Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Výstup druhý
PŘEDEŠLÍ bez BLÁHY a HABRŠFIERKA. Později KRYSTÝNA.

BUŠEK (jde k Dubskému - posměšně a vítězně): No, jářku, Filipe, vidíš - to je ten tvůj miláček. - Tys prál, že je to člověk poctívej -
DUBSKÝ (rozporu sám s sebou): Ne, ne - to já nemůžu uvěřit.
DUBSKÁ: Já tomu taky nevěřím! - (Mluví horlivě s Petrem a Václavem.)
BUŠEK (posměšně k Dubské). Vy tomu rozumíte! (K Dubskému.) A proč bys to nemoh uvěřit? To bys musel bejt náramně zpozdilej. Vidíš, já ti prál, ten chlap řek' o mně, že jsem nevzdělanej člověk, a kdo tohle řekne, ten je každý špatnosti schopen. (Pije.)
DUBSKÝ (mírně): Ale, prosím tě, Bušku - - -
BUŠEK (impertinentně): No, já vím, že tě to mrzí, Tys na něj tolik držel. Inu, taková věc může člověka dopálit! Nu a nejvíc tě mrzí, že já mám pravdu - viď? - No - jářku, Filipe, jen se tak nemrač - No - (Vezme sklenici.) A připí mi!
DUBSKÝ (v zamyšlení, poněkud váhá).
BUŠEK: Obo? Snad mi nechceš ani připít? Co?
DUBSKÝ (poněkud nucené): No - proč bych ti nechtěl připít? (Připije si.)
BUŠEK (náhle radostně): No - vidíš, Filipe, tebe má celá ves za nejchytřejšího člověka. A proto tě udělali starostou. (Pije.) Nu, já ti to nezávidím - ačkoli jsem starší - Ne! - Ale vidíš, já předci nad tebou vyhrál! Já měl pravdu, že je Bláha darebák. A to tě mrzí. Vid.
DUBSKÝ (mírně): Ale Jakube...
BUŠEK (pije).
HABRŠPERK (vrátil se zatím a posadil se, kde dříve seděl).
BUŠEK (s holbou v ruce): No, mrzí tě to, že se ukázalo, že já jsem chytřejší. Ale já mám z toho takovou radosť - (uhodí pěstí o stůl), že jsem měl pravdu - že bych mord set - já nevím, co bych radostí udělal. (Udeří oběma pěstěma o stůl, pak obratem drsně.) Víš, Filipe, co? Tys včera prál, že když přidám ten pár koní, že si plácnem a že budou Václav a Verunka svoji. - Řeks' to nebo ne?
VERUNKA, VÁCLAV (postaví se za ně a dychtivě poslouchají).
DUBSKÝ: No, to jsem řek'!
BUŠEK (furiantsky): Tu je ruka - já ten pár koní přidávám! (Podává Dubskému ruku.)
DUBSKÝ (překvapen): Ty že přidáš ten pár koní?
BUŠEK: Přidám. - No - snad nechceš vzít slovo zpátky!
DUBSKÝ (tím nemile dotčen - opravdově). Oho - Jakube - to mě neznáš! (Srdečně.) No, víš, ať je to Teďy s Bláhou jakkoli - já slovo zpátky neberu. (K Dubské) Stará, slyšíš to? (Srdečně.) Tu je ruka - Dej pámbu štěstí!
BUŠEK: Dej pámbu štěstí!
DUBSKÁ: No - dej pámbu štěstí - ale Bláhovi křivdíte. (Podává ruku Buškové.)

Postupem této scény přicházeli muzikanti jeden po druhém do šenkovny. Jsou to typy venkovských šumařů. - Nejdříve přišel klarinetista, vyzáblý, ježaté kníry, červený nos, černou čepici s černožlutou kokardou a prýmkem téže barvy - ošumělý černý kabát, pod paží partesy. Vešel na kruchtu, nesundal čepici, rozložil partesy a zkoušel na klarinet škály. Po něm za chvilku přišel druhý hudebník s křídlovkou. Zavalitý člověk. Vyžádal si od klarinetisty "a". Klarinetista je vzal - a on je na křídlovku zkoušel. Potom přišel třetí, čtvrtý, pátý. Všichni zkoušeli své nástroje a ladili.

