Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Helenka a Ivánek byli sirotci. Nikoho neměli na celém božím světě. Neměli ani kde zůstávati, proto šli do světa hledat dobrých lidí, kteří by se jich ujali. Chodili sem a tam, až přišli do lesa. Bylo horko. Ivánek stále se ohlížel, uvidí-li někde potůček, aby se napil. Odpočinuli si na chvilku a Helenka Ivánkovi vypravovala, že se jí dnes v noci zdálo o mamince.
Ivánek odběhl stranou a radostně volal: "Helenko, tu je čistý potůček, v něm plave rybička - napiji se!"
"Nepij, Ivánku," zvolala Helenka, stal by ses rybičkou, maminka mi to dnes ve spánku povídala."
Ivánek poslechl a šli dál. Pak přišli k luční studánce, v níž seděla žabka.
Ivánek zase pravil: "Mám žízeň, Helenko, napiji se!"
"Nepij, Ivánku," bránila mu Helenka, stal by ses žabičkou!" Ivánek poslechl, ale nerad.
Pak přišli k lesnímu praménku a vyplašili tam srnce.
Ivánek se již nezdržel. "Napiji se, Helenko," zvolal a již se shýbl k praménku.
"Nepij, Ivánku," prosila ho Helenka, "byl bys srnečkem." - Natáhla ruku, aby ho zadržela - leč bylo již pozdě! Ivánek se napil a v tu chvíli se proměnil v srnečka.
Helenka plakala, srnečka hladila, líbala a volala: "Ach, co si nyní počnu?" Jak pláče a naříká, zaslechne koňský dupot - a po chvilce spatří krásného jezdce na bílém koni. Zastavil nedaleko ní, skočil s koně a ptal se jí, proč pláče.
Helenka mu povídala: "Jsem sirotek, nemám nikoho než tohoto srnečka na celém božím světě a je mi tuze smutno!"
"Pojď se mnou, dívenko," pravil jezdec, "mám krásný zámek, mnoho služebníků, všichni tě budeme míti rádi, nebude se ti u mne stýskati!"
Helenka se podívala s důvěrou na jezdce. Z jeho očí zářilo tolik dobroty, že s radostí svolila jíti s ním do jeho zámku. "Vezmeš mého srnečka též s sebou?" tázala se.
"Ano, i tvůj smeček bude se u mne míti dobře, nikdo mu neublíží!"
Jezdec vysadil Helenku na koně, sedl za ni a již uháněl k zámku a srneček vesele poskakoval za ním.
Jezdec, který přivezl Helenku na svůj zámek - byl sám král! Helenka zůstávala nyní v pěkném pokoji a srnečka směla míti u sebe, což ji ze všeho nejvíce těšilo. Král dal Helenku všemu učiti a tak se z ní stala po několika letech moudrá a krásná dívka, kterou všichni měli rádi.
Král ji měl ze všech nejraději. Vzal si ji za ženu a Helenka se stala královnou! Nezpyšněla, zůstala dobrou ke všem lidem a proto byla každému tím milejší. Jenom kouzelnice Havranice, která zůstávala v lesní samotě, nepřála Helence, že se stala královnou, byla by se ráda sama stala královnou. Číhala na ni a často nastražila všelicos v cestu, čím by Helence ublížila - leč marně se namáhala. Helenka bez krále a bez Ivánka-srnečka, se nevzdálila z domova, a oba ji chránili jako oko v hlavě. - Nejšťastnější byla Helenka, když jí Pán Bůh dal děťátko, krásného synáčka. Radovala se a děkovala Bohu denně za své štěstí.
Leč radost nebývá stálá - pojednou začala Helenka churavěti, jako když krásná květinka vadne! Král hledal všude pomoci - leč marně, tvářinky Helenčiny bledly víc a více. Král lítostí nad pomyšlením, že by Helenka mu mohla zemříti, sám div se nerozstonal.
Helenka chodívala do lesa k jezeru na procházku, aby se osvěžila na čerstvém vzduchu. Srneček ji vždy provázel. Jednoho dne potkala tam babičku a ta jí radila: "Chceš-li, královno, býti zdráva, jako jsi bývala, vykoupej se v jezeře." Smeček přiskočil k Helence a prosil: "Helenko, nechoď do jezera, nechoď, bojím se o tebe." Ale babička ji opět přemlouvala.
"Jen to zkus, uvidíš, že budeš opět veselá jako ptáček." - Byla to zlá kouzelnice Havranice, která vzala na se podobu babičky, aby se mohla spíše přiblížiti Helence.
Kdož by nechtěl býti zdráv? - Helenka poslechla babičku - o kéž by byla uposlechla Ivánka-srnečka!
Skočila do vody a proměnila se v zlatou kachničku! S nářkem letěla dál nad jezero.
Smuten se vrátil srneček-Ivánek do zámku. Jak teprve se zarmoutil král, když svou drahou Helenku nikde nemohl nalézti. Děťátko plakalo na kolébce, a nikdo je nedovedl upokojiti než srneček, když je kolébal.
K večeru běžel srneček k jezeru a volal:

