Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná kapitola (Mladá fronta, 1983)
• novela Spalovač mrtvol, zachycující okupační období, se vyznačuje společensko-etickým podtextem
• přerůstá v hrůznou vizi mravního a duševního rozkladu jedince pod vlivem nacistické ideologie
• počestný manžel a otec se mění v likvidátora vlastní rodiny a člověka posedlého vyhlazováním Židů
• novela je rozdělena do celkem 15 kapitol

5.

Doktor Bettelheim bydlil se svou starší krásnou chotí, synovcem Janem a hospodyní Anežkou Zelenou nad Kopfrkinglovými, nad jídelnou Kopfrkinglových měl starý lékař ordinaci, ale patřil mu ještě i byt vedlejší.
Kdyby stropy v našem domě byly tenčí, myslil si pan Kopfrkingl v ordinaci, kde právě seděl zpola obnažen a trochu shrben na bílé kulaté židličce, kdyby byly tenčí... Ale jak by mohla má dobrá Lakmé poznat stropem, že ta šlápota zde nahoře je má? Jdu sem po ordinaci, kdy už v čekárně dobrého lékaře není ani jedna živá duše, a vlastně sem ani nejdu, nýbrž ven, na ulici, k cukráři, koupit nebeské nějakou sladkost, má to občas ráda, ale zdaleka ne tak jako Mili, a pak, myslil si, má dobrá Lakmé nikdy nebyla podezíravá. Věří stejně jako já, že naše manželství je vzorné a že nikdy za sedmnáct let, co trvá, nepřehnal se nad ním jediný mráček. Naše manželství, pomyslil si pan Kopfrkingl a pohlédl na snubní prsten na své ruce, je tak čisté jako nebe nad Chrámem smrti, když se v něm právě nikdo nespaluje.
Doktor Bettelheim vzal pana Kopfrkingla za paži, a zatímco hledal žílu a pak ji otíral vatou, hleděl pan Kopfrkingl z židličky na stůl lékaře, kde leželo naslouchátko, zrcátko do úst, kulaté zrcátko na čelo, doktor Bettelheim tahle zrcátka měl, i když nebyl krčař, pak hleděl do kouta, kde stála bílá zasklená skříňka s baňkami, zkumavkami a léky a vedle byl hořák s kahanci... ale hlavně pan Kopfrkingl hleděl na velký ztemnělý obraz v černém rámu, který tu v ordinaci visíval léta. Bledý kavalír s ohnivě lesklýma očima, zarputilou tváří a pěstěnými vousky pod nosem, v tmavě červených sametových nohavicích, temně hnědé košili a se zlatým mečíkem u pasu táhl právě přes práh matně ozářeného pokoje na zešeřelou chodbu krásnou ženu, vlastně ani ne ženu, nýbrž skoro ještě dítě, jakousi mladou růžolící dívku v černých šatech. Pokoj, odkud ji tak rozníceně táhl, byla asi ložnice, neboť v pozadí za jakousi průsvitnou záclonou se rýsovala pelest starodávné postele, znak všech ložnic. Z chodby se chystal skočit na kavalíra majestátní muž s prošedivělým vousem, černou čepičkou a bledou, bolestí zkřivenou tváří. Pan Kopfrkingl upíral zrak hlavně na mátožnou růžolící dívku a marně se snažil pochopit, co ta scéna vlastně znamená. Kdyby ten kavalír byl vlekl dívku do ložnice, říkával si pan Kopfrkingl, kdykoli na ten obraz hleděl, dalo by se to chápat, ale on ji netáhne do ložnice, nýbrž z ložnice, a to mu připadalo vždy dost divné. Upíral zrak na růžolící dívku v černých šatech, i když už lékař přiložil k jeho paži injekční stříkačku, upíral jej tím víc, když lékař bodl, nasál krev a pak přiložil vatu. Pak lékař šel do kouta, kde stála bílá zasklená skříňka, vstříkl tam krev do zkumavky, pak přistoupil vedle k hořáku, podržel zkumavku nad plamenem kahanu a pak se pan Kopfrkingl odtrhl od obrazu, lékař vyslovil závěr.
"Negativní, pane Kopfrkingl, jste zdráv."
Říkal to tak už hezkou řádku let a pokaždé spadl panu Kopfr­kinglovi ze srdce kámen. Kdyby se ty kameny za ta léta spočítaly, myslil si pan Kopfrkingl, musel by se pod jejich tíhou zřítit strop naší jídelny.
