Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Krejčí Nitka šil, pevně šil, a přece měl jen bídu a málokdy se mohl najísti dosyta. To ho trápilo. Jednoho dne se rozhněval na krejčovinu, naházel vše na hromadu a pravil: "Nechám té krejčoviny a půjdu raději do světa, snad se nějak obživím!"
Prudce přecházel světničkou, rukama rozkládal a sám sobě hovořil: "Proč jsem jen krejčím? Proč jsem se nenarodil raději králem? Však bych také dovedl na trůnu seděti, ach, panečku, to by byl život! A kdož ví, nečeká-li na mne někde ve světě nějaký trůn?"
Že měl hlad, ukrojil si pořádný krajíc chleba a namazal jej povidly. Pak, jako by už byl tím králem a jeho židle trůnem, usadil se pohodlně a dal se s chutí do jídla.
Sotva ukousl první sousto, přiletěly se všech stran mouchy a hledaly povidla, která jim právě zavoněla s jeho krajíce.
Mistr Nitka je odháněl, leč dotěrné mouchy se nedaly odehnati. Rozhněval se, vyskočil, popadl plácačku a bác! - praštil na stůl a jednou ranou zabil sedm much.
Zadíval se na ně a povídá: "Vida, jednou ranou jsem jich zabil sedm - to jsem rek!" Poskočil si, otočil se na patě a zvolal: "To mi dopomůže k štěstí! Ode dneška nejsem Nitka mistr - ale Nitka-rek! Půjdu do světa štěstí hledat!"
Nitka-rek se chystat na cestu. Ušil si červený oděv a bílý široký pás a vyšil na něm červenými nitěmi velký nápis: "Sedm zabil jednou ranou." Na půdě ve starém harampádí našel meč, koupil si červený klobouk s vlajícím perem a chystal si raneček na cestu.
Druhého dne se rozloučil se svým pokojíčkem, v němž se tak dlouho oháněl jehlou, vzal si kus chleba a syreček do kapsy. Již chtěl odejít - vtom zaslechl volati svého vrabce za oknem: "Čim, čim, čim."
"Pojď se mnou," řekl Nitka, "snad mi budeš též prospěšným na cestě!" Vstrčil vrabce do druhé kapsy a vyšel z domova.
Dlouho chodil, až přišel do lesa. Líbilo se mu tam, jak náleží. Hvízdal si vesele a usadil se pod stromem, aby si odpočinul.
Náhle uchopil ho někdo za límec a vyzvedl do výše. Uleknut ohlédl se Nitka a spatřil obra. Ten jím třepal ve vzduchu a povídal: "Proč jsi mne vzbudil svým hvízdáním? Kdo jsi, ty červíčku?"
"Jsem Nitka-rek," odpověděl směle Nitka.
Obr se rozesmál, postavil Nitku-reka na zemi a pravil: "Ty žes rek? Taková tříska?"
"Nu ovšem," odpověděl Nitka-rek, "na to nehleď, že jsem tenký - jen když mám tuhle dost," - při tom si zaťukal na čelo.
"Co je ti platná chytrost a rozum," smál se obr, nemáš-li také síly dost!"
"Oho, pane obře, i tu mám, hleď - sedm jsem zabil jednou ranou!"
Obr se zahleděl na Nitku-reka a pak pravil: "Měřme se, kdo je silnější!"
Obr se shýbl, vzal do ruky kámen, smáčkl - a na prach jej rozdrtil.
Nitka-rek sáhl nepozorovaně do kapsy a vzal do ruky syreček, pak se shýbl, jako by zvedal kámen - smáčkl - a již mezi prsty tekla šťáva ze syrečku.
"Vidíš, toho ty nedovedeš, smáčkl jsem kámen, až z něho voda teče," řekl obrovi.
Obr zvedl po druhé kámen se země a pravil: "Uvidíme, kdo z nás výše vyhodí," a prudce vyhodil kámen do výše. Teprve za několik minut dopadl kámen zpět.
Nitka-rek nepozorovaně vzal z kapsy vrabce do hrsti, shýbl se opět jako by kámen zvedal, a pak hodil vrabce do výše. - Ten se jen zatřepetal a letěl, kdo ví kam! Marně čekal obr, až Nitky-rekův kámen spadne dolů! -
"No, jsi chlapík," povídal, "chceš-li, pojďme spolu do světa; dříve pomoz mi odnésti tamhle ten poražený dub k mé chalupě."
"Dobře," odpověděl Nitka-rek, "vezmi jej za konec u kořene, já ponesu větve."
Obr hodil si dub na rameno a šel. Nitka-rek posadil se na větve, nechal se tak chvíli nésti a pak utekl.
