u jeho nepřítomnosti v jeho komnatu. Každá od něho používaná věc byla pro ni předmětem úcty. S tlukoucím srdcem sbírala po pokoji rozházené knihy a papíry, dotýkajíc se jich s tak zbožnou myslí, jako věřící pozůstatků svatých. Byla by si tak ráda prohlížela tyto obrazy, tyto knihy, na nichž jeho oko bylo prodlévalo; ale nepochopitelná ostýchavosť v ní tomu bránila. Zůstala-li ale náhodou kniha rozevřena, tu si přece troufala plachý pohled v ni uvrhnouti. Byla by tak nevýslovně ráda věděla, co to je v nich, že jej to dovede po celé hodiny poutati, že ani očí neodvrátí.
Byly to nejvíce něžné, krásné básně, pějící o žalu osamělého srdce, o touze po vzdálené milence, o blahu lásky - uzardělá, s uslzeným zrakem čtla tato žhoucí slova, která se jí zdála tak povědomá, jakoby je již byla jednou uměla, anebo snad ve snu zaslechla. Nemohla se již na to upamatovati; ale toho byla jista, že tóny tyto již jednou její duší prochvívaly.
Ráda by byla dala několik roků svého života za to, kdyby se byla směla v jejich kouzelný obsah s celou duší ponořiti, stránku po stránce do sebe vssáti. Smutně, se srdcem k přetýkání plným sestavila skvostně vázané svazky do knihovny, a - přestala se čím dále tím méně diviti, že mladý pán nad nimi celý svět zapomíná. Ale tím častěji se tázala sama sebe, zapýřivši se nad svou neslušnou zvědavostí studem, zdali asi mladý pán na tyto dívčí postavy, plné grácie a půvabu v básních jako ideály planoucí, také někdy myslívá?...
Den jako den se sluncem vstávajíc, poslední v celém domě ulehajíc, beze všeho vyražení jejímu věku přiměřeného, beze všeho jí potřebného odpočinutí, bez uznání, i beze všeho laskavého povzbuzení byla by snad podlehla - jedině myšlenka na mladého pána ji udržovala při síle.
Obyčejně zamyšlený, málo se obíraje světem, ale, jak Aninka nevinně v duchu hádala, tím pilněji obsahem svých kněh, byl si přece vzdor své snivosti brzo vědom, že teď bedlivé, nezištné oko nad jeho potřebami bdí.
Málomluvný a nepřítelem všech frásí, dovedl své uspokojení na dojímavější pro dívku způsob projeviti.
Prohlásil své matce docela jednoduše, že nechce jinou kávu píti, leč je-li rukou Aninčinou připravena; že nechce jiné prádlo nositi, než je-li od ní žehlené. Jeho lampu jen ona rozsvítiti dovedla, s jeho psacího stolku jen ona prach utříti směla, a límce, které ona nešila, což s podivuhodnou pronikavostí poznal, poslal rozhorlené raddové nazpět - mohla míti sladší odměny? -
Že se ale při všech těch znameních spokojenosti sotva na ni podíval, že ji nikdy neoslovil, leda kázala-li to nutnosť: toho si asi sotva na delší čas povšimla. Myslila opět ve své prostotě, že se mladý pán k matčině společnici ani jinak chovat nemůže. - Unavena, klesajíc, vstoupila pozdě večír do své komůrky přece s veselou tváří.
Přikročila k svému těsnému okénku, kde stálo několik bledých květin, z pokojů paní raddové vyhostěných, že doba květu a krásy jim vypršela, a jež teď bez slunce a beze vzduchu, jako z vděčnosti k soucitné pěstitelce několik opozdilých poupat rozvíjely. Její poslední prácí bylo je zalívati, a vdýchajíc jemnou jejich vůni, pohlížela k temné obloze tisícerými světy poseté, opakujíc si polohlasitě slova mladého pána: "Jste velmi dobrá, Aninko!" - "Jsem vaší obratností překvapen!" - "Jak jste laskavá!" - "Jste věru příliš ochotná!" - a nebylo snad v této noční mlčenlivé chvíli pod těmi diamantovými hvězdami dokonalejší spokojenosti, vyššího štěstí, nežli v tom tichém, skromném jejím srdci! -
Aninka se nemohla dlouho do nebe dívati, aby si při tom nebyla zpomněla na mladého pána; hleděla tak dlouho k hvězdné obloze, až jí napadlo, jak jí její chůva vypravovala, že má každý člověk na světě svou hvězdu na nebi, která vzejde, když se člověk narodí, a zhasne, když umře. Hned počala mezi hvězdami hledati, která asi mladému pánu náleží. Nemohla to ani jiná býti, než tam ta nejjasnější, nejskvělejší! - Jako ona všecky ostatní hvězdy svým leskem, tak on právě všecky ostatní lidi přezáří krásou a dobrotou. Nemohlo býti omylu, svítila zrovna tak, jako jeho oči, jen s tím rozdílem, že před jeho očima hned zraku sklopit musila, a na hvězdy že se mohla dlouho, dlouho dívat, než jí oči přetekly.
