Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

"Stello."
Někdo mě volá.
Tak jemně jako cvrlikání ptáků.
"Stello, Stello."
Co se děje?
Usnula jsem v autě?
Asi jo, protože jsem stále ještě unavená. Zdá se, že moje oční víčka nefungují. Pořád se zavírají, takže znovu mizím ve tmě, v níž se pach žhavého kovu mísí s dusným vzduchem.
Prudce otevřu oči. Z černi dlouhé noci se vynoří obličej. Je to jen stín, pouhá maska. Nade mnou se sklání neznámý muž. Má tak veliké oči! Můj bože, a pusu jako strýček skrblík.
Co říká?
Nerozumím mu. Jako by z něj místo řeči vycházely jen prázdné bubliny.
Něco není v pořádku.
Všechno vidím zvětšeně jako skrz lupu.
Vskutku podivné.
Poté se doktor scvrkne na normální lidskou velikost. Vypadá jako primář z jednoho seriálu.
"Jsi v nemocnici," říká s falešným úsměvem, jaký má v televizi doktor Heilmann vždy, když přináší špatné zprávy.
Co je tady k smíchu, chci říct, ale ze rtů mi nevychází jediné slovo. Spíš se snažím, abych znovu neusnula.
Stello, zůstaň vzhůru!
Takže, proč jsem v nemocnici? Vždyť už přece musíme být u Pat. Sven, máma já.
Otáčím hlavu na stranu. Vpravo je velké okno, jímž do pokoje svítí slunce. Vedle mé postele se nachází ještě jedna. Je prázdná.
Nade mnou visí televizor.
Nemohu udržet oči.

Jak dlouho jsem spala?
Co je dneska za den?
U mojí postele sedí můj otec. Je tím posledním, koho bych tady čekala. Vždyť teprve včera jsme ho vezli na letiště. Loď. Polárka. Vyplouvá z Kapského Města. Byl na cestě do krajů, z nichž dostat se letadlem do nemocnice je stejně nemožné jako cestovat metrem na Měsíc.
V obličeji je bílý jako křída. Proč se na mě tak divné dívá? Mne si oči. Jsou to slzy, nebo je jen unavený? Hladí mě po hlavě. Co to má znamenat? Počkej, já nejsem Sven. Mé dětství je už pryč. Pokud ti to ještě nedošlo, tati, je mi čtrnáct. Hlazení zakázáno!
Pokouším se zvednout, ale nejde to. Tam dole visí ve vzduchu mé nohy. Je mi to jasné, jsem ve špatném filmu.
Zavřu tedy znovu oči.
Klapka! Druhý pokus.
Snad se mi teď podaří probudit se v tom správném životě, do kterého patřím. V našem bytě v Brémách, s výhledem na řeku Vezeru, v mém pokoji, v mé posteli, s hlavou zabořenou do polštář a nohama přitaženýma vysoko k hrudníku tak, jako vždycky spím.
Otevřu oči. Krátce zamrkat. Nic! Nic se nezměnilo! Napravo se ještě stále usmívá ten falešný doktor Heilmann a nalevo můj otec, který by měl být vlastně v antarktických vodách.
Jeden z nich říká: "Měli jste nehodu. Vzpomínáš si?
Jakou nehodu? Kde je máma?
Kde je Sven?
Za mým čelem je zeď. Tmavá stěna. Hroutí se. Tělem mi projede bolest, jež trvá a studená jako železná tyč.
Slyším otce, jak říká: "Máma a Sven jsou mrtví." Začíná brečet.
Ale moje očí zůstávají suché. Někdo mi nasypal pod víčka písek, do něhož se slzy vsákly.