Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi (Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, 2009)

ČÁST ČTVRTÁ

Červen 1338 až květen 1339

33.

"Mám řešení," oznámila Caris otci.
Opřel se zády na své velké dřevěné židli v čele stolu a na tváři mu pohrával lehký úsměv. Znala ten pohled. Vyjadřoval pochyby, ale i ochotu naslouchat. "Tak do toho," vyzval ji.
Byla poněkud nesvá. Cítila s jistotou, že ten nápad se osvědčí - zachrání otcův majetek i Merthinův most - ale dokáže Edmunda přesvědčit? "Vezmeme naši přebytečnou vlnu a dáme ji utkat a obarvit," vysvětlila prostě. Zatajila dech a čekala na jeho odpověď.
"Obchodníci s vlnou to často zkoušejí, když přijdou těžké časy," přikývl. "Ale pověz mi, proč si myslíš, že to zabere. Co by to stálo?"
"Nechat vlnu vyčistit, spříst a utkat - čtyři šilinky za žok."
"A kolik látky by se z toho pořídilo?"
"Z žoku vlny špatné jakosti, který jsi koupil za šestatřicet šilinků a kterou bys dal utkat za další čtyři šilinky, by se pořídilo osmačtyřicet yardů látky."
"Která by se prodala za...?"
"Neobarvený hnědý burel se prodává po šilinku za yard, takže čtyřicet osm šilinků - o osm víc, než bychom vydali."
"To není tak moc, vezmeme-li v úvahu práci, kterou bychom do toho vložili."
"Ovšem to na tom není to nejlepší."
"Jen pokračuj."
"Tkalci prodávají hnědý burel, protože spěchají na peníze. Ale když vydáš dalších dvacet šilinků za zvalchování látky, aby byla silnější, a pak ji obarvíš a upravíš, můžeš dostat dvojnásobnou cenu - dva šilinky za yard, devadesát šest šilinků za všechno - tedy o třicet šest šilinků víc, než jsi zaplatil!"
Edmund se zatvářil pochybovačně. "Když je to tak snadné, proč to nedělá víc lidí?"
"Protože nemají dost peněz, které by do toho mohli vložit."
"Já taky ne!"
"Dostal jsi tři libry od Guillauma z Londýna."
"A to si nemám nechat nic, za co bych nakoupil rouno příští rok?"
"Za tyhle ceny by bylo lepší, kdybys obchodování pověsil na hřebík."
Zasmál se. "U všech svatých, ty máš pravdu! Tak dobrá, zkus to s nějakou levnou vlnou. Mám pět žoků hrubé devonské vlny, o kterou Italové nemají vůbec zájem. Dám ti jeden ten žok a uvidíme, jestli dokážeš udělat, co říkáš."
Dva týdny poté zastihla Caris Marka Tkalce, jak rozbíjí svůj ruční mlýnek.
Když sledovala, jak chudý člověk ničí cenné zařízení, vyděsila se natolik, že na chvíli zapomněla na vlastní trampoty.
Ruční mlýnek sestával ze dvou kamenných kotoučů, z nichž každý byl na jedné straně mírně zdrsněný. Menší spočíval na větším a zapadal dokonale do mělké prohlubně, drsná strana na drsnou. Vyčnívající dřevěná rukojeť umožňovala otáčet vrchním kamenem, zatímco spodní zůstával nehybný. Obilí se mezi oběma kameny rychle semlelo na mouku.
Ruční mlýnky vlastnila většina kingsbridgeských lidí z nižších vrstev. Ti velice chudí si je nemohli dovolit a bohatí je nepotřebovali - mohli si kupovat mouku, kterou jim umlel mlynář. Avšak pro rodiny, jako byli Tkalcovi, kteří potřebovali každou penci, aby nakrmili děti, znamenal ruční mlýnek požehnání šetřící peníze.
Mark položil mlýnek na zem před domkem. Vypůjčil si od někoho železnou palici s dlouhou násadou. Dvě z jeho dětí, hubené děvče v rozedraných šatech a nahé batole, přihlížely. Zvedl palici nad hlavu a zeširoka se rozmáchl. Bylo na co se dívat: Mark byl největší muž v Kingsbridgi, s rameny jako tažný kůň. Kámen praskl jak vaječná skořápka a rozpadl se na kusy.
Caris vykřikla: "Co to proboha vyvádíš?"
