Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

OSOBY

Kastilský král FERNANDO řádu calatravského
RODRIGO - velmistr řádu calatravského
FERNAN GOMEZ - komtur řádu calatravského
ESTÉBAN - starosta Fuente Ovejuny
JUAN - zvaný Ryšavec radní tamtéž
ALONSO - radní tamtéž
FRONDOSO - Juanův syn
LAURENCIA - Estébanova dcera
PASCUALA - venkovanka
JACINTA - venkovanka
MENGO - vesničan
BARRILDO - vesničan
LEONELO - vesničan
FLORES - komturův sluha
ORTUŇO - komturův sluha
CIMBRANOS - vojín
SOUDCE
Vojáci, hudebníci, venkované, venkovanky.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

1. scéna

Náves ve Fuente Ovejuně. V pozadí komturovo stavení. Na scéně Laurencia a Pascuala.

LAURENCIA: Nikdy už ho nechci vidět; ať si zůstane, kde chce!
PASCUALA: Ale jdi! Já měla za to, že ti krušno u srdce; vždyť nás opustil ten vzor duchovní a světské slávy -
LAURENCIA: Jeho Milost Fernan Gomez velký komtur Calatravy.
PASCUALA: - jemuž neodolá žádná, po němž na sta srdcí stůně -
LAURENCIA: Kéž se nezjeví už nikdy ve Fuente Ovejuně!
PASCUALA: Leckterá mu "Nechci" dí, než se skloní jako třtina.
LAURENCIA: Ale já jsem ze železa!
PASCUALA: Nu, pak ovšem je to jiná.
LAURENCIA: Ať se durdí, ať se vzteká, to mnou ani nepohne, co bych z toho vlastně měla? Což by si mne vzal?
PASCUALA: To ne.
LAURENCIA: A ta hanba! Tyhle holky! Kolik mu jich nalítlo! Kolik panu komturovi nebožátek na lep šlo!
PASCUALA: Však je div, že také tebe jeho čáry nezdolaly...
LAURENCIA: Div? To můžeš pravdu mít. Přes měsíc už za mnou pálí. Jeho Flores i Ortuňo, kuplíři dva zchytralí, vábili mne čapcem, stuhou, na perly mne chytali. Vzácným pánem pověřeni šeptali mi lichocení, že by tomu pokušení každá jiná podlehla. Ale já, já nejsem každá!
PASCUALA: Kde se s tebou scházeli?
LAURENCIA: V údolí, tam u potoka, prvně tuhle v neděli.
PASCUALA: Holka, věř mi, že tě chytnou, troufala sis víc než dost.
LAURENCIA: O to nic. Já tvrdou kůstkou jsem pro jeho vznešenost. Ale nač se povídáním o pánovi nudit mám? Napeku si raděj chleba, špeku k vejci posnídám, vína z nejlepšího měchu tajně vezmu mamince, o polednách kapustičky navařím si k pečínce, pomlsám si na vinici - rač mi Bůh ji zachovat. Po večeři připravím si pepř a olej na salát - a pak s usmířeným srdcem na lůžku se přitulím, "Neuveď mne v pokušení" jen se ještě pomodlím. To je líp, než vzdychat láskou a než milenců mít vkus: na lože jdou v roztoužení a pak probudí je hnus!
PASCUALA: Teď jsem s tebou zajedno, tihle mužští milující horší jsou než vrabčáci, nejhorší jsou nevděčníci. Když jsou pole pod sněhem a když mráz je vůkol bílý, k oknům slétají se vrabci, šveholící: "Ujci milý!" Spokojí se beze všeho s tím, co spadne s chudých stolů, ale jen je po mrazíku, jen si zobli z prvních stvolů, dobrodiní zapomenou a kdo lkali "Ujci milý!" pokřikují místo toho: "Hlupci byli! Hlupci byli!" Takový je mužský svět. Po milé vždy touhu cítí, navzdychá se: Ty mé srdce, ty můj sne, mé živobytí! Sotva mu však splní přání, to už nelká - Milá, milá! zastrouhá jí mrkvičku, zpívaje si: Byla, byla!
LAURENCIA: Nikomu se nesmí věřit.
PASCUALA: To jsou moje slova též.

