Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVNÍ

ČÁST PRVNÍ

IV

Anna Pavlovna se usmála a slíbila, že se bude věnovat Pierrovi, o němž věděla, že je po otci spřízněn s knížetem Vasilijem. Starší dáma, která dříve seděla s ma tante, spěšně vstala a dohonila knížete Vasilije v předsíni. Z její dobrácké, utrápené tváře zmizel všechen zájem, ještě před chvílí předstíraný, a zrcadlil se na ní jen neklid a strach.
"Co mi řeknete o mém Borisovi, kníže?" zastavila knížete otázkou. (Vyslovovala jméno Boris se zvláštním přízvukem na o.) "Nemohu se v Petrohradě už déle zdržet. Jakou zprávu mám dovézt svému ubohému chlapci?"
Třebaže ji kníže Vasilij poslouchal neochotně a skoro neuctivě, ba dokonce s jistou netrpělivostí, starší dáma se na něj laskavě a jímavě usmívala a chytila ho za ruku, aby jí neutekl.
"Co to pro vás je, ztratit slovo u panovníka, a Boris bude přeložen přímo ke gardě," žadonila.
"Věřte mi, že udělám vše, co mohu, kněžno," odpověděl kníže Vasilij, "ale není pro mne snadné prosit panovníka. Radil bych vám, abyste se prostřednictvím knížete Golicyna obrátila na Rumjanceva, to by bylo rozumnější."
Starší dáma nosila jméno jedné z nejlepších rodin Ruska, Drubeckých, ale byla chudá, dávno se neúčastnila společenského života a ztratila staré styky. Nyní přijela, aby vymohla svému jedinému synu přidělení ke gardě. Jen proto, aby mohla mluvit s knížetem Vasilijem, se sama pozvala a přijela na večírek k Anně Pavlovně, jen proto poslouchala vikomtovo vyprávění. Slova knížete Vasilije ji polekala; její kdysi hezkou tváří se mihl stín hněvu, ale to trvalo jen okamžik. Ihned se zase usmála a pevněji sevřela ruku knížete Vasilije.
"Poslouchejte, kníže," řekla mu, "nikdy jsem vás o nic neprosila, nikdy vás nebudu prosit a nikdy jsem vám také nepřipomínala, jaké přátelství k vám choval můj otec. Ale teď vás zapřísahám ve jménu Boha, udělejte to pro mého syna a budu vás považovat za svého dobrodince," dodala rychle. "Ne, nezlobte se, ale slibte mi to. Prosila jsem už Golicyna, odmítl. Buďte zas tím hodným dítětem, jakým jste býval," řekla a snažila se usmívat, ač měla v očích slzy.
"Papá, přijdeme pozdě," otočila k nim svou krásnou hlavu na antických ramenou kněžna Hélène, která čekala u dveří.
Ale vliv ve společnosti je kapitál, jejž je nutno opatrovat, aby se nevyčerpal. Kníže Vasilij si toho byl vědom a uváživ, že bude-li prosit za všechny, kdo prosí jeho, nebude moci brzy prosit za sebe, používal svého vlivu jen zřídkakdy. Avšak když kněžna Drubecká přišla znovu se svou žádostí, pocítil cosi jako výčitky svědomí. To, co mu připomínala, byla pravda: za své první kroky ve službě vděčil jejímu otci. Kromě toho z jejího chování poznal, že patří k ženám, zejména matkám, které, jak si jednou vezmou něco do hlavy, neustanou tak dlouho, dokud nedosáhnou svého, a nesplní-li jim někdo jejich přání, jsou schopny dotírat každý den, každou minutu, a dokonce dělat výstupy.
Tato poslední představa ho zviklala.
"Chère Anna Michajlovna," řekl se svou obvyklou familiárností a nudou v hlase, "pro mne je skoro nemožné udělat to, co žádáte; ale abych vám dokázal, že vás mám rád a že ctím památku vašeho zemřelého otce, udělám nemožné: váš syn bude přeložen ke gardě, tady je má ruka. Jste spokojena?"
"Můj drahý dobrodinče! Nic jiného jsem od vás ani nečekala; věděla jsem, jak jste dobrý."
Chtěl odejít.
"Počkejte, ještě slovíčko. A až bude v gardě..." Zarazila se. "Jste zadobře s Michailem Illarionovičem Kutuzovem, doporučte mu Borise za pobočníka. Pak už bych byla klidná, pak bych už..."
Kníže Vasilij se usmál.
