Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1. kapitola); kniha má celkem 71 kapitol
• přeložil Václav Patejdl
• rozsáhle koncipovaný historický román z Palestiny doby Kristovy zavádí čtenáře do Jeruzaléma, podrobeného Římany
• do bouřlivé doby vzniku křesťanství je zasazen příběh člena jedné z předních jeruzalémských knížecích rodin, jenž byl za domnělý útok na představitele římské moci doživotně odsouzen na galeje a jeho matka a sestra zaživa pohřbeny v žalářní kobce; při jedné výpravě zachránil hrdina život římskému vojevůdci, a tak získal svobodu; po letech se vrátil do Jeruzaléma, aby pátral po matce a pomstil se nepřátelům; získal zpět majetek, nalezl šťastně své drahé a nepříteli se pomstil, avšak toužil navíc osvobodit svou vlast; věřil, že Mesiáš mu bude vůdcem a byl zklamán Kristovou smrtí; záhy ale přestoupil ke křesťanství a stal se štědrým mecenášem svých spolubratří

1
Na poušti

Pohoří Džebel es Zubleh, přes padesát mil dlouhé, je tvarem svým tak úzké, že nárys jeho na mapě podobá se housence, plazící se od jihu k severu. Staneme-li na červenobílých jeho skalinách a díváme-li se směrem k vycházejícímu slunci, vidíme toliko Arabskou poušť, kde pověstné východní větry, vinařům jerišským tak zlopověstné, vály odjakživa divým rejem. Celé jeho úpatí je pokryto ulehlým pískem, přivátým od Eufratu, neboť pohoří jest na západě hradbou pastvinám moabským a ammonským, kteréžto kraje tvořily kdysi rovněž část pouště.
Od jihu k východu Judeje podlehlo zde vše vlivu mluvy Arabovy, takže v jeho jazyku je starý Džebel otcem nesčetných vádí, které prostupují římskou silnici - dnes arciť jen slabý stín toho, čím kdysi bývala: prášivou stezkou syrských poutníků, putujících do Mekky a zpět a vyrývají své brázdy čím dále hlouběji, aby odváděly přívaly dešťové vody do Jordánu nebo do své poslední nádrže - Mrtvého moře.
Z jednoho z těchto vádí, přesněji řečeno, z vádí, jež vzniká na nejzazším konci Džebelu, šíří se od východu k severu a stává se posléze korytem řeky Jabboku, vystoupil poutník, míře kroky svými směrem k náhorní rovině pouště. K osobě této budiž pozornost laskavého čtenáře nejprve upoutána.
Soudě podle vzhledu, bylo mu as čtyřicet pět let. Na prsa splývala mu široce brada druhdy jak uhel černá, nyní však již prokvétající stříbrem. Obličej jeho byl snědý jak pražená káva a tak zastřený červeným kufijem, že mu bylo jen částečně viděti do obličeje. Chvílemi pozvedal své veliké černé oči. Oděn byl rouchem volně splývajícím, jak je na východě obyčejným zjevem. Jeda na velkém bílém velbloudovi, seděl pod malým stanem, prost všech zbraní.
Slunce právě vycházelo a vysálo záhy hřejícími paprsky svými všecku rosu a mlhu a prohřálo větřík celující poutníka za rozbřes­ku. Daleko široko zatápělo zemi matnou mléčnou bělostí a celou oblohu jasem.
Další dvě hodiny uplynuly bez odpočinku a bez odchylky od směru. Rostlinstvo vymizelo úplně.
Známo, že pouště nevyhledává nikdo pro zábavu. Život a obchodní ruch plyne tu cestami, vyznačenými kostmi zahynulých bytostí, jež jsou podle nich roztroušeny.
