Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Potíže se rty

Minuli se ve dveřích, ona na cestě ven, on se vracel z práce. Aniž si toho byla vědoma, položila mu ruku na levou tvář, a jak kolem sebe procházeli, políbila ho na pravou.
Užasl, a když došla ke vchodu na dvůr, strnula i ona, protože až tehdy si uvědomila, co udělala. Prudce se zastavila, jako kdyby nakráčela přímo do nějaké metafyzické, a přece hmatatelné zdi z kamene. Cítila, jak jí krev stoupá až ke kořínkům vlasů, a uvědomila si, že se k němu netroufne obrátit. Bezpochyby i on bude přibitý k zemi. Skoro cítila, jak ji jeho oči přejíždějí od nohou k temeni a čekají, až se obrátí. Zavolal na ni, což ostatně očekávala. "Kyria Pelagia."
"Co je?" uhodila na něj stroze, jako by její snaha o lakoničnost nějak anulovala to, jak odporně jednoduše a bez přemýšlení prozradila své city.
"Co bude k večeři?"
"Nedělej si ze mě legraci."
"Copak bych si z tebe dovolil dělat legraci?"
"Nic si z toho nevyvozuj. Myslela jsem si, že to jde můj táta. Vždycky ho takhle líbnu, když vejde dovnitř."
"Vskutku pochopitelné. Oba jsme staří a malého vzrůstu."
Jestli si mě ještě budeš dobírat, nikdy už s tebou nepromluvím."
Přišel k ní zezadu, obešel ji a vrhl se jí před kolena. "Ach ne," vykřikl, "všechno, jen to ne." Sklonil hlavu k zemi a žalostně sténal: "Měj slitování. Zastřel mě, zbičuj mě, ale neříkej, že už se mnou nikdy nebudeš mluvit." Sevřel jí kolena a dělal, že pláče.
"Celá vesnice se dívá," vyčítala mu, "okamžitě přestaň. Pusť mě, jsi úplně trapný."
"Zlomila jsi mi srdce," zakvílel, popadl ji za ruku a pokryl ji polibky.
"Ty kozle hloupý, to jsi zešílel?"
"Trápím se, hořím, jsem rozlámaný na kousky, z mých očí tryskají slzy." Zaklonil se a prsty vzletně naznačil mohutný vodopád neviditelných slzí, jejž si měla představit. "Nesměj se mi," pokračoval, když připadl na novou taktiku. "Nevysmívej se nebohému Antoniovi v jeho utrpení."
"Už jsi zase opilý?"
"Opilý smutkem, opilý neštěstím. Mluv se mnou."
"Vyhrála ta tvoje baterie zase nějaký zápas?"
Corelli vyskočil a radostí rozpřáhl ruce. "Jasně. Porazili jsme Gunterovu četu čtyři jedna, tři z nich jsme zranili a pak jsem se vrátil domů a ty jsi mě políbila. Slavný to den pro Itálii."
"Byl to omyl."
"Závažný omyl."
"Bezvýznamný omyl. Omlouvám se."
"Pojď dovnitř," navrhl jí, "musím ti ukázat něco hrozně zajímavého."
Oddechla si, že se rozhovor tak náhle stočil na jiné téma, a zašla za ním do dveří, jen aby zjistila, že Corelli ji míjí na cestě ven. Rukama jí sevřel obě tváře, dlouze a okázale ji políbil na čelo, vykřikl: "Mi scusi, myslel jsem, že jsi doktor, nic z toho nevyvozuj," a rychle přes dvorek na ulici. Dala si ruce v bok, v úžasu ho sledovala pohledem, vrtěla hlavou a silou mocí se přemáhala, aby se neusmála nebo rovnou nerozesmála.