VÁCLAV (dupne si a zavýská furiantsky): Jujujujujuchuchú; Verunko, už jsi moje! - Jujujuchuchú!
BUŠKOVÁ, DUBSKÁ (projevují souhlas).
EHRMANN (který také poslouchal - k hudebníkům): Páni muzikanti, intrády!
HUDEBNÍCI (hrají krátké intrády).
PETR (radostně). Pojď sem, nevěstičko- - - ať ti udělám křížek - - (Políbí Verunku na čelo a udělá jí křížek.)
DUBSKÁ, BUŠKOVÁ (objímají a líbají verunku).
BUŠEK a DUBSKÝ (hovoří tiše spolu).
HABRŠPERK (jde k Václavovi). Pámbu dej štěstí, Václavíčku!
VÁCLAV (srdečně): Dejž to pámbu, mistře! (Připíjí si.)
VERUNKA (mluví s Buškem, Dubským, Dubskou a Petrem).
HABRŠPERK (důvěrně): Václave - s dovolením, že vytrhuju, prosím vás na slovíčko.
VÁCLAV (vesele): I s radostí!
VÁCLAV a HABRŠPERK (jdou do popředí).
HABRŠPERK (důvěrně a opravdově k Václavovi): Václave - myslíte, že psal Bláha ten paličský list?
VÁCLAV (upřímně). Hrom mě zab, když to myslím.
HABŠPERK: Milý Václave, to vy ani nevíte, jak on si to bere. Div, že se z toho nezblázní. On si vám rval vlasy z hlavy a křičel: "Já že bych měl platit ve vsi za paliče? To bych se radši zabil!"
VÁCLAV: No, a kdo myslíte, že tu paličskou ceduli psal?
HABRŠPERK (škrábe se za ušima; chytráčky): Inu, milý Václave, to víte, já viděl kus světa a to člověk zbejstří na rozumu, (chytrácky, ale zdlouhavě.) Rozumíme, v tom je ňáké taškářství. Já bych měl na někoho pútah, ale prosím vás: tohle je věc, která se může dostat až ke kriminálu, rozumíme? - Ale já bych nerad, aby to na Bláhovi zůstalo - já si vzal do hlavy, že to ňák vyšetřím. (Náhle vesele.) Ale víte co, Václave, neberme si to tak k srdci. - Vy jste dnes dostal svou Verunku - a máme poui - Tak radši pijme, tancujme, vejskejme a mysleme si, že poctivýho člověka pámbu neopustí - (zdvihne sklenici.) Na zdraví panny Verunky!
VÁCLAV (vezme svou sklenici, ťuknou si): Taky na vaše! (píjí.)
HABRŠPERK (tváří se rozjařeným): Ale poslyšte, Václavíčku, vy byste mně moli' udělat ňákou radost Já slyšel tuhle v neděli v Rotících zpívat tu písničku o tom hraběti Fridolínovi - víte tu: (Zpívá.) "Na hranicích města německýho..." a ta se mi tuze výborně líbila. Poslouchejte, Václavíčku, krejčojc Krystýna má tu písničku opsanou. To víte, já jí nemůžu o ni říct, ale vy byste se ji moh od ní vypůjčit a pod rukou moh byste mi ji půjčit.
VÁCLAV (ochotně): I S radostí - (Kozhlíží se po šenkovně, ale nevidí Krystýnu.) Jak přijde, hned jí řeknu.
HABŠPERK: Jářku, Václave, ať o tom tatíkovi nic neřekne... To víte...
VÁCLAV: I toť se ví.
KRYSTÝNA (s několika děvčaty vejde středem).
VÁCLAV: Tu je! Krystýnko, hej... Krystýnko!
KRYSTÝNA (jde do popředí k Václavovi).