"To vám neslibuji. Nedovedete si představit, jak od té doby, co byl jmenován vrchním velitelem, Kutuzova obléhají. Sám mi říkal, že se všechny moskevské dámy domluvily a dávají mu všechny své děti za pobočníky."
"Ne, slibte mi to, dříve vás nepustím, můj drahý dobrodinče."
"Papá," opakovala krasavice týmž hlasem, "přijdeme pozdě."
"Nu, au revoir, sbohem. Vidíte?"
"Tak zítra to řeknete carovi?"
"Carovi určitě, ale Kutuzovovi, to neslibuji."
"Ne, slibte mi to, Vasiliji," zavolala za ním Anna Michajlovna s úsměvem mladé koketky, který jí snad kdysi slušíval, ale nyní se naprosto nehodil k její vyzáblé tváři.
Patrně zapomněla na svá léta a ze zvyku se uchýlila ke všem osvědčeným ženským prostředkům. Avšak sotva kníže vyšel z předsíně, nasadila opět chladný, pokrytecký výraz, jaký měla předtím. Vrátila se zpět ke kroužku, kde vikomt pokračoval ve vyprávění, a znovu se tvářila, jako by poslouchala, čekajíc jen na chvíli, kdy bude moci odjet, protože účelu její návštěvy bylo dosaženo.
"Ale co soudíte o celé té komedii při milánské korunovaci?" ptala se Anna Pavlovna. "A nová komedie, když obyvatelé Janova a Lukky přicházejí k panu Buonapartovi se svými prosbami. Pan Buonaparte sedí na trůně a plní přání národů! Obdivuhodné! Ne, z toho by se člověk zbláznil! Skoro bych řekla, že celý svět přišel o rozum."
Kníže Andrej se pousmál, dívaje se Anně Pavlovně přímo do tváře.
"Bůh mi ji dal; běda tomu, kdo se jí dotkne," prohodil (slova, která pronesl Bonaparte, když mu vložili korunu na hlavu). "Byl prý velmi krásný, když pronášel tato slova," dodal a opakoval ta slova ještě jednou italsky: "Dio mi la dona, guai a chi la tocca."
"Doufám," pokračovala Anna Pavlovna, "že to alespoň byla poslední kapka, kterou pohár přeteče. Panovníci nemohou déle snášet tohoto člověka, který všechno ohrožuje."
"Panovníci? Nemluvím teď o Rusku," poznamenal vikomt uctivým a beznadějným tónem. "Panovníci, madame! Co udělali pro Ludvíka XVI., pro královnu, pro Alžbětu Francouzskou? Ludvíkovu sestru? Nic! A věřte mi, jsou teď trestáni za to, že zradili Bourbony. Panovníci? Posílají vyslance skládat uchvatiteli poklony."
Pohrdlivě si povzdychl a opět změnil pózu. Kníže Ippolit, který se na něj dlouho díval lornětem, otočil se najednou po těchto slovech celým tělem k malé kněžně, požádal ji o jehlu a začal jí na stole kreslit erb rodu Condé. Vysvětloval jí tento erb s tak důležitou tváří, jako by ho byla o to žádala.
"Červený pruh ohraničený vlnovkou a zasazený v červenomodrém pruhovaném poli - maison Condé," pravil.
Kněžna mu s úsměvem naslouchala.
"Zůstane-li Bonaparte na francouzském trůně ještě rok," pokračoval vikomt v načatém rozhovoru, jehož téma ovládal nejlépe ze všech, a tvářil se proto jako člověk, který neposlouchá druhé a sleduje jen běh vlastních myšlenek, "bude to mít nedozírné následky. Úklady, násilím, vyhnanstvím, popravami bude společnost, chci říci dobrá francouzská společnost, navždy vyhlazena, a pak..."
Pokrčil rameny a rozhodil rukama. Pierre už se chystal něco poznamenat, protože ho rozmluva zajímala, ale Anna Pavlovna, která si ho hlídala, ho přerušila.
"Car Alexandr," pravila se smutkem, který doprovázel každou její zmínku o panovnické rodině, "prohlásil, že nabídne Francouzům, aby si sami zvolili způsob vlády. A myslím, že není pochyb o tom, že se celý národ vrhne do náruče zákonitému králi, sotva se zbaví uchvatitele," snažila se potěšit emigranta a roajalistu.
"O tom se dá pochybovat," namítl kníže Andrej. "Monsieur le vicomte zcela správně předpokládá, že věc už zašla příliš daleko. Myslím, že bude těžké vrátit se ke starému pořádku."
