Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Z Prahy
• podtitulek: Koncept chudého duchem

Jindy si švec Trnka při své práci hvízdával nápěvy veselých písniček a vyklepával-li kůži, tlouk' vždy podle taktu. Čtveračivá jeho sousedka, modistka, říkávala o něm, že tluče jako slavík. Ovšem prý méně příjemně.
Nyní si Trnka už nehvízdá. Klopí smutně hlavu, jako slavík, jemuž samička zhynula, - ačkoli Trnkovi samička nezhynula; naopak, ona občas počet ptáčátek ve skrovném hnízdečku rozmnožuje o hlavičku... Přivedlať to již na šest hlaviček. Pán bůh začasté požehná právě tam, kde je toho nejméně potřebí... Ale co on činí, je vše moudré, ačkoli my lidé moudrost tu často nikterak nemůžeme pochopit.
Hnízdečko osmihlavé rodiny trnkovské je v šerém přízemí, ve dvorečku vysokého pražského domu, a je naplněno výparem několika druhů kůží a vůní ševcovské smůly.
Po delší dobu již je Trnka smuten, zasmušilý. Dlouho tajil příčinu šeré té chmury na svém čele, - včera konečně, když děti usnuly, svěřil její původ své ženě: pošeptal jí tiše, že je za dvě léta dlužen všechny daně.
Zapadlé oči ubohé ženy se zalily slzou... Rozhlédla se po chudičkém nábytku ve světničce a chvějícím se rtem zašeptala: "To jednou přijdou a všechno nám seberou."
"Neboj se, Baruško, napíšu si žádost, abych směl splácet dluh v termínech. A to hned zejtra ráno; ať mi dají děti pokoj, - to víš, takový spis k úřadu." -
Jest ráno - slunko vyšlo. Ale ze zlatých jeho paprsků se těší jen ti, jejichž okna mají šťastnější výhled než příbytek našeho ševce.
Trnka, jehož okno jest obráceno k severu, zví o svitu slunka teprve tenkrát, když sluneční paprsky, odrazíce se od oken protějších bytů, pableskem svým zabloudí v pološerou jeho jizbu.
Trnka říkává, že dostává slunce až z druhé ruky, od překupníka, kteráž okolnost vyvrací staré přísloví, že slunce stejnou měrou svítí na všechny lidi.
Někde v Sahaře snad...
Ševcova rodina snídá hnědou tekutinu, již jmenují v šerých přízemních bytech a ve třetím a čtvrtém patře kávou. V prvním a druhém poschodí zovou ševcovic kávu bryndou.
Po snídani dal Trnka nejstaršímu synkovi, žáku čtvrté třídy na obecné škole u sv. Petra, krejcar, aby přinesl arch pěkného papíru.
Sám zatím uklidil s verpánku fidlovačku, knejp, šídla a ostatní zbraně, jimiž sobě a své rodině v boji o existenci dobývá vezdejšího chleba, a položil na verpánek prkno, na němž přikrajuje kůže. Pak si čistě umyl ruce.
Ježatý Frantík přinesl zatím papír.
"A teď mi půjč pero a inkoust," vyzval jej otec.
Hoch vyňal ze školní brašny, již dostal o vánočním stromku v Měšťanské besedě a kterouž brašnou už mnohému klukovi natlouk' zadek, ocelové, v brku zastrčené pero a lahvičku inkoustu.
"A teď jděte všichni do kuchyně a buďte tam hezky zticha!"
Děti, které už mohly chodit, odešly, - ostatní matka odnesla, aby měl tatík pokoj ku psaní.
Švec položil papír na prkno, posadil se do trdla, opřel bradu v dlaň, zadíval se na kanárka hopkujícího v kleci, zavěšené poblíž okna, a počal přemýšleti, jak by žádost napsal.
Dlouho napínal ne právě obrovské duševní své síly; ale tvrdošíjný mozek nechtěl zroditi potřebný koncept. Přenášeti myšlenky z mozku na papír bylo Trnkovi prací právě tak obtížnou, jakou by mu bylo přenášení centových balvanů s jednoho místa na druhé. Stylistické výrobky Trnkovy vůbec odjakživa, co do kvality, daleko byly za jeho výrobky obuvnickými. Přivandroval do Prahy před lety jako venkovský chasník a uměl toliko trochu toho starodávného švabachu. Vedle toho vyučen byl na brkové pero, stíží se spřátelil během času s ostrou ocelí.
Konečně namočil pero, točil jím chvilku nad papírem, pak si dodal odvahy a napsal potácivým švabachem:

Slawni Makistratte!

