Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Něco tím spustila, nějaké akustické zařízení ve stěnách, neštelované na pouhý zvuk těchhle slov pronesených jejím hlasem. Akuťáci se probudili. Unisono otevřeli ústa. Její přebíhající pohled se zastavil na prvním muži u zdi. Ústa se mu rozhýbala. "Vykradl jsem pokladnu v autoservisu." Přejela k sousednímu chlapovi. "Zkoušel jsem dostat do postele vlastní sestru." Oči jí sklouzly na dalšího chlapa; vyskakovali všichni jako automatické terče na střelnici. "Já jsem - jednou – chtěl dostat do postele bráchu." "Já zabil svou kočku, když mi bylo šest. Panebože, odpusť mi to, umlátil jsem ji kamenem a sved jsem to na souseda." "Lhal jsem, že jsem to jen zkoušel. Vyspal jsem se se sestrou." "Já taky! Já taky!"
- str. 48

Viděl jsem to stejně, jako vidíte změnu na člověku, co byl dlouho pryč, ale kdo ho vidí denně, den za dnem, ten si ničeho nevšimne, protože změna probíhá postupně. Po celou cestu k pobřeží jsem viděl známky úspěchu, kterého v tomhle kraji dosáhl Kombajn od té doby, co jsem tu byl naposledy – když například na stanici zastavil vlak a vytlačil ze sebe šňůru dospělých mužů v nachlup stejných oblecích a kloboucích, snes je jako snůšku ve všem všudy stejného hmyzu, položivé výrobky, které pěkně jeden po druhém, prd-prd-prd, vypadávaly z posledního vagónu, a potom vlak zahoukal na elektrickou píšťalu a pokračoval v cestě zpustošenou krajinou, aby zas někde dál vyklopil novou várku. Nebo takové věci jako pět tisíc domů stejných do poslední mrtě, dokonale vyražených nějakým obřím strojem, a natažených po kopcích za městem, tak čerstvě vyrobených, že byly pořád ještě spojené jako uzenky, tabule s nápisem: ZALOŽTE SI U NÁS HNÍZDO – VÝHODNÉ SPLÁTKY PRO VÁLEČNÉ VETERÁNY, dětské hřiště za drátěným plotem pod kopcem a další tabule, na které stálo: CHLAPECKÁ ŠKOLA SV. LUKÁŠE – a kde pět tisíc děcek v zelených manšestrových kaťatech a bílých košilích pod zelenýma pulovrama proplétalo hada na akru drceného štěrku. Šňůra dětí se vlnila, kroutila a cukala sebou jako opravdický had, a při každé prudké obrátce se z jejího konce utrhlo malé děcko a koulelo se k plotu jako pejří. Při každé otočce hada. A pořád to samé děcko, pořád to samé. Všech těch pět tisíc děcek žilo v těch pěti tisících domech, které patřily těm chlápkům, co vystoupili z vlaku. Domy si byly podobné jako vejce vejci a děcka si to občas spletla a vrátila se do cizích domů a k cizím rodinám. Nikdo si toho nevšimnul. Najedla se a šla spát. Všímali si akorát toho malýho děcka z konce hada. Vždycky bylo tak uválené a potlučené, že ať přišlo kam přišlo, nikam nezapadalo. Nedokázalo se ani uvolnit a zasmát. Těžko se můžete smát, když cítíte tlak těch signálů, co na vás vyzařují z každého nového auta, které jede kolem, z každého nového domu, který vidíte cestou.
- str. 202

„Jen klid. Pudu první. Já mám tvrdou lebku, tý hned tak neublížej. A když neublížej mně, neublížej ani tobě.“
Vyšplhá se bez pomoci na stůl a roztáhne ruce, přesně podle stínu. Vypínač mu zacvakne přezky na zápěstích a na kotnících, připoutá ho ke stínu. Nějaká ruka mu sundá hodinky, co vyhrál na Scanlonovi, upustí je vedle panelu a hodinky se otevřou, vyletí z nich kolečka, osičky a dlouhé spirálové pero, skáčou na bok panelu a zůstávají tam přilepené.
Vůbec není vidět, že by měl strach. Vesele se na mě zubí.
Mažou mu spánky grafitovou vazelínou. „Co je to?“ povídá.
„Vodivá mast,“ povídá technik.
„Pomazali mi hlavu mastí. Dostanu taky trnovou korunu?“
Rozmazávají mu vazelínu po hlavě. Zpívá si a jim se třesou ruce.
„Vem bylinnýho balšámu...“
Nasazují mu taková ta sluchátka, korunu stříbrných trnů, na grafitem pomazané spánky. Rádi by ho umlčeli, strkají mu do pusy gumovou hadici, chtějí, aby ji zkousnul.
„Tím kulky jebdě datři bu.“
Otočí nějakýma knoflíkama, stroj se zatřese, dvě mechanické ruce uchopí letovací pájky a sklánějí se nad ním. Mrká na mě, něco mi povídá zdušeným hlasem, mluví ke mně, mumlá něco přes gumovou hadici, a pájky se přibližují ke stříbru na jeho spáncích – přeskočí světelný oblouk, znehybní ho, prohne se do mostu, dotýká se stolu už jen zápěstíma a patama, okolo gumové hadice zazní něco jako hééjjjj! a najednou je jeho zledovatělé čelo celé poseté jiskrama.
A venku za oknem padají brabčáci v obláčku dýmu z drátu.
Skutálejí ho na vozík, ještě sebou škube, obličej vybělený mrazem. Koroze. Bateriová kyselina. Technik se otáčí ke mně.
Na toho druhýho vazouna bacha! Toho znám. Drž ho!
Tady už není pevná vůle nic platná.
Drž ho! Kruciprdel! Víckrát tady bez sekonalu nikoho nechci.
- str. 237-238

Čtenářský deník

-

Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/, Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/ (2), Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/ (3), Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/ (4), Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/ (5), Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/ (6), Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/ (7), Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/ (8)

Čítanka

-

Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/, Vyhoďme ho z kola ven /Přelet nad kukaččím hnízdem/ (2)