"Musíme mlít mouku na vodních mlejnech, co patří převorství, a nechat jim za to jeden pytel ze čtyřiadvaceti," vysvětlil Mark.
Tvářil se lhostejně, ale Caris se zhrozila. "Myslela jsem, že se to nové nařízení vztahuje jenom na větrné a vodní mlýny bez povolení."
"Zejtra budu muset s Johnem Konstáblem prohledávat domy a rozbíjet zakázaný ruční mlejnky. Nemůžu dopustit, aby říkali, že sám jeden mám. Proto ho rozbíjím tady na ulici, kde to každej může vidět."
"Neuvědomila jsem si, že Godwyn má v úmyslu utrhovat chleba od úst chudým," pronesla Caris zachmuřeně.
"Naštěstí máme na práci nějaký to tkaní - díky tobě."
Caris obrátila myšlenky k vlastním záležitostem. "Jak vám to jde?"
"Je to hotový."
"To byla ale rychlost!"
"V zimě to trvá dýl. Ale v létě, když je světlo šestnáct hodin denně, můžu za den utkat šest yardů, s Madgeinou pomocí."
"To je báječné!"
"Pojď dovnitř a já ti to ukážu."
Jeho manželka Madge stála nad ohništěm v zadní části domečku o jedné místnosti, s nemluvnětem na ruce a s plachým chlapečkem vedle sebe. Byla sice o více než stopu menší než její muž, ale robustně stavěná. Měla bujné poprsí a objemné pozadí a Caris připomínala naparujícího se holuba. Vystupující čelist jí dodávala útočný výraz, který nebyl úplně zavádějící. Ačkoli byla bojovná, měla dobré srdce a Caris ji měla ráda. Nabídla návštěvnici hrneček jablečného moštu a Caris odmítla, protože věděla, že si to rodina nemůže dovolit.
Markův tkalcovský stav představoval dřevěný rám velikosti čtverečního yardu umístěný na stojanu. Zabíral většinu obytného prostoru. Za ním, poblíž zadního vchodu, stál stůl se dvěma lavicemi. Všichni spávali očividně na podlaze kolem stavu.
"Dělám úzký tucty," vysvětlil Mark. "Uzkej tucet je látka jeden yard široká a dvanáct yardů dlouhá. Široký sukno dělat nemůžu, protože na širokej stav tu nemám místo." Čtyři štůčky hnědého burelu ležely naskládané u zdi. "Z jednoho žoku rouna se udělají čtyři úzký tucty," dodal.
Caris mu už dříve dodala žok surového rouna. Madge se postarala o vyčištění, vytřídění a spředení vlny. Vlnu předly chudé místní ženy a děti ji čistily a třídily.
Caris si látku ohmatala. Byla rozrušená: je u konce první etapy svého plánu. "Proč je to utkané tak řídce?" zeptala se.
Mark se naježil: "Řídce? Můj burel je nejhustějc tkanej burel v Kingsbridgi!"
"Já vím - nechtěla jsem to kritizovat. Jenže italská látka je na omak hodně odlišná - přestože ji vyrábějí z naší vlny."
"Částečně to závisí na tkalcově síle a na tom, jak silně umí stlačit tkalcovský bidlo."
"Nemyslím si, že všichni italští tkalci jsou silnější než ty."
"Pak to dělaj ty jejich stroje. Čím lepší stav, tím hustější vazba."
"Toho jsem se obávala." Z toho vyplývalo, že Caris nemůže soupeřit s vysoce jakostní italskou vlnou, pokud nezakoupí italský tkalcovský stoj, což se zdálo nemožné.
Musím postupovat krok za krokem, pomyslela si. Zaplatila Markovi. Odpočítala čtyři šilinky, z nichž bude Mark muset dát asi polovic ženám, které látku utkaly. Caris teoreticky vydělala osm šilinků. Z osmi šilinků by se ovšem mnoho práce na mostě nezaplatilo. A tímto tempem by trvalo léta, než by se utkala všechna otcova přebytečná vlna. "Je nějaký způsob, jak bychom dokázali vyrábět látku rychleji?" zeptala se Marka.
Mark odpověděl: "V Kingsbridgi jsou i další tkalci, jenže většina z nich je zavázaná pracovat pro zavedený obchodníky s látkama. Můžu ti ale nějaký další sehnat mimo město. Větší vesnice mají často nějakýho tkalce se stavem. Obyčejně tká látku pro vesničany z jejich vlastní příze. Když se těmhle chlapům slušně zaplatí, můžou snadno přejít na jinou práci."
