Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Libuše Nová (Albatros, 1982)
• název originálu: Anne of the Green Gables

Předmluva
(1982)

Kniha, kterou máte před sebou, byla napsána již dávno - přibližně v době našich prababiček. Od jejího prvního vydání (r. 1908) zanedlouho uplyne právě pětasedmdesát let. Za ten čas se změnilo mnohé, od stylu života až po způsob myšlení lidí. A přece při četbě Anny ze Zeleného domu nemáme ani zdaleka pocit, že čteme o dobách dávno minulých. Kniha, která svou autorku Lucy Maud Montgomeryovou proslavila nejprve v její rodné Kanadě a pak i v mnoha dalších zemích, znovu prokazuje známou skutečnost, že dobré knihy nestárnou. Příběh malé Anny, sirotka, který nachází u dvou stárnoucích sourozenců, až doposud osaměle hospodařících na své venkovské farmě, svůj první opravdový domov, má na hony daleko k jakékoli sentimentalitě. Zato vtipu, humoru a životního optimismu má v sobě ažaž. Hubená, pihovatá a hlavně neuvěřitelně upovídaná Anna s rezavými vlasy a nevyčerpatelnou fantazií si získá čtenáře od prvního okamžiku a její veselé i vážnější příhody v novém domově dokáží udržet jeho pozornost až do konce, čtenářky ve věku zhruba kolem dvanácti let, kterým je kniha určena především, si tu určitě přijdou na své.

Kapitola 1. - Paní Ráchel Lyndová je překvapena

Paní Ráchel Lyndová bydlela tam, kde hlavní cesta k Avonlea klesala do mělkého úvozu, lemovaného olšemi a jeřabinami. Přes cestu tekl potok, který pramenil až kdesi v lese starého Cuthberta. O potoku se vyprávělo, že na počátku své pouti je křivolaký a rozpustilý, tvoří nejedno temné jezírko a průzračný vodopád. Ale do kotliny, kde bydlí Lyndovi, vtéká už jako klidný, vzorně se chovající potůček, protože před dům paní Ráchel Lyndové si ani potok nedovolí přijít jen tak a nedbat na slušnost a společenská pravidla. Potok si zřejmě uvědomoval, že paní Ráchel sedí u okna a že jejímu orlímu zraku neunikne nic - ani potok, ani děti. A kdyby zpozorovala něco divného a neobvyklého, neměla by chvilku klidu, dokud by nevypátrala, co je toho příčinou.
Je dost lidí, ať už z Avonlea, nebo odjinud než z téhle vesničky, kteří soustavně zanedbávají vlastní povinnosti, ale zato se vydatně pletou do záležitostí svých sousedů. Paní Ráchel Lyndová však byla výjimečně schopná osoba: nejenže hravé zvládla svoje povinnosti, ale zbývalo jí ještě dost času na záležitosti jiných. Vědělo se o ní, zeje dobrá hospodyně, která si svou práci vždycky udělá svědomitě. Vedla kroužek šití, pomáhala v nedělní škole, patřila k nejpevnějším pilířům farské svépomoci; pomáhala vždy tam, kde jí bylo třeba. Ale i při tolikerém zaneprázdnění si paní Ráchel našla dost času, aby mohla denně šest hodin vysedávat u kuchyňského okna a plést bavlněné přehozy na postele. Upletla jich už šestnáct, jak si hospodyně z Avonlea mezi sebou s uctivým uznáním šeptaly. Přitom nespouštěla orlí zrak z hlavní cesty, která procházela jejich "jámou", klikatila se a stoupala strmým, červeným návrším. Protože vesnička Avonlea se rozprostírala na malém trojhranném poloostrůvku, který vybíhal do zálivu sv. Vavřince a ze dvou stran ho tedy omývala voda, každý, kdo přicházel ze vsi nebo do vsi, musel projít po návrší, a tak se vystavit neviditelnému pohledu vševidoucích očí paní Lyndové.
