Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA I.

2. Diplomatické napětí

Vyslanci obou mocností si vyměnili názory na problém Maroka.

NOVINY (léto 1911)

Když se na vesnické zvonici rozezněl druhý, to znamená půl hodiny před posledním úderem zvonu ohlašujícím nedělní mši, dostavil se velký Janek v soukenné kazajce ušité z dědečkova kabátu, v nových drogetových kalhotách, ve šněrovacích botách, zašlých pod tlustým nánosem tuku, a v chlupaté čepici; Janek se dostavil, jak pravím, opřel se o zídku u obecního prádla a čekal tam na své voje, aby je zpravil o nejnovějších událostech a naprostém úspěchu podniku.
Před vchodem do Baštovy hospody postávalo s dýmkami v zubech několik mužů, kteří se chystali zaskočit si na slzičku, než půjdou do kostela.
Záhy dorazil i Hejl v kalhotách odřených v podkolení a s vázankou červenou jako hrdélko hejla; usmáli se na sebe; pak přišli oba Bouřkové s pátravým výrazem ve tváři; potom Gambetta, který ještě nic nevěděl, a Švidroň a Boubela, Souška, Vokál, Baňa a Pulec, zkrátka celá lovernská armáda v plném počtu celkem asi čtyřicet mužů.
Každý z pětice hrdinů z minulého dne začínal znova a znova, už alespoň podesáté, vyprávět o průběhu výpravy a jejich druzi s otevřenou pusou a svítícíma očima pili jejich slova, napodobovali jejich gesta a pokaždé bouřlivě tleskali.
Nato shrnul Janek celou situaci takto: Takhle aspoň uvidějí, jestli my jsme nějaký impotenti! Dneska odpoledne se určitě přikradou houštinama na Hůrku a budou si to s náma chtít rozdat a my tam všichni budeme a drobátko si je vypůjčíme.
Budeme si muset vzít všecky praky. Klackama se zatěžovat nemusíme, prát se s nima nebudeme. Máme nedělní šaty, tak musíme dávat pozor, abysme se moc neušpinili, poněvadž bysme to doma schytali.
Jenom jim řekneme, co si myslíme.
Třetí (poslední) zvonění je rozehnalo. Pomalu se loudali na svá obvyklá místa v lavičkách kaple svatého Josefa proti kapli Panny Marie, kde se usazovaly holky.
Sakryš! zarazil se Hejl na prahu kostela, já mám dneska ministrovat, to mně velebníček vynadá!
Nesmočil si ani ruku ve velké kamenné kropence, ve které se jeho vcházející kamarádi šplouchali a dělali vlny, a proběhl kostelní lodí jako zebra, aby na sebe co nejrychleji natáhl ministrantskou komži, ve které bude nosit kadidelnici.
Když při Asperges me procházel mezi lavicemi s vědérkem svěcené vody, do kterého namáčel farář kropenku, nezdržel se a podíval se na své spolubojovníky.
Viděl, jak Janek ukazuje Boubelovi obrázek, který mu dala Cinkalova sestra - květ tulipánu nebo kakostu (nebyla-li to ovšem maceška) s nápisem Na památku - a donchuansky na ně mrkl.
A pak si vzpomněl na svou dobrou přítelkyni Távku, které nedávno daroval perník koupený - za dva sou, prosím - na jarmarku ve Vercelu; hezké perníkové srdce, poseté červenými, modrými a žlutými cukrovými pupíčky a ozdobené nápisem, který mu připadal docela dobrý: Vám k nohám kladu srdce své, tak vemte si je - tady je!
Vyhledal j i očima v řadách děvčátek a viděl, že se na něho dívá. Vážnost jeho úřadu mu zapovídala úsměv, ale srdce mu poskočilo a s lehkým ruměncem se napřímil a sevřel pevně baňku se svěcenou vodou.
Tento pohyb neušel Souškovi, který upozornil Cinkala: Podívej, jak se Hejl naparuje. To je jasný, že po něm Távka pošilhává!
A Hejl sám si pomyslel: Teď, když začala škola, budem se vidět častějc!
Ano... ale válka už byla vyhlášena!
Po nešporách shromáždil Janek své oddíly a promluvil jako vrchní velitel:: Běžte si oblíct haleny, každej si vemte skrojek chleba a přijďte k Pepiotovu lomu dole pod Hůrkou.
Rozprchli se jako hejno vrabců a za pět minut se jeden po druhém sbíhali k místu určenému generálem, každý s krajícem chleba v zubech.
Nesmíme dál než k zatáčce! rozkázal Janek, vědom si své úlohy a pln starostlivosti o své vojsko.
Tak ty myslíš, že přijdou?
