Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• přeložil Antonín Přidal

DÍL PRVNÍ

4. kapitola - Neuvěřitelné zrození Nathana P. Nathana

"Pan Aaron Blattberg."
"Tady!"
"Slečna Fanny Gidwitzová."
"Zde."
"Pan Matsukas."
"Hmff."
"Pan Nathan P. Nathan."
"Ano prosím! Dobře naladěn, k práci připraven."
Profesor Parkhill s úsměvem vzhlédl. Mladý muž jménem Nathan P. Nathan mu dělal radost. Mezi začátečníky zavítal zatím jen třikrát, protože se do školy zapsal téměř dva měsíce po zahájení výuky. Ale na tom nebylo nic neobvyklého. Večerní přípravná škola si zakládala na své pružnosti.
Nathan P. Nathan rozhodně nebyl žádný jazykový zelenáč. Mluvil plynně, suverénně používal nejrůznější rčení a nešetřil hovorovými výrazy. Nelekal se nástrah mluveného jazyka, které byly pro tolik žáků v začátečnické třídě utrpením, ani domorodých zvláštností, kvůli nimž tolikrát propadali zoufalství.
Všem spolužákům se líbil. Bylo mu něco málo přes dvacet, byl energický, rusovlasý, rozevlátých způsobů, mrštného jazyka. A smál se. Pořád se smál. Vypadal jako nejšťastnější mladík na světě. A jeho smích byl nakažlivý. Dokonce i Hyman Kaplan, který zrovna nenosíval srdce na dlani, přizvukoval smíchu Nathana P. Nathana kamarádským pochechtáváním.
Pan Nathan se od ostatních spolužáků lišil i jiným svérázným rysem. Ať byla venku jakákoli teplota, nosil vždy jen lehký svetřík, nikdy sako nebo plášť. (Na pravém boku měl dva svislé žluté pruhy a na levé kapse tlustě vyšité TOŽ - což byly iniciály jeho basketbalového mužstva, jehož název, "Team odvážných žraloků", se mu v plném znění skvěl na zádech.) Jakmile překročil práh učebny, okamžitě si svetr svlékl. Při vyučování seděl - nabit vědomostmi a elánem - v košili s krátkými rukávy. Pod okrajem zkrácených rukávů se mu klenuly bicepsy zvíci bramboru, svaly tak utěšeně mohutné a ztepilé, že se k nim co chvíli stočil toužebný pohled slečny Tarnovské.
Jediné, co profesora Parkhilla na mladém Nathanovi znepokojovalo, bylo to, že nikdy nevypracoval domácí úkol. Vždycky měl nějakou věrohodnou omluvu: "Pracoval jsem přes čas." "Onemocněl mi strýček." "Musel jsem navštívit sestru." A když byl vyvolán k tabuli, vždycky nějak zdůvodnil, proč tam nemůže jít: "Vymkl jsem si zápěstí." "Děsně mě bolí kuří oka." "Včera večer jsem se přetáhl na košíkové." (Vynechat basketbalový zápas v Lefkowitzově lize bylo pro pana Nathana stejně nemyslitelné, jako bylo nemyslitelné pro slečnu Goldbergovou zříci se oblíbené mléčné čokolády. Měl největší absenci z celé třídy, a slečna Schnepfová ze sekretariátu ředitelství napsala na toto téma několik ostrých přípisů jak jemu, tak profesoru Parkhillovi.)
Dnešního večera se už potřetí od začátku roku zabývali mluvním cvičením. Minule věnoval profesor Parkhill všechen čas přechodníkům, ale pro jeho žáky bylo mluvní cvičení daleko větším martyriem než všechny přechodníkové koncovky. Předstoupit s projevem před třídu bylo něco hluboce osobního. Vyžadovalo to jistotu a sebedůvěru, vyžadovalo to regenerativní pohotovost jedince, podrobeného veřejné pitvě. Neboť kdykoli došlo na kritický rozbor cvičného projevu, bývala třída nemilosrdná.
