Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stál drahnou dobu, neodvažuje se skály pustit. A tu spatřil za prorvou - Ji. Sotva dvacet kroků před sebou, stála, a rozpínala náruč. A byla nahá. Oslnivě lesklo se v záři velehorního slunce její tělo - svítilo stále mocněji jako plamen magnesiový, svítilo již vlastním světlem, až hořelo jako druhé slunce. -
Sider nevěděl a vědět nemohl, co teď se v něm dělo... Slepě a tupě odstoupil několik kroků nazad, rozběhl se -
Ale ještě než doběhl na kraj propasti, zarazil se a uchvátil skálu.
"Nemohu, nemohu, odpusť, Oreo!"
"A já mohla -" zadulo to.
"Nerozumím... Pomoz mně!"
"Ty sám teď musíš!"
"Nemohu. Ustrň se!"
"Ustrň se! Vysvoboď mne!"
"Kde jsi? Jsi - zavržená?"
"Všude tam zavržená, kde nejsi ty."
"Co mám činit?"
"Vysvoboď se!"
"Od čeho?"
"Od sebe - Sebe! Od člověka - Boha!"
"Oh - oh - Oreo - nuže -"
A popošel k propasti - - zapotácel se a znovu uchopil útes. "Nemohu, nemohu -"
Zaznělo dlouhé zaúpění, spíše náhlému zasténání půlnoční Meluziny než lidskému hlasu podobné. A jako sfouknutý plamen zmizela sluneční postava. -
Polo bez vědomí usedl Sider na stezku... Dlouho tak setrval. Tichounce, skoro neslyšitelně, jakby ve snu zaznívalo sem stříbrně z Cortony vyzvánění poledne...
"Je rozhodnuto," zašeptal Sider konečně. "Nezemřu. Oh, jaká to tíha svalila se ze mne... Cítím se rázem tak lehký a tak zase statečný... - Ale - jaká to jiná tíha svalila se na mne! Cítím se tak těžký a tak bídácký... Smrti jsem ušel, smrtivější než smrt bude má budoucnost. - - Ale - snad přece ne. Snad je to jen můj klam. Pryč s tím!... Přírodo krásná, živote, který, třeba nízký, jedině jsi jistý, objímám tě!"
Rozepjal paže a bylo mu, jak by všechny ty vzdálené kamenné vlny alpského moře se vzepjaly a k němu se valily. Animální radost ze života, z uniknutí smrti zrozená, převládla v něm a zapudila nedávnou skleslost i všechny hrůzy. A snad neméně i fyzický odpočinek...
Ale, jak často vyústí všechny věci na tomto světě v pravý svůj - opak!...
"Hledím-li teď na vše," pokračoval ve svém monologu, "komické je to vlastně až k hnusu. Například skok přes tuto prorvu - jaké to dětinství! Co by mohlo jedině být jeho hlubokým smyslem?: setřesení pozemskosti, smrt, sebevražda. Ale skok mohl by se přeci jen zdařit. Tedy sebevražda jen polovičatá, heroismus jen poloviční. Komedie! Ne skok tamhle na tu stezku, - skok přímo do propasti, - to by bylo důsledné, - - vlastně to by bylo bývalo důsledné -"
Zachvěl se poněkud: cítil zbabělost této opravy; pocítil, že to děsné, odbyté poznovu zaklepalo mu na dveře... "I to je komedie! Pryč! Žít, žít!"
"Mřít, mřít!" zaslechl ozvěnou od nejbližšího z ostatních Jeleních rohů.
Bylo jen přirozeno, že Vznešenost, která duši jeho poslední dny přeplňovala, nemohla z ní nadobro vyprchat a že se teď do ní, znovu osvěžené a otevřené, znovu valem valila...
"Mřít, mřít...," zašeptal si po chvíli. "Jak to přece jen krásné a heroické... A jak hnusné a triviální a nízké je žít... Žije každý prašivý hmyz. Moci s Božskou Libovůlí kdykoli v glorii zemřít - toť největší dar bohů člověku. Žít - zneuctěn před sebou, - zemřít v dlouholetém šílenství... jako Errata. Errato sladká - tvá slova: Krátká bude bolest, radost věčná..., nepodlehni, sílu měj a poslední odvahu... Ooh!"
Vymrštil se, oči mu divě hořely. "Jsem pes?" vykřikl. "Jak hanebné to bylo, - ale možno to smýt, bohudíky vrátila se mně opět stará síla!"
Dohaslo právě vyzvánění ze hlubin. Sider pokročil k propasti. Znovu se ještě poněkud zachvěl, poodstoupil o krok - -
"Sidere! Bohem buď!" zaznělo nelidským hlasem zdola.
Popatřil. Tam hluboko na dně propasti zářila opět jako odervaný kousek slunce nahá postava s rozepjatými pažemi z plamenů - -
V poslední strašný rozmach skonávajícího tygra změnila se Siderova duše. "Jak nízké, smrduté je vše pozemské! Jaká bezedná hanba hanb bát se čehokoli! Teď je chvíle ukázat, že nejsem pouze atom hnoje -"
Svaly jeho nohou napjaly se ke skoku, - ještě jedno krátké zasvíjení se přemožené animality, - ale vedle něho hned bleskurychlé napnutí Vůle rozkazující: "Staň se!" - Vůle, která toho, kdo její schopen, činí schopným každého činu a všeho.
A héros vrhl se do propasti -
- - a rázem - - jak by z duše letícího vymeten byl všechen zbytek pozemského rmutu! Nedefilovaly v ní, jak u padajících bývá, všechny děje končícího života -: všechny záře nastávající věčnosti zaplály v ní. Necítil vůbec, jak všemi žebry asi patnáct metrů hloub narazil o skalní výčnělek; necítil, dopadnuv o dalších patnáct metrů níže, jak se mu lámou kosti nohou, a strašnou ránu do hlavy; pro Záři neviděl, jak se po příkré stráni kutálí ještě několik metrů hloub do štěrbiny skalní. - A tu zhasla rázem Zář. -