Náhle se zastavil velbloud se svým břemenem a vyrazil ze sebe skuhravý, nad míru žalostný ryk, jímž velbloudi dávají najevo odpor proti přílišnému nákladu, dožadujíce se tak časem pozornosti svého pána k nutnému odpočinku. Poutník ve svém stanu pohnul se náhle, jako by procitl z hlubokého snu. Odhrnuv záclonu vzhlédl jezdec k slunci, obzíral krajinu na vše strany zpytavým zrakem, zakýval hlavou a zamumlal spokojeně: "Konečně! Konečně!" Sepjav pak ruce, sklonil hlavu a modlil se chvíli tiše. Vykonav svoji pobožnost, hotovil se k sestupu. Z hrdla vydral se mu povel k pokleknutí, jemuž uvyklí byli již velbloudi Jobovi. Zvíře zvolna uposlechlo mručíc, načež jezdec šlápnuv mu zlehka nohou na štíhlý jeho krk, zhoupl se takto na písek.
Vynořil se zpod stanu muž, jehož postava nevysoká jako spíše složitá vynikala podivuhodnou souměrností stavby těla. Rozvázal hedvábnou šňůru, spínající kufije na hlavu, přihladil nazad řasy třepením lemované, takže viděti bylo zřetelně jeho výrazný obličej pleti téměř černošské. Nízké, široké čelo, orličí nos, vnější koutky očí poněkud vztažené, bohatý vlas, lesknoucí se jako kov a splývající přes plece četnými prameny - vše to svědčilo neklamně o jeho původu. Byl to dokonalý typ Egypťana.
Pocestný, dlouhou a namáhavou jízdou všecek unaven, přecházel sem a tam, mnul si ruce, dupal nohama, obcházel věrného svého služebníka, jemuž blýskavé oči přimhuřovaly se blahou spokojeností nad pastvou, již si byl nalezl. Obcházeje často se zastavoval, a zastiňuje si oči rukama, zíral zkoumavě v dálavu pouště až k nejzazšímu konci, přičemž zasmušila se mu chvílemi tvář zjevnou nedočkavostí a zklamáním, že je zde dosud sám, očekávaje společnost, byť ne podle úmluvy.
Bystrému pozorovateli by zároveň neušlo, že se muže toho zmocňuje dychtivost zvěděti, jaké obchody se zde na místě tak odlehlém a liduprázdném vlastně uzavírají.
Ačkoli byl zklamán ve svém očekávání, nebylo lze přece pochybovati o bezpečné důvěře cizincově, že se konečně toužebně očekávaná společnost dostaví, neboť hotovil se ihned vybalovati své zásoby. Nejprve vyňal ze svého stanu okrouhlou plachtu červeně a bíle pruhovanou, svazek holí a silný rákos, a když byl do země zatnul žerď a kolem ní hůlky zařadil, rozprostřel nad nimi plachtu a stan byl hotov.
Vzav poté z nosítek koberec čili čtverhrannou pokrývku, prostřel jím půdu uvnitř stanu. Poté vyšel zas před stan a s větší ještě dychtivostí rozhlížel se kolem sebe.
"Však se jich dočkám!" utěšoval se v samomluvě. "Ten, jenž vedl mne, vede zajisté i ty, jež očekávám. Vykonám zatím přípravy." A vkročiv opět do stanu, vyňal z vrbového koše, který byl částí jeho výstroje, náčiní k jídlu: mísy z palmových vláken neprodyšně upletené, víno v kožených míškách, sušenou a uzenou skopovinu; šami bez pecek čili syrské granáty, el-šelebské datle, ku podivu bohaté a vypěstované v nakhilu čili sadech středoarabských, sýr jako Davidovy "mléčné koláčky" a kvašený chléb z městské pekárny - a položil vše to na koberec pod stanem, přidav k nim tré šátků utkaných z nejjemnějšího hedvábí, jakých užívají na Východě vznešení lidé, prostírajíce je za jídla hostem na kolena; tato okolnost pak označuje počet osob, které měly se zúčastniti jeho hostiny a jež právě očekával.