Takhle seděla i kteréhosi odpoledne začátkem června, kdy sluníčko otevřeným oknem zalévalo kuchyň jasem a teplem. Na svahu za domem se rozprostíral ovocný
Anna ze zeleného domu sad, zahalený jako nevěsta do růžovobílých květů, a šuměl bzukotem miliónů včel. Tomáš Lynde - tichý, drobný človíček, o němž lidé z Avonlea mluvili jako o muži Ráchel Lyndové - právě na svahu za stodolou sil pozdní turín. I Matěj Cuthbert ho měl sít, protože včera v obchodě Williama J. Blaira v Carmody paní Ráchel zaslechla, jak říkal Petrovi Morrisonovi, že zítra odpoledne se chystá sít turín. Samozřejmě že se ho Petr předtím na to sám zeptal, bylo by neslýchané, kdyby se Matěj Cuthbert někomu s něčím svěřil.
A přece o půl čtvrté odpoledne, v den, kdy byla práce na poli, Matěj Cuthbert klidně poháněl kobylu vzhůru do kopce. A nejen to - měl dokonce na sobě bílou košili a sváteční oblek. To jasně nasvědčovalo tomu, že jede někam ven z Avonlea. Vezl se na lehké bryčce, měl zapraženou kaštanovou kobylu - to znamenalo, že jede na delší cestu. Kam se jen Matěj vydal a proč?
Kdyby to byl jiný sedlák z Avonlea, paní Ráchel by si pohotově zkombinovala jedno s druhým a snadno uhádla odpověď na obě otázky. Ale Matěj Cuthbert tak zřídka vycházel z domu, že ho teď k tomu jistě přinutilo něco neobvyklého. Svět neviděl stydlivějšího chlapa - nerad chodíval mezi cizí nebo tam, kde musel mluvit. Věru zřídkakdy se stávalo, že by Matěj vystrojený v bílé košili jel bryčkou. Ať si paní Ráchel lámala hlavu jak chtěla, nemohla záhadě přijít na kloub, a to jí úplně pokazilo radost ze slunného odpoledne.
Po čaji zajdu do Zeleného domu a vyzpovídám Marii, kam jel a proč, rozhodla se nakonec ta dobrá žena. V tomhle ročním období do města nechodívá a nikdy nikoho nenavštěvuje. Jestli mu došlo semeno turínu, jistě by se neoblékal a nevězí se bryčkou jen proto, aby si doplnil zásoby. Ze by potřeboval doktora? Na to zase nepoháněl koně dost rychle. Ale docela jistě se od včerejška večer něco přihodilo, když se tak najednou vydal na cestu. No nevím, nevím. Nebudu mít klid, dokud se nedozvím, co dnes vylákalo Matěje Cuthberta z Avonlea.
A tak hned po svačině odešla paní Ráchel z domu. Nešla daleko. K velkému, rozložitému stavení, obklopenému sadem, kde Cuthbertovi bydleli, bylo od Lyndova údolí sotva čtvrt míle. Ovšem polní cestou se to zdálo mnohem dál. Když si otec Matěje Cuthberta, stejně zakřiknutý a málomluvný jako jeho syn, stavěl dům, odtáhl se co nejvíc od lidí, ale ne zas až do lesů. Zelený dům postavil na nejvzdálenějším konci pozemku, získaného vyklučením lesa. Ten dům tam stál dodnes a sotva ho bylo vidět z hlavní silnice, kolem níž se tak družně k sobě tiskly ostatní domy z Avonlea. Bydlet v takovém domě, to se v očích paní Lyndové ani nenazývalo bydlením.
To aby se neříkalo, že žijí pod širým nebem, bručela si pro sebe, když kráčela po cestě od vozů do hloubky vyježděné a lemované šípkovými růžemi. Nedivím se, že Matěj a Marie jsou tak trochu podivíni, .když bydlí sami daleko od světa. Stromů je tu sice dost, ale to není zrovna vhodná společnost, lepší je dívat se na lidi. Ale jsou tady asi dost spokojeni, jistě už si zvykli na samotu. Člověk si zvykne na všechno, i na šibenici, jak se říkává.