"Máte tyhle zkoušky stále za nutné, pane Kopfrkingl?" řekl lékař, uklízeje instrumenty, a pan Kopfrkingl se obrátil k obrazu a pokýval hlavou. Tvrdím, myslil si v duchu a pohlédl na snubní prsten na své ruce, že se nestýkám s jinými ženami než se svou nebeskou, a přitom mám strach, nejsem-li nakažen, abych nevypadal jako podvodník nebo hypochondr v očích tohoto laskavého lékaře... A tak mu vždy tvrdíval, že má strach z nákazy proto, že je zaměstnancem krematoria.
"Víte, pane doktore," řekl mu i teď, "říkám stále, že se nestýkám s jinými ženami, jen se svou nebeskou, a přitom mám strach, nejsem-li nakažen. Bojím se, abych nevypadal před vámi jako podvodník nebo hypochondr. Mám strach z nákazy proto, že pracuji v krematoriu."
"Ale vždyť přece nepřijdete do styku s mrtvými," řekl mu lékař, "nehledě k tomu, že není nákaza možná."
"Vím, pane doktore," odpovídal mu pan Kopfrkingl, "ale jsem citlivý. Musil bych se zastřelit, kdybych zjistil, že jsem nakazil ženu. Dělám to pro klid svědomí."
"Dělám to pro klid svědomí," řekl mu i teď pan Kopfrkingl a opět pohlédl na svůj snubní prsten, "bylo by to strašné, kdybych zjistil, že jsem nakazil ženu. Jsem abstinent, nepiji, nekouřím, a měl-li bych ublížit ženě takhle, musil bych se zastřelit," řekl a vzpomněl si na pana Prachaře ze třetího patra, který bohužel pije, na jeho ženu paní Prachařovou, kterou litoval, a na jejich Vojtíka, aby ten sklon k pití nezdědil. Pak rychle řekl: "Náš Mili, pane doktore, se stále toulá. Bůhví, po kom to má, z nás tím netrpěl nikdo. Mám strach, abychom ho zase nemusili dát hledat policií jako tenkrát, když se zatoulal do Suchdola a chtěl tam přespat ve stohu. Já jsem rád, pane doktore, že kamarádí s vaším Janem. Když je s ním, vím, že je nanejvýš u mostu nebo se dívá někde před domem na auta. Má takovou zvláštní hříčku, dělí auta na barevná, na zelená a na bílá, zelená jsou vojenská nebo trestanecká a bílá – to jsou auta sanitní. Červený kříž, já vždycky říkám," pan Kopfrkingl se usmál, "auta nebeská, pro anděly. Vaše auto je modré, tedy barevné," usmál se pan Kopfrkingl, "jsem vskutku rád. že kamarádí s vaším Janem. Toulky takového hocha jsou dnes nebezpečné. V pohraničí, jak jsem slyšel, vyhlásili výjimečný stav, v Norimberku byl prý sjezd národních socialistů a mluvil na něm Hitler, mluvil prý útočně, proti nám... kdoví, co bude. Pane doktore, mám starost..." dodal a v duchu si myslil: Mám starost jako ten náš pan Zajíc a skoro se toho bojím. Může z toho vzejít pro mnohé lidi peklo.
"Jen se, pane Kopfrkingl, nebojte," usmál se lékař, "násilí se nikomu nadlouho nevyplácí. S tím se může vystačit jen na krátkou dobu, ale dějiny se jím psát nedají."
A když si pan Kopfrkingl trochu oddechl, lékař řekl: "Lidé násilí trvale nesnesou. Lidi je možno omráčit, zastrašit, vehnat pod zem, ale na jak dlouho... žijeme přece v civilizovaném světě, v Evropě ve dvacátém století." Pak řekl: "Útočníci jsou, pane Kopfrkingl, nakonec poraženi. Podívejte se v pohraničí. Československá vláda vyhlásila výjimečný stav a rázem se celý sudetoněmecký puč zhroutil... Hledíte na obraz," usmál se lékař.
"Léta na něj hledím," usmál se pan Kopfrkingl teď již klidně, "léta a uchvacuje mě stále tak, jako když jsem ho viděl poprvé. Vzrušuje mě stejně jako před léty, když jsem k vám přišel poprvé..." a myslil si, stejně jako mé manželství s Lakmé nebo ty pocity, když vcházím do Chrámu smrti, čas na mé zanícení nemá, je to zvláštní, nejmenší vliv.
"Co ten obraz vlastně, pane doktore, představuje?" zeptal se, "kdo je ta krásná růžolící dívka v černých šatech... a pak stále dost nechápu tu scénu... ten muž tu dívku vleče z ložnice..."
