Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Housenka s Alenkou se na sebe chvíli dlívaly mlčky, konečně vyňala Housenka dýmku z úst a oslovila Alenku mdlým, ospalým hlasem.
"Kdo jste?" řekla Housenka.
Takovéhle oslovení k hovoru zrovna nepovzbuzovalo. Alenka odpověděla poněkud zaraženě: "Já - já - ani sama v tomto okamžiku neví.m - totiž vím, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se, myslím, několikrát musila proměnit."
"Co tím chcete říci?" řekla Housenka přísně. "Vysvětlete to svými slovy!"
"Ale když to svými slovy nemohu, paní Housenko," řekla Alenka, "protože já nejsem já, rozumíte?" "Nerozumím," řekla Housenka.
"Obávám se, že to jasněji povědět nedovedu," odvětila Alenka velmi zdvořile, "neboť tomu za prvé sama nerozumím; a tak hle projít v jednom dni tolika různými velikostmi, to člověka strašně zmate."
"Nezmate," řekla Housenka.
"No, snad jste to ještě nezkusila," řekla Alenka; "ale až se budete mít zakuklit - a to budete jednou muset - a pak se z kukly proměnit v motýla, tak si myslím, že se vám to bude také zdát trochu podivné, ne?"
"Ani dost málo," řekla Housenka.
"Nu, vy to tedy snad berete jinak," řekla Alenka; "já vím jen tolik, pro mne že by to byl velmi podivný pocit."
"Pro vás!" řekla Housenka pohrdavě. "Kdo vůbec jste?"
Což je přivedlo zas tam, kde byly, když začaly. Alenku trochu popuzovalo, že Housenka dělá tak velmi úsečné poznámky - postavila se tedy zpříma a řekla velmi vážně: "Myslím, že je na vás, abyste mi napřed řekla, kdo jste vy."
"Proč?" řekla Housenka.
To byl nový hlavolam; a jelikož Alenka nedovedla nalézti vhodnou odpověď a Housenka se zdála být ve velmi nepříjemné náladě, obrátila se k odchodu.
"Vraťte se!" zavolala za ní Housenka. "Mám vám něco důležitého říci!"
To znělo slibně: Alenka se obrátila a šla zpět. Nerozčilujte se," řekla Housenka.
"A to je všechno?" řekla Alenka, potlačujíc svůj hněv, jak nejlépe dovedla.
"Ne," řekla Housenka.
Alenka si pomyslila, že vlastně nemá co dělat a že tedy může počkat; snad nakonec přece jen uslyší něco, co bude stát za poslechnutí. Housenka nějakou chvíli bafala z dýmky a neříkala nic; konečně však rozdělala založené ruce, vyňala dýmku z úst a řekla: "Tak vy si tedy myslíte, že jste se proměnila, není-liž pravda?"
"Obávám se, že ano," řekla Alenka; "nepamatuji si věci jako jindy - a ani deset minut nedovedu zůstat stejně velká!" "Nepamatujete si jaké věci?" řekla Housenka.
"Nu, zkoušela jsem říkat Běžel zajíc kolem plotu a odříkávala jsem něco docel.a jiného!" odvětila Alenka smutně.
"Tak mi odříkejte Večer před svatým Janem," řekla Housenka. Alenka složila způsobně ruce a začala:

"Večer před svatým Janem
hovoří syn s Tomanem:
'Jste už stár, váš vlas je bílý,
a přec ještě každou chvíli
na hlavě vás vidím stát.
Myslíte, ve vašem stáří
že je zdrávo hospodáři,
aby tenhle sport měl rád?'

'Ve svém mládí,' Toman vece,
'strach jsem měl, že by tím přece
sportem mozek újmu vzal.
Zjistiv však, na místo mozku
že mám hlavu plnou vosku,
stojky stavím dál a dál.'

'Ve svém stáří,' vece mladý,
'netrpíte jistě hlady;
ztloustl jste po celém těle.
Myslíte, ve vašem věku
že se dožijete vděku,
kozelce metaje smělé?'

'Proč bych pochybou tě mučil?'
mudřec dí, 'v mládí jsem učil
touto mastí svoje oudy
pružnosti: Kup! drahá není,
učiníš mi potěšení,
uživ rozkoší těch proudy.'

Dí syn: 'Stár jste, já jsem mladší,
člověk by řek, že vám stačí
zuby tak na prosnou kaší
nebo měkkou buchtu s mákem.
Jak, že s kostmi, se zobákem
slup jste celou husu naši?'