Z prvopočátku musila hvězdu poněkud hledat - bylo na nebi též několik jiných, jí podobných, ačkoli se žádná z nich tak netřpytila; ale za málo dní ji našla vždycky přede všemi ostatními. I hvězda jakoby ji poznávala. Nejdříve ji pozdravovala jen pohledem; ale čím dále, tím více se s ní seznamovala, a brzo hovořila s hvězdou mladého pána tak, jakoby on to byl sám - jenom že se před hvězdou nestyděla jako před ním, a že před ní neměla žádného tajemství, a před mladým pánem - můj Bože! před ním si netroufala ani ústa otevříti...
Paní raddová vzdor svému jmění o ničem raději nepřemýšlela, než jak by své příjmy zvětšila. Spekulovala tak dlouho, až jí napadlo, na konci své prostranné, až k městským hradbám se rozprostírající zahrady vystavěti pavillon a jej pronajíti.
Zahrada byla ještě i potom dosti velká, nebylo jí to k žádné ujmě, a že budou musit používat nájemníci jejího domu co průchodu do města, nepřekáželo jejímu pohodlí. -
Raddová byla dobře spekulovala; pro poetické položení domku mezi kvetoucími zahradami a lukami, hlásilo se množství nájemníků podávajících znamenitou činži. Ale rozmarná dáma si vybírala; měla každému co vytýkati, nikdo nebyl podle její mysli, odbývala jednoho po druhém rozmanitými a po každé velmi lichými výmluvami, a skoro se podobalo, že zůstane roztomilý letohrádek prázdný. - Tu se představil nový nápadník. Byl to starý plukovník na odpočinku baron P., který, jak raddové vypravoval, na doléhání své dcery, romantickým obydlím okouzlené, se přišel o ně ucházeti.
Ačkoli plukovník, jen od své pense žijící, o čtvrtinu nájmu méně podával než ostatní: přece mu raddová ihned s největší ochotností byt přiřkla.
Bydleti se šlechticem takořka pod jednou střechou, s jeho rodinou se scházeti, v aristokratických způsobech se docvičiti - to bylo pro ni ještě silnějším lákadlem, než o několik set zlatých ročních příjmů více.
Pan baron byl přijat, všemožné ohledy mu připovězeny, a na jeho podotknutí, že se svou dcerou Almou velmi monotonní život vede, byl od raddové velmi vřele požádán, aby jí slečnu co nejdříve uvedl a dovolil, aby ji směla s velkým světem seznámiti.
Plukovník přijal s patrnou radostí vlídný návrh, a nájemník se rozloučil s domácí paní co nejlepší přítel. -
Edmund se nikdy o matčiny plány nestarával. Raddová - svéhlavá a pánovitá - zařízela všecko podle svých zastaralých náhledů, neberouc nikdy na synovy námitky ani nejmenšího ohledu. Uvykl si poznenáhla mlčeti, a uražen její netečností, ponechal jí ve všem vlády a vůle, tváře se jakoby mu do jejího hospodaření pranic nebylo.
Nechal jí klidně nejkrásnější čásť zahrady zastavěti a domek pronajíti, a poslouchal velmi lhostejně její zvěstování, že vysokorodí obyvatelé se již ráčili přistěhovati. -
Jiří byl otce i dceru již zahlédl, a souzvučil s tetou v enthusiastickém se obdivování barončině neobyčejné sličnosti a ryze kavalírskému vzezření starého pána. Edmund pak, znaje matčinu přemrštěnou náklonnosť k této třídě společnosti, a setníkovu podlízavosť, každému jejímu úsudku přisvědčující, nevěnoval jejich hovoru pražádné pozornosti. - Více dní uplynulo, a Edmund byl skoro na nové nájemníky zapomněl. Tu se vrátil jednou večír časněji než jindy z procházky, ubíraje se volně po širokých schodech nahoru do svého pokoje. Ruměnný paprsek zacházejícího slunce padal celou šířkou velkého okna na mramorové, sochami ozdobené schody, prodlévaje jako se zalíbením v čistém, vysokém stavení, kde nejen i nejmalichernější okrasa, ale i každý sebe lhostejnější předmět o blahobytu obyvatelů svědčil.