Přicházejí, hovoříce, Mengo, Barrildo, Frondoso.

FRONDOSO (Mengovi): Nebuď přec tak neústupný, takhle nikam nedojdeš.
BARRILDO: Tady ty dvě panenky spor náš mohou rozhodnout.
MENGO: Nežli půjdem na ten soud, o jednom se dohodnem: na mojí-li budou straně, sázku shrábnu tuplovaně.
BARRILDO: A když přidají se k nám?
MENGO: Tak své housličky vám dám. Umíte-li na ně hráti, tak vám bude blaze.
FRONDOSO: Platí. Pán Bůh s vámi, dámy mé.
LAURENCIA: Což my pro vás dámy jsme?
FRONDOSO: To je tak ta dnešní móda, ten, kdo poklonkuje, prodá. Říkám obraznost, ne lež, strmé čelo a ne pleš, místo hejsek - elegantní, místo hrb - zjev intresantní, dráždivá - ne křivá tvář, doktor - a ne mastičkář; sketa dřív - dnes nedivoký kdo byl slepý - jednooký; kdo byl surovec - je dravý; nekňuba je odříkavý, lenoch je dnes nespěchavý, pokorný - kdo zpitoměl, hrabětem - kdo hrábě měl, samoukem blb se zove, prosťáčkem teď sprosťák slove. Všude honorace samá šlechticem se kdo kde stal, děvče z venkova je dáma - a tak dále a tak dál.
LAURENCIA: Ale ten tvůj hladký slovník možno také obrátit.
FRONDOSO: Na příklad, má krásná dámo?
LAURENCIA: Kdo dřív kárán, dnes je bit. Poctivý? ne, hloupý kupec. Kdo dí pravdu, zve se tupec. Kdo byl mužský, dotěra je. Zručný podvodně prý hraje, zrůda jsi, kdyžs melancholik. Z čipery je alkoholik, zbožný muž je popleta, z děvčete hned koketa, jen když trochu k světu má se; ne-li, tak ji zabte zase. Šereda je na obtíž, s ženskýma je samý kříž, živobytí to jen stálé soužení je neskonalé. Člověčenstvo zvěř je spíš - a tak dále, a tak dále.
BARRILDO: Co by nedokázala s takovouhle vyřídilkou.
MENGO: Je to z pekla čert a mluví pekelnickou haťmatilkou.
LAURENCIA: Nu, a jaký je váš spor?
FRONDOSO: Viď, že za pravdu dáš mně?
BARRILDO: Ne, nám dvěma společně!
LAURENCIA: Posud nevím, oč vám běží.
BARRILDO: My dva svorně dokazujem, co ten třetí popřít chce.
LAURENCIA: Ale co chce Mengo popřít?
FRONDOSO: Co je jasné nad slunce: Tvrdí, že prý není lásky.
LAURENCIA: Tedy, Mengo, jak se zdá, pravdu svou rád přepíná.
MENGO: Nu, já nejsem filosof, neznám ani slabikovat, ale tolik vím, že živly nejsou nic než samý svár: Z nich má naše krev svůj var, z nich má duše hněv i smutek. Odkud, když je vesmír v půtce, odkud můžem lásku mít?
BARRILDO (odříkává jako kniha): Nad vším světem vládne soulad, harmonický je náš cit - Citem touhy, citem lásky, cizí srdce ve svém svírám - -
FRONDOSO (opakuje vzníceně): Citem touhy, citem lásky, cizí srdce ve svém svírám -
MENGO: Vždyť já, páni, nepopírám, že je láska na světě. Ale jaká: sebeláska! Láska ne: jen sobectví! O něm všechno tvorstvo ví, o něm všechna příroda. Ruka má, ta bude ráda svému tělu ochranou, též mé nohy čilé jsou, hrozí-li mu nebezpečí - a to všechno: z citu lásky!
PASCUALA: Tedy přidáváš se k nám?
MENGO (posměšně znovu): A to všecko: z citu lásky!
PASCUALA: Což ti dokazovat mám, žena k muži, muž zas k ženě, zvíře ke zvěři že lne?
MENGO: Ale vše to z lásky k sobě, nikdy z lásky milostné! Čímpak je vám vlastně láska?
FRONDOSO: Láska -
BARRILDO: Láska -
FRONDOSO (dívaje se pořád na Laurencii): Láska - to je -
MENGO: Teď jsem poučen -
LAURENCIA: Ta moje patří tomu... co je krásné.
MENGO: Ale proč? Že chce to mít?!
LAURENCIA: Ovšem.
MENGO: Tedy je to cit loupeživý a ne dobrý, tak je mezi námi shoda.
BARRILDO: Říkal tuhle náš pan páter o jakémsi Platonovi, ten prý učenými slovy kázal, že je na tom dost: duši milovat a ctnost.
PASCUALA: To je pro vzdělané hlavy, do toho se nepouštějme; ať se na fakultách baví takovými učenostmi.
LAURENCIA: My zde Mengovi jen přejme všeho zdaru, všeho štěstí, blaženě zná život vésti, bez lásky však zná jej nést.
MENGO: Což ty potřebuješ lásky?
LAURENCIA: Arci.
FRONDOSO: K čemu chováš lásku? (Dychtivě) Ke komu jsi hnána láskou?
LAURENCIA: Já - já - miluji svou čest.
FRONDOSO (zklamaně): Za to Pánbůh ať tě jednou žárlivostí vytrestá!
BARRILDO: Tedy, kdo z nás vyhrál sázku?
PASCUALA: Poučení o tom dá z kazatelny nám pan páter! Já, já posud neznám lásku, tamhleta má v prsou led - - (Na Laurencii) Kdo nám lepší odpověď může dát - než kazatelna?
FRONDOSO (zuřivě k Laurencii): Počkej, počkej, necitelná!

