Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• díl v sérii: 6 (předchozí: Vážná tajemství; následuje: Smutné pondělí)
• přeložila Kristýna Kučerová
• vydalo nakladatelství BB/art v Praze roku 2009

4. kapitola

Vystřelila jsem ze židle a srdce mi prudce bušilo.
Účastníky pikniku kolem sebe jsem vnímala jakoby na rozdělené obrazovce. Ti, kteří se nacházeli vedle bluegrassového kvarteta blíž k domu, pokračovali v hovoru a jídle, neteční k tomu, co se právě odehrává v lese. Ti, kteří stáli u stodoly, ztuhli v nehybném výjevu, ústa otevřená, hlavy vyděšeně otočené k místu, odkud vycházely ty příšerné zvuky.
I já se řítila tím směrem, proplétala se mezi zahradními křesílky, dekami a lidmi. Slyšela jsem Katy a ostatní, jak dusají těsně za mnou.
Boyd nikdy žádnému dítěti neublížil, nikdy na žádné ani nezavrčel. Ale dnes je horko. On je rozrušený. Vyprovokovalo ho některé z těch dětí? Byl zmatený? Nebo se tak náhle změnil?
Ježíšikriste.
Hlavou se mi už míhaly obrázky potrhaných obětí. V duchu jsem viděla rozšklebené rány, servanou kůži na hlavě. Zachvátil mě obrovský strach.
Oběhla jsem stodolu, mezi stromy spatřila mezeru a odbočila na klikatou prašnou cestičku. Větve a listí mě chytaly za vlasy a škrábaly na rukou a nohou.
Ten křik byl stále ostřejší a pronikavější. Odmlky mezi jednotlivými výkřiky se rozplynuly a všechno se slilo v jediné crescendo strachu a paniky.
Běžela jsem dál.
Najednou ten jekot ustal. Vzniklé zvukové vakuum bylo snad ještě hrozivější než ten řev.
Boyd nepřestával štěkat, divoce, neúprosně.
Pot mě studil na tváři.
Za chvilku jsem už viděla tři děti schoulené za obrovským křovím. Mezírkou v listoví jsem spatřila dvě dívky, jak se k sobě tisknou. Chlapec držel kolem ramen dívenku v peleríně.
Chlapec a menší děvče upírali oči na Boyda a jejich dětské tváře hyzdil výraz fascinace a odporu. Holčička v peleríně měla zavřené oči a zaťaté pěsti si tiskla na víčka. Těžce oddechovala.
Boyd byl s nimi za křovím, vyrážel dopředu, couval a chňapal po něčem, co leželo asi metr od místa, z něhož vyrůstalo křoví. Každých pár vteřin zvedl čenich do vzduchu a několikrát zaštěkal vysokým tónem. Chlupy měl naježené a vypadal jako světlehnědý vlk.
"Jste v pořádku, děti?" vydechla jsem a prodírala se mezerou v křoví.
Trojí tiché přikývnutí.
Katy, Palmer a jeden z McCranieových synů už k nám dobíhali.
"Stalo se někomu něco?" supěla Katy.
Trojí zavrtění hlavou. Slabý vzlyk.
Dívenka v peleríně se rozběhla k McCranieovi, objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu. Hladil ji po hlavě v místě, kde jí pěšinka rozdělovala vlasy na dva culíky.
"Nic se neděje, Sáro. Všechno je v pořádku."
McCranie zvedl hlavu.
"Moje dcera je trošku přecitlivělá."
Přesunula jsem svou pozornost na čau-čaua.
A okamžitě pochopila, co se stalo.
"Boyde!"
Boyd se prudce otočil. Když spatřil mě a Katy, vyskočil, čenichem se mi otřel o ruku a pak vyrazil zpátky ke křoví a věnoval se dosavadní činnosti.
"Přestaň!" zařvala jsem a předklonila se, abych ulevila bolesti v boku.