Poté vykročil opět ven a rozhlédl se kolem sebe. Hle! Na dálném východě tmavá skvrna vévodí nad pouští. Stál jakoby přimražen k zemi. Oči se mu šířily, tělem probíhal mu mráz, jako by se ho bylo dotklo cosi nadpřirozeného. Skvrna vzrůstala. Byla již zvíci dlaně. Posléze nabyla určitých obrysů. Za chvíli pak bylo lze zřetelně rozeznati věrnou podobu jeho vlastního velblouda, velkého a bílého, nesoucího na hřbetě hudu. Tu sepjal Egypťan ruce a vzhlédl k nebesům.
"Bůh jedině jest veliký!" zvolal se slzami v očích a zbožnou úctou v duši.
Cizinec blížil se k němu - konečně stanul. Pak zdálo se mu, jako by byl procitl. Uzřel klečícího velblouda, stan a muže, stojícího u dveří a v modlitbu pohříženého. Přeložil ruce, sklonil hlavu a modlil se tiše. Zanedlouho pak zhoupl se z krku svého velblouda na písek a zamířil k Egypťanovi, jenž mu kráčel v ústrety.
Chvíli pohlíželi mlčky na sebe, potom se objali - to jest, každý přeložil pravou paži přes rameno druhému a levou obemknul bok, klada bradu nejprve na levou a pak na pravou stranu hrudi.
"Pokoj budiž s tebou, služebníče pravého Boha!" oslovil ho cizinec.
"A rovněž s tebou! Buď mi vítán, bratře v pravé víře!" odpověděl vroucně Egypťan.
Příchozí byl velké, hubené postavy, vyzáblého obličeje, vpadlých očí, bílých vlasů a brady a pleti tmavočervené. Oděn byl v kroj východoindický, prost všech zbraní. Přes čapku na hlavě ovinut byl velkými řasami šál, skládající turban. Vzhled muže tohoto byl ušlechtilý, s přídechem přísné důstojnosti ve výrazu jeho obličeje. Vismamitra, největší to z kajícných hrdinů východní Iliady, měl v něm dokonalého představitele.
"Bůh jedině jest veliký!" opětoval, vymknuv se zlehka z objetí Egypťana.
"A blahoslaveni, kdož mu slouží!" odtušil Egypťan s údivem, slyše opětovati vlastní svá slova. "Než, hleďme, tamo přichází náš soudruh..." dodal náhle, upřev zrak svůj k severu, odkud zřetelně již bylo viděti třetího velblouda, rovněž bílého jako ostatní, an se blíží houravě jako loď.
Čekali, stojíce pospolu, až jich nově příchozí dojel, slezl a k nim přikročil.
"Pokoj tobě, bratře!" pozdravil tento, objímaje Inda.
"Děj se vůle boží!" zněla odpověď nově příchozího, jenž byl zcela nepodoben svým přátelům, neboť byl postavy slabší, bílé pleti a hojných, zkadeřených světlých vlasů, jež zdobily vkusně jeho malou, leč krásnou hlavu.
Jeho živé, tmavomodré oči svědčily o čacké mysli a upřímné, bodré povaze. Byl as padesátiletý a pocházel z hájů Athéniných.
Po vřelém vzájemném objetí chopil se slova Egypťan třesoucím se hlasem: "Duch Páně prvého přivedl mne sem, mezi vás, z čehož soudím, že přísluší mně sloužiti vám. Stan je rozbit a chléb připraven k lámání. Dovolte mi, abych konal svoji povinnost." A vzav oba něžně za ruku, uvedl je dovnitř stanu, sňal jim z nohou sandály, umyl nohy, nalil vody na ruce a osušil je pak utěradly, načež umyv také sobě ruce, pravil: "Pečujmež o sebe, bratři, jak velí naše služba, a posilněmež se jídlem k povinnosti, již nám je dnes ještě splniti. Poznejmež se blíže a pohovořme o cíli a účelu naší cesty..."