O existenci pravopisu nemá Trnka ani tušení, neví, kam patří "i" a kam "y", atd.
Spokojeně pohlíží na nadpis, - náhle však sebou trhne a udeří se dlaní v čelo.
"Jsem to přece osel! Vždyť jsem zapomněl napsat cís. král.!... Nenapsat takovému vysokému úřadu cís. král.! Mohl bych z toho mít ještě potahování! - Frantíku!"
Ježatý kluk vklouz' z kuchyně do světničky.
"Tu máš krejcar, přines ještě jeden arch papíru, ale ňáký lepší, rozumíš?"
Kluk odběh' a v malé chvilce tu byl s novým archem, načež se zase vrátil do kuchyně.
Trnka se posadil, zatočil perem a napsal:

Slawni cis. kral. Makistratte!!
Já Jozef Trnka

Dál nemohl.
"To je přece set... Kterak to mám jen postavit!" mluvil hlasitě; pak znova opřel hlavu v dlaň a přemýšlel.
V té chvíli vypadal jako perla německých ševců, Hans Sachs, když odloživ rytířskou botu, jal se přemýšleti o verších, které mu získaly nesmrtelnost, poněvadž chatrné verše přece jen vydrží déle než sebelepší boty, ježto zlomyslný svět mnohem déle mluví o tvůrci prostředních veršů než o tvůrci výborných bot.
Po chvíli přemýšlení vytrysk' z chaosu v ševcově mozku pramének myšlenek... Psal:

otec ot 6ti tůzé nézletylich dytkách, pónewáč gest negmenssý u prsu a negwječí u swatého Petra na sstwrtém klassu

S touto větou je Trnka úplně spokojen. Pokračuje:

stížen sem živností obůwníckou v čysle 1120 II. a můsym každej sstwrt leta platit s kvartírů 25 fl. a 50 fl. sem uš dlužen w restu

Vtom se kmitl v oknech protější stěny paprsek slunce a ševcův kanárek, spatřiv jej, se zaradoval a jal se ku poctě tohoto paprsku z plna hrdla provozovati vřískavé své umění pěvecké.
"Kššš!" okřikoval jej Trnka. Ale marně. Kanárek opěvoval zlatý paprsek slunce nadšeně dále a to právě tak protivně jako mnohý lyrický básník, poněvadž užíval neustále týchž ošumělých frází. Toto kanárkovo velebení krás přírody vyplašilo ševce z konceptu úplně.
"Já tě naučím mlčet," zlobil se, odvázal si zástěru a přikryl jí klec úplně.
Nadšený obdivovatel slunečních paprsků umlkl.
Švec poněkud rozčilen se posadil znova k duševní své práci... Namočil pero... káp!
Pero nemohlo unésti břímě inkoustu a na slovech "u svatého Petra" se objevila kaňka velikosti krejcaru.
"Tisíc láter!" zasoptěl koncipista, odhodil pero, vypláz' jazyk a po starobylém v zemi české obyčeji slíz' kurážně kaňku, - ale s ní slíz' velkou část švabachu od svatého Petra až nahoru k c. k. magistrátu! Co mu na této linii v cestě leželo, všechno slíz! I těch svých šest nezletilých dětí!
Nejprve vyprsk' inkoust, který mu svíral jazyk jako kamenec, pak se podíval na žádost... a - už letěla sežvaněna v chomáč v průvodu rázného zaklení pod postel mezi houf plesnivých a sešlapaných bot!
"Frantíku!" vzkřik' zlostně.
Hoch přikvapil: "Ty uličníku, pročpak máš tu flaštičku tak plnou?"
Plác! Otcovská dlaň dopadla na ježatou plochu, která se rozprostírá mezi Frantíkovým pravým a levým uchem. Kluk se ušklíb' a chystal se ku pláči.
"Tu máš krejcar, přines ještě jeden arch papíru, ale nějaký lepší než prve, rozumíš! Na tomhle jsem nemoh' ani zapsat! Hned ať jsi tu!"
Kluk vylít' ze světnice, v jejíchž dveřích se objevila ustaraná tvář ženina.
"Pro pána boha, co se stalo?"
"Nic! Nevytrhuj mne!" zněla úsečná odpověď.
Žena tichounce zavřela... Hoch se vrátil s papírem; ale ihned musil zase ven.
Trnka se pokoušel napsati z paměti starý koncept; leč paměť tvrdošíjně odpírala vydání originálu.
Nezbýval než jediný, avšak ponižující prostředek... Švec po způsobu čtvernožců vlezl pod postel a pracně vyhledal v bludišti plesnivých, zejícími ranami posetých bot sežvaněný koncept.
Pak jej přepsal - ovšemže zcela novým pravopisem - a pokračoval:

styžen gsem žywností obuwníckoů, ale gde, to túze zle: sspatní časy ssefci sedí geden na drůhím; co ge gych fssude

"To jsem jim dobře řek', - každému výrostku dovolí, aby se udělal mistrem!" prohodil spokojeně Trnka a stylisoval dále:

lidy berou obuf negwjc na dlúch a pročež se žywjm nůzne gen ot, přysstipkůch anep spráfkau

Poté vstal, pootevřel dveře a zakýval mlčky a významně na svou ženu.
Ta vešla.
"Co myslíš, Baruško, abych tam taky napsal, že mívám v zimě to loupání a cukání v rukou?"
"I jen to napiš, aby se páni spíš ustrnuli," radila žena.
"Já to tedy napíšu, - jen mě zase nech!"
Žena odešla. Trnka se jal psáti:

a dicki w zymně gsem na, wobje růce prič uš, 5 let w zymně nemužů zkrs kicht dratef prowlíct.

