Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• vydalo nakladatelství Víkend v Praze roku 2006

4. kapitola

Duch pátečního dopoledne je značně pokleslý, chalupou vládne nezvyklé ticho rušené jen občasným klokotavým lemtáním vody či jiných tekutin, kterými se snažíme dehydrovaný organismus co nejrychleji dostat do normálu. A samozřejmě také prášky na bolesti hlavy. Do juchání není nikomu, nicméně na Anetu nemáme, ta dopadla nejhůř ze všech. Zelená jak jedna z našich nejjedovatějších muchomůrek co chvíli blokuje toaletu a i když si nechává úzké okénko otevřené dokořán, vzduch v malé kabince je vždy po její návštěvě nasycený alkoholickými výpary tak moc, až se mi pokaždé zvedne žaludek. A to mi jinak na zvracení není, větší problémy mi dělají prudké pohyby hlavy, v níž pluje mozek pravděpodobně ve vzduchoprázdnu. Pokud jsem do něj za předešlý týden jakés takés vědomosti dostala, nyní mám obavy, že jsou definitivně pryč.
Bída se rozhodně své hostování v chalupě ukončit a Jája se k ní připojí. Rovněž Šotouš je na vážkách.
"Neblázněte, co doma," přemlouvá je Steve.
"Aspoň o víkendu se musím podívat na učení trochu blíž," vzdychne Jája.
"Taky co tady, když došly prachy," namítne Šotouš. Včera jsme totiž roztočili poslední zbytky a ještě jsme museli doplácet, jinak by dvojčata útratu ani neutáhla. Tedy Steve, Anetě byly takové přízemnosti naprosto ukradené. "Znáš to, bez peněz do hospody nelez."
"Na dnešní večeři to dohromady dáme," namítne Havran, se kterým se od rána vzájemně vyhýbáme očima, jak to jen jde. "Na oběd stejně ještě chuť nebude a k večeři stačí gulášovka s rohlíkem, ne? Tu umí Andyho milenka dobrou."
"Ona toho umí víc, co?" drbne Laura do Andyho, ovšem s tím není žádná legrace a s výmluvou na učení to také balí. No, spíš si myslím, že za jeho překotný odjezd může vzpomínka na úlet, kterého se o svatém týdnu dopustil!
"Stačilo vidět tu příšeru na vlastní oči jednou, jo?" dovtípí se Bída pobaveně.
"Nic si z toho nedělej," těší ho Aneta. "Taky bych se nejradši zahrabala pod zem... Prostě jsi ulítl, no. Lidi, jak mně je zle..."
Zmínka o úletu mě přinutí zvednout oči v témže okamžiku, kdy se na mě podívá Havran.
Připadám si strašně. Fyzická nevolnost není tím nejpalčivějším, co mě trápí!!! Musela jsem být opilá víc, než mi v noci připadalo. Za jasného vědomí bych nikdy nemohla takhle příšerně podrazit svou nejlepší kamarádku!! Strašně se stydím. Šíleně!
"Co tu sedíš jak hromádka neštěstí?" všimne si mne Steve. "Tys přece moc nepila."
"Víc než je zdrávo," opáčím a málem slavnostně slíbím: "A ode dneška nepiju už vůbec! Ani lok tvrdýho!"
Kluci se mi vysmějí, prý nemám být měkká.
"No, tulila ses k Stevovi pěkně," vzpomene si Laura.
"Fakt?" podiví se jmenovaný a zalituje: "Sakra, škoda že si to moc nepamatuju..."
"Jo, taky jsem se díval, že tam spolu ležíte jak dvě hrdličky," baví se Andy, který je rád, když se mluví o někom jiném než stále o něm. Nakonec, nijak se tomu nebráním. Steve je můj dobrý kámoš a aspoň mám na včerejší noc alibi! Pak mě píchne: Havran je přece taky můj kamarád!
"V kolik že to odpoledne jede?" zeptám se Jáji. "Asi taky vyrazím, máma včera vyšilovala v esemeskách..."
"Něco po půl jedný," odpoví mi za ni Šotouš.
"Fajn. Připojím se."