VÁCLAV (podává jí sklenici piva). Krystýnko, připij mi - na tvou krásu.
KRYSTÝNA (otře si rukávem ústa - hloupě). Stále zdraví, pane Václave! (Pije.)
HABRŠPERK (poodstoupí).
FIALA (šťouchá ženu, ukazuje, že jí dává Václav připít a oba mají z toho radost).
VÁCLAV: No, Kristýnko, to si dnes ňák zatancujem! - -
KRYSTÝNA (otírá si rukávem ústa): I já bych ráda - jen jest-li mě někdo vezme k tanci.
VÁCLAV (se selskou galantností): Takovou hezkou holku - to by bylo zle!
KRYSTÝNA (hloupě): Jó, holečku, já jsem chudá holka a chudejch holek si nikdo nevšimne.
VÁCLAV: Ale jdi, Krystýnko, jak ty už jisté ňákýho máš!
KRYSTÝNA (hloupě): I nemám! Kde pak! Pajmáma říká, že přej mám na namlouvání času dost, a pantáta říká, kdyby mě s ňákým natrefil, že mi nařeže.
VÁCLAV: Vždyť on to tak zle nemyslí.
KRYSTÝNA: A jak pak ne?! Koukejte, onehdy večír jsem stála u kapličky pod lípama (ostýchá se a žmoií cíp zástěrky; hloupě) s tovaryšem kovářojc - a když jsem přišla domů, už to pantáta věděl a dopálil se a odepjal pásek a dal mi čtyry přes záda (ošívá se).
VÁCLAV: Chudinko! (Podává jí sklenici.) Zapij tu žalosť.
KRYSTÝNA (pije).
HABRŠPERK (pozoruje Václava a Krystýnu).
VÁCLAV (obratem): Ale poslouchej, Krystýnko, ty prej máš opsanou tu písničku o tom hraběti Fridolínovi - ty bys mi udělala náramnou radost, kdybys mi ji půjčila, já bych si ji taky opsal -
KRYSTÝNA (s hloupým chytráctvím): Kdybych já věděla, že mě dnes vezmete k tanci- - -
VÁCLAV: I, Krystýnko, já tě provedu, že na to bude celá ves koukat!
KRYSTÝNA (má radost). Tak já vám pro ni hned dojdu.
VÁCLAV: Víš - tatíkovi o tom nic neříkej...
KRYSTÝNA: I ne. - (Hloupě.) Víte, Václave, oni o mně holky ve vsi říkají, že jsem hloupá a že se mnou nechce nikdo ani tancovat. Ty puknou vztekem, až uhlídají, že vy se mnou tancujete, (utře si nos rukávem.)O je! Tak UŽ pro ni jdu. (Učiní krok a vrátí se.) Víte, Václave, já nejradši tancuju štajdyš, víte, takhle. (Tancuje hloupě v 3/4 taktu do pozadí, otře si nos rukávem a odejde.)

Zároveň.

(Připíjeli si v pozadí PETR, DUBSKÝ, VERUNKA, DUBSKÁ, BUŠEK a BUŠKOVÁ sklenicemi piva.)

EHRMANN (vejde mezi ně, plazivě): Phane starosto, pantáto Bušku, phajmámo - Tahle smlouva by se měla zapít něčím jiným než pivem... Řekněme příkladně takhle ňákým punčem. Já mám výborný ruský punč- - - zrovna z Ruska...
DUBSKÝ (furiantsky sice, ale mírně): Tak ho přineste, Marku, já platím, co se ho vypije. (Pánovitě.) Přineste pět flašek!
EHRMANN: Hned je tu, pantáto, hned! (Odchází.)
BUŠEK (vyskočí, popadne odcházejícího Ehrmanna za límec a vleče jej do popředí): Počkej, Marku! Ten punč platím já! (Furiantsky.) Přines deset flašek!
EHRMANN: S radostí, pantáto. (Odchází.)
DUBSKÁ (živě k Dubskému): Poslouchej, Filipe, tu hanbu si neuděláš, aby Bušek ten punč platil!