S těmito myšlenkami paní Ráchel odbočila z polní cesty k zadnímu dvoru Zeleného domu. Dvůr se zelenal bujným jarním rostlinstvem a na první pohled upoutal čistotou a pořádkem. Na jedné straně velké patriarchální vrby kývaly důstojné korunami, na druhé straně stály štíhlé túje jako v pozoru. Nebylo tu jediné pohozené třísky, jediného kamínku; paní Ráchel by si jich jistě všimla. Byla přesvědčená, že Marie Cuthbertová zametá dvůr stejně často jako uklízí v domě. I ze země by se dalo jíst - nebylo na ní ani zrnko prachu.
Paní Ráchel energicky zaklepala na kuchyňské dveře a vešla, když se zevnitř ozvalo "dále". Kuchyň v Zeleném domě byla útulná - lépe řečeno byla by útulná, kdyby nebyla tak přeúzkostlivě čisťoučce uklizená, že připomínala pokoj pro hosty, který se nikdy nepoužívá. Okna směřovala na východ a západ. Západním oknem s výhledem na zadní dvůr proudila do místnosti záplava lahodného červnového světla. Zato východní okno, z něhož byly vidět bíle rozkvetlé třešně v ovocné zahradě a tam dál při potoce v údolí štíhlé kolébající se břízy, bylo ukryté v zeleni popínavého divokého vína. Tady sedávala Marie Guthbertová - když vůbec někdy sdávala, ke sluníčku vždycky trochu nedůvěřivá. Zdálo sejí příliš nezbedné a lehkomyslné vůči světu, který je třeba brát vážně. I teď tu seděla a pletla. Za ní na stole bylo prostřeno k večeři.
Paní Ráchel ještě ani nedovřela dveře a už rychlým pohledem zachytila všechno, co leželo na stole. Byly tu připraveny tři talíře. Marie zřejmě čeká, že se Matěj s někým vrátí. Ale nádobí, které prostřela, je všední; je tu vidět sklenice zavařených švestek a jen jeden druh koláče. Návštěva, kterou Marie očekávala, není jistě mimořádně vzácná. A proč tedy mel Matěj bílou košili a kaštanovou kobylu ? Paní Ráchel zrovna hučelo v hlavě z neobvyklé záhady v tom tichém, nezáhadném Zeleném domě.
"Dobrý večer, Ráchel," přivítala ji přívětivě Marie. "To je dnes krásně, viď?
Anna ze zeleného domu Posaď se prosím tě. A jakpak se máte?"
Mezi Marií Cuthbertovou a paní Ráchel byl už odedávna takový vztah, který by se pro nedostatek lepšího a přesnějšího výrazu dal nazvat přátelstvím. A to navzdory jejich odlišným povahám - nebo snad možná právě proto, že se tak málo jedna druhé podobala.
Marie byla vysoká, hubená žena - samá hrana. Černé vlasy, mezi nimiž tu a tam svítily stříbřité šediny, si vždy splétala vzadu do malého pevného drdůlku, bojovně propíchnutého dvěma drátěnými jehlicemi. Vypadala jako nezáludná, zato přísná, svědomitá žena. A nejenže se takovou zdála, taková i byla. Avšak rysy kolem úst mírnily jinak přísný výraz, a kdyby měla rty jen trochu plnější, prozrazovaly by snad i smysl pro humor.
"Dekuji, máme se všichni dobře," odpověděla paní Ráchel. "Ale bála jsem se, že se ti něco přihodilo, když jsem dnes viděla Matěje odjíždět. Říkám si, jestli snad nejede pro doktora."
Marie pochopila a rty sejí maličko zachvěly. Čekala, že paní Ráchel k ní zaskočí. Dobře věděla, že Matějův nevysvětlitelný odjezd bude příliš velkým soustem pro sousedčinu zvědavost.
"Ale nic mi není, i když včera mě trochu bolela hlava," řekla. "Matěj jel do Bright Riveru. Bereme si chlapce ze sirotčince v Novém Skotsku a má přijet dnes večerním vlakem."
