Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Díl 1. - Kapitola 9. - O plavení se od ostrovu Kandie až k ostrovu Cypru

Casso. Searpanto. Rhodiz. Klášter s množstvím koček.

V pátek po sv. Vavřinci, to jest 14. dne měsíce Srpna, ráno jako o snídaní přijel patron s svými důstojníky z města Candie do lodí, a jsa úmyslu co nejdřív vyjeti, poslal pro nás k břehu jednu gondoli, na níž jsme až k lodí přijeli a tu do poledne očekávali; však velmi nám divno bylo, že jsme v lodí větší prostranství měli a v ní u prostřed prostoru volně se procházeli mohli; pročež po těch vojácích, kteříž nám tak uprázdnili, nic jsme netoužili.

O poledni, když počal vítr nastávati, poručil patron kotve z moře vytáhnouti, plachty rozestříti a ze tří kusův vystřeliti; na to ve jménu božím od ostrovu Candie k ostrovu Cypru šťastně jsme se plaviti začali, majíce město Candii i ostrov po pravé ruce.

V sobotu ráno, jenž byla památka na nebe vzetí panny Marie, to jest 15. dne téhož měsíce, jeli jsme prudce, a až do poledne zemi Candii viděli, potom nic než toliko nebe a moře, až zase k večeru po levé straně spatřili jsme dva ostrovy: jeden slove Casso, a druhý Scarpanto, na 12 mil vlaských od sebe vzdálí. První (Cassa) sloul prvé Casos, jest malý a před kolikas málo lety lidmi Řeky osazený, prvé však pustý byl. Druhý (Scarpanto), který prvé sloul Carpathos, jest větší (jakž se zdá, i mně to jistili) nežli ostrov Zante, a v něm pevnost lidem osazená, na ten čas císaři Tureckému v poddanost uvedená, prvé pak byla pánův Benátčanův. Času večerního opět (podle obyčeje) na zvonec se zazvonilo a letanie spůsobem napřed položeným zpívala.

V neděli ráno 16. dne téhož měsíce měli jsme dobrý vítr, i ten celý den. Na levé straně ukazoval nám patron položení Rhodizu, ale bylo daleko. Téhož dne přihodila se nešťastná příhoda jednomu z našeho tovaryšstva, Lampertovi Nizozemci, nebo mu všecky peníze na zlatě, v kabátě zašité, když kabát za truhlu položil, i s kabátem ukradli. Pročež ten ubohý Lampertus hořce plakal a naříkal, a patron mezi všemi výslech držel, všecko přehledával, ale nic nalezeno nebylo; ač někteří pochybovali, aby co toho v pravdě bylo, leč málo který dukát, kterýchž on však na mnoze býti pravil, ale spíše podvod, na kterýž potom jemu k dobrému a nám ke škodě přišlo. Také ten den rozstonal se na zimnici můj spolutovaryš pan Heřman Černín, kteráž však při něm dlouho netrvala. A po mně velmi bolaví a palčiví nežitové se vyrazili.

Dne 17. téhož měsíce neviděli jsme nic než nebe a moře, a však byl dobrý vítr, tak že jsme rychle až do rána 18. dne téhož měsíce, to jest do úterka jeli. Toho dne již viděli jsme po levé straně ostrov Cyprus, a tu se vítr utišil. Potom před polednem počal dobře a silně váti, že jsme za jednu hodinu deset mil vlaských ujeli. A když naposledy čím dále tím více větru přibývalo, obával se patron z tak prudkého jeho hnání nebezpečenství, a rozkázal velkou plachtu i jiné tři malé spustiti; však předce jsme mírně jeli a k ostrovu se přibližovali, až i jeho dosáhli. Tu majíce jej po levé ruce, vedlé něho jsme jeli, a na jednom místě nedaleko od moře stavení jakéhosi pustého kláštera viděli; o němž nám toto povídali, že před lety, dokud jsou v tom klášteře mniši bydleli, vůkol toho kláštera bývalo veliké množství hadův a žížal rozličných, kteréž lidem velice překážely a nemnoho se tu zastaviti daly. Z té příčiny chovali mniši mnoho koček, kteréž k tomu učili a vedli, že je každého dne hned ráno z kláštera vypouštívali; a na myslivost těch žížal vysílali, kteréž ony lapaly a dávily, však žádné nejedly. Aby pak ty kočky své vychování měly, vždycky o poledni na jeden k tomu nařízený zvonec pro samé svolání jich zvonívali: ten jakž ty kočky uslyšely, do kláštera se sběhly, a tu jim jísti dali; potom zas k té práci se rozběhly, a tím spůsobem i večer svolávány bývaly; tak že se mniši za čas tu zdržeti mohli. A však naposledy mezi ty mnichy mor přišel; někteří kladou tu příčinu, žeby ty kočky od těch hadův jedem nakaženy byly, od nichž i mniši se nakazili, že na větším díle pomřeli, a ostatek jich pryč ujelo, kláštera pustého zanechavše, kterýž tak až podnes zůstává. Ten klášter rozuměti jest, že jest byl bohatý, a sloul u sv. Mikuláše; mniši v něm byli řádu sv. Basilia. Protož to místo a krajina okolo toho kláštera od těch koček slove až podnes Capogatte.

