Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVNÍ

ČÁST PRVNÍ

II

Salon Anny Pavlovny se pozvolna plnil. Přijela nejvyšší petrohradská šlechta, lidé rozdílného stáří i různých povah, ale navzájem si podobni tím, že patřili ke stejné společnosti. Přijela dcera knížete Vasilije, krasavice Hélène, která se tu zastavila pro otce, aby ho doprovodila na slavnost u vyslance. Měla na sobě plesové šaty a stuhu s carevniným monogramem. Přijela i mladá maličká kněžna Bolkonská, proslulá jako la femme la plus séduisante de Pétersbourg, která se loni v zimě provdala a nyní nejezdila do velké společnosti, protože byla těhotná; navštěvovala však ještě malé večírky. Přijel kníže Ippolit, syn knížete Vasilije, s Mortemartem, kterého představil společnosti. Přijel i abbé Morio a mnoho jiných.
"Neviděli jste se ještě," nebo "neznáte se ještě s ma tante?" říkala Anna Pavlovna všem příchozím, se zcela vážnou tváří je vodila k malé stařence s obrovskými stuhami, která vyplula z vedlejšího pokoje, sotva se hosté začali sjíždět, představovala jí je, zvolna přitom vždy sklouzla pohledem z hosta na ma tante a odcházela.
Všichni hosté se podrobovali tomuto obřadu a zdravili se s tetičkou, kterou nikdo neznal, nikdo nepotřeboval a která nikoho nezajímala. Anna Pavlovna s tesknou, slavnostní účastí sledovala obřad a mlčky jej schvalovala. Ma tante mluvila se všemi týmiž slovy o jejich zdraví, o svém zdraví a o zdraví Jejího Veličenstva, které se nyní bohudík zlepšilo. Žádný z návštěvníků nedával ze slušnosti najevo spěch, ale všichni odcházeli od stařenky s pocitem úlevy, jako by byli splnili těžkou povinnost, a už se k ní za celý večer ani jednou nevrátili.
Mladá kněžna Bolkonská si s sebou přivezla práci v sametovém, zlatem vyšívaném váčku. Její hezounký horní ret, porostlý jemným načernalým chmýřím, byl trochu krátký, takže nezakrýval zuby, ale tím roztomileji se pootvíral, a ještě roztomileji se občas našpulil nebo přimkl k dolnímu. Jak tomu vždy bývá u velmi půvabných žen, zdálo se, že její vada - krátký ret a pootevřená ústa - je jen osobitým, zvláštním rysem její krásy. Při pohledu na tu hezoučkou budoucí matku, kypící zdravím a životem, která tak lehce snášela svůj stav, bylo všem příjemně. Starcům a unuděným, zasmušilým mladým mužům se zdálo, že se jí začínají podobat, když s ní chvíli strávili v rozhovoru. Kdo s ní mluvil a pozoroval její jasný úsměv při každém slově a třpytivě bílé zuby, jež bylo stále vidět, byl v té chvíli přesvědčen, že dovede být neobyčejně milý. A o tom byli přesvědčeni všichni.
Malá kněžna rychlými drobnými krůčky kolébavě obešla stůl s pracovním váčkem v ruce, rozložila si sukni a usedla na pohovku vedle stříbrného samovaru tak vesele, jako by všechno, co dělala, bylo zábavnou hrou pro ni i pro všechny, kdo ji obklopovali.
"Přinesla jsem si práci," oznamovala všem najednou, otvírajíc pompadúrku.
"Poslyšte, Annette, netropte si ze mne špatné žerty," obrátila se k hostitelce. "Psala jste mi, že se u vás večer sejde docela malá společnost; podívejte se, jak uboze jsem oblečena."
A rozhodila rukama, aby ukázala své elegantní krajkové šaty holubí barvy, pod ňadry přepásané širokou stuhou.
"Buďte klidná, Lízo, vy budete vždycky nejhezčí ze všech," uklidňovala ji Anna Pavlovna.
"Představte si, můj muž mě opouští," pokračovala malá kněžna týmž tónem, obracejíc se ke generálovi, "chce se dát zabít. Řekněte mi, k čemu je ta protivná válka," řekla knížeti Vasiliji, a nečekajíc na odpověď, obrátila se k jeho dceři, krásné Hélène.
"Ta malá kněžna je tak roztomilé stvoření!" řekl tiše kníže Vasilij Anně Pavlovně.
