Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Také Raquel myslila na syna. Nedokázala Alfonsa změnit, ale co je v něm dobré, bude žít dál. Zmateně a poznovu, nikoli ve slovech, vyvstala v ní představa Mesiáše, který přemůže býka, všechnu divokost, a přinese světu mír. A viděla pohled svého otce a opětovala jej a řekla: "Měl jsi pravdu, otče, že jsi zachránil Immanuela. Náš Immanuel bude žít. Celé mé srdce je naplněno vděčností k tobě."
Vlna něhy, uspokojení, hrdinnosti se vzedmula v Jehudovi. Ale byla okamžitě odplavena. A znovu ho sevřela chladná úzkost. Našel v sobě ještě sílu, aby se obrátil tváří k východu. Pak svěsil hlavu, nebránil se dále a čekal, až dopadne rána; toužil po ní.
Castro nerozuměl tomu, co Raquel řekla hebrejsky, ale vytušil, že tihle lidé z něho nemají strach, že se mu posmívají, a vztek v něm zpřetrhal poslední pochybnosti. "Cožpak nikdo neskoncuje s tou pakáží?" vykřikl. "Přišli jsme sem proto, abychom s nimi disputovali?" Vytasil meč, ale okamžitě jej zasunul nazpět. "Neposkvrním svůj meč psovskou krví," řekl s nesmírným pohrdáním. S rozmyslem udeřil odvráceného Jehudu do hlavy pochvou.
Raquel celou tu dobu věděla, že ona a otec musí zahynout; její rozum to věděl, její tělo to vědělo, její bystrá představivost si vybavila a shromáždila ze sta pohádek sto obrazů smrti. Ale v hloubi duše nevěřila, že zemře. Nevěřila tomu ani ve chvíli, kdy před nimi stanul Castro. Teprve nyní pochopila i v nitru, že Alfonso ji už nepřijde zachránit, že v nejbližších okamžicích zemře, a zmocnil se jí děs, děsivější nad všechna pojmenování. Vyhasla, stala se prázdnou schránkou, byl v ní jen a jen strach. Úzkost jí sevřela ústa, ale ani hles nevyšel ze sevřené hrudi.
Vše, co se odehrálo v pokoji s estrádou, dálo se bez hluku, v šeru a s podivnou tlumeností. Když Castro udeřil žida, Castrovi chmurní průvodci ucouvli bezděčně ještě o krok, ještě blíže ke stěně. Bez hlesu umíral Jehuda, bylo slyšet jen prudké oddechování vetřelců a ještě stále pleskání vodotrysku a vzdálený hluk těch, kteří stáli u bílé zdi.
Tu se najednou pronikavě, nesmyslně rozkřičela chůva Sa´ad. A v té chvíli znenadání pozvedl zbraň zahradník Belardo a rozzuřen, rozvášněn udeřil Raquel posvátnou halapartnou svého dědečka. A zároveň vyrazili vpřed i ostatní, zasazovali rány Raquel, chůvě, Jehudovi, bili ještě, když už se dávno nehýbali, dupali po nich, supěli.
"Dost!" nařídil náhle Castro. Opustili místnost, ani se neohlédli. Otupělí, trochu vrávoravě, přihlouple se usmívajíce opustili dům. Jeden z Castrových vojáků vytrhl se značným úsilím ze dveří mezuzu a schoval jsi ji; nevěděl ještě, zda ten amulet rozšlápne, nebo zda si jej uschová pro vlastní ochranu Jinak se nikdo neodvážil dotknout se čehokoli v králově domě.
Lidé čekali venku v horku a sluneční žáru. Nyní jim Castro oznámil: "Je to odbyto. Je po nich. Je po čarodějnici a po tom zrádci." Vyslechli to, pravděpodobně s uspokojením. Ale nedali své uspokojení najevo, nekřičeli, nejásali. Spíše i oni byli zaražení. "Ano," bručeli, "teď je tedy s Fermosou amen."

Čtenářský deník	-	Bláznova moudrost, Bláznova moudrost (2)
	-	Bratři Lautensackové
	-	Ďábel ve Francii
	-	Jefta a jeho dcera
	-	Lišky na vinici, Lišky na vinici (2)
	-	Ošklivá vévodkyně, Ošklivá vévodkyně (2)
	-	Po sezoně a jiné povídky, Po sezoně a jiné povídky (2)
	-	Úspěch (Čekárna)
	-	Židovka z Toleda, Židovka z Toleda (2), Židovka z Toleda (3)