Edmund byl dnes zamyšlenější než obyčejně; škoda že jej Aninka neviděla! Byla by jistě uhodla, o čem sní. - Tu něco zašustilo jako hedbávný šat - on pozdvihl hlavu - jemu právě vstříc přicházela, ne vznášela se mladá dáma.
Edmund se zalekl; zatřáslo to jím, jakoby jej byl někdo uprostřed srdce střelil. Jako k svému místu přičarovaný zůstal bez hnutí, beze slova státi - anděl, dívka, víla: čím bylo toto nebeské zjevení? - Dáma zavadila plaše okem o něj, a on pořád stál a hleděl na ni; nesmekl klobouk, nepozdravil ji ani jediným slovem, ba ani z cesty jí neustoupil, když lehce jako gazella, zardívajíc se nad červánky na večerní obloze, okolo něho spěchala a v stínu klenutého průjezdu zmizela. -
Již dlouho neslyšel Edmund šustění hedbávného šatu a lehké kroky malé dívčí nohy, a ještě pořád hleděl na místo, kde se byla její světlá postava v soumraku ztratila.
Tu se otevřely kdesi dvéře; rychle v největším kvapu, jako zloděj vyzrazení se obávající, spěchal do svého pokoje, aby jej nikdo neviděl.
A přece byl to on, který byl zrádně oloupen. Krásná dáma zmizela s jeho poklidem! - A jak mu teprv bylo, když se druhého poledne na to jako obyčejně s pohodlím v matčině pokoji na pohovku rozložil a s knihou v ruce o krásné dívce snil: a dvéře se rozlítly, a pan baron P. paní raddové svou dceru představoval, připomínaje jí laskavý slib, že se dívky ujme a se společenským světem ji seznámí. -
Alma to byla - ta víla, ten anděl, ta bohyně! - Kdyby nebyla raddová dámou "comme il faut" bývala, byla by se sotva zdržela, samou blažeností zaplakati - ona se měla státi garde-de-dámou baronky, a ještě k tomu tak nevýslovně krásné, tak dokonale elegantní, tak ryze aristokratické...
Opanovavši vznešeně své pohnutí, vyměnila s baronem a s Almou celý slovník uhlazených, v takovémto případu nevyhnutelných frásí. Edmund je neslyšel, a jak se zdálo ani Jiří, jehožto oči při pohledu na dívku se ve dvé plamenů proměnily. -
Anince se zrovna tak dělo, jako těm dvěma mladým mužům. Seděla u okna se svým šitím, a hleděla na slečnu, jakoby svým očím ani věřiti nemohla, že je taková krása, taková půvabnosť na světě možná: - a přece jí tanul někdo na mysli, komu byla mladá baronka podobna! -
Ach, již to věděla - tak, ano tak právě vypadala, jakoby byla ta nejkrásnější báseň z Edmundových kněh obživla, jakoby teď mluvila, se pohybovala, usmívala... "Můj Bože, jaký to anděl!" zašeptala tichounce - ale Edmund, jindy tak netečný, byl mimovolně její slova zaslechl; obrátil se k polekané dívce, která myslila, že jí chce za její všetečnosť pokárati, a pousmál se na ni... pousmál se na ni takovým zvláštním, blaženým způsobem, že se jí hlava zatočila, že všecko ostatní - i raddovou i mladou baronku zapomněla a chtěj nechtěj celý den po něm se pousmívati musila! Pousmála se i na starou kuchařku, na tu samu, co myslila, že je společnice jí k dozorectví přijata, a že všecko dělá jí na příkoř; pousmála se zrovna tak, když pak sama při šití u stolku zůstala; pousmála se tak i večír na holé, zpustlé stěny své komůrky, kloníc se mlčky nad bledé květiny v těsném okénku, s pohledem k "hvězdě mladého pána" obráceným... a první paprsky z lůna noci se vynořujícího jitra, zlatící vysoké lomenice a začazené komíny domů, zastihly ještě blahé pousmání na její nevinné tváři.