Vtom začal kanárek, nedbaje přikrytí, zase prozpěvovati.
"Mlčíš!" rozkřikl se Trnka, "celého mě splete. - Tak vida, jen začal a už nemohu dál!..."
Teprve po delší chvíli Trnka navázal zase svůj přetržený koncept.
Psal trhaně, jak následuje:

Tak mylostiwje, prosym a žadám kdyby byla moge prozba oslissená a gá nebil zkrz to pronásledowaneg!!!
Ze wssí úctoů
Jozef Trnka, obůwnjk.

"No, zaplať pánbůh, že už je to," oddechl si švec a volal: "Baruško!"
Žena s dítkem na ruce vešla.
"Poslechni, jak jsem to všechno vypsal." A přečetl drkotavě žádost.
Žena se poněkud zamyslila, načež promluvila: "To je všechno tuze dobře postaveno, ale to jsi tam snad měl přece říci, že chceš ty daně platit v termínech."
Zrcadlí-li se náhlý úžas v obličeji, jehož výraz v rysech svých a dojmu celkovém určitě a neklamně prozrazuje duševní chudobu a prostotu, bývá obličej ten v takové chvíli nanejvýš komický.
Takový dojem neodolatelné komiky vzbuzoval Trnkův obličej v okamžiku, když mu žena prostými slovy připomněla, že vlastně hlavní věc, o niž mu jde, do žádosti své napsati zapomněl!
Vypoulil oči, - pootevřel ústa...? načež hned v něm vzplanul vztek, jenž vybuchl slovy: "Aby do toho stotisíc hromů!"
Zároveň se vrhl Trnka, mrštiv žádostí o podlahu, skokem tygřím k oknu a strhl klec s kanárkem se zdi, soptě zlostí: "Matko, vynes toho řváče! Ten je vším vinen! Právě to chci napsat, vtom spustí... Dej ho ven, nebo Ježíš Marjá - já se dopálím, zmáčknu ho a je to jeho poslední hodinka!"
Žena, strachem se chvějíc, popadla klec a odběhla s ní do kuchyně.
"Franto!" houkl si pak Trnka hřmotně.
Synek přikvapil, zůstal však stát těsně u dveří, aby zbytečně nevbíhal v okres rázné působnosti otcovy pravice.
"Přines ještě arch papíru! Tu je krejcar!" zaznělo ostré otcovské komando.
Klouče se podívalo jaksi nevrle na otce a řeklo: "A to jste mi nemoh' dát hned na tři archy najednou?"
Nový výbuch hněvu.
"Ty, ničemo, se mi opovažuješ odmlouvat?"
Po těchto slovech se Trnka náhle vážně vzpřímil, zdvihl pravici a ukazuje prstem na okno, tázal se pánovitě, chladně a určitě: "Vidíš ho tam?"
Kluk se mrštně obrátil a nepromluviv ani slova, skokem letěl pro papír.
Na okně ležel totiž potěh, svinutý jak zmije, když se vyhřívá na výsluní.
Tři minuty a Trnka měl nový arch papíru. Pozoroval však, že v synově mysli vznikají pochybnosti o jeho zběhlosti v peře. Uznal tudíž nutnou potřebu této poznámky: "Kdybys byl přines' hned ponejprv a po druhé pořádný papír, nemusel jsi jíti po třetí. A nyní se zase ukliď!"
Klouček odešel, s pevným však přesvědčením, že se tatík v psaní několikrát pořádně zmýlil a že to svádí na papír.
Trnka se posadil a přepsal žádost, ale zase zcela novým pravopisem. Jest v tom přímo nevyčerpatelný! Jal se pak hloubati o dodatku.
Oko jeho bloudilo po začazených stěnách světničky..., až se zastavilo na malé dřevěné sošce, v níž by byl znalec českých poměrů poznal svatého Jana.
Cizinec, který nezná populární fasonu našich zemských patronů, by nikdy nerozluštil tento dřevěný problém.
Některá větev lipová má opravdu malér, - nůž podnikavého hudlaře ji totiž promění ve svatého.
Toto lipové dřevo se dočkalo toho maléru... a přece vyznamenání: se zbožnou úctou k němu pohlíží ševcova rodina, ano i modlívá se k němu a o svatém Janě svátku obkládá sošku zelením, jako by to byl také patron vegetariánů.
Na tohoto národního fetiše, o němž někteří historikové tvrdí, že se vůbec ani nenarodil, se zadíval Trnka snivě... Zapomněl zcela na svůj koncept a šeptal si: "Tu jeho stříbrnou rakev tam nahoře (tím myslil Hradčany) takhle rozlít... Co by tím podělili chudého lidu... A ty stříbrné anděly taky..."
Pak se ušklíb' a dodal: "Ti se mi beztoho nelíbí... Roztahuje to křídla jako vyplašené husy."
Avšak vychováním v duši jeho vštípená úcta k náboženství se v něm náhle ozvala a mžikem zaplašila rouhavé tyto myšlenky. "Bože, mne netrestej, že tak mluvím," zašeptal a vrátil se duchem k svému konceptu. Přemýšlel a výsledkem byla věta:

Tak mylostiwje, prosym slawni, cís. král. Makistrate! abych smnněl, ten dlůch wysokich cis. kral. daní laskawje, zplacet po termýnách to gest, po 2 fl. rč. mesíčné, ponéwác sem slawný cís. kral. magystrát! Esstě z žádnoů prozbou neoptěžowal!!!
Jozef Trnka, obuwnjk.

Procitla pak v Trnkově paměti mlhavá nějaká vzpomínka, že žádost k úřadům má býti opatřena zevně nadpisem. Přeložil tedy arch a napsal - ale místo na přední na zadní jeho stranu:

Slawní cís: král: zemskí Makistrate ot Města prahi!!!
Jozef Trnka prosy, zkrz wnitř ůwedenau wjec po dwouch fl. měsyčně w čysle 1120 II pak zkrze opssírnau chůdobu a 6 dětjch!

Žádost byla napsána - po tříhodinném týrání oněch mozkových partií, jejichž úkolem jest vyrábění konceptů.
Trnka vstal, setřel si pot s čela, napravil si kříž, v němž mu pětkrát ruplo, a řekl hlasitě: "Být takovým úřadníkem v kanceláři, který musí celý den takovéhle věci psát, - to musí být přece jen hrozné dření. Teď jsem se o tom přesvědčil sám! Pak se řekne být pánem v kanceláři! Jen když to člověk jednou sám zkusí, nahlédne věru, že to není tak snadné!"
Po tomto monologu pootevřel Trnka dveře a volal do kuchyně: "Teď už sem můžete jít!"
Kvočna s kuřaty vešla... Maličká její havěť se rozlezla po zemi, větší zalezly do kouta a hrály si s odřezky kůže - nejmenší měla matka u prsu. Frantík házel na dvoře kamením po sousedovic kočce.
Trnka přečetl své ženě žádost ještě jednou...? ona ji úplně schválila. Opět však přelétl plachý její pohled chudičký nábytek vůkol... Zašeptala: "Jen aby nám to přece nepřišli sebrat!"
"I neboj se pranic, Baruško," konejšil ji muž důrazně, "jak se jednou podá tahle žádost, už k nám nemůžou! Vždyť mi to onehdy prál sám ten radní pán, co má ty daně pod sebou; je ti to tuze výborný pán a jedná moc vlídně s chudým člověkem... Nu a dá-li pán bůh, do zimy to všechno splatím. A teď se obleku a zanesu tu žádost na magistrát."
- - - -
Trnkovi, ve tváři bledému, chvěl se hlas, chvěla se mu zhubenělá ruka, chvělo se zchudlé tělo strachem a respektem, když v staroměstské radnici odevzdával svou žádost.
Kuráž, jíž si cestou dodával, a řeč, kterou si nastudoval, - vše zmizelo...? ze všeho toho zbylo jen několik nesrozumitelných, roztřesených a klapáním zubů překousaných slov a několik hlubokých, ale rozviklaných poklon.
Úřadník přehlédl žádost a řekl: "Je to dobře."
Nová serie hlubokých poklon, způsobených tím, že Trnka bez pardonu švihal starou svou páteří jak vrbovým prutem. Zároveň kráčel pozpátku ke dveřím a ťapal chvějící se rukou po klice, již hledal nejprve na zdi, pak na dveřích, ale dobrou stopu výš, než byla.
Konečně ji šťastně nalezl...? stiskl ji, otevřel a odešel pozpátku. Opustiv radnici, pocítil veliké ulehčení...

+++

Trnkova žádost byla vyřízena zcela podle jeho přání, což přičítal výtečnosti svého konceptu. Ano, povzbuzen tímto úspěchem napsal již několika svým známým, řemeslníkům, takovou žádost: opsal totiž vždy svou vlastní, změniv toliko pojmenování řemesla a - počet dětí.