Není-li Boyd přesvědčen o moudrosti povelu, jenž mu byl dán, začne mrskat dlouhými chlupy nad očima. V jeho jazyce to znamená: "Zbláznila ses?"
Nyní se Boyd obrátil a přesně tohle udělal.
"Sedni, Boyde."
Boyd udělal čelem vzad a znovu se rozštěkal.
Sarah McCranieová objala otce ještě pevněji. Její kamarádi na mě zírali s vytřeštěnýma očima.
Zopakovala jsem povel.
Boyd otočil hlavu, znovu zatřepotal obočím a tentokrát to znamenalo: "To ses krucinál vážně zcvokla?"
"Boyde!" Levou paži jsem nechala volně svěšenou, pravý ukazováček jsem namířila přímo na jeho čumák.
Boyd sklonil hlavu, odfrknul si a sedl.
"Co s ním je?" Katy oddechovala stejně rychle jako já.
"Ten blbeček si nejspíš myslí, že právě objevil ztracenou kolonii v Roanoke."
Boyd se zadíval na křoví, nastražil uši a vydal z plna hrdla dlouhé, hluboké zavrčení.
"Cože?"
Dceřinu otázku jsem ignorovala a razila si cestu skrz kořeny a podrost. Když jsem se dostala blíž, Boyd mě doběhl a s nadějí v očích na mě pohlédl.
"Sedni."
Sedl si.
Já si dřepla na bobek vedle něho.
Boyd se postavil, ocas se mu mírně chvěl.
Poskočilo mi srdce.
Boydův nález byl mnohem větší, než jsem čekala. Naposledy takhle objevil veverku, mrtvou tak dva nebo tři dny.
Mrkla jsem na čau-čaua. Oplatil mi pohled. Bělmo, které na mě zíralo z obou jeho očí, dokládalo, jak je vzrušený.
Znovu jsem se zahleděla na hromadu u svých nohou a začala sdílet jeho obavy. Zvedla jsem klacek a hrábla doprostřed. Igelit praskl a ven z listí se vyvalil zápach hnijícího masa. Začaly se k nám slétat bzučící mouchy a jejich těla se duhově leskla v lepkavém vzduchu.
Boyd, samouk ve vyhledávání mrtvol, opět zasahuje.
"Do prdele."
"Co je?"
Slyšela jsem šustění, jak se Katy prodírala za mnou a čau-čauem.
"Co to našel?" Dcera si dřepla vedle mě, ale okamžitě zase vyskočila na nohy, jako kdyby byla přivázaná na laně pro bungee jumping. Ruka jí vyletěla k ústům. Boyd jí tančil kolem kotníků.
"Co to sakra je?"
Palmer se k nám přidal.
"Něco mrtvýho." Po této mistrovské poznámce si Palmer palcem a ukazováčkem ucpal nosní dírky. "Je to člověk?"
"Nejsem si jistá." Ukázala jsem na prsty se zbytky masa trčící ven dírou, kterou do igelitu udělal Boyd. "Každopádně to není pes ani jelen."
Zkoumala jsem rozměry zpola zakopaného pytle. "Takhle velkých zvířat už moc nezbývá."
Odhrnula jsem špínu a listí a zkoumala půdu pod nimi.
"Žádné známky srsti."
Boyd se přiblížil, aby si čuchnul. Loktem jsem ho odstrčila zpátky.
"Krucinálfagot, mami. Na pikniku ne!"
"Já jsem si to nevymyslela," opáčila jsem a ukázala rukou na Boydův objev.
"To budeš muset teď provést celé to děsné ohledání?"
"Třeba vůbec o nic nejde. Jenomže pokud existuje nějaká možnost, že o něco jde, tak je potřeba ostatky řádně vyzvednout."
Katy zaúpěla.
"Podívej, já z toho nemám o nic větší radost než ty. V pondělí se chystám odjet k moři."
"Je to tak trapný. Proč prostě nemůžeš být jako ostatní mámy? Proč prostě nemůžeš –" pohlédla na Palmera a pak zpátky na mě "– péct cukroví?"