'V mládí studoval jsem práva,'
Toman dí, 'kde vlastní hlava
nepronikla změtí záhad,
s ženou jsem věc prohádat.
Tento cvik jurisprudence
prospěl mně i mojí Lence:
odučil nás oba váhat
a mně sílu v čelist dal.'

'Stár jste,' dí syn, 'hrbíte se,
celé tělo se vám třese
dole, ba i nahoře.
Čím to, na nosu že špici
dovedete jako svíci
balancovat úhoře?'

Otec Toman smračil čelo
a promluvil neveselo:
'Otázek jsem do třetice
zodpověděl, to je dosti.
Nedost-li tvé zvědavosti,
vykopnu tě ze světnice.'"

"To nebylo správně," řekla Housenka.
"Ne zcela správně, obávám se," řekla Alenka zaraženě. "Některá slova se změnila."
"Bylo to špatně od začátku do konce," řekla Housenka rozhodně, a několik minut bylo ticho.
Housenka opět promluvila první. "Jak veliká chcete být?" zeptala se.
"Ó, co se týče velikosti, na tom by mi tolik nezáleželo," odpověděla Alenka spěšně; "jen se mi nelíbí to stálé měněni, víte." "Nevím," řekla Housenka.
Alenka neřekla nic. Nikdy v životě jí předtím nikdo tolik neodporoval a ona cítila, že ztrácí trpělivost.
"Jste spokojena teď?" ptala se Housenka.
"Nu, raději bych byla trochu větši, paní, není-li vám to proti mysli," řekla Alenka, "tři palce je taková hloupá výška."
"Tři palce je velmi dobrá výška," řekla Housenka hněvivě, vztyčujíc se (byla přesně tři palce dlouhá).
"Ale já na ni nejsem zvyklá!" hájila se ubohá Alenka žalostným hlasem. A pro sebe si pomyslila: "Kéž by se tato zvířátka tak snadno neurážela'i
"Časem si na to zvyknete," řekla Housenka, strčila dýmku do úst a začala opět kouřit.
Tentokrát Alenka čekala trpělivě, až se Housence opět uráčilo promluvit. Za nějakou minutu nebo dvě vyňala Housenka dýmku z úst, jednou nebo dvakrát zívla a otřásla se. Pak slezla z hřibu a odplazila se do trávy, poznamenávajíc jen jako mimochodem: "Jedna strana vás natáhne, druhá strana vás zkrátí."
"Jedna strana čeho? Druhá strana čeho?" pomyslila si Alenka.
"Hřibu," řekla Housenka, docela jako kdyby se byla Alenka zeptala nahlas; a v okamžiku byla z dohledu.
Alenka se zamyšleně zadívala na hřib uvažujíc, které jsou ty jeho dvě strany; a ježto byl úplně kulatý, bylo to velmi nesnadno rozhodnouti. Nakonec však roztáhla ruce, objala hřib jak daleko mohla, a každou rukou ulomila kousek okraje jeho klobouku.
"A teď která je která?" řekla si k sobě a uzobla malinký kousek úlomku., který držela v pravé ruce, aby viděla, co se stane; v následujícím oka.mžiku pocítila prudkou ránu do brady: vrazila bradou do koleni
Tato náhlá změna ji velmi polekala a Alenka si uvědomila, že nesmí ztratit ani chvíli, nechce-li se zkrátit v úplné nic; tak se ihned dala do práce, aby snědla kousek úlomku z levé ruky.
Bradu měla přitisknutu tak těsně ke kolenům, že jí skoro nezbývalo místa, aby otevřela ústa; konečně se jí to však podařilo a ona spolkla ždibeček úlomku z levé ruky.
"Tak konečně mám volnou hlavu!" řekla Alenka s velkým uspokojením; to se však za okamžik změnilo ve zděšení, když shledala, že nevidí svých ramen: vše, co viděla, když pohlédla dolů, byla nesmírná délka krku, který se zdál vyrůstati jako stéblo z moře zeleného listi., rostoucího hluboko pod ní.
"Co může být všechna ta zeleň?" řekla Alenka. "A kam se jen poděla má ramena? A - ó, mé ubohé ruce, jak se to stalo, že vás nevidím?" Pohybovala rukama, jak mluvila, ale neviděla žádného účinku, leda nepatrné chvění ve vzdáleném zeleném listí. Ježto se nezdálo, že se jí podaří dosáhnouti si rukama k hlavě, pokusila se dostati se hlavou k rukám a s potěšením shledala, že může svůj dlouhý krk ohýbati na všechny strany jako had. Zrovna se jí podařilo prohnouti jej v elegantní oblouk a chystala se ponořiti hlavu do zeleně - která, jak shledala, nebyla nic jiného než vrcholky stromů, pod kterými se byla procházela když uslyšela ostré syknutí, které ji přinutilo, aby spěšně uhnula: velký holub jí vlétl do tváře a bil ji zuřivě svými křídly. Had!" křičel Holub.
