Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vratislav Lipka přišel jako každý jiný. Neklidně, plaše. Přinášel si kus cizího světa tam zvenčí. "Odkud jsi?" "Ze Želar." Vratislav Lipka byl první a jediný, kdo při té bezvýznamné odpovědi pozvedl oči - a byly bez výrazu. Byl první a jediný, kdo hleděl na sestru přímo, aniž ji viděl, jako by srůstala s pozadím. Odpovídal na otázku, jež přicházela z prázdna. Kromě dvou mechanicky vyřčených a bezcenných slov nedal všanc jediný ze svých pocitů. Ani pokoru, ani strach, ani vzdor. Nic. Venkovskému faráři, který ho přivedl, se třesou ruce. Ty vypovídají o všem. O nejistotě, bolestiplném soucitu, nejasných obavách, o pochybnostech. Od tebe se pomoci nedočkám, myslí si Isabela. Od tebe ne. Vede je do kanceláře. Představená se usmívá a kývá hlavou, neboť pokládá za své poslání usmívat se a přikyvovat. Její buclatý obličej vyjadřuje nepřirozenou, strnulou laskavost. Zapsán, očíslován, zařazen. Isabela vzala chlapce za ruku a dovedla ho šerou chodbou do koupelny. Venkovský farář zůstal v kanceláři. Tak jako vždycky. Zbytečný, zdlouhavý komentář. Představená se usmívá, ale neposlouchá. Přesto se účastní hovoru v hodnými poznámkami, neboť ví, v které pauze je provést. Farář není naivka, vše chápe. I nutnost bytelností, jež uvolňují srdce a potřebným způsobem osvobozují duši. Dveře koupelny skřípou. Jsou ze železa a otvírají se těžkým klíčem. Lipkův pohled se na vteřinu zastaví na zamřížovaném okně. "Tady se vykoupeš." Hoch stojí bez hnutí, uhnul okenní mříži, očima omakává vybílené stěny. Sestra napouští vanu. Když je do tří čtvrtin plná, utáhne kohoutek, otočí se zády a jde k pootevřenému, avšak nedobytnému oknu. Lipka shazuje košili, poslušen rozkazu, který byl pronesen. Než se Isabela opřela o okenní rám, uslyšela zašplouchání. Hoch se myje pomalu, pečlivě, od hlavy k patě. Pod oknem koupelny se shromažďují zvědavci. Nováček, to je kořist. Jedna z řídkých zábav. Pokusí se prodlužovat štvanici nepostihnutelnými maličkostmi. Slabomyslný Fanouš stojí u škopku s dešťovou vodou a plácá do ní střídavě levou a pravou rukou. Je rozjařen, křičí ohavné nadávky, cítí se důležitý, kochá se vlastní odvahou. Ostatní děti se vřískavě smějí, podněcují jeho ctižádost, ubožák si stříká vodu do očí a do nosu - za chvíli se mu z něho spustí krev - a opojen huláká:

"Chcíplo tle na hnoji,
mouchy na ně sedají..."

Isabela se na něho dívá a nepokárá ho. Stojí nehybně u okénka, až ji děti spatří a začnou do sebe strkat s nenápadným poselstvím. Po jednom se vytrácejí. Sestra rozumí. Nový kluk přináší neklid. Dráždí nenasycená srdce sirot, posmetaných ze všech koutů na toto místo, jež má být domovem a není.