Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1985, Odeon)
• přeložil Josef Forbelský
• milostné drama španělského klasika sedmnáctého století, inspirované jeho vlastními osudy
• dílo, psané dialogickou formou, vypráví drama milostného vztahu dona Fernanda a krásné Dorotey; zápletka má silně autobiografický charakter, neboť evokuje příběh autorovy skandální lásky k Eleně Osoriové; i z tohoto důvodu bylo dílo vydáno až po více než 40 letech po svém vzniku

OSOBY

DOROTEA - dáma
TEODORA - její matka
GERARDA - její přítelkyně
DON FERNANDO - kavalír
JULIO - jeho vychovatel
CELIA - Doroteina služka
FELIPA - Gerardina dcera
CÉSAR - astrolog
LUDOVICO - přítel astrologa a dona Fernanda
DON BELA - indián-zbohatlík z Indií
LAURENCIO - jeho sluha
MARFISA - dáma
CLARA - služka
FÁMA
CHÓR LÁSKY
CHÓR ZIŠTNOSTI
CHÓR ŽÁRLIVOSTI
CHÓR POMSTY
CHÓR POUČENÍ

PRVNÍ JEDNÁNÍ

První výstup

TEODORA - GERARDA

GERARDA: Láska a povinnost mi nejen přikazují, ale přímo mě nutí, přítelkyně Teodoro, abych vám řekla své mínění.
TEODORA: Čeho se týká, Gerardo?
GERARDA: Vaší dcery Dorotey.
TEODORA: Nedivím se, že ona dělá chyby, ale divím se, že vám to neunikne.
GERARDA: Tolik dokáže naše dávné přátelství a moje láska k ní.
TEODORA: Však je znát z horlivosti, s jakou mi ji od začátku našeho rozhovoru vychvalujete.
GERARDA: Největším neštěstím dětí jsou rodiče, kteří zapomněli na svou povinnost, a to buď pro přílišnou lásku, jakou k nim chovají, anebo pro nedostatečnou péči, s níž je vychovávají.
TEODORA: Cožpak lidské povaze lze odepřít pokrevní lásku anebo vychovatelskou lásku k dětským půvabům, sahajícím od žvatlajícího jazýčka až k projevům rozumu?
GERARDA: Lze, když trest to vyžaduje.
TEODORA: Co se týče povahy, bylo by to totéž, jako rozbít zrcadlo, protože vás zobrazuje; vždyť nevinné sklo vrací jen to, co se mu dává; a co se týče výchovy, rovnalo by se to osudu zvířat a ptáků, kteří se celý rok pěstují, aby jednoho dne byli zabiti.
GERARDA: Jestliže syn je svými mravy zrcadlem otce, nechť mu to otec promine, protože se mu podobá. Ne-li, klidně může zrcadlo rozbít, protože ho nenapodobuje, vždyť když jste byla mladá, totéž jste udělala se zrcadlem, které se na vás mračilo.
TEODORA: "Když jste byla mladá", ta slova jste si mohla odpustit, protože nyní nejsem jiná.
GERARDA: Pochybuji, že vás přesvědčím o tom, kvůli čemu jsem přišla, protože považujete-li vy se za mladou, snáze prominete své dceři její chyby; žádný soudce totiž nevynáší smělé rozsudky, je-li sám vinen týmž přestupkem; ve vašem věku by však bylo pramálo moudré blížit se už k smrti, a teprve začít žít.
TEODORA: Tak vysoký vám připadá můj věk?
GERARDA: Na mou věru, váš věk je jako vzatek v kartách, jenomže každý hráč by nejraději bral samá esa.
TEODORA: Nejčastějším úkolem tohoto světa je odčítat si léta a přidávat je druhým; a je to neužitečná hloupost, protože ten druhý uvažuje nejinak, takže každý si je pouze odečítá.
GERARDA: Nuže, čeho se mám zbavit?
TEODORA: Gerardo, Gerardo, chcete-li se zprotivit, a aby před vámi utíkaly přítelkyně, nenajdete k tomu lepší prostředek, nežli jim chodit počítat léta; vždyť není tajemství, jehož vyzrazení by tolik zabolelo, jako tajemství let, a já vím, že se vyskytují lidé tak zvědaví na tuto nepřístojnost, že pro své potěšení pátrají v křestních listech druhých a důmyslně zatajují farnost, kde sami byli pokřtěni. Já však mám bohudíky všechny zuby na svém místě, a jakože nejsou jen tři, nechybí mi žádný.