Brzy po malé kněžně vešel do salonu mohutný tlustý mladík nakrátko ostříhaný a s brýlemi na nose, ve světlých kalhotách podle tehdejší módy a v hřebíčkovém fraku s vysokým jabotem. Tento tlustý mladík byl levoboček proslulého kateřinského velmože hraběte Bezuchova, který nyní ležel v Moskvě na smrtelné posteli. Pierre dosud nikde nesloužil, neboť se právě vrátil z ciziny, kde studoval, a byl poprvé ve společnosti. Anna Pavlovna ho přivítala kývnutím, jaké měla pro lidi nejnižšího společenského postavení ve svém saloně. Přes toto uvítání nejnižšího stupně objevil se jí na tváři, sotva spatřila vcházet tohoto mladíka, neklid a strach, jaký obyčejně lidé mívají při pohledu na něco příliš obrovského a nezapadajícího do určitého rámce. Pierre byl skutečně o něco větší než ostatní muži v pokoji, ale strach Anny Pavlovny mohl vyvolat spíše moudrý a zároveň skromný, vnímavý a neafektovaný pohled, jímž se Pierre lišil od všech ostatních lidí v tomto saloně.
"To je od vás milé, pane Pierre, že jste přišel navštívit ubohou nemocnou," řekla mu Anna Pavlovna a polekaně pohlédla na tetičku, k níž ho vedla. Pierre zamumlal cosi nesrozumitelného a stále někoho hledal očima. Náhle se vesele a radostně usmál a uklonil se malé kněžně jako dobré známé; potom přistoupil k tetičce. Obavy Anny Pavlovny byly namístě, protože Pierre ani nevyslechl do konce tetiččiny řeči o zdraví Jejího Veličenstva a odešel od ní. Polekaná Anna Pavlovna ho zastavila otázkou:
"Znáte abbého Moria? Je to velmi zajímavý člověk."
"Ano, slyšel jsem o jeho plánu věčného míru, je to velice zajímavé, ale sotva uskutečnitelné."
"Myslíte?" podotkla Anna Pavlovna, jen aby něco řekla, a chtěla se vrátit k povinnostem paní domu, když se Pierre dopustil další nezdvořilosti. Před chvílí opustil svou společnici, aniž ji vyslechl; nyní zase zdržoval svým hovorem společnici, která se mu nemohla věnovat. S hlavou nakloněnou na stranu a s rozkročenýma velkýma nohama začal Anně Pavlovně vykládat, proč se domnívá, že plán abbého je utopie.
"Promluvíme si o tom později," pravila Anna Pavlovna s úsměvem. Když se takto zbavila mladého muže, který se neuměl chovat ve společnosti, vrátila se k povinnostem hostitelky a dál poslouchala a rozhlížela se kolem sebe, připravena zasáhnout tam, kde by rozmluva vázla. Jako když mistr v přádelně rozsadí dělníky na místa a sám prochází dílnou, aby, kdykoli zaslechne, že některé vřeteno stojí nebo vydává nezvyklý, skřípavý a příliš hřmotný zvuk, rychle přiskočil a zastavil je nebo je pustil správně, tak se procházela Anna Pavlovna po svém saloně, přistupovala ke kroužkům, kde se na chvíli odmlčeli nebo kde hovořili příliš vzrušeně, a jediným slovem nebo přemístěním některých osob uváděla stroj společenských rozmluv opět do pořádku. Avšak přes všechny tyto starosti bylo na ní vidět neustálý strach z toho, aby Pierre něco neprovedl. Starostlivě za ním pohlížela, když přistoupil ke kroužku kolem Mortemarta, aby si poslechl, co se v něm povídá, i když přešel k jinému kroužku, kde měl hlavní slovo abbé. Pro Pierra, který byl vychován v cizině, byl večírek Anny Pavlovny prvním večírkem v Rusku. Věděl, že se tu sešla všecka inteligence Petrohradu, a oči mu těkaly sem tam jako dítěti v hračkářském krámě. Ustavičně se bál, aby nepropásl některý z moudrých rozhovorů, které tu mohl slyšet. Díval se na sebevědomé a vyrovnané tváře osob, jež se tu shromáždily, a neustále čekal něco nevšedně moudrého a chytrého. Konečně přistoupil k Moriovi. Zastavil se, protože se mu rozmluva zdála zajímavá, a čekal na příležitost, až bude moci vyjádřit své mínění, jak to mladí lidé rádi dělávají.