"Byl by to delší výklad, pane Kopfrkingl," usmál se lékař a sedl si za stůl, "tenhle obraz se dědí v našem rodě. My pocházíme z Maďarska a bydleli jsme v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Podle pověsti měl jeden náš předek v osmnáctém století – to je právě on, ten s těmi vousy v černé čepičce – neobyčejně krásnou mladou ženu a uherský hrabě Bethlén mu ji chtěl unést. On se však únosci ubránil. To je právě tato scéna. Je to únos. Proto ten muž vleče ženu z ložnice..." usmál se lékař. "Ubránil ji," kývl pan Kopfrkingl, "únos se nezdařil..."
"Nezdařil," kývl lékař, "to je to, o čem jsme právě mluvili. Útočníci jsou nakonec poraženi."
"Je to zřejmě veledílo," řekl pan Kopfrkingl uznale, "který mistr..."
"Není znám," zavrtěl lékař hlavou, "malíř se nepodepsal. Chtěl zřejmě zůstat anonymní, protože jako únosce zpodobnil hraběte Bethléna a jako zachránce Žida, my Bettelheimové jsme přece, pane Kopfrkingl, židovská rodina. To víte, my jsme dost pronásledováni byli vždycky... Malíř by byl měl tenkrát asi z takového pojetí nepříjemnost..."
Zatímco doktor Bettelheim vyplňoval lístek léčebného fondu, hleděl pan Kopfrkingl na krásku na obraze, nyní už tedy scénu chápal, únos, který se nezdařil... a náhle sám nevěděl, koho lituje víc, zda krásnou růžolící dívku, jejího starého manžela zachránce anebo hraběcího únosce, jemuž se to nepovedlo, ale byl to jen takový rychlý záblesk mysli. Vzpomněl si na paní Strunnou, kterou nedávno spaloval, na paní Liškovou, mladou uklízečku, která je v posledních dnech trochu skleslá, na dceru pana Holého, rámaře, mladou růžolící dívku v černých šatech... napadla mu znovu i paní Prachařová, žena nešťastného pana Prachaře ze třetího patra, pak mu napadlo několik známých žen, pohlédl na lékaře.
"Tak prosím, pane Kopfrkingl," lékař mu vlídně podal lístek léčebného fondu, "myslíte-li, přijďte tedy zas. Váš Milivoj," řekl lékař a vstal, "je velmi hodný hoch, to s tím touláním nebude tak vážné. To víte, to je věk. V tom věku chlapci mají rádi všelijaká romantická dobrodružství, s tím se musí počítat. Já jsem, když mi bylo patnáct, hrozně rád chodil za vojáky, když pochodovali kolem nás za Bratislavu na cvičiště. Ale co vaše paní, pane Kopfrkingl," řekl lékař, "někdy, když ji potkám, se mi zdá trochu smutná, neschází jí nic..." a pan Kopfrkingl se teď skoro až zarazil. Že by byla Lakmé smutná a něco jí scházelo, nikdy neslyšel, ba nikdy v životě ho to ani nenapadlo.
"Neschází jí nic," řekl zaraženě, "slyším to poprvé v životě, nikdy mě nic takového ještě ani nenapadlo... zdá se vám, pane doktore, smutná?"
"To nic, to nic," uklidnil ho lékař rychle, vida jeho překvapení, "to byl jen takový můj dojem, jistě jsem se mýlil. Pojďte, pane Kopfrkingl, tuhle," řekl a vedl pana Kopfrkingla dveřmi do pokoje, "nemusí vás Anežka vidět, myje v čekárně podlahu."
Když pan Kopfrkingl odemykal o patro níž dveře bytu se sáčkem pralinek pro Lakmé v kapse, v duchu kroutil hlavou a myslil si: Lakmé připadá dobrému doktoru Bettelheimovi smutná, bože, co to znamená, co jí je, nebo je to opravdu jen dojem, zdání, vždyť já na ní nic nevidím, měl bych se jí nenápadně zeptat. A pak si myslil: Štěstí, že máme tak dobrého lékaře v domě. Štěstí, že je to takový lidumil. Štěstí, že mě přijme vždy po ordinačních hodinách a tak diskrétně.
Když vešel do předsíně, vzpomněl si, co slyšel o násilí a útočnících, kteří jsou nakonec vždy poraženi, a o Židech, kteří byli pronásledováni vždycky, a nějak mu ta dvojí výpověď dobrého lékaře nešla dohromady. Také občas někde slýchám, vzpomněl si, že Židy pronásleduje Hitler v Německu. Proč? Vždyť jsou to tak laskaví a obětaví lidé.
Pak vyňal z kapsy sáček pralinek a vešel do obdivuhodné jídelny.