Večer začal docela dobře proslovem pana Wolfganga Schmitta o Goethovi, jehož básně ("zložené zámozebou v originál němčině") vychválil řečník jako něco zcela bezkonkurenčního. Pana Schmitta vystřídala "Zajda" Kipnisová s vervním vyprávěním o nepříjemnosti, kterou zažila v jednom zastrčeném krámku, kam chodí nakupovat, když se jí nechce do "nóblových" obchodů. Slečna Gerta Valuskasová přednesla finsky jakousi jímavou báseň a přeložila ji s tak výmluvnou gestikulací, že třída ani nedutala. (Ale protože nikdo z přítomných neznal finsky, nebylo jasné, nakolik je překlad přesný, a nemělo proto smysl slečnin výkon hodnotit.) Pan Finsterwald referoval o tom, že mají v domě brejlovce, který sní až dvě kuřata najednou, a je proto tak tlustý, že sotva leze do schodů. Teprve v závěru vyšlo najevo, že obézní "brejlovec" je oční optik.
Náhle se profesor Parkhill rozhodl, že vyvolá pana Nathana. S povzbudivým úsměvem mu řekl: "Pane Nathane, nemyslíte, že je načase, abyste k nám promluvil také vy?" A rychle dodal: "Pokud se na to cítíte."
"Já jsem fit jako fík a rád vyhovím," zasmál se Nathan P. Nathan.
Za toto prohlášení sklidil množství překvapených "ach" a "och" a nádavkem pochvalu od pana Kaplana: "Pašík! Šecky vám fantíme!"
Pan Nathan se znovu zasmál. Jeho rusá hlava prolétla mezi lavicemi, a na stupínek se vyšvihl skokem překážkového běžce. (O jeho zdraví vskutku nemohlo být pochyb.) "Zdravím vás, vážení vespolek!" zahlaholil. "Budu mluvit stručně a k věci. Jmenuju se Nathan P. Nathan, je mi štyryadvacet a narodil jsem se ve vlaku -"
Paní Yanoffská okouzleně vzdychla.
"- moje máti byla peřímo anděl, pámbu jí dej věčnou slávu -"
"Alejchem šolom," uctil nebožku pan Pinsky.
"- a táta byl kožešník v Oděse, ale utek do Turecka a potom do Anglie, kde poznal a vzal za ženu mou matku, pámbu jí dej věčnou slávu, a do školy jsem začal chodit v New Yorku, ale my byli chudí, tak jsem musel v šesté teřídě peřestat a jít dělat a pomáhat a nosit každý pěťák matce, která byla světice a dnes je v nebi -"
"Ať odpočívá v pokoji," zvolala paní Shimmelfarbová.
"- a dělal jsem různě, nejdeřív jsem tahal vozejk v konfekci, potom jsem balil zboží u jednoho šéfa, hotovýho vraha, a teď vycepávám polštáře, cepu do nich kapok, to jsou takový jako chlupy, perostě celý hory kapoku, osum hodin denně a půl dne v sobotu -"
"Skandál," zasyčel pan Marcus, muž krajně zbožný, a proto ctící den sobotní.
"- ale mně to nevadí, protože mě dobře platějí a sou tam samí bezva kluci. Teď chodím do téhle školy, protože - no protože i když si myslíte, že mluvím dobře -"
"Jako zdejši roták!" vykřikla slečna Gidwitzová.
"- číst tak dobře neumím a na pravopis kulhám. Tak se chci naučit správně číst a psát, aby na mě táta byl pyšný. Doufám, že všichni další kripli v naší teřídě to zvládnou taky a budou perefektní. Děkuju vám, dámy. Děkuju vám, pánové. Děkuju vám, pane parafesore, upeřímně." Bujarý mladík se zasmál a boxerským poskokem odhopsal na své místo. Za ním povívaly krátké rukávy.
"Prímovej projev!" zvolal pan Kaplan.
"Och, ten pan Nathan ..." vydechla slečna Mitnicková.
"Bravo!" zapěla Carmen Caravellová. "Bravissimo!"
"Delikates!" zajásala paní Moskowitzová, která se výjimečně vynořila z říše věčných chmur.