Všichni tři pak usedli k sobě blíže, aby si viděli navzájem do tváří, načež sklonili hlavy, zkřížili ruce na prsou a odříkávali nahlas tuto prostou modlitbu: "Otče všech... ó, Bože...! Co tuto máme, jest od tebe! Přijmi naše díky a žehnej nám, nechť neustaneme činiti tvoji vůli."
Pomodlivše se, pozdvihli oči a hleděli na sebe s úžasem. Bylť každý mluvil jazykem, jehož druzí nikdy předtím nebyli slyšeli, nicméně každý rozuměl dokonale všemu.
Jejich duše prochvělo božské pohnutí, neboť po tomto divu poznali přítomnost Boží.
Schůzka právě vylíčená udála se, podle tehdejšího způsobu počítání, roku 747 od založení Říma.
Bylo to v měsíci prosinci a zima panovala po všech končinách východně od Středozemního moře.
Jízda pouští v tento roční čas vzbuzuje značnou chuť k jídlu. Také naše společnost pod stanem nebyla z jiných. Byliť všichni tři lační, a proto najedli se dosyta, zapili vínem, načež se rozhovořili.
"Poutníka v cizí zemi nic tak mile nedojímá, jako slyší-li své jméno z úst přítele," pravil Egypťan, jenž ujal se jaksi předsednictví při hostině. "Ježto máme dostatek volného času, jest nutno, abychom se navzájem poznali. Navrhuji, souhlasíte-li, aby poslední se dostavivší promluvil první."
Slova ujal se nejprve Řek. Mluvil zvolna, jako člověk, vědomý své sebevlády.
"Co vám hodlám vyprávěti, bratři, je tak zvláštní, že ani nevím, jak začíti. Nerozumím dosud sám sobě. Jest mi jen tolik známo, že podrobuji se vůli Páně, kterážto povinnost všecka mě přivádí u vytržení. Uvážím-li účel ten, zmocňuje se mne radost tak nevýslovná v tom přesvědčení, že to vůle boží..."
Ovládán posvátnými city, nebyl s to dále mluviti. Soudruzi jeho pochopili jej plně, sklopili oči a chvíli trvali v mlčení.
"Daleko odtud - na západě," ujal se opět slova Řek, "jest země, jíž nelze nikdy zapomenouti, neboť svět jest jí velkým dlužníkem za věci, z nichž lidé čerpají největší radosti pozemské. Nemluvě o umění, filozofii, básnictví, řečnictví, válečnictví, ó, bratři, jí přísluší sláva, jež zářiti bude po všecky budoucí věky, a která Toho, jehož hledáme a zvěstovati budeme, uvede ve známost v celém světě. Země, o níž mluvím, jest Řecko. Jmenuji se Kašpar a jsem synem Athéňana Kleantha. Národ, jemuž náležím, jest národem učenců, a proto s vášní oddal jsem se také i já cele studiu. Mám právě na mysli dva z našich filozofů, největších to z mnohých, z nichž jeden hlásá nauku o nesmrtelnosti duše člověka a druhý nauku o jediném Bohu, neskonale spravedlivém. Tyto obě nauky zvolil jsem sobě jediné za předmět svého studia, neboť jsem přesvědčen, že je mezi Bohem a duší skutečně vztah dosud neznámý. O těchto věcech může mysl lidská hloubati do jistých mezí ke hluché, nepřestupné hradbě. Nezbývá jí pak již nic jiného, leč bezradně stanouti a volati hlasitě o pomoc. Tak učinil jsem já! Leč přes hradbu nedonesl se ke mně žádný hlas a zoufalstvím jat, vyrazil jsem z měst a škol..."
Po těchto slovech na důkaz souhlasu vyjasnila se Indovi hubená tvář úsměvem.
"V severní končině mé vlasti, v Thesálii," pokračoval Řek dále, "je hora proslulá jako domov bohů, kde sídlí Zeus, jejž moji krajané pokládají za nejvyššího boha. Její jméno jest Olympos. Tam jsem se uchýlil. Nalezl jsem jeskyni v pahorku, kde pohoří, táhnoucí se od západu, zahýbá na jihovýchod. Tam jsem obýval, oddávaje se rozjímání jako poustevník, čekaje, oč jsem prosil každým dechem - na zjevení. Věře v Boha neviditelného a svrchovaného, věřil jsem, také v možnost, že se mi zjeví, když tak neochvějně po něm toužím."
