Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVNÍ

ČÁST PRVNÍ

III

Večer Anny Pavlovny byl v proudu. Vřetena na všech stranách bzučela stejnoměrně a bez přestávky. Kromě ma tante, u níž seděla pouze jedna starší dáma s usouženou hubenou tváří, vyjímající se poněkud cize v tomto skvělém prostředí, rozdělila se společnost do tří kroužků. Středem prvního, převážně mužského, byl abbé. Kroužku mladých lidí vévodily krásná kněžna Hélène, dcera knížete Vasilije, a roztomilá růžolící maličká kněžna Bolkonská, na své mládí trochu příliš oblá. Třetí kroužek vedli Mortemart s Annou Pavlovnou.
Vikomt byl úhledný mladík s měkkými rysy a uhlazenými způsoby; bylo na něm vidět, že považuje sám sebe za vynikajícího muže, ale je tak dobře vychovaný, že skromně popřává této společnosti, v níž se octl, aby těžila z jeho přítomnosti. Anna Pavlovna ho dnes zřejmě předkládala svým hostům. Dobrý hostitel podává jako cosi nadobyčej znamenitého kousek hovězího, na který by nikdo neměl chuť, kdyby jej viděl ve špinavé kuchyni; tak i Anna Pavlovna předkládala ten večer svým hostům nejprve vikomta a potom abbého jako cosi nadobyčej vybraného. V Mortemartově kroužku se právě hovořilo o zavraždění vévody Enghiena. Vikomt prohlásil, že vévoda Enghien byl obětí vlastní velkomyslnosti a že Bonaparte měl ke svému hněvu zvláštní příčiny.
"Ah! Voyons. Contez-nous cela, vicomte," pravila Anna Pavlovna potěšena, že věta "contez-nous cela, vicomte" zní čímsi ve stylu Ludvíka XV.
Vikomt se ochotně uklonil a zdvořile se usmál. Anna Pavlovna kolem něho utvořila kruh a přizvala i ostatní hosty, aby si šli poslechnout jeho vyprávění.
"Vikomt se s vévodou osobně znal," pošeptala jednomu hostu. "Vikomt je skvělý vypravěč," pravila jinému. "Hned se pozná, že je to člověk z dobré společnosti," řekla třetímu a vikomt byl předložen společnosti v nejlepším a pro něho nejvýhodnějším světle, jako rostbíf na horké míse, posypaný petrželkou.
Vikomt už chtěl začít a delikátně se usmál.
"Přisedněte si k nám, chère Hélène," vyzvala Anna Pavlovna krasavici, která seděla opodál, uprostřed druhého kroužku.
Kněžna Hélène se usmívala; nyní vstala s týmž nezměněným úsměvem dokonale krásné ženy, s jakým vešla do salonu. Lehce šustíc bílou plesovou toaletou zdobenou břečťanem a labutěnkou a záříc úbělem ramen a leskem vlasů a briliantů, prošla uličkou mezi rozestoupivšími se muži a kráčela přímo k Anně Pavlovně. Na nikoho se nedívala, ale usmívala se na všechny, jako by všem milostivě dovolovala kochat se krásou postavy, plných ramen, ňader a zad, odhalených ve velmi hlubokém výstřihu podle tehdejší módy, a jako by s sebou přinášela nádheru plesu. Hélène byla tak hezká, že na ní nejen nebylo znát ani stín koketerie, ale že naopak vypadala, jako by se styděla za svou nepopíratelnou a příliš mocně a podmanivě působící krásu. Jako by chtěla, ale nemohla zmírnit její účinky.
"Jak krásná žena!" říkal každý, kdo ji viděl. Vikomt pokrčil rameny, jako by ho překvapilo cosi neobyčejného, a sklopil oči, když se usazovala proti němu a ozářila i jeho svým stálým, neměnným úsměvem.
"Obávám se, že před takovým posluchačstvem neobstojím, kněžno," řekl a s úsměvem se uklonil.