GERARDA: Teodoro, tělo stárne, jen neduhy mládnou.
TEODORA: Můj půvab zahladí jakýkoli nedostatek.
GERARDA: V staré peci ďábel topí.
TEODORA: Já vím, že mi přítelkyně závidí pleť na tváři.
GERARDA: Závist je schopná takových hloupostí.
TEODORA: Protože jsem se nikdy nelíčila, žádné barvičky mi ji neponičily, ty se totiž natolik příčí pravdě, že na rozdíl od ní člověk z nich zhubne a ještě se zničí.
GERARDA: Je s podivem, že čas nevyryl brázdy v zemi, která mu už zcela patří.
TEODORA: Nemohu vám popřít, že jsem nyní smělejší, nežli jsem bývala; tak alespoň užiji dvojího mládí.
GERARDA: Dobrá mula, jako vdova; tlustá, ale šlape.
TEODORA: Šediny si mohu mezi ostatními vlasy vytrhnout; kromě toho jsem vždycky měla bílé praménky. Konec konců je známkou necitelnosti, jestliže se šediny v pravou dobu neobjeví.
GERARDA: Vždycky jste bývala netýkavka.
TEODORA: Mám-li já šediny, pak měsíc má podlitiny. Ostatně, proč ženám nemá prospívat to, co u mužů se povoluje? Naopak, já si myslím, že vy nejste tak mladičká, vždyť vzpomínám-li si dobře, učila jste mě chodit v domě mých rodičů.
GERARDA: Kéž bych nikdy nevyslovila větu "když jste byla mladá", za niž jste mě tak důkladně pokárala. Kdybyste však takhle vyčinila Dorotei, nepomlouvaly by vás sousedky a měla byste lepší pověst ve městě. Musíte mi přiznat, že dobré chování za bohatství stojí.
TEODORA: Co tedy provádí Dorotea, že bych se kvůli tomu měla rozhořčit?
GERARDA: Proč předstíráte nevědomost? Cožpak nejste chápavá žena? Chcete mě snad přesvědčit, že o tom nevíte, stejně jako o těch svých letech?
TEODORA: Řeknete mi, že se jí dvoří don Fernando. To je věru přečin! A kvůli tomu jste, Gerardo, přišla vyzbrojená tolika průpovídkami a zásobená tolika výstrahami?
GERARDA: Dneska je den, táhněte kmotra ven. Jenomže já, přítelkyně, nejsem z těch, co zařizují svačinky, dárky, hrátky anebo výlety kočárem k Manzanaresu, a stejně tak mě nikdo nepoznal jako přisluhovačku cizích choutek. Mám za to snad nějaké šaty, nějaké sukně? Kteroupak panenku jsem vedla k milenci? V kterémpak salónu jsem si prohlížela obrazy anebo hovořila s pážaty? K tomu, abych sem přišla, mě přiměly dvě věci, služba Pánubohu a vaše čest.
TEODORA: Chcete tím říci, že ji nemám, poněvadž jeden cizí pán zahrnul mou dceru přízní? To se stalo ve vší slušnosti a s příslibem sňatku.
GERARDA: Sedmero jídel a samé houby.
TEODORA: Odejel do své vlasti. Jaký div? Aeneas také odešel od královny Didony a král don Rodrigo opustil La Cavu.
GERARDA: To mě neudivuje, Teodoro, protože je známo, že zavřená kniha nedělá učence.
TEODORA: Slabikářem pomlouvačů vždycky byla přetvářka. Nenajdete stížnost, která by nezačínala tvrzením, že chce odčinit urážku Boha, a přitom ji napsalo nepřátelství anebo žárlivost. Ach, Gerardo, Gerardo, podobáte se černouškovi z Lazarilla z Tormesu, který, když přicházel jeho otec, vyděšeně zvolal: "Maminko, bubák!"
GERARDA: Nuže, co je na mně takového, že bych se měla podobat mouřenínům? Což se nevidím? Vždyť moje dcera Felipa je již vdaná, a i kdyby nebyla spořádaná žena, jako že je, jde to na vrub jejího manžela, ne na můj.
TEODORA: Kdo osla chválí, stejného potomka se dočká.