Vstoupí Flores.

FLORES: Jménem božím vítám všechny, kdož jsou dobří poddaní.
PASCUALA (k Laurencii): Pane bože, to je jeden z jeho sluhů, poznáváš ho?
LAURENCIA: Jeden z jeho krahujců. Odkud se tu bereš?
FLORES: Z vojny. Nevidíš můj stejnokroj?
LAURENCIA: Ale on - on přijde také?
FLORES: Kdo?
LAURENCIA: Tvůj pán, Fernan Gomez?
FLORES: S rudým křížem na prsou navrací se komtur - vítěz!
MENGO: Výprava je u konce?
FLORES: Něco krve, něco přátel stál snad veliký ten triumf, který řádovému vojsku novou získal ozdobu.
FRONDOSO: Ale že tak nečekaně, že tak obratem jste zpátky?
FLORES: Vidím, že jste překvapeni, zdá se vám to zázrakem, nuž, já očitý jsem svědek, zázraků.
MENGO: Tak vypravuj!
FLORES: Padla Ciudad Real - Padla povstalecfcá tvrz. Padla silou společnou našich obou velitelů. S velkým mistrem Rodrigem, který chrabrostí a mládím vyniká jak orel v letu, jal se pevnost obléhat komtur náš, Fernando Gomez, jenž mu starší druh a rádce. Na grošáku přicválal, bílý chochol z přílby vál mu, azurově svítil pancíř, v pravici se oštěp houpal, dravý škůdce rebelů. Odpor buřičů byl zlomen, padly hlavy těch, kdo vedli, mrzkou chátru zmrskali jsme, padla Ciudad Real, k nebi vzlétá rudý kříž. Do Fuente Ovejuny, vítán jásáním a hudbou vjíždí komtur, její pán.

V pozadí se zjevují komtur, Juan Ryšavec, Estéban, Alonso, Ortuňo, hudebníci, sedláci...

Hudba a zpěv.
Do Fuente Ovejuny - zněte zvony, pějte struny - vjíždí její pán; vítěz budiž skvělý, budiž on, jenž velí, uvítán. Zrada vyhynula, padla tvrz, jež slula Ciudad Real. Vítěz vjíždí - zněte struny - do Fuente Ovejuny jako král.