Mladá baronka přicházela teď každodenně k raddové, provázejíc ji brzy do společností, brzy do divadla, brzy na ples, brzy do koncertu - krátce všude, kde se vznešený, bohatý svět scházíval. Raddová v pravém smyslu omladla samou pýchou, že má tak krásnou průvodkyni, jejížto se objevení ve vyšších kruzích nemalého povyku působilo. Zapomněla úplně, že se nesmí k vůli své migréně večír rozčilovati, a teď by jí byl mohl Edmund zase každodenní, až daleko přes půlnoc se prodlužující vycházky vytýkati, kdyby byl měl k tomu času. Ten se ale zahloubal teď ještě častěji a na delší čas do svých zamilovaných kněh; ale velmi často pozorovala Aninka k svému podivení, že je drží buď obráceně v ruce, nebo že celé hodiny na jednu stranu hledí. -
Opět se sama sebe tázala, zahanbena svou rostoucí zvědavostí, zdali pak také mladý pán poznal, že je to Alma, o které básníkové co nedostižitelném ideálu pějí, umírajíce touhou a bolem po ní? -
Mladá baronka, až posud ve společenském světě cizinkou, jevila dětinskou radosť z jeho zábav, a zahrnovala raddovou nejněžnějšími důkazy své vděčnosti, jevila pro starou dámu sto roztomilých pozorností, a brzo se staly obě nerozlučnými přítelkyněmi.
Ale jako se chovala přátelsky Alma k matce, právě tak cize se měla k synovi, čemu se ostatně raddová pranic nedivila. - Vždyť mu byla již stokrát vytýkala, že nemá žádný "uhlazený tón", pražádné "noble air", že se chová "en vrai roturier", a že jím zůstane, i kdyby se jejímu namahání konečně podařilo, dvířka jeho ekvipáže baronskou korunou ozdobiti. Jak by tedy mohl dámu tak elegantní, jako je Alma, zajímati? -
Cítila-li se baronka jeho nezdvořilostí při prvním setkání v skutku tak hluboce uraženou, že mu nemohla nikterakž odpustiti, aneb nedovedl tichý, snivý mladík v živé, fantastické dívce vzbuditi interesse - krátce její chladnosť k domácímu synu byla věru všem tak nápadná, zrovna jako přednosť, kterou vyznamenávala temnookého, uhlazeného jeho bratrance.
Od raddové za rytíře vyvolený, oprávněn dámy do veřejnosti provázeti, jevil Jiří takt a galantnosť, tetu jeho věru očarující. - Zůstával v mezech delikatní slušnosti, ale dovoloval si k baronce, na nížto spočíval jeho pohled magnetickou intensivností oka chřestejšova, pozorujícího vesele si prozpěvující ptáče, též leckterých uctivých smělostí takové množství, že by jej byl Edmund, jindy tak dobrosrdečný, dal teď s chutí za ně odpraviti.
Nesl jí šál, směl jí vějířem ochlazení váti a při odchodu z bálu zahaloval ji v kožich. Jemu náležel bez odmluvy první tanec, jakož i vonná kytice, v její ruce za noc plesu a veselosti uvadlá. Kdo spočítal muka Edmundova v takových hodinách, radosti zasvěcených? -
Brzo začaly slečnu mladé přítelkyně škádliti interessantním setníkem, a staré dámy si šeptaly s významnými pohledy, že hodlá raddová nejspíše ze svého synovce a z krásné baronky udělati párek.
Alma přijala všecky podobné narážky s obyčejným svým růžovým, potutelným úsměvem, zplácejíc poškádlení vždy trefně mrštným vtipem; ale když ji někdo u přítomnosti Edmunda pro její náklonnosť k setníkovi pokoušel: tu se uzarděla jako malina a pohlížela tajně po očku, co asi on tomu říká... Ale mladistvá tvář Edmundova byla v poslední době ubledlá, jakoby s nemocí zápasil. Vyhýbal se společnosti více než jindy, a jen na určité přání matčino objevil se v jejím saloně, kdežto se jako nástroj bez duše pohyboval, trhna sebou jako ostrou zbraní bodnutý, zahlídl-li v náručí setníkově Almu v dívčí leposti na vlnách lákavé hudby jako svatý květ lotosový se kolébati.