"Bylo to vynikající, pane Nathane -" začal pan profesor, ale k rozjařenému Nathanovi už se otočil Hyman Kaplan, jehož energie dosud neměla konkurenci, a prohlásil: "Proměsamě buďte naroděnej čeba v pocemce, mladej, vy ste udělal žeč, za kerou musíte bejt chrtej! Ale nežikejte, že sou ve čídě kripli. To není chesky. Rači žikejte zelináči. Ale já stejně -"
"Pane Kap -"
"- vám kráduluji, Nathan. Kráduluji čídě, že máme takovýho studentíka! Kráduluji škole, že ji náštěvuje zdejši roták! Krádulu -"
Kolika dalším osobám a institucím hodlal pan Kaplan gratulovat, zůstalo tajemstvím, protože zvonek ohlašující přestávku ho přerušil svým slavičím trylkem.

Po přestávce byly komentáře k řečnickému vystoupení Nathana P. Nathana (alespoň zpočátku) právě tak stručné jako hojné.
"Byl to krásný projev," červenala se slečna Mitnicková, "i když není třeba říkat peřímo místo přímo a cepu místo cpu."
"A pan profesor není parafesor," poznamenala puntičkářsky slečna Zievová.
"Proč dávat na každý slovo extra slabiku?" zlobil se Gus Matsukas.
"To je zvyk," smál se Nathan P. Nathan.
"Tak odvykat!" odsekl pan Blattberg.
"Já se to naučil od otce. On tak mluví."
"Tak neodvykat! Ctít otce svého!" zvolal pan Pinsky. "Žádná škoda pro jazyka."
"Kolik je starý pan otec?" zeptala se dychtivě paní Tomasicová.
"Třído -" ujal se slova pan profesor. "Myslím, že -"
"Kam jel ten flák?" vypískl Vincente Perez.
"Jaký flák!" zeptala se slečna Schneidermanová.
"Ten flák, co ste na něm narodil!"
"Já nevím," zasmál se pan Nathan.
Třída vyvalila oči.
"Vy nevité, kde ste narodil?!" zasténala paní Moskowitzová.
"Nikdo vám neřek, jestli ste Turek, Žvýcar nebo Holanďák?" zeptal se pan Vinograd.
"Nikdo to nevěděl," řehonil se Nathan P. Nathan. "My hrozně spěchali. Otec vlez do perevního vlaku, kam se rodina vešla."
"V jakém státu?" naléhala slečna Gidwitzová.
"V Kanadě."
"Až?!" vyjekl pan Scymczak, který si spletl Kanadu s Austrálií.
"Tak on neni Američan!" Zklamání slečny Goldbergové bylo tak veliké, že snědla dva dílky plněné tyčinky.
"Tak on je Kanadyján!" zvolal pan Kaplan. "To si dám líbat!"
Profesor Parkhill musel několikrát zabubnovat na stůl, aby rozvášněné fórum utišil. "Myslím, třído, že bychom se měli vrátit k jazykové stránce proje -"
"Neni státní občanství důležitější než ňáký extra slabiky?" To se ozval Norman Bloom, pichlavý jako vždy.
"Totiž -"
"Ať Natan Pé Natan žekne," vyjelo náhle z pana Kaplana, "co má v národním listu!"
"V rodném listu, pane Kaplane -"
"Já rodný list nemám," smál se pan Nathan.
"Có?!"
"Né!"
"Champa!"
"Ať stydějou!"
Sympatie s mladým Nathanem se mísily s trpkou kritikou úřadů ve Washingtonu, Ottawě a několika zcela nezúčastněných metropolích.
"To je ale zločin, dyš nedají rodnej papír miminovi, kerý narodilo."
"Víme, jestli nenarodil v Aljašku?" namítl pan Blattberg. "Víme, jestli neni Eskymáč?"
"Kdepak, náš vlak přes Aljašku nejel," smál se pan Nathan. "Jeli jsme přes Niagarské vodopády. A zrovna nad nimi jsem se narodil."
Takovou senzaci by nevyvolal ani velbloud hrající na dudy.
"Nad Nyjakárem? Co je jeden z divu světa?"
"Vy ste roděnej na mostu?!" zvolal pan Pinsky.
"Třído -"
"Je to mošný?"
"Vy neblaznějte," ušklíbla se paní Moskowitzová, veteránka dvou porodů. "On u porodu nemoh vidět -"
"Dámy, prosím vás -"
"Možno že viděl!" zanyla Olga Tarnovská. "Možno že první, co viděl, byl Nyjakár!"