Jinak by se ukázali jako pěkní sralbotkové, a na vysvětlenou svého příkazu vysvětloval: Je jich tam pár, co sebou umějí hodit, víte, vy, co máte těžký zadnice, slyšíš, Boubelo! no! tak abyste se nedali nachytat.
Naberte si šutrů do kapes a pěkný oblázky dejte těm, co mají praky s gumičkou. A pozor, abyste je neztratili. Vylezeme až k Hájku.
Obecní pozemek Hůrka, který se rozprostírá mezi teréským lesem na severovýchodě a velranským lesem na jihozápadě, je obdélníkový svah, dlouhý asi patnáct set metrů a široký osm set. Kraje obou lesů tvoří obě kratší strany obdélníku; kamenná zídka, lemovaná ještě živým plotem a chráněná hradbou hustého křoví, tvoří spodní hranici mezi svahem a pod ním ležícími políčky; neurčitou horní hranici tvoří opuštěné lomy, ztracené v pásu divokého lesního porostu s houštinami ořešáků a lísek, jejichž husté mlází se nikdy neprořezává. Celý svah je ostatně pokryt křovím, houštinami, mlázím a stromy, ojedinělými i ve skupinkách, které z celého pozemku tvoří ideální bojiště.
Pozvolna stoupající štěrkovaná cesta, vedoucí z Lovernu, protíná obdélník v poloviční úhlopříčce a pak, nějakých padesát metrů od kraje velranského lesa, tvoří ostrou zatáčku, která umožňuje naloženým povozům, aby se bez velké námahy dostaly až na hřeben.
Smyčku zatáčky vyplňuje velká houština dubů, trnek, cesmín, ořešáků a lísek: říká se jí Hájek.
Spodní stranu cesty lemují povrchové lomy, kde pracují Pepiot, zvaný Křivonožka, a Gustl, zvaný Krajánek (kteří si po pár skleničkách říkají podnikatelé), a někdy Ábel, zvaný Krysa.
Pro děti to byly jedině vynikající a nevyčerpatelné zásobárny střelivem.
A na tomto osudném prostoru - stejně vzdáleném od obou vesnic - se řezaly, mrskaly a kamenovaly celé generace Loverňáků a Velraňáků, protože boje začínaly znova a znova každý podzim a zimu.
Lovernští obyčejně přitáhli až k zatáčce a zastavili se u ohybu cesty, i když druhá strana i velranský les patřily ještě k jejich obci, ale les už byl docela blízko nepřátelské vsi a sloužil příslušníkům protivného tábora jako ústupový prostor a útočiště v případě pronásledování, což rozzuřovalo Janka: Pokaždý to vypadá, jako by nás napadli, sakra!
Neuplynulo tedy ani pět minut od chvíle, kdy každý snědl svůj chleba, a přeborník ve šplhu Hejl, který hlídkoval ve větvích velkého dubu, hlásil nějaké podezřelé pohyby na nepřátelské hranici.
Neříkal jsem to?! konstatoval Janek. Schovejte se, ať si myslejí, že jsem sám! Já je budu chvilku poštívat! na! na! vem si! a kdyby se za mnou náhodou rozběhli a chtěli mě chytit... tak hop!
A Janek vylezl ze svého trnkového krytu a diplomatická výměna názorů se zapředla v obvyklé formě: (Nechť mi na tomto místě čtenář nebo čtenářka dovolí malé odbočení a radu. Péče o historickou pravdivost mě nutí, abych používal jazyka, který není právě obvyklý na dostizích ani v salónech. Nepociťuji žádnou hanbu ani výčitky svědomí nad tím, že ho zde obnovuji, opravňuje mě k tomu příklad mého mistra Rabelaise. Poněvadž však pánové Falliěres nebo Bérenger nemohou být přirovnáváni k Františku I., ani já ke svému slavnému vzoru, a protože jsou také jiné časy, doporučuji jemným uším a citlivým duším, aby přeskočily pět nebo šest stránek. A vracím se k Jankovi:) Tak se ukaž, ty srágoro, ty padavko, ty babo, ty ňoumo! Jestli nejseš zbabělec, tak ukaž tu svou špinavou držku, ty ksindle!
Pojď taky trochu blíž, chcíplotino, ať si tě prohlídnu! odtušil nepřítel.
To je Prcek od Brodu, hlásil Hejl, ale vidím taky Melhubu a Křivonožku a Tatího a Třasořitku: je jich tam jako much.
Když Janek vyslechl tuto zprávu, pokračoval: Ty mamlase, tys vykřikoval, že Loverňáci jsou impotenti, co! Já jsem ti ukázal, jestli my jsme nějaký impotenti! Potřebovali jste všecky vaše podolky, abyste smazali, co jsem vám napsal na vrata od kostela! Takoví poserové jako vy by se na něco takovýho nezmohli!
