Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"A jak vypadá, popiš mi ho," prosila mě kamarádka. Na závěr popisu jsem dodala: "Furt nosí takovou zelenou bundičku." "Zelenou bundičku? Tak to je dobrý, to bude určitě fajn kluk."
Zelená bundička je totiž spolehlivá záruka toho, že dotyčný nepatří k nafoukaným frakmannům, kteří se češou.
Nosil ji v létě v zimě a svlékal ji, jen když se svlékal.

Já: Hele, já ti tu bundičku vyperu, jo?
On: Proč?
Já: Protože je špinavá.
On: To se nedá prát.
Já: Proč by se nedalo?
On: Ještě nikdy jsem ji nepral.
Já: To je vidět.
On: Mám ji teprve asi rok. Nerad bych, kdyby se s ní něco stalo.
Já: Co by se mohlo stát?
On: Třeba by ztratila tvar.
Já: Ona má tvar?
On: (předvádí) No jasně. Vidíš, jak hezky tady odstává?
Já: To je tím, že máš narvaný kapsy. Když se bojíš praní, tak ji dám do čistírny. Za tři dny bude.
On: To nejde. Co bych ty tři dny nosil?

Ale přemluvila jsem ho a odnesla ten "svatý grál" do čistírny. Tam mě s tím "špinavým hadrem" vyhodili, a tak jsem bundičku na vlastní riziko přece jen vyprala. Ručně. Po vyžehlení jsem zjistila, že látka markantně zhadrovatěla. Rozběhla jsem se do drogerie pro impregnační sprej. Pověsila jsem bundičku na verandu a přesně podle návodu ji nastříkala.
Když jsem své dílo přišla za hodinu zkontrolovat, pochopila jsem, co bude příčinnou našeho rozchodu. Bundička. Na jejím nenápadně zeleném podkladě se objevili nápadně bílí hadi. Vlnili se, proplétali a změnili bundičku na vrchní část maskovacího stejnokroje. Slabě jsem se utěšovala nadějí, že pod horkou žehličkou hadi zmizí.
Nezmizeli. A tak jsem bundičku znovu vyprala, pak ji v náhlé inspiraci naškrobila. Když jsem to mistrovské dílo předávala, milovaná zářil štěstím.

On: Tak nádherná nebyla, ani když jsem ji dostal! (K jeho životním zásadám patřilo i heslo: nikdy si nekupovat nic na sebe, lidi rádi dávaj dary potřebným).
Já: Viď?
On: (zkouší si bundičku) To je senzace, jak se ti to povedlo?
Já: (skromně) Naškrobila jsem ji.
On: (strhává bundičku z ramen a hází ji na zem, jako by škrob patřil k nebezpečným žíravinám) Naškrobila! Mou BUNDIČKU! Copak jsem nějaká barokní kráva, abych šustil v naškrobených hadrech?
Já: Vždyť nešustí. Miláčku.
On: (ověřuje si mé tvrzení. Pak mírněji) Řeklas to někomu?
Já: Komu bych to říkala? Neměla jsem to říkat ani tobě.
On: Tos neměla. A nečekej, že ti ji ještě někdy půjčím.

UŽ SE NIKDY PRÁT NEBUDE!