"Nu a - co dál!" pobízel dychtivě Ind Řeka, vztáhnuv ruce z hedvábného šátku na klíně.
"Slyšte, bratři," vece na to Řek dále, "vchod mé poustevny leží proti mořskému chobotu na zátoce Thermaické, odkudž spatřil jsem, kterak muž jakýsi spadl do moře z lodi mimo plující. Podařilo se mi jej zachrániti. Vzal jsem ho k sobě a pečoval jsem o něho. Byl to Žid zběhlý v dějinách a zákonech svého národu, a od něho zvěděl jsem, že Bůh mých modliteb vskutku jest, a že byl po věky jejich zákonodárcem, vládcem a králem. Co jiného to bylo nežli zjevení, o němž jsem snil? Moje víra nebyla marna. Bůh mi tenkráte odpověděl!"
"Jakož odpovídá všem, kdož prodchnuti jsou vírou v něho a k němu se utíkají," prohodil zbožně Ind.
"Ale pohříchu!" ozval se Egypťan. "Jak málo je tak moudrých, aby věděli, kdy jim odpovídá!"
"To nebylo vše," mluvil Řek dále. "Muž bezděčně mně poslaný řekl mi ještě více. Dověděl jsem se o jsoucnosti Boha, k němuž vysílal jsem své vroucí modlitby, a že jest zákonodárcem a vladařem národa židovského. Což jiného to bylo, ne-li zjevení, po němž tak dlouho jsem snil a toužil? Víra moje nebyla marná. Muž ten pravil dále, že proroci již za času prvého zjevení s Bohem rozmlouvali a prohlásili, že přijde opět. Vyjmenoval mi proroky a uváděl ze svatých knih i jejich předpovědi, že totiž doba druhého zjevení jest blízka a že se očekává přes tu chvíli v Jeruzalémě."
Řek se odmlčel a na jasnou tvář jeho usedla mu chmura.
"Onen muž," dokládal po chvíli, "řekl mi ovšem, jako byli Bůh a zjevení, o němž se zmínil, toliko pro Židy, tak že budou opět jen pro ně. Ten, jenž se očekává, bude prý králem židovským! I tázal jsem se ho: 'Což ostatní svět nebude se moci těšiti?' - 'Nikoli,' odpověděl tento, 'my jsme jeho vyvolený lid!' Vývody jeho však nebyly s to zmařiti mých nadějí. Proč by měl Bůh omezovati lásku svoji a dobrodiní jedině na jednom toliko národu? I umínil jsem si použíti lsti. Posléze zdařilo se mi zlomiti pýchu tohoto muže a tu jsem shledal, že jeho otcové byli pouhými služebníky, zvolenými k ochraně pravdy, aby ji svět nakonec poznal a došel spasení.
Po odchodu Židově vzýval jsem Boha modlitbami, aby mi bylo dopřáno spatřiti krále a klaněti se mu. Jednou v noci, sedě u vchodu své jeskyně, snažil jsem se proniknouti hlouběji tajnosti svého bytí, což znamená tolik, jako poznati Boha. Pojednou spatřil jsem na hladině moře ve tmě hvězdu znenáhla se třpytící. Hvězda ta blížila se, až stanula posléz nad pahorkem - nad mými dveřmi, takže světlo její z plna na mne se linulo. Padl jsem na zemi a usnul. Ve snách zaslechl jsem hlas: 'Ó, Kašpare! Víra tvoje zvítězila! Budiž blahoslaven! S dvěma jinými, z nejzazších končin země, uzříš toho, jenž je zaslíben, i budeš mu svědkem. Vstaň a spěj jim vstříc, aby ses s nimi sešel. Důvěřuj v ducha, jenž tě povede...'