Kdyby Marie oznámila, že Matěj jel do Bright Riveru pro klokana z Austrálie, nebyla by paní Ráchel tolik ohromila. Ta dobrá žena na nějakých pět sekund docela oněměla. A třebaže paní Ráchel věděla, že Marie nikdy nežertuje, teď byla nucena si to myslet.
"To říkáš vážně, Marie?" zeptala se, když znovu nabyla řeči.
"Samozřejmé," odpověděla Marie, jako by adoptování chlapců ze sirotčince patřilo k běžným jarním pracím kteréhokoli dobře udržovaného hospodářství v Avonlea a nebylo neslýchanou novotou.
Paní Ráchel to dokonale ohromilo. Chlapce! Marie Cuthbertová a Matěj Cuthbert prý adoptují kluka! A ještě k tomu ze sirotčince! No a pak že se svět neobrací vzhůru nohama? Po tomhle ji už nic nepřekvapí! Vůbec nic.
"A jak jste přišli na ten nápad?" zeptala se téměř vyčítavě.
Něco takového udělat a ani se s ní neporadit! To nemůže schválit.
"No, rozmýšleli jsme se dost dlouho - vlastně celou zimu," odpověděla Marie. "Před vánocemi u nás byla paní Spencerová a řekla nám, že si chce na jaře vzít děvčátko z hopetownského sirotčince. Má v Hopetownu sestřenici. Paní Spencerová ji navštívila a je tedy o všem dobře informována. Od té doby jsme o tom s Matějem hovořili a nakonec jsme se dohodli, že adoptujeme chlapce. Matějovi přibývají léta - má na krku šestý křížek - a není už tak čilý jako kdysi. Zlobí ho srdce. Sama víš, jak je těžké sehnat někoho na práci. Nedostaneš nikoho kromě těch hloupých francouzských výrostků, a sotva si některého z nich vychováš a něčemu ho naučíš, už ti uteče bůhvíkam do Států nakládat humry. Matěj si nejdřív chtěl vzít míšence, ale já jsem o tom nechtěla ani slyšet. Možná že jsou dobří na práci - netvrdím, že ne - ale nechci mít nějakého přivandrovalce, co se potuloval po londýnských ulicích,'přesvědčovala jsem ho. Ať je aspoň zdejší, riziko to bude tak jako tak, ať si vybereme kohokoliv. Ale budu mít větší klid a lepší spánek, když si vezmeme pravého Kanaďana. A tak jsme se nakonec dohodli, že poprosíme paní Spencerovou, aby nám vybrala chlapce, když půjde pro to děvče. Minulý týden jsme se dozvěděli, že se chystá do sirotčince. Vzkázali jsme jí po Richardovi Spencerovi z Carmondy, aby nám přivedla šikovného kluka, který vypadá k světu, asi tak deseti nebo jedenáctiletého. Mysleli jsme si, zeje to na chlapce nejlepší věk: bude dost silný na to, aby s lecčím pomohl a dost mladý na to, aby se dal ještě vychovat jaksepatří. Chceme, aby u nás našel slušný domov a aby chodil řádně do školy. Dnes jsme od paní Spencerové dostali telegram - pošťák ho přinesl z nádraží -, že přijede večer v půl šesté. No a tak Matěj jel do Bright Riveru pro chlapce. Paní Spencerová ho tam vysadí z vlaku a sama pocestuje dál až do White Sands."
Paní Ráchel si velmi zakládala na své zásadě co na srdci, to na jazyku. I teď ji začala uplatňovat, sotva se v duchu vypořádala s neuvěřitelnou zprávou, kterou právě vyslechla.
