Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

První sirruš se zvedl na zadní nohy a roh se mu ostře zaleskl. Vymrštil rozeklaný jazyk a ohledával jím okolí. Přední tlapy, podobné lvím, mu nehybně visely. Tiamat byla tak blízko, že viděla každé žebro jeho hladem vyzáblého těla i jednotlivé obratle trčící mu ostře ze siluety krku. Když se sirrušovi zadívala do očí, zapomněla na nebezpečí, v němž se ocitla, zapomněla na Simeona, který na ni čeká nahoře na hradbách, zapomněla zkrátka na všechno kolem. Existovala pro ni jen ta uvězněná stvoření.
Zašátrala nohou a sestoupila o další dva schůdky. Potom se nahnula a nataženou rukou svírající granátové jablko se zoufale snažila dotknout měkkého nosu vůdce smečky. Pořád však byla příliš vysoko. Avšak ve chvíli, kdy sbírala odvahu sestoupit ještě o schod níž, nestvůra nepatrně zvedla hlavu a rozkmitaným jazykem Tiamat vtiskla studený, roztřesený polibek na špičky prstů.

Bezvousý muž si povzdechl. "Tvé jméno je na seznamu hříšníků. Tiamat, dcera Nannamina. Mám právo tě i zatknout, když to bude nutné. Ty se mnou ale určitě budeš spolupracovat dobrovolně, že?"
Tiamat se rozpačitě kousla do rtu. "Kdo jste?" zašeptala znovu.
Chladně se pousmál. Obličej se mu zkrabatil spoustou vrásek, nevypadal však ani zdaleka tak laskavě jako Mistr Andulli. Tyhle vrásky jí připadaly spíš jako ovčí střeva, z nichž věštci předpovídají budoucnost. "Ty nevíš? Jsem ensi krále Nabonida. Myslím, že někteří lidé mi říkají démon.

Pod vytaženou mříží proběhlo rychle za sebou šest sirrušů. Jejich pohyb prozrazoval jen šustot šupin, jež se v příšeří brány ani nezaleskly. Zvířata jedno jako druhé natočila rohaté hlavy k vnější bráně a vymrštila rozeklané jazyky, jako by ochutnávala vzduch. Tiamat zaplesalo srdce. Cimbuří na pozadí planoucí růžové oblohy se jí roztančilo před očima. Sirruš, který ji tenkrát olízl, byl hned pod nimi v čele tlupy. Přímo cítila, jak mu srdce buší divokým vzrušením nenadálé svobody. Když hradby překonal první paprsek ranního slunce, zavlnily se sirrušovi šupiny jako živý oheň. Sirruš pohodil hlavou a rohem vyhodil vysoko do vzduchu jeden z pytlů, které spadly z osla. Pytel se roztrhl a všude kolem se z něj sypalo zrní. Sirruš zatřepal hlavou a zasyčel. Potom však hlavu zvedl a zadíval se přímo na Tiamat.
Simeon se zajíkl. "Ani se nehni," zašeptal. "Neřekl bych, že sem zvládnou vylézt."
"Utečte vy sirruši pitomí!" zaječela Tiamat. Nedala na Simeonovy rady, odstrčila ho a divoce proti zvířatům zamávala pažemi. "Proč neutíkáte?"

Ostatní si stále ještě nejistě prohlíželi Tiamat. Všichni až na Enkiho, který hleděl kamsi skrz liány a nejspíš zase myslel na svého otce.
Tiamat se na ně zašklebila. "Já jsem vám svůj příběh řekla. Teď by mě ale zajímalo, co to Enki napsal na tu zeď."
"Ano, Enki!" ozvala se Muna. "Cos tam doopravdy napsal? Nedostala jsem se tak blízko, abych to přečetla."
Chlapec se rozpačitě zasmál. "Opravdu to chcete vědět?"
"Ano!"
"Co byste řekli?" Uličnicky se usmál a vztáhl paže k obloze.
"VŽDYCKY EGIBI!"