Caris zatajila znepokojení. "Tak jo," přikývla. "Dám ti vědět. Dopravil bys mi mezitím tuhle látku k Petru Barvíři?"
"Ovšem. Hned to tam hodím."
Caris se ubírala domů na večeři hluboce zamyšlená. Aby to vůbec stálo za to, musela by utratit většinu peněz, které otci zbyly. Jestli to nevyjde, budou na tom dokonce ještě hůř. Ovšem jakou jinou možnost mají? Její plán je sice riskantní, ale nikdo jiný nenabízí vůbec žádný plán.
Když došla domů, Petranilla podávala dušené skopové. Edmund seděl v čele stolu. Nepříznivý obrat na trhu s vlnou ho zřejmě poznamenal vážněji, než by byla Caris očekávala. Jeho obvyklá nevázanost byla ta tam a často vypadal zamyšleně, neřkuli roztržitě. Caris si dělala o otce starosti.
"Viděla jsem Marka Tkalce, jak rozbíjí svůj ruční mlýnek," prohodila, sotva se posadila. "Jaký to má smysl?"
Petranilla se nafrněla. "Godwyn má na to plné právo," odsekla.
"Tohle právo už vyšlo z módy - už celé roky se neuplatňovalo.
Které jiné převorství dělá něco takového?"
"Převorství v St. Albans," odpověděla Petranilla vítězoslavně.
Edmund řekl: "Slyšel jsem o St. Albans. Místní lidi se tam proti klášteru pravidelně bouří."
"Kingsbridgeské převorství má právo dostat zpátky peníze, které na stavbu mlýnů vynaložilo," namítla Petranilla. "Stejně jako ty, Edmunde, chceš dostat zpátky peníze, které jsi vložil do mostu. Jak by se ti zamlouvalo, kdyby tu někdo postavil druhý most?"
Edmund neodpovídal, a tak jí odpověděla Caris: "Záviselo by to výhradně na tom, jak brzy by k tomu došlo. Ty mlýny se v převorství postavily už před stovkami let, stejně jako ohrady a rybníky. Nikdo nemá právo zabrzdit vývoj města napořád."
"Převorství má právo vybírat, co mu patří," trvala na svém paličatě Petranilla. "No, jestli to takhle půjde dál, nebude od koho co vybírat. Lidi se seberou a odstěhujou se do Shiringu. Tam jsou ruční mlýnky povolené."
"Copak ty nechápeš, že potřeby převorství jsou posvátné?" vyjela na ni Petranilla zlostně. "Mniši slouží Bohu! Ve srovnání s tím jsou životy lidí ve městě nedůležité."
"V tohle tedy věří tvůj syn Godwyn?"
"Samozřejmě."
"Toho jsem se obávala."
"Copak ty nevěříš, že práce převora je posvátná?"
Na to Caris neměla žádnou odpověď, a tak jenom pokrčila rameny a Petranilla se zatvářila vítězoslavně.
Večeře byla dobrá, ale Caris cítila takové vnitřní napětí, že nemohla pořádně jíst. Jakmile ostatní dojedli, oznámila: "Musím zajít za Petrem Barvířem."
Petranilla protestovala: "Hodláš utrácet ještě víc? Už tak jsi dala Marku Tkalci čtyři šilinky z otcových peněz."
"Ano - a ta látka má cenu o dvanáct šilinků vyšší než měla vlna, takže jsem vydělala osm šilinků."
"Ne, nic jsi nevydělala," odporovala jí Petranilla. "Ještě jsi tu látku neprodala."
Petranilla vyjádřila pochyby, které Caris ve svých pesimističtějších chvílích chovala také, ale ta neuznalost se jí dotkla. "Jenže já ji prodám - zvlášť když bude obarvená na červeno."
"A kolikpak si bude Petr počítat za obarvení a zvalchování čtyř úzkých tuctů?"
"Dvacet šilinků - ale červená látka bude mít dvojnásobnou cenu oproti hnědému burelu, takže vyděláme dalších dvacet osm šilinků."
"Pokud ji prodáš. A když ne?"
"Prodám ji."
Její otec zasáhl. "Nech ji být," obrátil se k Petranille. "Řekl jsem jí, že to může zkusit."

***