Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl jeden kohoutek a ten byl nespokojený a mrzutý. Vedlo se mu sice dobře na dvoře, ale myslil si, že by se mu mohlo vésti ještě líp! Nic mu nebylo vhod. Dostal-li zrní - měl chuť na brambory; dostal-li brambory - měl chuť na zrní. Jednoho rána řekl slepičce: "Není to zde již k vydržení, šel bych rád do světa, snad jinde bude líp. Což ty, slepičko, šla bys se mnou?"
Slepička odpověděla: "Ani mně se tu nelíbí, sotva snesu vejce, už mi je vezmou! Půjdu s tebou ráda!" Hned se chystali na cestu. Nežli vyšli ze dvora, řekla slepička: "Snesla jsem ráno vajíčko, to zde nenechám, vezmu je s sebou!" Šli, až přišli k potoku. Kohoutek měl žízeň a šel se napít. Jak vstrčil zobák do vody, chytil ho rak klepety za zobák. Slepička prosila raka: "Raku, pusť kohoutka, vždyť ti ničím neublížil."
Rak ho pustil a řekl: "Dobré jitro! Kam tak časně jdete?"
"Do světa," řekl kohoutek.
"Vezměte mne s sebou," prosil rak, "mrzí mne pořád sedět v potoce!"
"Pojď tedy s námi," řekl kohoutek, "bude nám veseleji."
Slepička nesla vajíčko, kohout raka, protože jim rak nemohl postačiti v chůzi. Přišli do lesa a tam potkali kočičku. Kočička povídá: "Dobré jitro! Kam tak časně?"
"Do světa!" odpověděl kohoutek.
"Vezměte mne s sebou," prosila kočička, "utekla jsem z domova. Smlsala jsem trochu smetánky a dostala jsem za to bití, nerada bych se domů vrátila."
"Pojď s námi," řekl kohoutek, "bude nám veseleji!" Šli dál a potkali psa. Pes povídá: "Dobré jitro! Kam tak časně?"
"Do světa," odpověděl kohoutek.
"Vezměte mne s sebou," prosil pes, "nelíbí se mi doma. Vzal jsem hospodyni jitrnici - ani za řeč nestála, jak byla malá - a za to jsem dostal výprask! Nechci se vrátit domů!"
"Pojď s námi," řekl kohoutek, "bude nám veseleji!" Šli dále a potkali kozu. Koza povídá: "Dobré jitro! Kam tak časně?"
"Do světa," odpověděl kohoutek.
"Vezměte mne s sebou," prosila koza. "Nelíbí se mi doma. Vešla jsem do zahrádky, ukousla jsem několik květinek - a za to jsem dostala prutem na záda - nechci se vrátit domů!"
"Pojď s námi," řekl kohoutek, "bude nám veseleji!"
Tak šli všichni spolu lesem. Po cestě si libovali, jak se mají dobře, když mohou dělati, co se jim líbí. Pokud byl den a svítilo slunéčko, šlo se jim dobře. Ale jak se setmělo, zvedl se vítr a fičel mezi stromy, až se ohýbaly - a ještě k tomu se spustil déšť. Tu přestala zvířátka dováděti a lekala se, jak noc v lese přečkají.
Kohoutek povídá: "Nevěděl jsem, že to v lese takto v noci vypadá! Myslil jsem, že měsíček svítí po celou noc, že se tu pěkně pod stromem usadíme a ráno že opět půjdeme dále!"
Slepička, kočka i koza také vzdychaly a třásly se zimou - promokly až na kůži. Pes byl sice zvyklý na trochu deště a nepohody, ale také by byl mnohem raději někde pod střechou.
Kohoutek zvolal: "Počkejte tu pod stromem, vyletím nahoru a podívám se, není-li tu nablízku nějaká bouda, kde bychom mohli přenocovati."
Skákal s větve na větev, až se dostal na vrchol stromu, a rozhlížel se po okolí.
Pojednou radostně zvolal: "Kykyryký, napravo se svítí!" Sletěl dolů a vedl ostatní v tu stranu, kde viděl světlo. Šli a šli, až přišli k jakési chalupě. Poslali kočku na zvědy, jak to uvnitř vypadá. Kočka vyskočila na římsu okna a podívala se do světnice. Ve světnici nebylo lidí. Zvířátka se zaradovala. - Leč jak se tam dostanou? Dveře byly zavřeny. Koza se rozběhla, trkla do nich vší silou, dveře se rozlétly dokořán, a zvířátka vešla do světnice.
Bylo tam hezky teploučko. Na stole hořela svíčka a z trouby voněla pečená husa. Pes povídal: "Přijdou sem asi lidé - uvidí-li nás tu, zle se nám povede!"
Kohout povídá: "Musíme na ně zchytra, zhasněme svíčku a každý z nás se usadí na své místo. Až přijdou, nesmíme se ozvati, sic bychom se prozradili - ale nějak je postrašíme!"
"Dobrá," povídá kočka, "ale nejdříve se můžeme navečeřeti - pečená husička tak pěkně voní!"
