Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Přechod do spánku byl tak hladký a pozvolný, že ho takřka nepostřehla. Ale nějakým způsobem si uvědomila, že sní. Bylo to, jako by kousek z ní stál stranou a sledoval ten sen jako divadelní hru.
Seděla v dlouhé chodbě plné zrcadel na jedné straně a oken na druhé straně. Na něco čekala. Pak zahlédla náznak pohybu a všimla si, že za oknem stojí Stefan. Měl bledou tvář a v očích bolest a vztek. Přešla k oknu, ale přes sklo neslyšela, co říká. V jedné ruce držel knihu v modré sametové vazbě, stále na ni ukazoval a na něco se ptal. Pak knížku upustil a obrátil se k odchodu.
"Stefane, neodcházej! Neopouštěj mě!" volala. Prsty pevně tiskla na sklo. Všimla si západky na jednom křídle okna, takže ho otevřela a volala za ním. Ale už zmizel a venku viděla jen kotouče bílé mlhy.
Zdrceně se odvrátila od okna a vydala se chodbou. Její obraz se odrážel v jednom zrcadle za druhým, když kolem nich procházela. Pak ji na jednom odrazu něco zaujalo. Měl její oči, ale byl v nich nový výraz, záludný výraz šelmy. Vickiiny oči měly stejný výraz, když se svlékala. A v jejím úsměvu bylo něco znepokojivého a hladového.
Jak tak nehybně stála a dívala se, začal se odraz najednou otáčet dokola jako při tanci. Elenu zalila hrůza. Rozběhla se chodbou, ale nyní všechny její odrazy ožily vlastním životem, tančily, kývaly na ni a smály se jí. Právě ve chvíli, kdy si už myslela, že se jí srdce a plíce rozskočí děsem, doběhla na konec chodby a rozrazila dveře.
Stála ve velikém nádherném pokoji. Majestátní strop byl složitě vyřezávaný a zdobený zlatem; zárubně dveří byly z bílého mramoru. Ve výklencích stěn stály antické sochy. Elena v životě neviděla tak nádherný pokoj, ale přesto věděla, kde je. V renesanční Itálii v době, kdy tu žil Stefan.
Pohlédla na sebe a všimla si, že má na sobě podobné šaty, jaké si nechala ušít na Halloween, ledově modrou renesanční plesovou róbu. Ale tyhle měly temně červenou barvu a kolem pasu měla tenký řetízek posázený zářivými rudými kamínky. Stejné kamínky měla i ve vlasech. Když se pohnula, hedvábí se ve světle stovek pochodní třpytilo jako plameny. Na druhém konci pokoje se otevřely dvoukřídlé dveře. A mezi nimi se objevila postava. Kráčela k ní, viděla, že je to mladý muž oblečený do renesančního oděvu - kabátce, punčoch a kožešinou lemované kazajky.
Stefan! Dychtivě se k němu vydala. Přitom cítila váhu šatů vlnících se jí od pasu dolů. Ale když došla blíž, zarazila se a zhluboka se nadechla. Byl to Damon.
Blížil se k ní, sebevědomě a ležérně. Vyzývavě se usmíval. Když k ní došel, položil si jednu ruku na srdce a uklonil se. Pak k ní natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout.
"Tancuješ ráda?" řekl. Ale jeho rty se nepohnuly. Hlas se ozýval jen v její hlavě.
Její strach se rozplynul a ona se zasmála. Co to s ní jen bylo, že se ho dřív bála? Přece si velmi dobře rozumějí. Ale místo, aby uchopila jeho ruku, odvrátila se a hedvábí šatů se vlnilo za ní. Zlehka vykročila k jedné ze soch podél stěn a neohlížela se, jestli ji následuje. Věděla, že bude. Předstírala, že ji socha úplně uchvátila, a ustoupila přesně ve chvíli, kdy ji opět dohnal, přitom se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Cítila se nyní báječně, tak živá, tak krásná. A nebezpečí? Samozřejmě, že tahle hra je nebezpečná. Ale ji nebezpečí vždycky přitahovalo.
Když se k ní opět přiblížil, pohlédla na něj škádlivě a pak se zase odvrátila. Natáhl se po ní, ale zachytil jen řetízek z drahokamů, který měla kolem pasu. Rychle ho pustil, a když se ohlédla, viděla, že se řízl o hrot jednoho kamene.
Kapička krve na jeho prstu měla přesně stejnou barvu jako její šaty. Úkosem na ni pohlédl a rty se mu pootevřely v posměšném úsměvu. Zvedl zraněný prst vzhůru. Neodvážíš se, říkaly jeho oči.
Že ne? odpověděla mu Elena rovněž očima. Směle ho uchopila za ruku, okamžik ji podržela a škádlila ho tak. Pak si přitiskla prst ke rtům.
Po chvíli ho pustila a vzhlédla k němu. "Ano, tancuji ráda," řekla a zjistila, že stejně jako on umí hovořit v mysli. Byl to fantastický pocit. Přešla do středu pokoje a čekala.
Následoval ji, elegantní jako lovící šelma. Sevřel její dlaň teplými pevnými prsty.
Ozvala se hudba, ale zaznívala z veliké dálky a občas utichla. Damon položil druhou ruku na její pas. Cítila teplo a tlak jeho dlaně. Nadzvedla sukni a začali tančit.
Bylo to krásné, jako létání, a její tělo znalo každý pohyb. Tančili stále dokola kolem prázdného pokoje, v perfektním souladu.
Smál se na ni a tmavé oči mu jiskřily potěšením. Cítila se tak nádherně: sebejistá, prozíravá a připravená na všechno. Nepamatovala si, kdy se naposledy takhle bavila.
Avšak pozvolna úsměv vymizel a tanec se zpomalil. Nakonec stáli bez pohybu v objetí. Jeho tmavé oči už nebyly pobavené, ale divoké a žhavé. Vzhlížela k němu rozvážně a beze strachu. A pak měla poprvé pocit jako ve snu, cítila se lehce omámená a velice malátná a slabá.
Pokoj kolem se rozmazal. Viděla jen jeho oči, které ji nutily být stále ospalejší. Dovolila, aby se jí víčka napůl zavřela a hlava jí poklesla. Vzdychla.
A nyní už jeho pohled cítila. Na rtech, na hrdle. Usmála se pro sebe a zavřela oči úplně.
Podpíral ji, aby nespadla. Cítila jeho rty na svém hrdle, pálily, jako v horečce. Pak ucítila bodnutí, jako od dvou jehel. Ale bolest rychle pominula a ona se uvolnila a užívala si potěšení, zatímco jí z těla odcházela krev.
Ten pocit si pamatovala - pocit, že se vznáší na posteli ve zlatém světle. Slastná malátnost jí pronikala všemi údy. Cítila se ospalá, jakýkoli pohyb byl příliš namáhavý. Stejně se pohnout nechtěla; cítila se příliš dobře.
Prsty mu hladila vlasy a tiskla k sobě jeho hlavu. Lenivě prohrábla jemné tmavé prameny. Měl vlasy jako hedvábí, teplé a živoucí pod jejími prsty. Když pootevřela oči, všimla si, že ve světle svící odrážejí duhu. Červenou, modrou, fialovou přesně jako...jako peří...
Pak se náhle sen roztříštil. Najednou cítila bolest na hrdle, jako by jí někdo rval duši. Odstrkovala Damona, drápala ho a pokoušela se ho zahnat. V uších jí zněly výkřiky. Damon s ní bojoval, ale nebyl to Damon, byl to havran. Tloukl ji mohutnými křídly, kterými máchal ve vzduchu.