"Poleť, zlatá kachničko,
má ubohá sestřičko!
Pláče pro tě tvé děťátko,
pojď uhýčkat ubožátko;
poleť, zlatá kachničko,
má ubohá sestřičko!"

Kachnička připlavala ke břehu a volala:

"Ivánku, bratříčku, smutná má dušička,
kolíbej, zulíbej ty mého hošíčka.
Až půlnoc odbije, na okno zaťukám,
otevř pak, bratříčku, - kachnička přijde k vám!"

Srneček se vrátil do zámku a vše vypověděl králi.
Oba se posadili k děťátku a čekali, až odbije půlnoc, aby spatřili Helenku. Král však se nemohl zdržeti spaní, darmo ho srneček budil.
Nevzbudil se ani, když po půlnoci přiletěla zlatá kachnička a proměnila se v Helenku. Helenka převinula děťátko, nakrmila, zulíbala je, pak pohladila srnečka i krále. Zašeptala: "Zítra přijdu zase," proměnila se ve zlatou kachničku a odletěla.
Ráno naříkal král, že Helenku nespatřil, a umínil si, že druhé noci ani oka nezamhouří. Avšak ani druhé noci se neubránil spánku. Srneček zadržel Helenku, když se s ním loučila, a prosil: "Zůstaň u nás, Helenko!"
Helenka pravila: "Nemohu, Ivánku! Zítra přiletím naposledy. Jen král může mne vysvoboditi. Ať čeká král u okna s připraveným lukem. Jakmile vletím do světnice, poletí za mnou havran, toho ať střelí šípem do srdce. Ty, Ivánku, dbej toho, aby krále nepřemohlo spaní. Podaří-li se mu havrana zastřeliti, jsem vysvobozena - nezdaří-li se - neuvidíme se už nikdy!"
Kachnička odletěla, a Ivánek ráno pověděl vše králi. Král připravil si nejostřejší šíp a večer se posadil u kolébky svého děťátka. Čekal, až zlatá kachnička přiletí.
Když se blížila půlnoc, cítil opět, jak mu spánek tíží víčka. Srneček ho upamatoval, a král vstal, otevřel okno a osvěžil se rychle na čerstvém vzduchu, aby neusnul. Brzy potom zahlédl zlatou kachničku. Ustoupil od okna a čekal, až se objeví havran. Král si zamířil - vypustil šíp - a již ležel havran s probodnutým srdcem pod oknem! V té chvíli se změnila zlatá kachnička v Helenku a srneček v krásného mládenečka Ivánka, oba byli vysvobozeni. Všichni šťastně dlouho žili, neboť kouzelnice Havranice nemohla jim více uškodit. Byla tím havranem, kterého král zastřelil!