"V ledničce jsem našla pár vuřtů," oznámí nám Laura. "Sice začínají trochu lepit, ale kdybychom z nich udělali vuřtguláš, ztratí se to a nemusíme večer do hospody."
"Vuřtguláš...?" V Anetiných útrobách podezřele zažbluňká, až se všichni rozesmějeme, a nebohá kamarádka s rukou na ústech, tak moc ji představa guláše vzrušila, odcválá co nejrychleji na WC.
Nenechám se přesvědčit, abych zůstala s prořídlou partou, a protože se blíží poledne, jdu si posbírat svoje věci roztroušené různě po chalupě i mimo ni. Pro opalovačky sušící se už několik dní na šňůře za bývalou stodolou musím zajít ven. Při zpáteční cestě zastihnu u venkovního stolu samotného havrana. Nejdřív se zarazím, v první chvíli mám nutkání otočit se a oběhnout chalupu zezadu, načež si vynadám do telat a beru to jako znamení osudu.
Havran nevypadá nijak překvapeně, pokradmo se rozhlédne, zda nás nikdo nevidí, a ještě než promluví, dojde mi, že o žádné znamení ani náhodou nejde. Jednoduše tu na mě čeká. Tak ať to máme rychle za sebou! Nadechneme se oba současně a zřekneme se nejen ve stejnou chvíli, nýbrž i takřka stejnými slovy!
"Ten včerejšek..." začne totiž, zatímco já zvolím třetí rod: "To včera..."
Musíme se tomu zasmát, což není vůbec na škodu, alespoň opadne určitá nervozita. Dobře se ale necítí žádný z nás! Vyčkávavě se na něho podívám. Pochopí, že mu dávám přednost.
"Omlouvám se," řekne tedy tiše, aby nás nikdo z chalupy nemohl zaslechnout. "Bylo to ode mě blbý. Vymklo se mi to."
"Totéž ti chci říct i já," oddechnu si. "Taky je mi líto, co se stalo. Nebyla to jen tvoje vina, to my oba... Neměli jsme to nikdy dopustit... Prostě špatná konstelace hvězd."
Také Havranovi spadne kámen ze srdce, nejspíš měl strach, jak se k tomu postavím. Okamžitě pookřeje a dokonce má náladu na vtipkování: "Zas tak špatný to nebylo, neříkej..."
"Blbče!" oženu se po něm se smíchem.
"Ne, vážně," uklidní mě. "Zůstane to jen mezi námi, okej?"
"Jasně, to budu moc ráda," ujistím ho s obrovskou úlevou, že ta situace, která se zašmodrchala, zůstane bez následků. Nikdo nás neviděl, nikdo se nic nedozví!!
"Fajn," usměje se a veškeré napětí z jeho tváře spadne, už je zase tím starým Havranem.
Nejspíš měl také pořádný strach! "Romano? Nemusíš kvůli tomu odjíždět."
"Já vím, ale... stejně. Máma fakt vyvádí, kdybych maturu podělala, měla bych to na talíři do září, chápeš."
Přikývne. "Jak myslíš."
Usměji se na něho a odběhnu do chalupy, abych si plavky přicpala do batohu. Ještě mám vlastně v koupelně kartáček na zuby a pastu, taky ručník by se tam měl válet...
Koupelna už je obsazená, Aneta si omývá bledozelený obličej studenou vodou. Zarazím se ve dveřích, ale ona na mě přes zrcadlo mávne, jako že v pohodě, tudíž nakráčím dovnitř. Dvakrát v pohodě se necítím! S Havranem jsme si to sice vyříkali a považuji po téhle stránce noční aféru za vyřízenou, sex s ním byl vzrušující a pěkný, nicméně za tyhle výčitky to nestálo, ovšem vůči Anetě si připadám stále stejně hnusně. Falešná kamarádka. Zrádkyně. Ačkoli nemá šanci se o úletu svého kluka dozvědět, natož že k němu došlo právě se mnou, necítím se o nic víc čistě. Bude mi trvat hodně dlouho, než zážitek vyženu z hlavy a budu se moci Anetě dívat do očí bez pocitů viny!
"Jak je?" zeptám se s nehranou účastí.
"Na zhebnutí. Být mi jen o maličko hůř, tak už jsem mrtvá," ujistí mě se zavzdycháním.