V středu 19. dne měsíce Srpna ráno ten tuhý vítr se utišil, a ku polednímu času byl příhodný, jímž jsme dobře cestu naši konali. Okolo nešporů přijížděli jsme k městečku, u něhož jsme státi měli, jménem Arnica, půldruhé vlaské míle od moře, a zastavili jsme se na jednu míli vlaskou od břehu. Potom rozkázal patron ze tří kusův vystřeliti, plachty spustiti, svázati a kotve zavrci. A tak jsme tu již k ostrovu Cypru s pomocí boží se dostali, a vyjevše 14. dne měsíce Srpna od ostrovu Candie, 19. dne téhož měsíce k dotčenému městečku Arnica přijeli; učiní z ostrovu Candie sedm set mil vlaských, českých sto a čtyřidceti, od Benátek dva tisíce jedno sto mil vlaských, českých čtyry sta a dvadceti.

Kapitola 10. - O přijetí k ostrovu Cypru, a co v něm předsevzato bylo.

Klášter v Arnice. Rytíř Maltezský. Místo kde sůl dělají. Dobývání soli, rozprávka o ní. Chudý spolupoutník.

V městečku Arnica když lidé střelbu v lodí slyšeli, množství jich z něho k moři vyběhlo a přišlo, jak Turkův tak i Řekův. Patron pak dal nás poutníky na břeh vysaditi, a tu jsme od té chasy turecké obstoupeni byli, každý z nich věděti chtíc, odkud jsme, kdo jsme a odkud jedeme; ale krátce jsme je odbývali, na všecky otázky, že z Benátek jedeme, odpovídajíce. V tom gvardian jednoho kláštera v městečku, zvěděv, žeby poutníci přijeli, vyslal nějakého bosáka Vlacha, a s ním dva jiné přespolní poutníky, kteříž nedávno před tím, navracujíce se z Jerusaléma, tu se dostali; ti k nám obklíčeným přišli, a ze zástupu vyvedše, do městečka provázeli, až potom i do velmi malého kláštera, v němž gvardian toliko sám čtvrtý se zdržuje, nás přivedli. Jest pak tu kostelík z kamene vystavený, a mezi stavením kláštera a kostelíkem jejich místo dosti veliké a prostranní, v němž dva fíkoví stromové velicí plní fíkův stáli; a tu nás gvardian s ostatními dvěma bosáky vítal, do kostelíčka jejich uvedl a letanii spolu s námi zpíval, i z šťastného příjezdu pánu bohu děkoval; potom šli jsme s nimi do staveníčka jejich, a tu nám dvě komůrky vykázal, kdežto my z počátku a při odpočívání našem známili jsme se s těmi dvěma poutníky, a od nich na všelijaké příležitosti země Svaté a Jerusaléma, i příhody jejich se vyptávali, mnohé potřebné zprávy došli a všecko sobě poznamenali. Ti poutníci v ostrovu Cypru 20 dní před naším příjezdem se zdržovali, a na samou příležitost lodí, kterážby do Benátek i kdekoli jinam do křesťanstva jela, očekávali, a tehdáž ještě o žádné nevěděli. Byl pak jeden z nich z ostrovu Sicilie, člověk uctivý a přívětivý, okolo 28 let stáří; ten co tu v klášteře byli, k každému jídlu na stůl strojil a všecky potřeby řídil, zvláště před jídlem na strom vlezl, fíků natrhal a je přinášel, a co mohl nejvíc se pokořil, nejináč se stavěje, než jakoby druhého Vlacha tovaryše svého služebníkem byl; postava však jeho a obyčejové vzáctní, mluvení i obličej dávali znáti, že se kryje, aby kdo jest poznán nebyl. A však když jsme naň pozor dávali, i řečmi našima všelijak jeho zkoušeli, naposledy přátelsky a důvěrně se nám otevřel, a žeby jeden z rytířův Maltezských byl, se přiznal, a zase i kdo a co jsme, od nás přezvěděl. Tu jeden druhému se podivil, že v tak nebezpečné časy, my pro válku pána a císaře našeho s Turkem, na ten čas trvající, on pro věčnou válku rytířův Maltezských a ustavičné po moři do Tureckých zemí vpády a škod dělání, do nepřátelských zemí jsme se vydati směli. Nicméně předce jsme toho rytíře při jeho službě a posluhování zanechati musili, aby se vyzvědači něčeho nedomakali; jakož pak při večeři, když jsme s gvardianem a mnichy (byvše dosti dobře od jídla a dobrého vína uctěni) jedli, jeho jsme nešetřili. U večer pak do komůrek našich jsme se navrátili a na modracích odpočívali.