A když jsem se ráno probudil, zářil ke mně duch světlem zastiňujícím světlo sluneční. Svlékl jsem ze sebe poustevnické roucho a oděl se předtím odloženým šatem, načež jsem vybral z úkrytu poklad, který jsem si byl přinesl z města. Kterási loď plula právě mimo. Vstoupil jsem na palubu a přistal jsem v Antiochii. Tam opatřil jsem si tohoto velblouda a nutnou výstroj. Zahradami a sady po březích Orontu putoval jsem pak dále do Emesy, Damašku, Bostry a Filadelfie, až octl jsem se zde. A tak, bratři, vyslechli jste moji historii. Mluvtež nyní vy."
Egypťan a Ind pohlédli významně na sebe. Onen pokynul rukou, tento se poklonil a pravil: "Náš bratr dobře mluvil. Kéž jsou moje slova rovněž moudrá."
Odmlčel se, a chvilku přemýšlev, jal se pak mluviti dále: "Znejtež mne, bratři, pod jménem Melichara. Hovořím k vám řečí, která není-li nejstarší na světě, může se aspoň honositi tím, že nejdřív užívala písma... míním indický sanskrit. Jsem rodem Ind. Můj národ byl první, jenž vstoupil na pole vědy, první ji roztřídil, první ji zušlechtil. Narodil jsem se bráhmanem. Mému životu vykázány tudíž nezměnitelné koleje do nejmenšího činu, pro každou hodinu. V chůzi, jídle, pití nebo spánku byl jsem ustavičně v nebezpečí, že se prohřeším proti pravidlu. A trest za to, bratří, trest hrozil mé duši! Podle velikosti provinění měla má duše přijíti k některému bohu v nebi - Indra je z nich nejnižší, Brahma nejvyšší - nebo měla býti odmrštěna a vejíti v život červa, mouchy, ryby nebo zvířete. Odměnou za přísné zachovávání kynula mi blaženost čili splynutí s bytostí Brahmovou, které nebylo tak jsoucností, jako spíše naprostým klidem. Oddíl života brahmanova, prvním stupněm nazvaný, jest jeho studentský život. Když jsem byl způsobilý postoupiti do druhého stupně - to jest, když jsem byl způsobilý k ženitbě a založení své vlastní domácnosti -, pochyboval jsem o všem, i o Brahmovi. Byl jsem nevěřícím. Z hlubin studnice znamenal jsem světlo nahoře i toužil jsem vystoupiti a podívati se, nač na vše svítí.
Ve svrchované tísni ohlížel jsem se po samotě, kde bych se skryl přede všemi kromě Boha. Ubíral jsem se proti Gangu k jeho prameni, daleko, až do Himálaje. Tam jednou v noci, procházeje se po březích jezerních, pravil jsem k naslouchajícímu tichu: 'Kdy přijde Bůh a povolá svého sluhu? Což nenastane spasení?' Pojednou vykmitlo na vodě trnoucí světlo. Zanedlouho vznesla se hvězda, stoupala směrem ke mně a stanula mi nad hlavou. Jasnost mě oslnila. Leže na zemi, zaslechl jsem hlas neskonale lahodný, an praví: 'Tvá láska zvítězila. Budiž blahoslavený, ó, synu Indie! Nadchází spasení! S dvěma jinými z dalekých končin země uvidíš Vykupitele a budeš svědkem, že přišel. Vstaň ráno a vydej se na cestu, aby ses s nimi sešel, a slož všecku svou důvěru v ducha, jenž tě povede.'
A od té chvíle neodstoupilo ono světlo ode mne. Cestoval jsem sám, beze strachu, neboť duch byl se mnou a je se mnou dosud. Jaká sláva nám kyne, ó, bratři! Spatříme Spasitele... budeme k němu mluviti... jemu se klaněti! Domluvil jsem."