GERARDA: My, rodiče, Teodoro, jsme jako ptáci. Jakmile se ptáčátko naučí létat, nechť ho podpírá vzduch a je mu ku pomoci zobák. Avšak Dorotea, která dosud neopustila vaše křídla a každý den se vrací do hnízda, již pět let je propadlá tomu mládenci, je jako bez duše a bez pomoci a zchudla tak (snad aby ho nepopudila anebo ze strachu před ním), že včera prodala jedné své přítelkyni šaty a ze zbožnosti a kvůli slibu, jak tvrdí, nosí hábit z hrubé látky, ona, jíž, pokud jde o látky, kdysi nestačil Milán ani Neapol. K čemu to bude dobré, že ze sebe udělá řeholnici kvůli nějakému hezounovi, jehož veškerým jměním jsou pletené spodky a kazajka navoněná ambrou; to ve dne, a v noci štíty a meče, všechno zbrusu nové, a pláštík zdobený zlatem, stuhami a peříčky, kytara, lascivní verše a ztřeštěné dopisy? A ona je z toho celá pryč, že po okolí se zároveň s jejími půvaby opěvují i její slabosti. Hleďme, ten skvělý Petrarca nám z ní udělá Lauru! Hleďme, don Diego de Mendoza a jeho opěvaná Filis! Ach, Teodoro, Teodoro! Cožpak krása je nějakým chrámovým sloupem anebo horským sídlem odolávajícím času, před jehož útokem se neubrání žádná smrtelná věc? Anebo je to veselé jaro od patnácti do dvaceti pěti, příjemné léto od pětadvaceti do pětatřiceti a suchý podzim od pětatřiceti až do pětačtyřicítky? Vždyť potom, k čemu může být ještě dobrá zima? Však víte, že ženy nevydrží tolik co muži.
TEODORA: Víckrát jste strefila pětku, než při hře v kuželky.
GERARDA: Nuže, vezměte na vědomí, že všechny tyhle hody byly příliš dlouhé a hra je k ničemu. Muži kteréhokoli věku si najdou své záliby a hodí se pro úřady i pro hodnosti, proto mají více jmění a jsou váženější. Ježto my ženy jim však sloužíme jenom za stavivo pro budovu jejich potomstva, jaký úřad dostaneme ve státě, nehodíme-li se pak ani k tomu? Jakou vládu v míru a jaké velení ve válce? Vzpamatujte se, Teodoro, vzpamatujte se! Ať ten mládeneček se nedotýká Dorotey a neskoncuje s její krásou; však víte, jakou vůni vody po sobě zanechávají květiny vyndané z vázy. Já jsem se však dozvěděla, že jeden kavalír z Indií po ní vzdychá od chvíle, co ji spatřil na býčích zápasech o minulé pouti, protože byl na balkóně v jejím sousedství. A vím také, komu pověděl, však to řekl mně, že by jí dal řetěz za tisíc escudů1 se šperkem a dalších tisíc na živobytí a dům a že by jí ho vyzdobil gobelíny z Londýna a k tomu jí dal dvě mulatské otrokyně na úklid a na ruční práce; takové, že by mohly sloužit v královském paláci. Je to muž asi sedmatřicetiletý a těch pár jeho šedin pochází ze strastí mořeplavby a brzy mu zmizí v podnebí sídelního města; ostatně, onehdy jsem zahlédla v jedné ulici nápis: "Zde se prodává vodička na šedivé vlasy." Má milou tvář, veselé oči, bílé zuby, které pod černým knírkem září jako šňůra perel na hladkém hedvábí; je velmi moudrý, bystrý a vtipný; konec konců je to odpovědný muž, jiný nežli ti protivní mládenečkové, kteří shrábnou smetánku a ženu zanechají v syrovátce; a nemusím vám vysvětlovat, k čemu je pak dobrá.
TEODORA: Neklaťte hrušky, dokud nedozrály. Jestliže jste mi, Gerardo, přišla dohazovat, nač tolik řečí? Což jsem vám předtím neříkala, že stížnost se zkraje dovolává služby boží a končí u ďábla?
GERARDA: Přítelkyně, já mám na zřeteli vaše dobro, vaši čest a čest té ubohé dívky, která zítra zvadne jako růže a budete shánět peníze na její léčbu; a co vám tu zanechá ten váš don Fernando? To nebudou závazky a dary jako od indiána. Pro nepředvídané události se hodí muži, Teodoro, muži a ne kloučkové, vždyť těm se vyrazí na bradě chmýří teprve pod ženskou slinou. A nyní se jdu pomodlit do kostela Panny Marie Milostiplné, a věru nepůjdu domu dřív, nežli svěřím vaše záležitosti Bohu.

