Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil, přebásnil a upravil František Vrba (Dilia, 1966)
• hra španělského renesančního klasika, situovaná do dobového ústavu pro duševně nemocné, kde hledá azyl domnělý princovrah, bývá řazena mezi jeho takzvané mravoličné komedie

OSOBY

FLORIANO
VALERIO
BELARDO
REINERO
LEONATO
ŘEDITEL GERARDO
PISANO
TOMÁŠ
MORDACHO
DOKTOR VERINO
LIBERTO
FIDELIO
CALANDRIO
ERÍFILA
FEDRA
LAIDA
Blázni a bláznivé
Dozorci

PŘEDEHRA

Stromořadí před blázincem.

MORDACHO (rozevlátý hudební skladatel, chovanec blázince, stojí před zamřížovanými okny blázince, kolem něho několik dalších chovanců - zpěváků. Jakmile se rozhrne opona, zvedne MORDACHO ruce, udá základní tón a sbor začne milostnou píseň): Dej mi napít, lásko, svého plamene, svého plamene, svého plamene; spal mi v duši trýzeň touhy šílené, touhy šílené, touhy šílené; dej pít, lásko, napít mi dej!

(V zamřížovaných oknech se objeví užaslé a vzrušené tváře bláznů, okna se otvírají, plní se stále víc vděčnými obličeji. Sotva dozní refrén, spěchá sem z brány ŘEDITEL GERARDO a s ním jeho dva pomocníci, BELARDO, v němž autor kreslí sám sebe, a robustní TOMÁŠ, odborník na svěrací kazajky.)

ŘEDITEL: Co ten kravál? Co zas mají? Belardo a Tomáš! - Honem, rozehnat je!
BELARDO: Proč tím tónem? Jen ať nejdřív dozpívají!
MORDACHO (se sborem): Jak ty, lásko, hoříš, ale neshoříš, ale neshoříš, ale neshoříš; to spíš sama spálíš každou mříž, spálíš každou mříž, spálíš každou mříž; spal mříž, lásko, spal mi tu mříž!

(Teprve po dozpívání zasáhne TOMÁŠ a vleče MORDACHA násilím k ŘEDITELI. Z oken se však ozve pokřik.)

ŠÍLENCI Z OKEN: Bravo! Bravo! Pokračovat! Kdo si troufá brát nám písně?
BELARDO (vyprostí MORDACHA z TOMÁŠOVÝCH spárů): Stůj, Tomáši! Ne tak přísně!
ŠÍLENCI Z OKEN: Hurá! Bravo! Opakovat!
MORDACHO A SBOR: Jak ty, lásko, hoříš, ale neshoříš, to spíš sama spálíš každou mříž; spal mříž, lásko, spal mi tu mříž!

(Do mohutného doznění písně se v oknech blázince objeví dozorci, kteří zahánějí chovance; rozprchnou se i zpěváci pod okny. Zůstanou jenom ŘEDITEL, MORDACHO, BELARDO a TOMÁŠ.)

ŘEDITEL: Mordacho, jste nehorázný! Jak jen k tomu choří přijdou -
MORDACHO: Do re mi fa sol la si do - to je lék i pro nás blázny. Hudba - v té je vesmír celý, člověk, nebe, slunce, luna, harmonie míruplná, drahý pane řediteli...
ŘEDITEL: Stokrát jsem vám říkal přeci -
MORDACHO: Hudba přibližuje světy, povznáší nás nad planety, hudba - to je krása věcí... Do mi sol do fa mi re do...
ŘEDITEL: Tohleto je amen s kázní, pane Belardo! On blázní, vy jste ale přišel s vědou: smíte chodit po blázinci kvůli svému studování chorých myslí - na své přání. Splácíte mi pěknou mincí! Pane Belardo, tu zvůli za to, co vám dělám kvůli, snášet nebudu, ne dál!
MORDACHO (si náhle uvědomí): Belardo?... Vždyť já vás znal! Co to bylo za život! Psal jste... divadelní kusy... v Madridu... Když vzpomenu si, co jsem se k nim napsal not!
BELARDO: Jsem tak rád, že vzpomněl jste si...
ŘEDITEL: Nechte si své kdysi kdesi - vraťme se k té dnešní stránce: neblahý vliv na chovance, když je něco takhle vzruší...
MORDACHO (se rozzuří): Tohle se tu pořád mele! Děláte tu ředitele - ale znáte lidskou duši!?...

(Vrhnou se s ŘEDITELEM k sobě, BELARDO vstoupí mezi ně.)

BELARDO: Jestli já smím něco říci - mně pan Mordacho svou písní pomoh uvolnit, co tísní naše choré, strádající - zvláště teď, když končí vesna - žárem vášně jako v křeči: blouzní pořád jako ze sna. Ale hudba, ta je léčí... Doktor Verino vám řekne nejlíp sám, jak utiší je...
VERINO (který se zatím přiblížil z brány ústavu): Pravda, tahle terapie výsledky má velmi pěkné. Není to lék neobvyklý - a má výhodu i v láci: na ten se snad nedoplácí.
ŘEDITEL: Vy jste se tu na mě spikli! Ale teď, když prominete, promluvíme si tu sami, pane Belardo - jen s vámi.

(Když ostatní zajdou zpátky do brány.)

ŘEDITEL: Co tu, pane, vlastně chcete?
BELARDO: Vždyť to víte! Víc v tom není.
ŘEDITEL: Ne - čím vás tu pověřili?
BELARDO: Nezlobte se, pane milý, ale nač to podezření? Poznat chci, proč lidé šílí, když jim láska místo růží podá trní. Na své kůži jsem to zažil - moje milá v Madridu mě odhodila kvůli bohatšímu muži. Byl jsem vám jak pomatený - komedie psal jsem na ni, pamflety a vzteklá psaní, až jsem zásluhou té ženy z Madridu byl vypovězen tady k vám, do Valencie. Rok jsem úpěl jako vězeň té své strašné fantazie, než jsem překonal tu krizi... Jenže tady nadosmrti lidský rozum často zmizí, když jej muka lásky zdrtí. Co se to jen v lidech střetá? Co jim přivodí tu zkázu, jež nás vede k předobrazu blázince - jak jádra světa? Chápejte, jsem od divadla, ale teď už nestačí mi snovat příběhy a rýmy - vidět chci jak do zrcadla na ten zákon, co nás řídí. Vaše laskavost mi dává nahlédnout až do krvava na dno osudů nás lidí. Věřte, hodně mi to říká, poznat vždycky další osud. Nechte si mě jako dosud jako svého pomocníka...

(ŘEDITEL na něj dlouho mlčky hledí, pak němě přikývne na souhlas a odchází. Vtom se však k němu z oken blázince sype déšť jablek, pomerančů, kamení a papírových koulí. BELARDO zakročí.)

BELARDO: Nechte toho! To už stačí!

(Blázni ho poslechnou. Když však ŘEDITEL zachází rychle do brány ústavu, ozve se prudký výbuch smíchu. BELARDO vykřikne znovu.)

BELARDO: Dost! A zpívejte si radši!

(Blázni zmlknou. BELARDO zajde do malého dřevěného domku vedle brány a objeví se u jeho okna. Sleduje v tom úkrytu napjatě následující výstup.)