Ve čtvrtek, to jest 20. dne měsíce Srpna, zjednal nám gvardian dvě káry s spřeží volův, kterýmižby naše truhly z lodí do kláštera přivezli. Však jak z lodí složeny byly, musili je dva poutníci z tovaryšstva našeho tam vyslaní Turkům k tomu nařízeným otevříti, i všecky dáti přehledati, zdaližby se co, nač clo uloženo jest, v nich našlo; ale když nic toho nenalezli, propustili je. Toho dne radili jsme se s gvardianem o plavení do země Svaté, a na věci toho ostrova paměti a spatření hodné vyptávali; neb jsme znali, že chudí hospodáři byli a málo důchodů na vychování sebe, nerci-li nás měli. Když noc přišla, nechtěli jsme v komorách pro množství komárů ležeti, ale dokud jsme tam byli, vně na prostoru pod fíkem jsme odpočívali.

21. dne téhož měsíce, když se rozednívalo, vstavše šli jsme do kostela a mši slyšeli. Potom, jakž jsme na tom s gvardianem předešlého dne zůstali, vyšli jsme s jedním bosákem nám přidaným na dvě míle vlaské od Arnica, k jednomu místu, kde se sůl dělá, a slove vlasky punto delle saline.

V tom dotčeném místě jest prostor zdýlí i zšíří veliký, na spůsob rybníka ve tři sta kop násady, od moře vzdálí jedné vlaské míle. Ten na zimu plný vody naběhne, a v létě od horkosti slunečné vyschne, a tak plný soli co sněhu zvýší půl lokte a méněji, jak kde víc a výšeji voda stála, zůstává. Na spůsob některých míst v Europě, jako v Hišpanii in Lusitania, v zemi Francouzské u města Aiquemortes v krajině Languedos řečené a v království Neapolitánském ve Vlaších, kdež také rybníčky nadělané mají, vody do nich jistou míru z studnic, do nichž z zátok mořských voda vedena bývá, aneb jsouce na břehu mořském vykopané, sama se do nich táhne, napouštějí, a měsíce Srpna po několikráte tak činíc, od samého slunce z vody vyvařenou a spečenou sůl, pěknou bílou co sníh shromažďují. Však tento rozdíl jest soli v Cypru a dotčených v Evropě, že v Cypru drobná, sypká a jako rozetřená jest, jinde pak na spůsob sněhu deštěm smočeného a pomrzlého leknoucí a tvrdá jest, tak že se teprv tlouci musí. Jak se pak ta voda tam dostává, někteří pravili, že z moře bývá napuštěna; jiní, k nimž já přistupuji, zprávu dávali, jakž i položení místa to ukazuje, že když zimním časem pršívá, voda z hor struhami k tomu udělanými do toho místa naběhne, tak že v zimě množství husí a kačat divokých na ní se zdržuje a bývá, potom z jara slunečným horkem se vytáhne, a na sůl ostatek způsobí. A kdyby vody dostatek byl, několikráteby do roka se napustiti, vysušiti a soli nasaditi mohlo; ale na ten čas toliko jednou v roce se toho dostává. Když jsme tam přišli, nemálo jsme jí tam ležeti spatřili, a lidu množství, zvláště Řekův, kteříž z roboty to dělati musejí, s lopatami tu sůl sbírajícího, do košův na oslích sypajícího a ven z místa toho na hromady, co u nás malé stohy obilné neb senné [z níž se potom na lodí nakládá, rozvažuje a na statisíce prodává], ji vynášejícího. To pak místo i druhé menší dálejí do ostrovu k straně půlnoční ležící, nad jiná okolní slané býti musí, nebo sám jsem té prsti kus vzal i okusil a velmi slanou zem býti shledal. Jest pak o ní zvláštní rozprávka (kteráž jak podstatná a k víře podobná býti může, upřímnému čtenáři k uvážení připouštím), že za času putování apoštolův páně Barnabáš, učedlník sv. Pavla, tudy putoval. Nebo, prý, cesta rozkošná byla a všudy vůkol vinice, jakž toho položení při vrších dosti ukazuje; a přišed k jedné studnici aneb čisterně, uhlídal děvečku, ana z ní vodu váží, i žádal, aby mu píti dala, ale ona mu toho odepřela, vymlouvajíc se, žeby voda slaná byla a ku pití nehodná. Ale sv. Barnabáš věda jináče, a že sladká a dobrá byla, rozhorlil se a ji odpověděl: "Poněvadž pravíš, že jest slaná, i budiž slaná, i to všecko okolní místo," a od té chvíle žeby slané býti mělo.