"Kdo má chuť na ni, ať si vezme," prohodila koza, "já si raději lehnu u dveří, bolí mne nohy!" Pes a kočka vytáhli husu z trouby a dali se do ní, i kohout a slepička si kousek uzobli na ochutnání. Když se navečeřeli, povídá pes: "Nyní se uložme k odpočinku, každý podle své chuti!"
Vejce položili na roh stolu. Rak vlezl si do hrnce s vodou. Kohout a slepička si sedli do trouby. Pes se uvelebil pod stůl, koza si lehla ke dveřím. Kočka zhasila svíčku a usadila se na židli u stolu. A spali.
Po chvíli se ozvaly kroky před chalupou, a kdosi povídá: "Co to, že světlo nesvítí?" "Hm - hm - to je divná věc," řekl druhý, "to znamená něco zlého!" "Jdi se tam podívat," řekl třetí. Leč žádnému se nechtělo vejíti do temné chalupy. Tu se ozval první: "Matěji, tys nejmladší z nás, proto musíš poslechnouti a udělati, co ti poručíme. Jdi do chalupy a rozsvěť svíčku." Chtěj - nechtěj Matěj šel. Když už byl ve světnici a nic se nehnulo, přešel ho strach a pomyslil si: "Než rozsvítím, uštípnu si kousek pečené husičky v troubě - však už mám pořádný hlad!"
Hmatal před sebou rukama, až se dostal k troubě. Natáhl ruku - a popadl kohouta za nohu. Ale to si dal! Kohout, probuzen ze spánku, zobal a štípal Matěje do ruky a slepička mu pomáhala. Matěj honem ruce schovával a naříkal: "Ach, kdo by si byl pomyslil, že pečená husa štípe!" a couval od trouby k lavici, kde stál hrnek s vodou. Chtěl to leknutí zapít, nahmatal hrnek s vodou a jak jej nahnul, aby se napil - rak ho popadl klepety za nos a pořádně stiskl. Matěj křičel, jako by ho na nože bral - pustil hrnek a ten se rozbil na kousky.
Teď vzpomínal, kde je asi svíčka? Hmatá, hmatá po stole, najednou to udělá křáp! - vejce spadlo a rozstříklo se až Matějovi do očí. Matěj se ulekl, zapotácel se a dosedl na židli právě kočce na ocas. Kočka poděšená skočila mu na krk a notně ho poškrábala. Jak se Matěj bránil, šlápl psovi na nohu. Pes ho popadl za nohu, Matěj pádil ke dveřím, tam ho nabrala koza na rohy a vyhodila ho z chalupy, že padl zrovna kamarádům k nohám.
"O jé," naříkal, "nechoďte tam, Pán Bůh nás trestá! Víte-li, že husa, kterou jsme dnes sedlákovi vzali ve vsi a upekli v troubě - oživla! Ach, ta mne poštípala, hleďte! Naše světnice je plna strašidel - vše tam štípe, škrábe, kouše! Nevrátím se tam, ani kdybyste mi dukáty dávali." Matěj utíkal od chalupy a ostatní za ním.
Zvířátka byla ráda, že to tak dobře skončilo, a vysmála se hloupému Matěji. Spala všechna spokojeně až do rána.
Ráno kohoutek zakokrhal, vzbudil ostatní a povídá: "Pojďme honem odtud, jakmile se rozední, dojista vrátí se sem lidé a zle by se nám vedlo."
Vydali se všichni na cestu, jen rozbité vajíčko zůstalo v chaloupce.
Poprchávalo, a zvířátkům bylo nějak smutno. Tu se ozval pes: "Víte-li, že se mi stýská po domově! Věru, že bych i raději dostal výprask, však jsem jej zasloužil! Což abychom se vrátili domů?"
Kočka hned, že by také ráda domů a povídá: "Nebudu víckrát mlsati smetánku a bude dobře. Měla jsem se dobře a mléka jsem měla dosti."
"Máte pravdu," povídá kohoutek, "doma je přece nejlépe. Včera jsem ani o zrnko pšenice nezavadil. Doma na dvoře je všeho dost."
Slepička povídala: "Ba, mívaly jsme my, slepičky, doma zlaté časy. Když pršelo, skryly jsme se v kurníčku a nemusily jsme se báti nikoho! Vezme-li mi hospodyně vajíčko, však mi dá za ně zrní!"
"Tedy půjdeme domů, slepičko," povídá kohoutek. "A což ty, kozičko?"
"Nu což," odpověděla koza, sama po světě chodit nebudu - ač o jídlo není tu pro mne nouze. Ale zvyk je zvyk! Mám též ráda svůj chlívek a svou dávku dobré trávy, pěkně připravenou v něm. Půjdu domů - a o květinky na zahrádce už ani nezavadím!"
I rak se zaradoval, že se vrátí do potoka. Očka se mu zaleskla a těšil se již, jak se v potoce zase pěkně vykoupá!

"Všude dobře - doma nejlíp,"
povídala zvířátka,
rozběhla se domů -
a tím končí pohádka.