Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Výstup druhý
VÁCLAV, VERUNKA (z pravé strany). Předešlí.

VÁCLAV (nese kosu).
VERUNKA (nese hrábě).
VÁCLAV: Víš, Verunko, já letos časně z jara vybral v Dubině hnízdo kosů a jednoho samečka jsem pro tebe naučil hvízdat písničku.
VERUNKA (radostně a rychle): Kosa? Pro mě? - Písničku? Ale jdi! A jakou?
VÁCLAV (teskně): Inu, víš, nu - tu zamilovanou písničku mýho nebožtíka bratra Josefa, co pad v bitvě u Náchoda - víš tu "V kvetoucím věku svoji mladosti..
VERUNKA (zpívá):
V kvetoucím věku svoji mladosti
zbaven všechněch svobod
i vši radosti, -
neb stav vojanský
ten na mě čekal...
(Vřele a srdečně.) Vidíš, Václave, kdys slyším tuhle písničku, jakobych viděla před sebou tvýho nebožtíka bratra Josefa, když tu byl v uniformě na felabu. A když potom přišlo od ouřadu, že v tej vojně pad, tak jsem měla hroznou lítost.
VÁCLAV (smutně): Inu, milá Verunko, když my si u nás doma na to vzpomeneme...
VERUNKA: Nu ale, Václave, tys udělal bratrovi krásnou památku. Založil jsi z jeho podílu při radotickém záduší fundací na dvě mše do roka, na den jeho narození a na den bitvy u Náchoda, a potom jsi dal postavit krásnej, kamenej kříž na rozcestí u našich polí. A když tak člověk čte ten nápis na kříži: (Ukazuje prstem) "Na památku Josefa Dubskýho, který padl roku šedesátým šestým v bitvě u Náchoda, po stavil jeho bratr Václav Dubský. - Pomodlete se za jeho duši" - když to tak člověk čte, to si hned pomyslí: Inu, tenhle Václav je jistě ňákej dobrej člověk... No a potom tenkrát, víš, když radotickej pan farář ten kříž světil a držel tu řeč o tvé lásce bratrské, tenkrát jsem tak usedavě plakala a řekla jsem si: Tenhle Václav má dobrý srdce, toho bych chtěla jednou za muže.
VÁCLAV (srdečně): A vidíš, Verunko, já tě tenkrát viděl plakat a taky jsem si hned pomyslil, že máš dobrý srdce! A od tý doby mi kolikrát napadlo: až se budeš chtít jednou oženit, jinou si nebudeš namlouvat, než Verunku.
VERUNKA (radostně): No a vidíš, dočkali jsme se toho. (Spěšně a tím se prozradí.) Naši staří nemají nic proti tomu.
VÁCLAV (rychle a žertem): A jak pak ty to víš?
VERUNKA (rozpačitě): Já už s naší pajmámou o tom mluvila.
VÁCLAV: A jdi! - Ale, abych ti pravdu řek' - já už s naší pajmámou taky.
VERUNKA: Ty taky?
VÁCLAV (vezme Verunku za ruce radostně): I bodejť. A poněvadž máme oba pěkný živobytí, budeme spolu šťastni, (šetmě.) Nu a víš, Verunko - nadělí-li nám pámbíček (poněkud rozpačitě) víš - taky ještě tak něco maličkého...
VERUNKA (ostýchavě klopí oči, ale přece srdečně): No víš - Václave - to já myslím - že nám pámbu jistě nadělí -
VÁCLAV (radostně a srdečně): I moje zlatá, zlatá Verunko, to bysme měli za živa na zemi nebe -
VERUNKA: Ale Teď, Václave, s pánem bohem, musím domu. Tu máš svou kazajku. Dobrou noc!...
VÁCLAV (srdečně): Dobrou noc, má zlatá Verunko, dobrou noc... (Tiskne jí ruce.)
VERUNKA (odběhne do statku v pozadí nalevo).
VÁCLAV (srdečně a prostě, ale jadrně). Já mám tu holku rád, že bych pro ni do ohně skočil! (Odchází k Bláhovi a Habršperkovi.)