"Já začal vidět až v druhým měsíci!" zubil se pan Nathan.
"Ani jeden kouk za okno?" špulila rty slečna Tarnovská.
Pan Nathan se prohýbal smíchy. "Nezapomínejte, že když jsme jeli přes Niagaru, nevěděl jsem, jestli jsem v máti nebo z máti ven!"
"Majnkot!" zanaříkal pan Feigenbaum.
"Má pravdu," řekla paní Yanoffská.
"Góspodi, Góspodi," sténala Olga Tarnovská.
"Třído -"
"Momentik!" vyskočil pan Kaplan a po způsobu slavných rétorů sevřel v hrsti klopu svého saka. "Nátan Pé Nátan, poslechněte moje slofo! Myslejte. Myslejte silně. Kde česně -"
"Pane Kaplane -"
"- ste nadech první dech?"
"Uperostřed mostu," zabublal pan Nathan.
V tápajících zeměpiscích zápolilo ohromení s pochybami. Třída se zmítala mezi posvátnou hrůzou a neschopností uvěřit.
"Prosím vás, dámy ... Pánové ..."
"Copak někdo můše bejt občan mosta?" vydechl pan Kaplan.
"Most neni štát!" protestovala slečna Valuskasová. "Každý se musí narodit v nějakom štátě!"
"Já si nevybíral," smál se pan Nathan.
"Někdo rodí na lodích!" vyhrkla paní Yanoffská. "Malej Sammy od mýho bratra rodil na palupě -"
"Moje sestra narodila ve stuchu! Letecky!" vykřikl pan Perez.
"Třído -"
"Ticho!" zahřměl pan Bloom. "To sou sprklý závěry. Jak může ten mladej vědět, že udělal první dejch ve vlaku! Dyť byl malý mrňo! A jistě řval jako dur. Kdo mu řek, že začal dejchat akorát na prostředku -"
"Průvodčí," zazubil se pan Nathan.
"Průkopčí?" nechtěla věřit svým uším paní Moskowitzová.
"Průvodčí, co proved porod!" zvolal pan Kaplan.
"Kdepak," smál se P. Nathan. "Porod provedla matka sama."
"Vlasnoručně?"
"Žádnej dochtor? Žádný sestřičky?"
"A co otec?" zeptal se pan Kaplan. "Nežek vám to otec? Dyť byl čítomnej!"
"Otec omdelel. Hned jak máti dostala porodní bolest."
"Tak zeptejte matky!" zařval pan Blattberg.
"Jak můše ptát matky, dyš matka je v nebi!"
"Alejchem šolom," pravil velebně pan Pinsky.
"Třído, já musím trvat na tom, abychom se nazabývali touto - touto tematikou!" Profesor Parkhill klepal kotníky prstů do židle, až ho z toho rozbolely ruce. "Otázky spojené s narozením pana Nathana jsou sice velmi zajímavé a podnětné - to v nejmenším nepopírám - ale myslím, že je načase, abychom se vrátili k učební látce. Proberme si projev pana Nathana jako takový. Podívejme se na chyby, které jste si při poslechu poznamenali - a uvažme, co by se na něm dalo zlepšit."
Odtrhnout dospělé žáky od vzrušujících záhad porodu proběhnuvšího na mostě přes Niagaru a přitáhnout je k všedním prohřeškům proti výslovnosti nebylo věru snadné - zvláště když projev Nathana P. Nathana prokázal tak kosmickou šíři záběru i slovníku a tak plynulé ovládání nemateřského jazyka, že každý ve třídě by si s tímto žákem ochotně vyměnil místo.
"Kdo by tedy chtěl zahájit celou diskusi znovu?" zeptal se profesor Parkhill. "Pan Trabish?"
Pan Trabish celé drama Nathanova neobvyklého zrození prodřímal, a když ho teď pan Scymczak rýpl do žeber, zeptal se pouze: "Kolik je hodin?"
Profesor Parkhill se zamračil. "Paní Shimmelfarbová?"
Paní Shimmelfarbová řekla: "Mně se nelíbí, že pan Nathan nadává svýmu šéfovi vrah."
"Však to byl taky gauner," smál se pan Nathan. "A šel bručet. Do basy."