"Takhle se zrušit..."
"Tequilla je pořádnej dryják. Kolik jsi jich dala?"
"V nejmenším netuším, vůbec si to nepamatuji." Na chvíli se zamyslí. "Víš, co je nejhorší? Že si nepamatuji vůbec, ale vůbec nic, mám okno jak do výlohy. Paměť je jedna černá díra, která pohltila všechno ostatní. Naposledy si vybavím tu Andyho zrzavou brécu... Víc nevím."
"Zbytek splývá?"
"Absolutně. Například je mi záhadou, jak jsem se dostala zpátky do chalupy. Kluci říkali, že jsi mě odtáhla spolu s Honzou. Chci ti poděkovat, to asi nebyl žádnej med, co?"
Ztěžka polknu. "Nemáš zač děkovat..."
"Ale jo! Pochybuju, že by mě utáhl sám, nejsem žádný peříčko. Jak říkává s oblibou pantatíček Král, krev a mlíko..."
"Já toho měla taky dost, pletly se mi nohy," blekotám.
"Honza říkal, že se cítí, jak kdyby složil osmdesát metráků uhlí," rozesměje se, načež zkřiví obličej bolestí. Její zdravotní stav nedovoluje žádné výbuchy smíchu.
"Aspoň si zaposiloval," prohodím s chabým úsměvem.
"No řeknu ti, jediný štěstí, že mám antikoncepční prášky!" zaskočí mě svým sdělením.
V první chvíli netuším, která bije, proč tak nečekaná změna tématu! Podezíravě se na ni zadívám, avšak Aneta sedí na rohu vany a stvoří se stále stejně zemdlele. "Proč...?"
"Otěhotnět při takovým tahu, narodil by se mi dement! Takhle na šrot jsem snad nikdy nebyla!"
S úlevou vydechnu, do úsměvu se ani nemusím nutit: "Prosím tě, jak jsi na to přišla? Bylas tuhá jak fošna, sex nehrozil, natož nechtěný otěhotnění."
"Jo, to si jen myslíš," vyvede mě z omylu. "Sice si z toho zbla nepamatuji, ale sex byl, to vím určitě."
"Proč myslíš?" Tohle tvrzení se mi zdá příliš odvážné, přece jsem ji viděla! Pak mě napadne: "Havran ti to řekl?"
"Celej tejden jsme udrželi prostěradlo čistý, papírový kapesníky to jistily, no a na dnešek flek jako Jižní Amerika! Ptala jsem se Honzy, jak k tomu došlo, a on, že nejspíš nekontrolovatelně... Taky měl něco vypito."
Čím déle náš rozhovor na intimní téma trvá, víc a víc jsem z něj nervózní. Ne že bych se styděla o takových věcech mluvit, problém je, že téma je příliš ošemetné! Aneta pokračuje: "Dost se mu divím, že se mu vůbec chtělo se se mnou dřít."
"No," pousměji se rozpačitě.
Naštěstí je kamarádka příliš zaměstnaná vlastními neduhy těla, takže jí moje nezvyklé chování nepřipadá podezřelé.
"On je totiž při chuti pořád, to je to," vysvětlí s úsměvem. "Nakonec, je to dobře, protože si na nedostatek sexu nemůžu stěžovat a fakt si to spolu užíváme, akorát že tentokrát to jaksi šlo mimo mě. A ještě abych prala. No, dneska mi ohýbání se nad vanou nehrozí, převleču až příště, nedá se nic dělat..."
"Hm," odkašlu si, samou nejistotou mi maličko přeskočí hlas. "Musím jít, nebo mi to ujede."
"Nejezdi," snaží se mě zadržet. "Hele, do večera se nám udělá líp, uvidíš. Přinejhorším do rána."
"O to nejde," namítnu. "Mamka začíná prudit a pak, leze na mě depka, těch otázek, na které jsem se vůbec při učení nedostala, je strašně moc, přitom v pondělí je zahájení, to toho moc nestihnu, no a v úterý matura..."
"Já maturuju o den dřív než ty a taky to neřeším."