"Já nejsem had," řekla Alenka uraženě, "dejte mi pokoj!"
"Had, pravím znovu!" opětoval Holub, ale již tišeji, a dodal s jakýmsi vzlyknutím: "Zkoušel jsem to na všechny způsoby a nic se jim nezdá vyhovovati!"
"Nemám nejmenšího ponětí, o čem mluvíte," řekla Alenka. "Zkoušel jsem kořeny stromů a zkoušel jsem břehy a zkoušel jsem křoviny," pokračoval Holub, nevšímaje si její poznámky, "ale ti hadi - nelze se jim zavděčit!
Alenka byla stále víc a více zmatena, pomyslila si však, že není nic platno mluviti, dokud Holub neskončí.
"Jako kdyby to nedalo dost práce snášet vajíčka," řekl Holub, "ještě abych dnem a nocí byl na stráži proti hadům! A už tři týdny jsem oka nezahmouřil!"
"Je mi velmi líto, že jste byl obtěžován," řekla Alenka, která začínala rozumět smyslu Holubova nářku.
"A zrovna když jsem si udělal hnízdo na nejvyšším stromě v celém lese," pokračoval Holub, zvedaje hlas v ostré úpění, a zrovna když jsem se začal těšit, že od nich budu mít konečně pokoj, musí se připlazit ze samé oblohy! Uf, Hade!"
"Ale vždyť vám povídám, že nejsem had," řekla Alenka, "já jsem - já jsem - - "
"Co jste?" řekl Holub. "Vidím, že se pokoušíte něco vymyslet !"
"Já - já jsem malé děvčátko," řekla Alenka trochu nejistě, vzpomenuvši si na všechny změny, kterými toho dne prošla. Velmi chytře vymyšleno!" řekl Holub hlasem, vyjadřujícím nejhlubší pohrdání. "Viděl jsem ve svém životě pěkných pár děvčátek, ale ani jedno s takovýmhle krkem! Ne, ne! Vy jste had, a nic vám to není platno zapírat. Ještě mi budete chtít namluvit, že jste nikdy neokusila vajíčka!"
"Nu, vajíčka jsem okusila, to jistě," řekla Alenka, která byla dítkem pravdomluvným, "ale děvčátka jedí vajíčka jako hadi, víte ?
"Tomu nevěřím," řekl Holub; "ale je-li to pravda, pak jsou to také hadi, a to je všechno, co mohu říci."
To byla pro Alenku myšlenka tak nová, že na nějakou chvíli zůstala beze slova, což poskytlo Holubu příležitost, aby dodal: "Hledáte vajíčka, to vím velmi dobře; a co mi na tom záleží, jste-li děvčátko, nebo had?"
"Mně na tom záleží velmi mnoho," řekla Alenka spěšně, "ale náhodou nehledám vajíčka, a kdybych je hledala, tak nestojím o vaše: nemám je ráda syrová."
"Tak se odsud kliďte!" řekl Holub nevrle, usedaje zase do svého hnízda. Alenka se shýbala mezi stromy, jak nejlépe mohla, neboť se jí krk stále zaplétal do větví a každou chvíli musela zastavit a vyplést jej. Po chvíli si vzpomněla, že ještě drží v rukou úlomky hřibu, a pozorně se dala do práce, ukusujíc tu z jedné, tu z druhé ruky, chvílemi vyrůstajíc a chvílemi se zmenšujíc, až se jí podařilo najít pravou výšku.
Bylo tomu již tak dlouho, co neměla svou pravou míru, že se jí to zprvu zdálo docela podivné; ale v několika minutách si na to opět zvykla a počala k sobě mluvit jako obvykle. "Nu tak, teď jsem tedy hotova s polovinou svého plánu! Jak podivné jsou všechny tyto změny! Nikdy si nejsem jista, co se se mnou stane v příští chvíli! Nicméně teď jsem se tedy vrátila do své pravé velikosti: teď mi jen zbývá dostat se do té krásné zahrady - jen jak to provést, to bych ráda věděla!" Po těchto slovech vyšla náhle na mýtinu, na které stál malý domek, asi čtyři stopy vysoký. "Aťsi tu bydlí kdo chce," pomyslila si Alenka, "nemohu k němu přijít takhle veliká; vždyť by leknutím ztratil rozum!" Začala tedy opatrně ukusovati úlomku, který ještě držela v pravé ruce, a neodvážila se jít poblíž domu, dokud se nezmenšila asi na devět palců.