Náš čilý Řek nelenil s projevy radosti a blahopřání. Potom ujal se slova Egypťan s význačnou vážností:
"Vaše slova, bratří, byla vnuknuta duchem, a duch dodal mi schopnosti, abych jim porozuměl. Poslyšte také mé vypravování: Narodil jsem se v Alexandrii knížetem a knězem a dostalo se mi výchovy v mé třídě obvyklé. Avšak velmi záhy zmocnila se mne nespokojenost. Částí vnucené víry bylo, že po smrti, po rozkladu těla, začne duše ihned dřívější postup z největší nízkosti až nahoru do člověčenství, nejvyšší to a poslední, a to beze všeho zřetele k chování ve smrtelném životě. Kterési noci procházel jsem se sadem u moře. Voda jasná jako sklo obrážela se hvězdami. Zdálo se, jako by jedna z nich se hýbala z místa, stoupajíc na hladinu, kde zářila leskem oslňujícím. Pak se sunula směrem ke mně a stanula mi nad hlavou na pohled tak blízko, co bych rukou dosáhl. Padl jsem na zemi a zakryl si obličej. Ozval se hlas, nikoli ze země, řkoucí: 'Tvé dobré skutky zvítězily! Blahoslaven budiž, ó, synu Mizraimův! Spasení nadchází! S dvěma jinými z odlehlých úhlů světa uzříš Spasitele a vydáš mu svědectví. Vstaň ráno a vydej se na cestu, aby ses s nimi sešel. A až dorazíte všichni do svatého města Jeruzaléma, ptejte se lidí: 'Kde je ten narozený král židovský? Neboť uzřeli jsme jeho hvězdu na východě a jsme povoláni klanět se jemu.' Slož všecku svou důvěru v ducha, jenž tě povede!' A světlo to stalo se vniterním osvícením, o němž pochybovati nebylo lze, předcházejíc mě jako správce a vůdce. Zavedlo mě po řece do Memfidy, kde jsem se opatřil výstrojí do pouště. Koupil jsem si velblouda a přijel jsem bez odpočinku sem."
"Bůh je s námi, bratří!"
Všichni tři podali si současně ruce vnitřním pohnutím.
"Jeví-li se v čem patrněji božské řízení?" pokračoval Baltazar. "Až najdeme Pána, budou bratří a všecka pokolení, která po nich vzejdou, klaněti se před ním, vzdávajíce mu poctu s námi. A až se rozejdeme každý svou cestou, pozná svět novou nauku - že nebe lze dosíci nikoli mečem a lidskou moudrostí, nýbrž vírou, láskou a dobrými skutky."
Náhle se odmlčeli.
Nastalo ticho, přerývané toliko vzdechy, posvěcené slzami. Nevýslovnou radost duší na březích řeky života, odpočívajících s vykoupenými u Boha, nebylo lze utajiti.
Vzchopili se a vyšli ze stanu.
V dálné poušti hluboké ticho.
Obloha jasná. Slunce rychle zapadalo.
Velbloudi uvelebeni před stanem klidně spali.
Zanedlouho potom složen stan i se zbytky oběda. Poté vsedli cizinci na velbloudy a mlčky dali se v pochod, majíce Egypťana v čele.
Směřovali přímo na západ, ven, do tmavé sychravé noci.
Bystrým klusem uháněli velbloudi v pořadu a vzdálenosti mezi sebou tak přesně, jako by následující vstupovali do šlépějí předcházejícího velblouda.
Měsíc v úplňku stál na nebi.
Měnivým svitem ozářeny vyjímaly se bílé postavy jako příšery.
Pojednou zjevilo se jim nad temenem nízkého pahorku kmitavé světlo. Úkaz ten smrštil se v ohnisko oslňujícího lesku. Jezdci zjevem tím ohromeni náhle zastavili. Srdce jim rychleji bušila, duše se jim zachvěly. I vzkřikli všichni tři jakoby jedněmi ústy: "Hvězda! Hle, hvězda...! Buď s námi!"