Kněžna opřela svou obnaženou oblou ruku o stoleček a nepovažovala za nutné nějak odpovědět. Usmívala se a čekala. Po celou dobu vyprávění seděla zpříma, chvílemi pohlížela na svou krásnou ruku, zlehka položenou na stole, nebo na ještě krásnější hruď a opravila si na ní briliantový náhrdelník; několikrát si urovnala záhyby šatů, a když vyprávění vzbudilo ohlas, ohlédla se na Annu Pavlovnu a rychle napodobila výraz, jaký se zračil na tváři dvorní dámy; potom opět strnula v zářivém úsměvu. Za Hélène sem přešla od čajového stolku i malá kněžna.
"Počkejte na mne, vezmu si práci," prosila. "Nač myslíte?" pobídla knížete Ippolita. "Podejte mi mou pompadúrku."
Usmívala se, rozmlouvala se všemi najednou a donutila hosty, aby si přesedli; když se konečně usadila, vesele si upravila šaty.
"Teď je mi dobře," prohlásila, požádala vikomta, aby začal, a chopila se ruční práce.
Kníže Ippolit jí podal pompadúrku, přisunul si křeslo a usedl vedle ní.
Le charmant Hippolyte budil údiv tím, jak neobyčejně byl podoben své krásné sestře, ale ještě více tím, že přes tuto podobu byl neuvěřitelně ošklivý. Rysy obličeje měl tytéž jako sestra, ale u ní byly prozářeny radostí ze života, spokojeným, mladým, neměnným úsměvem a nevšední, antickou krásou těla, kdežto jeho tvář byla naopak zastřena mrakem mdlého rozumu a prozrazovala nadutého mrzouta; tělo měl vyzáblé a slabé. Oči, nos, ústa - všechno jako by se svraštilo do jediné bezvýrazné a nudné grimasy, ruce a nohy byly vždy v nepřirozených polohách.
"Není to historka o strašidlech?" zeptal se, když se posadil vedle kněžny a chvatně přiložil k očím lornět, jako by bez tohoto nástroje nebyl schopen mluvit.
"Ale kdež, můj milý," řekl vypravěč udiveně a pokrčil rameny.
"Já totiž historky o strašidlech nesnáším," pravil kníže Ippolit tónem, z něhož bylo patrno, že si teprve nyní uvědomil, co vůbec řekl.
Mluvil tak sebevědomě, že nikdo nepochopil, zda to, co řekl, je velmi vtipné nebo velmi hloupé. Měl na sobě tmavozelený frak, kalhoty v barvě stehna polekané nymfy, jak sám říkal, punčochy a střevíce.
Vikomt velmi roztomile vyprávěl v té době oblíbenou anekdotu o tom, jak vévoda Enghien jel tajně do Paříže na schůzku s m-lle George a jak se u ní setkal s Bonapartem, který se také těšil přízni této slavné herečky; při spatření vévody upadl Napoleon náhle do mdlob, jimiž často trpíval, a octl se tak ve vévodově moci; vévoda však své moci nevyužil a Bonaparte se mu za tuto velkomyslnost pomstil smrtí.
Vyprávění bylo opravdu roztomilé a zajímavé, zejména v místě, kde se sokové navzájem poznají, a dámy jím byly očividně vzrušeny.
"Charmant," pravila Anna Pavlovna a ohlédla se tázavě po malé kněžně.
"Charmant," zašeptala malá kněžna a zapíchla jehlu do látky, jako by tím chtěla naznačit, že poutavost a půvab příběhu jí nedovolují pracovat.
Vikomt ocenil tuto tichou pochvalu, poděkoval úsměvem a pokračoval, ale v tom okamžiku zpozorovala Anna Pavlovna, která nespouštěla zraky z toho strašného mladíka, že o něčem příliš rozpáleně a hlasitě mluví s abbém, a spěchala tam, aby zachránila, co se dá. Pierrovi se skutečně podařilo navázat s abbém rozhovor o politické rovnováze a abbé, zřejmě zaujat naivním zápalem mladého muže, jal se před ním rozvíjet své oblíbené téma. Oba se navzájem poslouchali a hovořili velmi živě a přirozeně, a to se Anně Pavlovně nelíbilo.
"Prostředkem k tomu je evropská rovnováha a lidská práva," říkal abbé. "Stačilo by, kdyby jeden mocný stát, jako je Rusko, až dosud proslulé svým barbarstvím, stanul nezištně v čele spolku, který by měl za cíl evropskou rovnováhu - a svět je zachráněn!"