Druhý výstup

DOROTEA - TEODORA

DOROTEA: Pěkný rozhovor jsi měla se zbožnou Gerardou! Myslíš si, že jsem ho neslyšela? Ačkoli jsem se česala, mé uši věnovaly větší pozornost vašim řečem nežli mé oči zrcadlu. Že tomuhle chceš naslouchat a strpíš, aby ti ta bídná žena za úplatek, který dostala, pověděla do tváře, že máš otevřít dveře nějakému muži a já že ho mám přijmout?
TEODORA: Klid, dámo, klid; vždyť ztrácejí-li ke mně lidé úctu, zavinila to sama slečna.
DOROTEA: Já že to zavinila? To je povedené! Kdypak jsem já u tebe měla takovéhle štěstí? Jak rychle jsi Gerardě uvěřila! Jak rychle tě dokázala přesvědčit o tom, co sis přála! Dobře jsi jí posloužila za soudce; její výpověď u tebe pořídila dobře, zato má zle.
TEODORA: Můžeš snad popřít něco z toho, co řekla, anebo vytknout něco takové počestné ženě, která má na starosti pouze službu Bohu a naši dobrou pověst? Snad si nemyslíš, že si teď šla pro odměnu k tomu indiánovi? Opravdu se šla za nás pomodlit k Panně Marii; je to žena, na kterou se obracejí i choří, potřební a vězni.
DOROTEA: Choří láskou, potřební léků pro své choutky a vězni své žádostivosti.
TEODORA: Takové ženě ty něco vytýkáš? Pěkně se ti pokazil jazyk! Však je pravda, že člověk nejprve ztratí čest a potom i stud! Kdypak se přišla Gerarda naobědvat, aniž předtím navštívila všechny pobožnosti v městě? Při kterém svátku kdokoli postrádal její zbožnou účast? O které sobotě se bosa nevydala do Atochy? Kterou pannu neprovdala? Kterou provdanou neusmířila s manželem? Kterou vdovu neutěšila? Kterému dítěti nevyléčila zrak? Které nemluvňátko neprospívá, když ona mu požehnala první plenky? Které modlitby ona neumí? Kterépak léky na naše neduhy se vyrovnají těm jejím? Kterou léčivou bylinu nezná? Kterou zácpu neodstraní? Ke kterým tajným porodům ji nezavolají? A konečně, čeho víc je zapotřebí pro štěstí domácnosti, nežli toho, aby ona ji vykouřila?
DOROTEA: Nerozplývej se v její chvále, protože všechny tyto přednosti mají rozličný smysl; a nejsou-li to rovnou projevy ironie, nelze je brát doslova.
TEODORA: Naše bakalářka již začíná hovořit jazykem svého amanta; taková slova však nejsou na nic. Tohle snad tě učí? Na ironii budeš opravdu bohatá. Anebo jsi ji převzala z jeho sonetů? Hlupačko, utrácíš květ svého mládí v nesmyslech; a dopadneš-li nejlíp, budeš oslavena v nějakém pastýřském románu anebo tě budou opěvovat v nějaké romanci; jestliže bude o křesťanech, pak jako Amarilidu, jestliže bude o Maurech, pak jako Xarifu; a tvůj amant bude Zulema.