KOMTUR: Vám za oddanost díky, vesničané, i za lásku, již jste mi prokázali.
ALONSO: Jak hluboko tě v srdci máme, pane, my důkaz podat mohli ti jen malý.
ESTÉBAN (obřadně): Jsem starostou Fuente Ovejuny a staroslavnému jsa věren zvyku, já našich darů měl bych celé tuny ti k nohám skládat na znamení díků. Zde aspoň, co ti láska dává, pane, jež spěchem chvíle uskrovnit se musí: tu na vozíku hrnce polívané, tam posadu ti přivážeme husí. Jen pohleď, každá vystrkuje hlavu, jen poslyš, jak to štěbetá skrz mříže! I němá tvář ti prozpěvuje slávu, i tupý tvor chce vítězi být blíže. Zde nasolení vepříci, tu zelí, zde vůně z klobásů - až dech se tají, tu stovka slepic, po nich ovdovělí se kohouti div neukokrhají. Sic nenesem ti čabraky a zlato, je chudá naše vůle pohostinná, však oddanost svých věrných přijmi za to, a deset měchů nejsladšího vína! Z nich slavné vojsko tvé nechť pije žáru, tvou sílu v zimě rozpal mok ten slunný. Nuž za svou obec já ti přeji zdaru, já, starosta Fuente Ovejuny.
KOMTUR (svrchu): Ze srdce jsem potěšen. Propouštím vás, hodnostáři.
ALONSO (s dojímavou vroucností): Ještě jednou, pane, vítej! Buď ti u nás míru přáno - kéž by naše obec mohla, v klenotů a perel šňůru změnit loubí nad tvým prahem!
KOMTUR: Dobrá, jděte, moji věrní.
ESTÉBAN: Hudebníci, ještě jednou!

Hudba a zpěv.
Do Fuente Ovejuny - zněte zvony, pějte struny - vjíždí její pán.

Všichni odcházejí, komtur, provázen svými sluhy, zadrží obě dívky.

KOMTUR (vlídně): Vy dvě chvilku posečkáte -
LAURENCIA: Co nám káže jeho výsost?
KOMTUR (změněným hlasem): Pořád ještě drahoty? Mne že nechceš? Pověz: Mne?
LAURENCIA: To pan komtur, Pascualo, mluví asi s tebou?
PASCUALA: Se mnou? Pán Bůh ať mne netrestá.
KOMTUR (k Laurencii): S tebou mluvím, pyšná krásko, i s tím druhým děvčetem, cožpak nejste mé?
PASCUALA: To jsme.
LAURENCIA: Ale v jiném smyslu, pane.
KOMTUR (u svého stavení): Vstupte! Překročte zde práh. Nebojte se! Jsou tam lidé!
LAURENCIA: Vstoupí-li tam starosta, já, já, starostova dcera, vstoupím rovněž - ale jinak -
KOMTUR: Floresi?
FLORES: Můj pane?
KOMTUR: Pročpak neposlechnou, když jsem kázal?
FLORES: Tedy pojďte!
LAURENCIA: Ruce pryč!
FLORES: Pojďte, hloupé!
PASCUALA: Abys potom dvířka zavřel za námi!
FLORES: Pojďte jen! Vždyť jeho milost nechce vám než ukázat, co si všechno z války přines.
KOMTUR (tiše): Jakmile, Ortuňo, vejdou, Hned za nimi zamkni! (Vstoupí do domu)
LAURENCIA: Pusť nás!
ORTUŇO (k Laurencii): Do darů jste zahrnuty, jež tvůj otec přines' pánu!
PASCUALA: Láryfáry, to jsou žerty!
FLORES: Roztomilé holčičky!
LAURENCIA: Nemá na tom dost, co dostal? Jazýček mu nedá spát?
ORTUŇO: Teď má laskominyc na vás.
LAURENCIA: Tak mu přejem....dobrou chuť! (Uteče s Pascualou)
FLORES: Věru, dostaveníčko nachystali jsme mu pěkné! Pán Bůh s námi, co nám řekne, až nás bez nich uvidí!
ORTUŇO: Mlátit může, kdo je pán. Jsi-li sluha, dočkej ran.

OPONA