"Mám radši fíkovou roládu," odsekla jsem a vstala. "Nejlepší asi bude odvést děti domů," navrhla jsem Sářině otci.
"Ne!" vyjekl ten chlapec. "To je mrtvej chlap, že jo? Chceme se dívat, jak to budete prohledávat." Tvář mu hořela a leskla se potem. "Chceme vědět, kdo je podezřelej."
"Jo!" Mladší holčička vypadala jako Shirley Templeová v růžové džínové kombinéze. "Chceme se dívat."
Proklela jsem v duchu televizní detektivní seriály a pečlivě volila slova.
"Celému vyšetřování případu by velice prospělo, kdybyste si všechno promysleli, probrali to mezi sebou a pak nám poskytli svoje svědectví. Zvládnete to?"
Ti dva se na sebe podívali a oči jim skoro vypadly z důlků.
"Jo," řekla Shirley Templeová a zatleskala baculatýma ručkama.
"Poskytneme hustý svědectví."

Ve čtyři přijeli technici, co prohlížejí místo činu. Joe Hawkins, vyšetřovatel z úřadu soudního lékaře, který měl o víkendu službu, se objevil pět minut po nich. V té době si už většina McCranieových hostů poskládala deky i židličky a odjela.
Stejně tak Katy, Palmer a Boyd.
Boydův objev ležel za křovím oddělujícím McCranieův pozemek od vedlejší farmy. Podle Sářina otce v sousedním domě nikdo nebydlí, ačkoli patří jakýmsi Footeovým. Při letmé prohlídce se nikdo neobjevil, a tak jsme si navezli nádobíčko po jejich příjezdové cestě a přes dvůr.
Vysvětlovala jsem situaci Hawkinsovi a dva technici zatím vykládali foťáky, lopaty, síta a další vybavení, které budeme potřebovat.
"Může to být zvířecí zdechlina," řekla jsem a měla přitom výčitky svědomí, že sem v sobotu tahám tolik lidí.
"Anebo to může být něčí manželka se sekyrkou v hlavě." Hawkins vytáhl z dodávky vak na mrtvá těla. "Dohady nemáme v popisu práce."
Joe Hawkins se tahá s mrtvolami už od čtyřiapadesátého, kdy se DiMaggio oženil s Marilyn Monroe, a pomalu se blíží k hranici důchodového věku. Ten by mohl vyprávět. Tenkrát se pitvalo v suterénu věznice, v místnosti vybavené sotva tak stolem a umývadlem. Když v osmdesátých letech Severní Karolína provedla generálku svého systému vyšetřování úmrtí a úřad soudního lékaře mecklenburského okresu se přestěhoval do svého současného působiště, Hawkins si s sebou vzal na památku jedinou věc: fotku s vlastnoručním podpisem hráče baseballu Joea DiMaggia, jemuž nikdo neřekl jinak než Joltin‘ Joe. Ten obrázek dodnes trůní na stole v jeho kanclu.
"Ale jestli je to ta horší možnost, tak doktoru Larabeemu voláte vy. Platí?"
"Platí," souhlasila jsem.
Hawkins prásknul dvojitými dveřmi dodávky. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, jak práce dokonale vytvarovala jeho fyziognomii. Hubený jak kostlivec, tmavé kruhy pod napuchlýma očima, husté obočí a načerno obarvené vlasy sčesané z čela. Hawkins vypadal jako vystřižený z ústředního filmového archivu.
"Myslíte, že budeme potřebovat světla?" zeptala se jedna technička, asi tak dvacetiletá mladá žena s uhrovitou pletí a brýlemi po babičce.
"Uvidíme, jak to půjde."
"Všichni připraveni?"
Pohlédla jsem na Hawkinse. Přikývl.
"Jdeme na to," pronesly babiččiny brýle.
Zavedla jsem je všechny do lesa a následující dvě hodiny jsme fotografovali, čistili, cpali do pytlů a označovali podle protokolu soudního lékaře.