"Pokud jsem slyšel," vmísil se do hovoru Pierre a začervenal se, "skoro všechna šlechta už přešla na Bonapartovu stranu."
"To říkají bonapartisté," pravil vikomt a ani se na něho nepodíval. "Teď je nesnadné zjistit ve Francii veřejné mínění."
"To řekl Bonaparte," poznamenal kníže Andrej a lehce se ušklíbl. Bylo patrno, že se mu vikomt nelíbí; nedíval se sice na něj, ale všechny své poznámky obracel proti němu.
"'Ukázal jsem jim cestu k slávě,'" citoval po chvíli mlčení opět Napoleonova slova, "'nechtěli; otevřel jsem jim své předpokoje, vrhli se tam v zástupech...' Nevím, co mu dalo právo to říci."
"Nic," prohlásil vikomt. "Po zavraždění vévody přestali v něm i největší fanatici vidět hrdinu. I kdyby byl býval pro některé lidi hrdinou," obrátil se k Anně Pavlovně, "po zavraždění vévody je v nebi o mučedníka víc a na zemi o hrdinu méně." Anna Pavlovna a ostatní hosté ještě ani nestačili ocenit vikomtova slova úsměvem, když se do rozmluvy znovu vmísil Pierre, a Anna Pavlovna, ačkoli cítila, že řekne něco nepatřičného, už ho nemohla zarazit.
"Poprava vévody Enghiena," řekl Pierre, "byla ze státního hlediska nutná a já vidím Napoleonovu velikost právě v tom, že se nebál vzít odpovědnost za tento čin sám na sebe."
"Dieu! Mon dieu!" zašeptala Anna Pavlovna celá zděšená. "Jakže, pane Pierre, vy se domníváte, že vražda je znakem velikosti ducha?" pravila malá kněžna s úsměvem a chopila se opět práce.
"Ach! Och!" ozývalo se na všech stranách.
"Capital!" zvolal kníže Ippolit anglicky a začal se plácat dlaní do kolena. Vikomt jen pokrčil rameny.
Pierre vítězoslavně pohlédl přes horní okraj brýlí na posluchačstvo.
"Říkám to proto," pokračoval se zoufalou odvahou, "že Bourboni utekli před revolucí a vydali národ na pospas anarchii; a jediný Napoleon dovedl revoluci pochopit, zvítězit nad ní, a proto se v zájmu obecného prospěchu nemohl zastavit před životem jednoho člověka."
"Nechcete si přesednout k našemu stolu?" pravila Anna Pavlovna. Avšak Pierre jí neodpověděl a pokračoval.
"Ano," rozohňoval se čím dál víc. "Napoleon je veliký, protože přerostl revoluci, potlačil její zlořády, ale ponechal vše, co na ní bylo dobrého - i rovnost občanů, i svobodu slova a tisku - a jen proto si získal moc."
"Ano, kdyby byl moc, kterou získal, odevzdal zákonitému králi a nezneužil ji k vraždě," namítl vikomt, "pak bych o něm řekl, že je to veliký člověk."
"Nebyl by to mohl udělat. Lid mu dal moc jen proto, aby ho zbavil Bourbonů, a proto, že v něm viděl velikého muže. Revoluce byla obrovská věc," pokračoval pan Pierre, ukazuje touto odhodlanou a vyzývavou úvodní větou, jak nesmírně je mlád, když tak touží co nejrychleji vyslovit všechno, co cítí.
"Revoluce a kralovražda že je veliká věc...? Pak ovšem... Nechcete přejít k našemu stolu?" opakovala Anna Pavlovna. "Contrat social," pravil vikomt s mírným úsměvem. "Nemluvím o zavraždění krále. Mluvím o ideách."
"Ano, ideje loupení, zabíjení a kralovražd," přerušil ho opět ironický hlas.
"To byly ovšem výstřelky, ale v těch nespočívá hlavní význam revoluce, její význam tkví v lidských právech, v osvobození od předsudků, v rovnosti občanů, a všechny tyto ideje Napoleon zachoval v plné jejich síle."
"Svoboda a rovnost," pohrdavě řekl vikomt, jako by se konečně odhodlal, že vážně ukáže tomuto mladíčkovi, jak hloupé vede řeči, "to vše jsou halasná slova, která už dávno ztratila lesk. Kdopak nemá rád svobodu a rovnost? Svobodu a rovnost hlásal už náš Spasitel. Stali se snad po revoluci lidé šťastnějšími? Naopak. My jsme chtěli svobodu, ale Napoleon ji zničil."