"Jenže mamka jo," vymluvím se. Do té doby, než zážitky divoké noci zavadnou, prostě nemohu být Anetě nablízku! Stále se hlídat, abych se něčím neprozradila...
Přesvědčit se nenechám a na zastávku do Vlčic vyrazím spolu s Jájou, Bídou, Šotyšem a Andym. Na chalupě zůstanou jen dvojčata plus Havran a Laura. Tohle řešení mi přijde nejoptimálnější, alespoň bude mít Havran dost příležitostí nahodit vztah, který dostal v noci dost vážnou trhlinu, zpátky na ty správné koleje.
S mamčiným vyšilováním jsem nijak nepřeháněla. Skutečně mi během včerejška několikrát psala, ovšem díky tomu, že mi Aneta mobil vrátila až dnes dopoledne a já si její esemesky přečetla s notným zpožděním, nemělo cenu na ně odpovídat. Tím větší rachot mě čeká po návratu do našeho bytu, horkým sluncem rozehřátého v klima slabší mikrovlnné trouby.
Vyklepnout vajíčko na madlo koženého gauče, mám ten dojem, že by se za chvíli usmažilo ve volské oko!
Podle mamky jsem nezodpovědná a nedospělá, a to bez ohledu na kalendářní věk, podle kterého bych měla mít rozum. Ona v mém věku byla vdaná a starala se o dítě!
Pokrčím rameny. "To má být nějaká výhra?"
"Ne, nebyla to výhra," souhlasí posléze neochotně. "Jen tím chci říct, že jsem byla mnohem zodpovědnější a měla jsem úplně jiné starosti, než máš ty!"
"Starosti jsi jiné měla, to je fakt," připustím, "ale že by se tím, že sis v osmnácti pořídila miminko, poměřovala zodpovědnost... Nezlob se na mě, mami, tohle neberu."
Roman, který nemá ve zvyku míchat se do našich sporů, se pousměje a neodpustí si: "Na tom něco bude, Leni."
"Ještě ty začínej!" vylítne mamka napruženě.
Roman se stáhne. "Už mlčím."
Lucka, k jejímž koníčkům patří mimo jiné záliba v poslouchání dospělých, se také připojí: "To sis pěkně zkrátila mládí, co, mami? V osmnácti se starat o děcko... Já bych ho teda takhle brzy nechtěla."
"To si zapamatuj," podpoří ji její otec.
"Vdám se v pětadvaceti a mimčo porodím v sedmadvaceti," rozvíjí dál své teorie.
"Zapomínáš na drobný detail," připomenu jí. "Někdo by tě musel chtít, haha."
"Tss!" urazí se. "O to strach nemám. Zato ty aby ses pomalu bála, že zůstaneš na ocet, ne?
Pročpak tě nepřivezl ten tvůj Casanova na motorce?"
Lucinka umí tít do živého, jen co je pravda!
"Protože je v práci," odseknu, jelikož nemám nejmenší chuti svěřovat se právě mladší sestře s naším rozchodem. A že jde o definitivní rozchod, o tom není pochyb. Při ranním lustrování svého mobilu jsem se neubránila těžkému zklamání: ani jediná esemeska nebyla od Hynka!
Pravda, Aneta by ji tam nejspíš nenechala, nekompromisně by ji smazala, ovšem kdyby mi napsal večer a během noci, zprávy by měly šanci přežít! To už byla kamarádka silně mimo.
Přesto nic. Ani ťuk. Vykašlal se na mě...
"Mou minulost nemá cenu rozebírat," pokračuje mamka, "protože já mám budoucnost zajištěnou. Chtěla jsem tím jen říct, že jsem to měla mnohem těžší než ty, Romano. Po tobě se nechce nic jiného, než úspěšně dokončit střední školu a dostat se na vysokou, aby sis to mládí mohla protáhnout o dalších pět let! Je takový problém teď zapnout, vykašlat se na všechny kamarádíčky a věnovat se učení?"
Jaképak vykašlat se na ně, proboha?! Vždyť jsem mu sama dala kopačky! Byla jsem to já, kdo navrhl rozchod! Nevykřikovala jsem snad, že takhle to nemá cenu? Tak co bych teď chtěla? Aby mi psal??
"Romano?"
Uvědomím si, že na mě mamka mluví. "Cože?"