"Ale jak dosáhnete takové rovnováhy?" chtěl Pierre začít s námitkami, když tu k nim přistoupila Anna Pavlovna, přísně na něj pohlédla a zeptala se Itala, jak snáší zdejší podnebí. Italova tvář se náhle změnila; nasadil urážlivě licoměrný a nasládlý výraz, s jakým byl patrně zvyklý mluvit se ženami.
"Jsem tak okouzlen půvaby ducha i vzděláním společnosti, v níž jsem byl přijat, a zejména žen, že jsem ještě neměl ani kdy pomyslit na podnebí," odpověděl.
Aby si usnadnila přehled, nenechala už Anna Pavlovna Pierra s abbém o samotě a připojila je k ostatní společnosti.
V té chvíli vešel do salonu nový host. Byl to mladý kníže Andrej Bolkonskij, manžel malé kněžny, velmi hezký mladý muž výrazných, ostře řezaných rysů a nevelké postavy. Všechno na něm, od unaveného, znuděného pohledu až po tichý odměřený krok, mluvilo o tom, že je pravým opakem své maličké živé ženy. Bylo zřejmé, že všechny v saloně nejen zná, ale všichni se mu už zprotivili natolik, že ho nanejvýš nudí i jen dívat se na ně a poslouchat je. A ze všech protivných tváří nejprotivnější, jak se zdálo, byla mu tvář jeho hezounké ženy. Odvrátil se od ní s grimasou, která hyzdila jeho hezký obličej. Políbil ruku Anně Pavlovně a s úšklebkem se rozhlédl po společnosti.
"Chystáte se do války, kníže?" zeptala se Anna Pavlovna.
"Le général Koutouzoff," řekl Bolkonskij s přízvukem na poslední slabice -zoff, jako Francouz, "mě ráčil přijmout za pobočníka."
"A co Líza, vaše žena?"
"Pojede na venkov."
"A nebudete mít výčitky svědomí, když nás zbavíte společnosti své rozkošné ženy?"
"André," obrátila se k němu jeho žena s týmž koketním tónem, jakým mluvila s cizími lidmi, "kdybys slyšel, jakou historku nám vyprávěl vikomt o m-lle George a Bonapartovi!" Kníže Andrej zavřel oči a odvrátil se. Pierre, který od jeho příchodu do salonu z něj nespouštěl oči plné radosti a přátelství, přistoupil k němu a vzal ho za ruku. Kníže Andrej se ani neotočil a jen se zlostně zamračil na toho, kdo se ho odvážil dotknout, ale když spatřil usměvavou tvář Pierrovu, usmál se také neočekávaně dobrým a milým úsměvem.
"Hleďme...! Ty také chodíš do velké společnosti!"
"Věděl jsem, že tu budete," odpověděl Pierre. "Přijedu k vám na večeři," dodal potichu, aby nerušil vikomta, který pokračoval ve vyprávění. "Smím?"
"Ne, nesmíš," zasmál se kníže Andrej a stiskem ruky mu dal najevo, že na takovou věc se nemusí ptát. Chtěl říci ještě něco, ale v té chvíli se kníže Vasilij s dcerou zvedli a všichni muži vstali, aby jim uvolnili cestu.
"Omluvte mě, můj milý vikomte," řekl kníže Vasilij Francouzovi a laskavě ho stáhl za rukáv zpět na židli, aby nevstával. "Ta nešťastná slavnost u vyslance mě připravuje o požitek a vás ruší. - Je mi velmi líto, že musím opustit váš skvělý večírek," pravil Anně Pavlovně.
Jeho dcera, kněžna Hélène, proplula mezi židlemi, lehce si přidržujíc záhyby na šatech, a z její překrásné tváře zářil úsměv ještě jasnější. Když ho míjela, sledoval Pierre tuto krasavici skoro polekanýma, nadšenýma očima.
"Je velmi krásná," podotkl kníže Andrej.
"Velmi," přitakal Pierre.
Když šel kolem kníže Vasilij, uchopil Pierra za ruku a obrátil se k Anně Pavlovně.
"Vychovejte mi trochu toho medvěda," požádal ji. "Bydlí u mne už měsíc, ale ve společnosti ho vidím poprvé. Nic není mladému muži tak užitečné jako společnost rozumných žen."