Kníže Andrej s úsměvem pohlížel z Pierra na vikomta, z vikomta opět na hostitelku a zase zpět na Pierra. Přes svou společenskou zběhlost byla Anna Pavlovna Pierrovým kouskem v první chvíli ohromena; ale když viděla, že jeho svatokrádežné řeči vikomta nijak zvlášť nerozčilily, a když se přesvědčila, že už je nelze zamluvit, sebrala všechny síly, přidala se k vikomtovi a napadla řečníka.
"Ale milý pane Pierre," řekla mu, "jak nám vysvětlíte, že by nějaký velký člověk mohl popravit vévodu, nebo vůbec prostě člověka, bez soudu a bez viny?"
"Já bych se zeptal," připojil se vikomt, "jak monsieur vysvětluje osmnáctý brumaire? Což to není podvod? Podvod, který se nijak nesrovnává s jednáním velkého člověka."
"A zajatci v Africe, které povraždil?" řekla malá kněžna. "To je hrozné!" A také ona pokrčila rameny.
"Je to plebejec, říkejte si, co chcete," dodal kníže Ippolit. Nevěda, komu dřív odpovědět, monsieur Pierre se rozhlédl a usmál se. Usmíval se zcela jinak než ostatní lidé, kteří se usmívají i neusmívají zároveň. Když se usmál, změnila se náhle jeho vážná, trochu zakaboněná tvář a objevil se na ní jiný - dětský, dobrý, až přihlouplý výraz, který jako by prosil za odpuštění.
Vikomt, který ho viděl poprvé, pochopil, že tento jakobín není ani zdaleka tak strašný jako jeho slova. Všichni se odmlčeli.
"Nemůžete na něm chtít, aby odpovídal všem najednou," vmísil se do rozmluvy kníže Andrej. "Ostatně mně se zdá, že v činech státníka je třeba rozlišovat činy soukromníka, vojevůdce a císaře."
"Ano, ano, ovšem," chytil se toho Pierre pln radosti, že mu někdo přispěl na pomoc.
"Je nutno přiznat," pokračoval kníže Andrej, "že Napoleon byl jako člověk veliký na arcolském mostě nebo v nemocnici v Jaffě, kde podal ruku nakaženým morem, ale... ale jsou jiné skutky, které je těžko ospravedlnit."
Kníže Andrej chtěl zřejmě zmírnit nevhodnost Pierrovy řeči; nyní vstal a naznačil ženě, že odjedou.
Vtom se zvedl kníže Ippolit, pokynem ruky všechny zadržel, požádal je, aby zase usedli, a začal vyprávět: "Dnes jsem slyšel jednu rozkošnou moskevskou anekdotu; musím ji dát k lepšímu. Promiňte, vikomte, že budu vyprávět rusky. Jinak by ztratila všechnu šťávu." A kníže Ippolit pokračoval rusky s takovou výslovností jako Francouzi, kteří strávili v Rusku sotva rok. Vyžadoval pozornost pro svou historku tak vzrušeně a naléhavě, že se všichni zastavili.
"V Moscou je jedna paní, une dame. A ona je velice lakomá. Potřebovala mít dvě valets de pied za kočár. A velice veliká postavu. To bylo jejího vkusu. A ona měla une femme de chambre, ještě větší postavu. A řekla..."
Tu se kníže Ippolit zarazil a se zřejmou námahou se rozpomínal na pokračování.
"Ona řekla... ano, ona řekla: 'Děvče (à la femme de chambre), oblékni si livrée a pojedeš se mnou, za kočárou, faire des visites'."
Na tomto místě kníže Ippolit vyprskl a rozchechtal se dříve než ostatní, což zapůsobilo nepříjemným dojmem. Přesto však se někteří posluchači, mezi nimi i starší dáma a Anna Pavlovna, usmáli.
"Ona jela. Najednou se udělala veliká vítr. Děvče ztratila klobouk a dlouhá vlasy se rozčesaly..."
Déle se už nemohl udržet, trhaně se rozesmál a mezi výbuchy smíchu ze sebe vyrážel: "A všichni se dozvěděli..."
To byla celá anekdota. Třebaže bylo nepochopitelné, proč ji vyprávěl a proč bylo nevyhnutelné vyprávět ji právě rusky, Anna Pavlovna i ostatní hosté ocenili společenskou pohotovost knížete Ippolita, jenž tak příjemně zamluvil nepříjemné a netaktní vystoupení monsieur Pierra. Po anekdotě se rozmluva rozpadla na nesouvislé, bezvýznamné řeči o příštím i minulém plese, o divadle a o tom, kde se kdo s kým setká.