DOROTEA: Jak důkladně rozviklala tvou mysl představa bohatého a štědrého indiána! Nepochybně je takový, jak ti ho ta Kirké vylíčila! A jak šikovně dokázala snížit a umenšit vlohy dona Fernanda! Dobře jí svými chválami splácíš potěšení, které ti připravila! Kdo by ji s takovým posudkem neměl za světici, její pobožnosti nepovažoval za poctivé a její léky za zázračné? K bylinám, které zná, přidává i boby, s nimiž čaruje; a místo žehnání nabízí zaklínadla, která tak ovládá. Mluvíš-li o očním neduhu, měj zajisté, že více je těch, jimž ho nachystá, nežli těch, jimž ho odejme. Jejím prostřednictvím jsi poznala hraběte: jen ať haní dona Fernanda; po pravdě o něm nemůže říci nic víc, než že je chudý; ale kterépak bohatství se vyrovná jeho nadání, jeho povaze a půvabům?
TEODORA: Ach, ty bláznivá, nešťastná a oklamaná jiným bláznem! Jaképak má půvaby, jakou povahu a nadání, jestliže je chudý? Kdypak jsi viděla na režné látce zlaté prýmky? Patrně jsi příliš namyšlená tím, že tě nazývá božskou Doroteou. Prohledám ti zásuvky stolu a spálím ty čmáranice, které tak zbožňuješ, i ty blázniviny, z nichž se učíš slůvka, která sis sama nepřinesla na svět. Pokud bude na mně, nezůstane ti po tom chlapci jediná stopa, a kéž bych ti ho mohla vytrhnout i z duše. Proč se tak po mně díváš? Proč se pošklebuješ? Přísahám ti při památce tvého otce, že chytnu-li tě za vlasy, máš po těch svých kudrlinkách. Pak si řekni donu Fernandovi, ať o tom složí verše a může mě v nich nazvat Nerónkou a svatokrádežnicí, která si troufá na samu hlavu slunce, za jejíž každý vytrhnutý vlásek mě zasáhne jeho blesk.
DOROTEA: Vysmívej se, mně to nevadí. Pošpiň mé myšlenky a znecti mé mravy. Kolikpak mužů zabitých vinou mé marnivosti jsi viděla u našich dveří? Která vdaná žena si stěžovala na svůj bědný úděl, který jí kvůli mně připravil manžel? Na kteroupak zábavu já zajdu? Od kterého okna mě odháníš? Kvůli jaké parádě mě pomlouvají cestou na mši?
TEODORA: Tak tohle všechno nic není! Pověz mi raději, ubožačko, kvůli komu děláš to pokání? Pověz, že jsi ctnostná jen proto, že tě ten mládenec okouzlil a ty se mu chceš zalíbit, že tě už asi dokonce má v hrsti, protože chování takových mužů jinak nekončí. Zbav se toho klamu, Doroteo, a hleď, ať ho víckrát v životě nevidíš a nepromluvíš s ním! Jsi chudák a já jsem přišla o čest; celý rok nosíš šaty z hrubé látky a mě den co den kvůli tomu obtěžují přítelkyně! Rozhodni, se, buď ti budu muset ustřihnout vlasy a zavřít tě tam, kde by se tě samo slunce štítilo navštívit, anebo se musíš odvrátit od té zkázy, od toho šílenství, od toho zvyku a hanebného počínání! Pláčeš? Dobře děláš, ale nechtěj mě tím obměkčit, nejsem tu v roli žárlivého milence, ale počestné matky.