Ale nikdo si proměny ve vzezření mladého pána nepovšimnul. Raddová, beze všeho tázání věci své si jistá (nebo jak by mohla Alma setníkovi a jak setník Almě odolati?), strojila již v duchu svatbu; setník se nikdy po svém bratranci neohlížel, a Alma? ta krásná, ku každému i ku skromné, přehlížené Anince tak nevýslovně dobrotivá a laskavá - ta setrvávala tvrdošíjně ve své zášti naproti nebohému Edmundovi. Jen Aninka sedíc ve svém koutku při práci anebo když večír při čaji posluhovala, zaslechla s těžkým srdcem jeho vzdechy; viděla, kterak jeho oko na slečně tkví, jakoby mocí svého citu ji přinutiti chtělo, aby svou líbeznou tváří také jednou v temnosť jeho bolu zasvítila, kterak ona ale se nikdy v jeho stranu neohlídne - kterak zůstává nesmiřitelnou.
Stokrát se tázal Edmund sám sebe, když ji viděl, ana sedí na pohovce vedle své matky a s dovádivým smíchem pikantní setníkovy anekdoty poslouchá - stokrát se teď tázal sebe sám, jako tenkráte na schodech, kde v poslední záři červánků se k němu vznášela: zdali to dívka? víla? anděl?
S jakou nenucenou gracií splývaly její černé kadeře na její ramena, líbajíce zamilovaně bílé čelo, lehkým ruměncem nadchnuté líce a štíhlý krk sterými hedbávnými prsténky; jak svůdně je dovedla svou podlouhlou, aristokratickou ručkou přehoditi, staly-li se tuze vtíravými, tuze zamilovanými! -
A její oko - toto vždy jasné, vždy zářící oko, které, tak jako řecké nebe, neznalo ni mráčku, ni stínu, ni mlhy slzí - jen věčný blahý úsměv - jen věčnou jasnosť - Bůh ti je zachovej, krásná Almo! -
Aninka se nedovedla hněvat; ještě nikdy, co byla na světě, se nebyla na někoho rozhněvala. Ale v takových okamžicích, kde viděla mladého pána tak smutného a slečnu tak veselou, nechybělo mnoho, aby na ni nebyla na dobro zanevřela. Leč kdo se dovedl na Almu hněvati? kdo v hněvu setrvati? Ne, nebylo možná; nikdo to nebyl v stavu! Ráda by byla Aninka toho viděla, kdo by jí nebyl hned odpustil, kdo by jí byl déle odolal, komu podala svým zpěvným hlasem "dobré jitro", "dobrý večer!" -
I mladý pán, ku kterému se přece tak ukrutně chovala, zapomněl na svou truchlivosť, a jeho čelo přeletěl svit radosti, volala-li naň večír při odchodu: "dobrou noc! dobrou noc!" - a zůstal nepohnutě státi s hlavou ku předu nahnutou, aby mu neušla ani ozvěna jejího sladkého hlasu, doznívajícího v dálce ve veselém hovoru se setníkem, který ji každý večer zahradou se svítícím sluhou k jejímu bytu doprovázel. -
Odebral-li se potom mladý pán s mírnějším výrazem tváře do svého pokoje, pak vešla i Aninka, mír a poklid v duši, ve svou komůrku; viděla li jej ale odcházeti bolestí rozrytého: pak padla na své lože a štkala žalostí nad "svým dobrým mladým pánem", že se až ty bledé květiny v okně soucitem pozachvěly.
A jestli konečně unavenosť její zármutek přemohla, a příroda a mladosť nad tesklivým srdcem zvítězily: pak ji vyplašily děsné sny a strašlivé obrazy z objetí spánku. Procitnuvši strachem, jakoby nějaké tajné, neurčité nebezpečí proň tušila, vyskočila zděšeně a letěla k oknu, aby se přesvědčila, zdali jeho hvězda neshasíná. - Ale ne, nic nekalilo její mírný, tichý třpyt. - Kolikráte v takových hodinách nepokoje a žalu myslila, že by se ani chvilku nezdráhala, život svůj za něho položit, kdyby mu životem tím vykoupiti mohla poklid - lásku; jak ráda by je byla obětovala, to nebohé své žití, kdyby byla věděla, že se tím jeho smutné oči vyjasní, že budou opět tak míruplně, tak vlídně svítiti, jako ta jeho hvězda tam nahoře. -
Masopustní radovánky utekly, bály vypadly z programmů; nastal půst a ruch společenského života se poněkud zmírnil.
Raddová a její sličná průvodkyně strávily teď častěji večer doma u čajového stolku, a právě dnes se sešel čtverolístek k soukromé zábavě v rodinném kruhu.
V nejlepším rozmaru se malá společnosť sesedla okolo podlouhlého stolu, na kterém skvostná, velmi uměle modellovaná lampa pohostinsky vylévala lahodné měsícové světlo po skvostném stříbrném a křišťálovém náčiní, k čaji uchystaném.

***