Kudy šel, tudy šel, až přišel do královského města. Byla noc. Všecky domy byly zavřeny. Nitka-rek nerozmýšlel se dlouho, kde bude spáti - lehl si na schody, raneček si dal pod hlavu a spokojeně usnul. Nevěděl, že se uložil zrovna pod pavlánem královského zámku.
Ráno, když Nitka-rek ještě sladce spal, vstoupil na pavlán král s dvěma svými dcerami, aby se potěšili pohledem na krásné slunce. Tu spatřil král spícího cizince, na jehož pásu hlásala červená písmena: "Sedm zabil jednou ranou."
Král se ulekl nenadálého hosta a hned napadla ho obava, nepřišel-li člověk svrhnouti ho s trůnu. Poslal služebníky vyptat se cizince, čeho si žádá.
Služebníci vzbudili Nitku-reka a přivedli ke králi.
Nitka-rek, klaně se hluboce králi, pravil: "Přišel jsem k tobě, abych ti nabídl své služby."
Král si oddychl a řekl: "Buď mi vítán! Přišel jsi právě včas. Nedaleko mého zámku v lese zdržují se dva obři, kteří mi působí mnoho škody a nahánějí strachu mému lidu. Zahubíš-li je, dám ti za odměnu polovici království."
Nitka-rek odešel, a král si spokojeně oddychl, domníval se, že se ho navždy zbavil - neboť setká-li se v lese s obry, ti ho jistě nenechají naživu!
Sotva Nitka chodil hodinu po lese, zaslechl chrápání. Potichounku se blížil místu, odkud se rozléhalo, a tu pod velkým stromem uzřel dva spící obry. Rychle nabral si jedlových šišek do kapsy, vyšplhal se na strom, a ukryt ve větvích, hodil šišku jednomu z obrů na nos. Ten nevrle zabručel, šťouchl a okřikl kamaráda: "Nech mne spát!"
Po chvilce hodil Nitka-rek šišku tomu druhému na nos. Teď zase ten se rozkřikl na prvního - domníval se, že ho vyrušuje ze spánku. Tak házel na ně krejčí šišky, až se oba obři dali do sebe - a že byli oba stejně silní, bili se, bili - až se ubili.
Nitka-rek slezl se stromu, vzal jejich hole a odnesl je ke králi. Ten se velmi podivil, ale neměl chuti splniti svůj slib.
Pochválil Nitku-reka a pravil pak: "Náš vysvoboditeli, ještě čeká na tě práce! Více než obři škodí v našich lesích divné zvíře jednorohé. Zahubíš-li je, dostaneš dobrou odměnu."
Šel tedy Nitka-rek znovu do lesa. Chodil dlouho, až unaven chtěl si odpočinouti pod stromem. Svlékl kabát a pověsil jej i s kloboukem na kmen stromu a chystal se ulehnouti. Pojednou spatřil podivné jednorohé zvíře, kterak míří přímo k němu. Nitka-rek bez rozmýšlení vylezl na strom a díval se odtud, co se bude díti. Jednorožec se rozběhl a prudce vrazil rohem do kabátu - roh zabodl se hluboko do kmene a ať dělal co dělal, nemohl jednoroh z místa. Nitka-rek slezl se stromu a usekl zvířeti hlavu. Pak vytáhl jednorožcův roh z kmene, spravil si kabát a za chvílí již se ubíral se svou kořistí ke králi.
Král se podivil jeho statečnosti, ale nechtělo se mu splnit slib, a proto mu dal vykonati ještě jednu práci. Řekl: "Po našich lesích běhá zuřivý kanec a hubí zvěř i lidi. Zahubíš-li ho, poznám, žes opravdový rek. Dostaneš pak nejen polovic království, ale dám ti i svou dceru za ženu."
Nitka-rek, ač už měl toho hrdinství tak zrovna dost, chtěj - nechtěj znovu se odebral do lesa. Jak tu chodí, spatří ohromného kance a zrovna míří k němu! Dobře, že měl Nitka-rek tak dlouhé, tenké nohy! Uháněl, co mohl, a kanec za ním. Pojednou spatří Nitka-rek starou kapličku - otevře dveře a hup! skočí dovnitř. Ale i kanec za ním - hup! dovnitř. Nitka-rek vyskočil oknem, kanec chtěl touž cestou za ním, ale že byl tlustý, nemohl se úzkým oknem protáhnouti.
Nitka-rek přirazil honem dvířka zvenčí - zamkl a kanec byl v pasti!
Nitka se vrátil s kancem do zámku a králi teď nezbývalo než splniti svůj slib.

A tak se stal Nitka králem;
dlouho šťastně panoval,
a někdy prý z dlouhé chvíle
kabáty si spravoval!