Nepohnul se ani lísteček. Vlasy se mi přilepily vzadu na krk a vepředu na čelo a pod ochrannou kombinézou z netkaného materiálu, kterou mi přivezl Hawkins, mi zvlhlo oblečení. I přes velkorysou dávku Hawkinsova repelentu si komáři pochutnávali na každém milimetru mé odhalené pokožky.
V pět už jsme měli docela dobrou představu, co máme před sebou.
Velký černý pytel na odpadky byl umístěn v mělkém hrobě a zaházen vrstvou hlíny a listí. Těsně pod povrchem si vítr a eroze vybraly svou daň a nakonec odkryly jeden roh pytle. Boyd zvládl zbytek.
Pod prvním pytlem jsme objevili ještě druhý. Ačkoli jsme je nechali oba uzavřené – s výjimkou těch pár děr a trhlin, které už na sobě měly –, zápach, který z nich unikal, byl nezaměnitelný. Sladký, smrdutý odér rozkládajícího se masa.
Skutečnost, že všechny ostatky patrně zůstaly v pytlích, urychlila naši práci. V šest jsme už měli hromádky vyzvednuté, zabalené ve vacích na mrtvoly a naložené v dodávce soudního lékaře. Jakmile se mu dostalo ujištění, že babiččiny brýle, její parťák ani já už od něj nic nepotřebujeme, Joe Hawkins vyrazil směrem k márnici.
Další hodinu jsme prosévali zeminu z okolí nálezu a z vrstvy těsně pod ním. Nic jsme neobjevili.
V sedm třicet jsme už měli naložené nádobíčko a vydali se na cestu k městu.
V devět jsem stála ve sprše, vyčerpaná a otrávená. V duchu jsem si říkala, proč jsem si nevybrala jiné povolání.
Zrovna ve chvíli, kdy mám pocit, že je všechno, jak má být, se mi musejí do života připlést dva dvousetlitrové pytle.
Sakra!
Už potřetí jsem si nalila na vlasy šampon a přemýšlela o zítřejším dni a svém hostu. Stihnu vyřídit ty pytle včas, abych ho vyzvedla na letišti?
Představila jsem si tu tvář a žaludek mi udělal saltíčko.
Ach jo.
Je tohle malé rendezvous opravdu dobrý nápad? Neviděla jsem ho od té doby, co nás povinnosti svedly dohromady v Guatemale. Tenkrát se společná dovolená jevila jako skvělý plán. Oba jsme byli pod obrovským tlakem. To místo. Ty okolnosti. Smutek z tak velké dávky smrti.
Opláchla jsem si vlasy.
Dovolená, která se nikdy neuskutečnila. Případ byl uzavřen. A my se vydali na cestu. Než jsme dojeli na mezinárodní letiště La Aurora, ozval se mu pager. A byl pryč. Ač nerad, přesto uposlechl volání povinností.
Představila jsem si Katyinu tvář na dnešním pikniku a později u Boydova objevu. Myslí to moje dcera vážně s tím nesmírně úchvatným Palmerem Cousinsem? Má snad v úmyslu nechat školy, aby mohla být s ním? Nebo z jiných důvodů?
Co mi na tom Palmeru Cousinsovi nesedí? Je prostě jen zatraceně moc hezký? Začínám být už tak úzkoprsá, že soudím lidi podle toho, jak vypadají?
Namydlila jsem si tělo mandlovo-mátovým sprchovým gelem a vrátila se ke znepokojivým myšlenkám ohledně Boydových igelitových pytlů.
S troškou štěstí v nich budou zvířecí kosti. Ale co když ne? Co když Hawkinsova sekyrková teorie nebude jen hloupý vtip?
Voda byla v jediném okamžiku vlažná a pak studená. Vyskočila jsem ze sprchy, zabalila se do ručníku, druhým si omotala hlavu a vykročila směrem k posteli.
Dopadne to dobře, řekla jsem si v duchu.
Ba ne.
Od té chvíle už to šlo jenom z kopce.