Výstup třetí
HABRŠPERK a BLÁHA (na lávce). V pozadí MARKÝTKA a Tobiáš. V hovoru s nimi SUMBALKA, DUBSKÁ a houf jiných žen, které kupují dřevěné nádobí... BUŠEK a DUBSKÝ přicházejí s pravé strany. EHRMANN objeví se u kovárny a mluví s kovářem.

BUŠEK (ukazuje za Václavem a Verunkou): No, jářku, Filipe, sluší jim to, co?
DUBSKÝ: Tuze pěkně.
BUŠEK: No, já si myslím, že si hnedle plácnem a řeknem, dej pámbu štěstí.
DUBSKÝ: To já myslím taky, ale - (Rozpacitě.) Vidíš, Jakube, já nevím, jak bych ti to řekl - neměj mi to za zlý, ale jedno mě na tebe vždycky mordsky dopaluje.
BUŠEK: No tak co?
DUBSKÝ: No, nehněvej se, ale to tvé pytlačení! Zase prej jsi koupil novou flintu, kterou ti dohodil žid Marek.
BUŠEK (rozmrzen): Ale, prosím tě, Filipe, jaký pak pytlačení? Já mám svý grunty u panskýho lesa a když se ta panská potvora zaječí celej rok na nich pase a já si někdy k podzimku na ni počkám a zastřelím ji - jaký pak je to hřích?
DUBSKÝ: Inu hřích - jaký pak hřích, zabit panskýho zajíce! Ale panští fořti na tebe žalovali u žandarmerie a četníci dávají pořád pozor, každou chvíli jsou tu z čistá jasna. A kdyby tě jednou dopadli a měli na to svědka... No, tys předci prvním radním v obci- - -
BUŠEK (hodí mkou): I, bodejť, já jsem tak hloupej...
DUBSKÝ: Inu, Jakube, všeho do času - Nu a tak, moc-li bys dal Verunce?...
BUŠEK: Napřed řekni ty, co dáš Václavovi. (Spatří Ehrmanna.) Hej, jářku, Marku, pojďte sem - smlouváme se tu o Verunku a Václava -
EHRMANN (přistoupí úlisné): Phámbu dej dobrý večer...
DUBSKÝ: No víš, já mám v naši vesnici dva grunty; popustím Václavovi ten větší a na menším budu do smrti hospodařit a dám z něj svýmu pantátovi Petrovi vejminěk. - A moc-li bys dal ty Verunce přínosu?
BUŠEK: Já mám pro ní v píseckej záložně sedům tisíc zlatejch. (k Ehrmannovi.) To je předci pěknej peníz, co?
EHRMANN: Pámbůh ví, to je tuze pěkný peníz.
DUBSKÝ (k Ehrmannovi): No ale na takový dva grunty, na kterejch není v knihách ani groše dluhu -.to není tak moc.
EHRMANN (obojetně - krče rameny): Inu, ovšem, na takový dva grunty- -
DUBSKÝ: No - Jakube - na osum bys nešel?
BUŠEK: To nemůžu. Na mou duši ne! Víš, že mám ještě kluka, to bych ho o tisíc zlatejch okrad.
DUBSKÝ (váhavé a jako sklamán): No, já si to tak představoval na těch osum tisíc. - No ale víš co - přidej ten pár koní, co jsi koupil onehdy o píseckým jarmárce- - - (Podává mu ruku.)
BUŠEK (vzdorovitě): A vidíš, Filipe, to neudělám! (K Ehrmannovi.) To jistě, Marku, uznáte, že udělat nemůžu.
EHRMANN (obojetně a potutelně): Inu, to ovšem pantáta nemůže.
DUBSKÝ (dosti ostře): Cože, Marku? ten pár koní že by nemohl přidat?
EHRMANN (k Dubskému obojetně - krče rameny): Inu, pantáto, moh by, kdyby chtěl.
BUŠEK (vzdorovitě): A vidíš, to já zrovna neudělám.
DUBSKÝ. A vidíš, to já taky ne!...

(Mezi touto poslední řečí odejdou všichni tři ke kovárně, kdež se dají do řeči s kovářem a usadí se pod přístřeškem. - BLÁHA a Habršperk sedí před chalupou a hovoříce, kouří z dýmek. Habšperk leští pár vysokých bot, které jsou naraženy na deskách.)