Nazejtří, totiž ráno v sobotu 22, dne téhož měsíce, přemýšlel gvardian, i my jsme se starali o lodí, na nížbychom se do země Svaté plavili; a již na tom bylo, že jsme jednoho z tovaryšstva našeho do Famagusty vyslati chtěli, aby tam nějakou loď zjednal. V tom nám nenadále a vděčně oznámeno, žeby nějaký Surian z země Syrie, kteráž s zemí Svatou mezuje, nás do Joppen dovezti chtěl, a pro smlouvání s námi přišel. Tu my zjednavše sobě tlumače, kterýž arabsky s tím Surianem mluvil, tak dlouho jsme s ním smlouvali, až jsme na 35 piastrů přivedli; kterýž nám všecko přátelství a pohodlí i za dobrotu lodí své sliboval, a my na to se bezpečíce, ji jsme shlédnouti zanechali.

V tom povstala mezi námi roztržitost strany toho Nizozemce Lamperta, kterémuž, jakž nahoře položeno, peníze ukradeny býti měly. Nebo vidouce jej býti bez peněz, a an se dále s námi jeti strojil, poznavše to, báli jsme se, abychom za něj (jakž se to jiným přiházelo) všech platův poutnických v zemi Svaté Turkům platiti nemusili. Protož někteří se ohlašovali, že sami sotva s svou potřebu peněz mají, a k tomu aby s námi jel, nepřistupují; ale kdo jeho s sebou vezme, ten aby za něj platil. Lampertus zvěděv o tom a slyše ty řeči, velice byl zarmoucen, a nevěda svými výmluvami co sobě prospěti, ujal se jiné cesty. I znaje to, že jsem měl obyčej někdy samotný okolo kostela klášterského se procházeti (nebo také nejvíc okolo pana Černína a mne býval, nám přisluhoval, a my jej z Benátek všudy stravovali i naň laskavi byli), jednoho času čekal na mne, a jakž mne spatřil, přišed ke mně na kolena padl, ruce obě zdvihl a s pláčem pro boha prosil, abych se k tovaryšstvu za něj přimluvil, aby ho s sebou do Jerusaléma vzíti se nezpěčovali; oznamujíc, kterak jest otec jeho tu pout vykonati slíbil, ale že před časem umřel, však na smrtedlné posteli jeho zavázal, aby za něj takovou pout vykonal; pročež žeby on pokojně na světě živ býti nemohl, kdyby tomu svému již započatému předsevzetí dosti učiniti neměl, zvláště když jest tou nešťastnou příhodou krádeže k nedostatku peněz přišel, ješto se to nejednomu na podobných cestách, i při jiných větších opatrnostech lidských přihází atd.; sumou, tak mnoho žalostivě toho přednášel, že jsem spravedlivou lítost nad ním měl; až i toho dokládal, že jak se tam dostane, o něj další starosti a vydání míti nemáme, proto, neb jest konečného úmyslu tam se opatřiti, osaditi, i do živobytí svého zůstati. Tak tedy pohnut jsa, smluvil jsem se s panem Černínem, a obadva spolu tovaryšstva za něj jsme žádali, aby se k němu láskou naklonili, zakázavše se předně jemu peněžitou pomoc učiniti. I dal to pán bůh, že jsou naposledy, ač těžce, k tomu povolili, a složivše se dle možnosti, každý něco jemu udělili; a tak od té doby jeho v plavbě na svůj náklad jsme chovali.

23. dne měsíce Srpna v neděli ráno šli jsme do kostela, a po vykonání služeb církevních pomalu jsme se na cestu strojili, však ten den ještě v klášteře zůstali.