"Slečna Gidwitzová?" řekl rychle pan profesor. (Kdoví, jaké furore by se kvůli někdejšímu zaměstnavateli pana Nathana mohlo rozpoutat.)
"Pan Nathan říkal v projevu bezva" řekla slečna Gidwitzová. "A bezva je slánkové."
"Ano," řekl profesor Parkhill. "Je to slovo slangové -"
"Já mám slang rád," rozzářil se pan Nathan.
"Já mám ráda slovo pošuk, ale ve škole je nemluvím!" řekla paní Yanoffská.
"Co je pošuk ?" zahučel pan Wilkomirski.
"Třído!. .. Slečna Pomeranzová?"
"Pan Nathan mluvil velmi hezky, jedno dobré slovo po druhém," vzdychla slečna Pomeranzová. "Ale já myslím, že nemá dělat celý projev razdvatři a mluvit tak dlouhé věty."
"To byly správné věty," osmělila se slečna Mitnicková.
"Ale má odstavit aspoň odstavec!" stěžovala si slečna Pomeranzová. "A má počkat na čárku, středník a nápodobně."
"To je velmi užitečná připomínka," řekl pan profesor. "Máte totiž, pane Nathane, tendenci hovořit příliš rychle."
"To je fakt!" zachechtal se pan Nathan. "Proto chodím do školy. Já se nikdy nenaučil dělat odstavce nebo počkat u čárek, protože doma mluvíme takovým fofrem, že by se jeden nedostal ke slovu."
"Takovým tempem" opravil ho pan Parkhill.
" Tempem?" zaradoval se pan Nathan. "Zase jsem se něco naučil!"
"Nátan!" zvolal pan Kaplan, který téměř pět minut mlčel. "Byl ste někdy povolenéj volit?"
"Jistě. Jsem přece Američan."
"Jak můžete vědět, že nejste Jižní Afričan?" ušklíbl se pan Bloom.
"Tetka ptám já," řekl pan Kaplan. "Nátan, u volení musí každej dát podropný výdaje -"
"Podrobné údaje jsem uvedl."
"Tak dyš chtěli místo narodění - co ste řek?"
"Pullman."
Třídou zazmítala nová smršť.
"To je město?"
"Americký?"
"Nebo stát?"
"Pán profesor!" zahořekovala OlgaTarnovská. "Je takové místo ?"
Profesor Parkhill řekl: "Když pan Nathan uvedl jako místo svého narození Pullman, myslel tím zřejmě, že se narodil ve vlaku."
"Ježkový oči!"
"Vlaky mají mena?" zamžikal pan Schmitt.
"Jednotlivým vozům se jména dávají," vysvětlil profesor Parkhill. "Často jsou pojmenovány po některém národním hrdinovi nebo podle nějakého indiánského kmene -"
"Hyndyjáni mají vlaky?" užasla paní Yanoffská. "Já myslela, že mají koni a kvikvany!"
" Vigvamy, paní Ya -"
"Tak proto on menu je Nátan P. Nátan!" zvolal pan Kaplan. "To P. snamená Pullman!"
"Správně!" smál se pan Nathan.
"To snamená, že Nátan P. Nátan mluvil čistokrefnou pravdu," prohlásil pan Kaplan. "On narodil v Pullmanu! A Pullman je jeho naroděniště!"
"Počkat!" vybuchl pan Blattberg. "Existuje na světě město Pullman? Nebo dává vláda občanství postelům a vagónům a -"
"Třído!" Hlas pana profesora zazněl od poličky, na níž byl uložen objemný a málokdy používaný lexikon. Právě do něj nahlédl. "Ano! Existuje město Pullman! Je ve státě Washington. A jmenuje se tak i jedna čtvrť v Chicagu, kde se původně vyráběly Pullmanovy lůžkové vozy!"
"Huráá!" vykřikl pan Kaplan. "Nátan P. Nátan neni žádnej švindlák! Můše si vyprat! Můše narodit do Čikáku -"
"Na to je moc mládej -"
"- nebo do Fašiktónu. Já sem pro Fašiktón!"