Tak pojď blíž, ty velká hubo, když seš takovej chytrolín: máš jenom tu velkou hubu a nohy, abys je moh vzít na ramena!
Pojď na půl cesty, hadrníku jeden! Z toho, že tvůj táta omakával kravám koule na jarmarcích, z toho jsi nezbohat!
A co ty? Ta barabizna, co v ní bydlíte, je zamořená hypotékama až po střechu!
Ty seš hypotéka, žebráku! Kdypak si vezmeš to žebradlo po dědečkovi a půjdeš dobejvat cizí dveře Otčenášema?
U nás to není jako v Lovernu, kde slípky chcípají hlady i o žních!
A vám ve Velranech chcípají i vši na hlavě, jenomže se neví, jestli je to z hladu nebo z otrávení.
Velraňáci, darebáci, táhnou z hor černej mor.
Ohé! Ohé! Ohé! zahlaholil za svým vůdcem sbor lovernských bojovníků, kteří se už nedokázali déle schovávat ani potlačovat své nadšení a hněv.
Prcek od Brodu nezůstal dlužen odpověď: Loverňáci, hajdaláci, z čerta hovno sežerou, pak se z toho poserou.
Nyní byla řada na Velranských, kteří uvítali zběsilým nadšením a dlouhým libozvučným Hej! Hej! slova svého generála.
Salvy nadávek vyletovaly na jedné i druhé straně v poryvech i ve smršti; když se oba stejnou měrou rozparádění vůdcové počastovali nadávkami, klasickými i moderními: Ty šašku počmáraná!
Ty vozembouchu nenažraná! atd. atd., vrátili se k prastarému způsobu a začali si s obvyklou nepodložeností metat do tváří nejnesmyslnější a nejpodlejší obvinění ze svého repertoáru:
Hej! Vzpomeň si, jak tvá máma napšoukala do guláše, aby ti udělala omáčku!
A ty zas, jak si tvoje řekla nunvářovi o bejčí koule, aby ti z nich uvařila salát!
Vzpomeň si, jak tvůj táta jednou říkal, že by bylo lepší chovat tele než takovýho prevíta, jako seš ty!
A ty zas, jak tvá máma říkala, že by radši kojila krávu než tvou sestru, protože by z ní aspoň neměla rajdu!
Má sestra, odpověděl jiný, který žádnou neměl, má sestra tluče máslo, až bude tlouct hovno, přijď si olíznout tlouk; nebo: Má sestra je pokrytá břidlicí, aby na ni nemohly lézt takový potvory jako ty!
Pozor! varoval Hejl. Melhuba začíná střílet z praku.
A vskutku: oblázek zahvízdal vzduchem nad hlavami, které odpověděly uštěpačným chechtáním, a krupobití střel brzo přeškrtalo nebe z jedné i z druhé strany, zatímco se zpěněný a bez ustání mohutnící příval různých nadávek dále přeléval mezi Hájkem a okrajem lesa, neboť repertoár jedněch i druhých byl stejně hojný jako bujně vybraný.
Byla však neděle: obě strany byly oděny ve svátečních svršcích a žádný - vojevůdci o nic víc než prostí vojáci - nestál o to, aby jejich lad a spořádanost vystavil nebezpečí tak hrozivých půtek.
Toho dne se celá bitva také omezila na tuto výměnu názorů, dá-li se to tak nazvat, a na dělostřelecký souboj, který nezpůsobil na jedné ani na druhé straně vážné oběti.
Jakmile začal zvon z velranského kostela zvonit na požehnání, dal, Prcek od Brodu své armádě povel k ústupu, neopomenuv s poslední nadávkou a posledním oblázkem vmést svým nepřátelům do tváře i tuto nejstrašnější provokaci: Zejtra se tu zase shledáme, vy impotenti loverňácký!
Teď zdrháš, zbabělče! posmíval se mu Janek. Jen počkej, počkej zejtra, jak vám to nandáme, ksindlové!
A poslední salva kamení pozdravila ústup Velranských do příkopu, kterým se vraceli domů.
Obecní hodiny v Lovernu se zpožďovaly, nebo byl odsunut začátek požehnání, takže i Lovernští využili toho, že nepřátelé zmizeli, a dohodli se na bitevním plánu pro zítřejší zápas.
Cinkal dostal geniální nápad.
Pět nebo šest se nás musí schovat tady do křoví, než přijdou, a ani se nehnout, a pak se vrhneme na prvního, kterej se mihne né moc daleko, a toho uneseme.
Velitel okamžitě schválené zálohy vybral pět nejmrštnějších bojovníků, kteří ho budou doprovázet, zatímco ostatní zaútočí zpříma, a všichni se vrátili do vesnice s duší překypující bojovým zápalem a prahnoucí po odvetě.