"Ty mě vůbec neposloucháš!" rozzlobí se úplně. "Má cenu ti tu něco vykládat, když jsi myšlenkami bůhví kde?"
"Nech ji," mírni ji Roman. "Však snad ví, co dělá, ne? Ty se zbytečně rozčiluješ a ona odmaturuje v pohodě, uvidíš."
"Kéž by," zamumlám tiše.
"Co jsi říkala?"
"Že jo," pozměním formulaci.
"No proto," uzavře mamka nepříjemnou debatu. "Tak co es na chalupě všechno naučila?"
"Jo," protáhnu a neubráním se úsměvu. "Spoustu věcí!"
Ačkoli jsem to nijak ironicky nemyslela, hláška ironicky vyzní. Lucka se rozchichotá a mamka znovu namíchne. "Dej mi sem špinavé prádlo a jdi se učit."
Taky řešení. Spolu s použitými tričky a spodním prádlem vysypu na koberec pokojíku trochu jehličí a dva škvory, kteří se okamžitě rozprchnou do různých koutů. Mám co dělat, abych jim jejich rejdy zatrhla! Lucka, známá svým odporem vůči veškerému hmyzu, se rozječí jako koza napichovaná vidlemi. "Fuj! Pavouk! Mami, pomoc, pavouci!"
"Copak tě v přírodopisu nic nenaučili?" otáži se přísně. "Nerozpoznáš škvora od pavouka, ty tele?"
"Ať mi nenadává!"
"Holky!" krotí nás máma. "Takový tu byl klid, než jsi přijela, a jen dorazíš, hned rachot jak u kolotoče."
"A přitom mi vyčítáš, když jsem pryč," zareaguji bystře.
"Měla bys mít víc rozumu než to dvanáctileté dítě!"
"Jaký dítě?!" urazí se ségra.
Nebylo mi na chalupě lépe?! Proč jsem vlastně tak spěchala, však bych to tam jistě zvládla, beztak se nemohu začít Anetě vyhýbat kvůli něčemu takovému, jako jsou výčitky svědomí!
Oba nechtěné poutníky vysadím na okenní parapet, čímž do pokoje vpustím další dávku horkého vzduchu, přibouchnu okno a abych učinila přítrž dalším zbytečným debatám, cpu mamce do náruče věci, které je třeba přidat do pračky.
"Tohle prádlo si přeper ručně," zklame mne a vrátí mi leopardí kalhotky. "I tu podprsenku k nim. Dej si do umývadla trochu teplé vody, prášek na ruční přepírání a přemáchni si to."
"No jo," zahučím a vystrnadím mamku z pokoje, abych si uklidila šminky a jiné drobnosti, co batoh skrýval, teprve pak se rozhodnu jít prát. Hm, to je zvláštní... Projedu všechny věci ještě jednou, dokonce jdu prohrábnout špinavá trička nacpaná v bubnu automatky, kde čekají, až se program zapne, a nic. Nikde leopardí podprsenku neobjevím. Že bych ji zapomněla na chalupě...? Určitě! Z batohu se mi cestou vytrousit nemohla.
Mamce se se svým objevem nesvěřuji, zbytečně bych si vyslechla další řeči, tentokrát na téma, kterak jsem nezodpovědná a ještě k tomu neopatrná, mohla by přidat, že si nevážím věcí, neznám cenu peněz a kdesi cosi... Přitom o nic nejde, jednoduše si ji vezmu při příští návštěvě chalupy.
S povzdechem se dojdu vysprchovat a než zasednu k učení, pro jistotu ještě zkontroluji mobil.
Samozřejmě opět zbytečně. Ačkoli jsme se rozešli, stejně...
Látka mi do hlavy moc neleze. Jsem unavená, neustále zívám, div si neroztrhnu pusu, a při hudbě z Tokia se dohromady ani soustředit nedá. Zabalím to už v sedm a jdu spát ještě za světla, čímž jen potvrdím mamčiny dohady, co jsme asi tak na chalupě místo učení dělali, a spím jako kotě bez ohledu na rachot, který moje drahá sestra dělá.
Stejně napsat mohl, proběhne mi hlavou těsně před usnutím.

***