Pan Nathan se třásl smíchy. "Už se stalo. Když jsem volil poprvé, což bylo loni, a zeptali se mě na místo narození, odpověděl jsem: 'Pullman.' Úřednice řekla: 'Aha, ve státě Washington. Odtud je můj manžel.' A já se s ní nehádal."
"Chýtrej hlava!"
"Prima!"
"A potom se zeptala, jestli mám rodný list."
"Och!"
"Né!"
"Co vy dělal?"
Pan Nathan se znovu rozesmál. "Řek jsem, že ho má otec, což je pravda. Ale řek jsem, že je v Kanadě, což fakticky byl, protože verecholila kožešinová sezóna."
"Pomalu!" zabouřil pan Blattberg. "Nathan chytračil, ale já říkám, že to neni legál. Když se kluk narodí ve vlaku a nad vodou, a né na fest půdu Spojenejch států -"
"A kojenáč naroděnej ve fláku nemá práfo?" zvolal pan Kaplan. "Miminek je pytel prampor? My -"
"Pane Kap -"
"- máme ústafu! Jestli Nátan P. Nátan narodil jednu píďu za lajnu -"
"Tak dost, Kaplan!" vzplanul Norman Bloom.
"Kaplan, do toho!" zvolal loajální Sam Pinsky.
"Nátan," pokračoval pan Kaplan, "vy mně odpovězejte jednu věc. Stichnul ste se porodit v Júesej? Můšete bejt roděnej občan?"
"To právě nikdo neví," smál se pan Nathan.
"Třído -"
"Tak propasenej šanc! Dybyste pospíchnul jednu minutku - maximal šferotinku!" ("Šferotinka" bylo páně Kaplanovo označení pro čtvrthodinu.)
"Třído, skutečně nerad uzavírám tuto diskusi!" oznámil pan profesor. "Ale za chviličku nám skončí hodina a mám několik drobných připomínek k projevu pana Nathana. Pokud si dobře vzpomínám, řekl jste, pane Nathane, 'na pravopis kulhám'. Správnější by bylo -"
"Mám ho!" vykřikl Hyman Kaplan. "Mám šešení! Nátan -"
"Pane Kap -"
"- ten váš flák! Myslejte! Šel on do Júesej, nebo od Júesej?"
Pan Nathan se radostí plácl do stehna. "Jeli jsme z Kanady, takže jsme jeli do Ameriky!"
"Fajn! Stáčí! Dyš bude počeba, odvoláme na Nejfiší soud!" Tolik úřadomilovnosti pan Kaplan ještě nikdy neprojevil. "Dyš flák někam de, každej basažér čepokláduje, že ho donese až tam! Dybyste narodil, než je chrániční čárka, tak je malér. Nejste chráněnej. Ale dyš ste narodil, až je chrániční čárka, tak vaše rodiči čepokládali, že narodíte na americkým půdu. A čepoklád je směroplatnej! Proto -"
Co na tom, že do páně Kaplanova průniku pohraničním územím zazněl zvonek? Nikdo jej neslyšel, nikoho nezajímal.
"- ste žádnej občan, poněvač ste roděnej v Júesej! Kráduluji vám, žádnej občane Nátane P. Nátane!"
Pan Nathan se smál, až se za břicho popadal. "Teda, pane Kaplan, vy ste kanón. Vy ste bezva kluk! To musím říct tátovi."
"Kaplan je roděnej advokát!" prohlásil pan Pinsky.
"Advokáti sou ksindl," zahučel Norman Bloom.
"Ksindl?" řekl pan Kaplan. "Jak z kerý strany."
Zvonek ještě autoritativně vyzváněl, ale rozpálená a rozštěbetená třída se už hrnula z učebny. Uprostřed houfu gratulantů kráčel Nathan P. Nathan, na jeho konci uzarděle cupitala slečna Mitnicková. Kdosi vykřikl: "Tak zajímavá hodina eště nebyla!"
"Tík," řekl pan Kaplan.
Profesor Parkhill klesl na židli. V učebně zavládlo úlevné ticho. Pomalu si sundal brýle. Promnul si oči. Byl zcela vyčerpán.
A také zaskočen. Jak mohl, probůh, tušit, že věc tak prozaická, jako je procvičování mluveného projevu, přeroste v bouřlivou kauzu - Kaplan versus Přistěhovalecký úřad?