"Tak tedy poslouchej, Marie. Já ti zase říkám, zeje to od vás prachobyčejná hloupost - že je to riskantní a nic víc. Vždyť ani nevíte, koho dostanete do domu. Přijímáte cizí dítě do rodiny a nevíte o něm vůbec nic; nevíte, co se v něm skrývá, jakou má povahu, z jakých rodičů pochází a co se z něho nakonec vyklube. Zrovna před týdnem jsem v novinách četla, jak jistý hospodář se ženou -
Anna ze zeleného domu bylo to někde v západní části ostrova - taky si vzali kluka ze sirotčince a on pak jim v noci podpálil dům. A podpálil ho schválně, Marie! Skoro je v posteli upek na škvarky. A vím o dalším případě, kdy adoptovaný kluk pil vejce - a ne a ne ho to odnaučit. Kdybyste se se mnou poradili - ale kdepak, to ty neuděláš, Marie - byla bych vás varovala, abyste něco takového proboha pustili z hlavy." Tyto Jobovy zvěsti Marii zřejmě ani neurazily, ani nepoplašily. Pletla klidně dál .
"Nepopírám, Ráchel, že na tom, co říkáš, něco je. Sama jsem se trochu bála, ale Matěj si nedal říct. Když jsem viděla co a jak, povolila jsem.
Matěj si málokdy něco zamane, takže když už k tomu dojde, pokládám za svou povinnost ustoupit. Zeje to riskantní? Jenomže riskantní je skoro všechno, co se na tomhle světě děje. Riskantní je i mít vlastní dětí, když se to tak vezme pokaždé se nevydaří. A potom - Nové Skotsko je dost blízko našeho ostrova. To není jako kdybychom ho brali odněkud z Anglie nebo ze Spojených států. Nemůže být tak velký rozdíl mezi ním a námi."
"Doufám, že to dobře dopadne," řekla pochybovačně paní Ráchel.
"Ale až ti podpálí Zelený dům nebo nasype strychnin do studně, nevyčítej mi, že jsem tě nevarovala! Slyšela jsem, že se takový případ stal v New Brunswicku. Spáchalo to dítě ze sirotčince a celá rodina zemřela v ukrutných bolestech. Jenže v tomhle případě to byla holka." '
"My si holku nebereme," poznamenala Marie, jako by otravování studní patřilo výhradně mezi ženské vlastnosti. "Ani ve snu by mě nenapadlo pokoušet se vychovávat holku. Divím se paní Spencerové, že se do něčeho takového pustila.
Ale ona už je taková; když si zamane, klidně by adoptovala celý sirotčinec."
Paní Ráchel by snad byla zůstala, dokud domů nepřijede Matěj s tím adoptovaným sirotkem. Když však uvážila, že se nevrátí dřív než za dvě hodiny, rozhodla se zajít na návrší k Robertu Bellovi povědět jim tu novinu. Jistojistě vyvolá senzaci, jaké není široko daleko rovno, a paní Ráchel náramně ráda vyvolávala senzace. Rozloučila se tedy. Marii se trochu ulevilo, pesimismus paní Ráchel začal i v ní probouzet dávné pochybnosti a obavy.
"Tak tedy spánembohem!" zvolala paní Ráchel, když opět bezpečně kráčela po cestě. Určitě se mi to jen zdá, uvažovala. Ale lituj u toho drobečka, doopravdy ho lituju. Matěj a Marie nemají o dětech ani potuchy a jistě od něho budou očekávat víc rozumu a rozvážnosti než od jeho vlastního dědy, jestli takové dítě nějakého dědu vůbec kdy mělo, o čemž pochybuju. člověk si ani nedovede představit dítě v Zeleném domě - nikdy tam žádné nebylo, Matěj a Marie byli už dospělí, když Zelený dům postavili. Když se tak člověk nad tím zamyslí, kdoví, jestli ti dva vůbec někdy byli dětmi. Za nic na světě bych nechtěla být v kůži toho sirotka. Moc ho lituju, chudinku, doopravdy ho lituju!
Srdce paní Ráchel překypovalo tolika novými dojmy, že je musela svěřit alespoň šípkovým keřům. Ale její soucit by byl ještě hlubší a důkladnější, kdyby mohla spatřit dítě, které v té chvíli trpělivě čekalo na zastávce Bright River.