DUBSKÝ (vyskočí prudce - furiantsky): To ne! Máš pravdu! (Běží za Ehrmannem.) Počkej, Marku! (Vede Ehrmanna zpět.) Ten punč platím já!
BUŠKOVÁ (k Buškovi furiantsky): Poslouchej, Starej, ty se předce nedáš před celou vsí zahanbit, žes ten punč nechtěl platit!
BUŠEK (furiantsky): To ne! (Popadne Ehrmanna za límec kabátu.) Ten punč platím já!
DUBSKÝ: O ne, Jakube, ten punč platím já! (Tahá Ehrmanna s druhé strany.)
BUŠKOVÁ (k Buškovi): Starej, nepovol!
BUŠEK (rozpálen): A já povídám, že ten punč platím já.
DUBSKÁ (k muži): Filipe, nepovol!
DUBSKÝ: Já ho platím, rozumíš! To by bylo pěkný, aby se řeklo, že mám v obci dva grunty a že jsem o smlouvách neplatil punč!
BUŠEK (tím uražen- furiantsky): A poslouchej, Filipe, ty snad chceš říct, když já mám jen jeden grunt, že nemůžu ten punč zaplatit? (Tvrdošíjně.) A vidíš, teď teprv nepovolím, a kdyby mělo na to prasknout deset strychů pšeničných polí!
DUBSKÝ: No, no, Jakube, tohle já nechtěl říct - já tě dokonce nechtěl urazit! Hrom mě zab, že ne! (Tvrdošíjně.) Ale platit budu já, už proto, že jsem starostou obce, rozumíš! A to víš, já jdu na česť! - Marku, přineste deset flašek punče! -
BUŠEK (vyskočí a udeří prudce pěstí o stůl a mluví furiantsky): Stůj, Marku, nebo - (Hrozí mu holbou chytrácky ke své ženě.) Počkej, Stará, já ho seknu! (K Dubskému.) A víš ty co, Filipe (udeří pěstí o stůl. Křičí), plať si tedy ten punč! Ale já ti ukážu, že my na našem gruntě taky jdeme na čest! Víš, já slíbil Verunce sedum tisíc přínosu, ale abys věděl, já mám v píseckej záložně (udeří pěstí o stůl, furiantsky) vosum tisíc! Já přidávám Verunce (s důrazem) tisíc zlatejch a Verunka má od týto chvíle (udeří zase na stůl) přínosu vosum tisíc. (Ukáže na sousedy.) Rozumíš? (Furiantsky k sousedům.) Vy jste svědky! Tu je ruka! (Tuto poslední větu zpívá:) Tak, Filipe, a teď si můžeš ten punč zaplatit! -
VŠICHNI (žasnou).
BUŠKOVÁ (furiantsky): Tos dobře udělal, aby všichni viděli, že se na Buškojc gruntě taky nedají zahodit!
VERUNKA a VÁCLAV (radují se - hra).
DUBSKÝ (v překvapení): No, víš, Jakube, tohle je od tebe, jak se mezi pány říká, nóbl... No, dej pámbu štěstí!
BUŠEK: Dej pámbu Štěstí. (Furiantsky k celé společnosti.) O tomhle budou mluvit aspoň na pět hodin cesty ve vůkolí, co? -
BUŠKOVÁ (furiantsky si podepře boky a samolibé): No, to si taky myslím!
BUŠEK (udeří dýmkou - furiantsky si houkne). Marku, přines mi jednu cikáru!
PETR: Inu, jak povídám - furianti - všichni jste furianti a samí furianti - výrostkové, muži, děvčata, ženy - samej furiant! (Obrátí se do pozadí k ostatním, kteří tuto scénu pozorovali.) A myslíte, sousedi, že jsem já lepší než oni? I pámbu chraň! Vždyť jsem taky z toho kořene! (Srdečně.) Já mám dnes tuhle z těch dětí (ukáže na Václava a Verunku) takovou radosť, že jistě navzdor svým pětasedmdesáti letům sám ještě nějaký furiantsky kousek vyvedu!