Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Hrozí neštěstí krajině a bouře snáší se nad ni, ale král postaví se do středu lidu, pokyne berlou svou a neštěstí mizí a bouře zděšená utíká.

Stará se občan jednotlivý o štěstí své a ouředník stará se o pohodlí několika, ale král stará se o pohodlí a štěstí všech.

Strojí plesy po kraji a veselí se na nich lid, odhodiv starosti své: ale král i v plesích obklíčen jest starostmi o poddané své.

Ukončiv práce své občan, baví se s rodinou a potom klade se na lůžko pokojně: ale král bdí nocí nad štěstím poddaných svých a často přetrhují mu sen starosti o poddané své.

Ozývejtež se zpěvy, doliny Povážské, ku slávě krále, zašumte větry po roklích jejích a pokloňte se pahorky a vrchy vážně ku poctě korunovaného!

A když bylo ráno, vydám se dále na pouť mou po Považí, abych vzezřením na kraje utěšené vyrážel z hlavy myšlénky nepokojné. I pomíjím ves za vsí a oči mé s libostí uhánějí se po vrchách, luhách a šumící řece. Když pak vycházím z jedné vsi, uzru muže, jdoucího s dítkami na palouk, jenž chvátaly ke hrám, neboť byl den krásný, májový.

Uhodnul sem hnedky, že muž ten byl učitelem dítek, nebo kdoby jiný byl vedl množství jejich ke hrám. I těšil sem se v srdci nad hodností učitele, přejícího dítkám zábavy nevinné, sloužící rovně k občerstvení a upevnění sil tělesných. Ale jak se brzo zakalila radost má, slyše, že učitel dítkám maďarsky rozkazoval, které nepojavše slov jeho rozličně se titvořily a po každé zastavíc patřily na tvář a posunky učitelovy, z nich a ne ze slov smyslu rozkazu rozuměti chtějíce. I okřikoval dítky čas po čase hulákáním maďarským, které každykráte obrátily oči na něj, aby pochopily vůli jeho. Když pak nevykonaly, co jim v řeči nesrozumitelné naloženo bylo, klel učitel surový strašlivě, až dítky se třásly. Takovouto zábavu poskytnul učitel dítkám nevinným!

Pozoruje dále dítky na palouku, spatřil sem, že ne všecky ve hrách podílu berou, nýbrž jedny na stráně sedí žalostné, a ty, jenž se hraly, ničeho nemluvily mezi sebou, nýbrž posuňky jedny druhým dávaly na známost, čeho by chtěly. I zavíral sem z toho, že jim zabráněno bylo mluviti mateřským jazykem, aby nepřivykly k němu a zapomenuly jej, naučily pak se místo něho maďarsky.

A když tak zamyšlený pohledal sem na to, co se děje, ubíral se muž ze vsi k zábavám, neboť vyrostlí po krajích slovenských rádi podílu berou ve hrách mládeže radostných. I ptám se ho, proč by jedny dítky na straně seděly ze hry zcela vytevřené, a jak se zdá, rozbolestěné velice, provinily se snad v něčem proti školním příkazům?

Na to odpověděl mi muž pohnutě: "Provinily se ovšem proti příkazu učitele, nebo v škole rozprávěly mezi sebou slovensky a učitel náš přísně takových trestá, chtěje čím skůr dovésti toho, aby dítky ouplně maďarsky rnluvily a slovenčinou naší pohrdly."

A když sem řekl muži, proč dopouštějí nelidské a bezbožné takové zacházení s dítkami, které jim samým k největší škodě bude, odpovědel mi: "Nevisí to od nás, Pane můj, učitel náš dostává za přísné své maďarčení školy naší každoroční odměnu dvadcíti zlatých a pochvalu některých, jimž my předpisovati nemůžeme."

I zarděl sem se hněvem po slovích techto a se srdcem rozervaným odvrátil sem očí od mučírny a ubíral sem se dále Považím.

Hluboko si padnul, rode můj, že rozkazy k mukám a k záhubě tvé sám vykonáváš, které by jiný odmrštil s nevolí svrchovanou. Podhodil si se nohám šlapatelů tvých a ony nyní rejdí s potupou a s výskáním po tobě.

Vichr, kdy šumí, ozývá se hlasem šumu svého, pták zpívá hlasem svým a hovado nezapře bučení přirozeného, a Tobě, člověku, zabraňují mluviti jazykem svým.

Šlapatelé tvoji staví Tebe níže hovad, níže ptáků a níže říše neživotné a Ty na to hledíš lhostejně.

Upadnul si hluboko, rode můj! Kdož pozdvihne tebe z pádu, kdož bude Spasitelem tvým? Pozdvihni se sám, rode můj a pak tě pozdvihnu jiní a uznají lidská práva Tvá!

A když tak kráčím dále, střetnu na cestě mužů, důvěrně mezi sebou rozmlouvajících i připojím se k ním a dám se s nimi do smlouvání.

Rozmlouvavše se málo, počnu jím vypravovati, co sem byl viděl v nedaleké vsi na májnicech a horlil na to proti surovosti té neslýchané. Rozpravu mou pohnuti byli muži a řekli:

"Pravda, pravda, již někde tisknouti začínají do škol našich řeč cizí a kde nejde dobrovolně, dělají to násilím. Nedaleko odtud v jedné vsi zaměřili též," vypravoval jeden z mužů, "strčiti maďarčinu do školy, že však učitel školní neznal toho jazyka, pronajali jiného za levný peníz, neboť takových, nemajících co dělati, nyní dostati lehce. Když pak učitel školní povstal proti tomu k hájení práv svých i k obraně dítek nevinných, jenž způsobem takovým bez Boha i beze všeho učení zůstávají, chtěli jej vyobcovati z církve na staré dny jeho, které byl mnoho let sloužil nejvěrněji. Ale nedal se tím másti učitel školní a obránil sebe, ačkoliv tryznění dítek zcela překaziti nemohl. Tak, hle, dělají již s námi v těchto časích. Bůh se na to dívá z výsosti nebes!"

Bylo pak na rozcestí, kdy skončil muž povídání své s vzdechnutím. I rozžehnavše se dali sme sa na cesty různé.

Velebím Tě, muži šlechetný, jenž's vzdoroval trýznění dítek nevinných, jenž's obhajoval statně práva svá.

Mnozí ze zabudlého na sebe rodu našeho dají se týrati a zahrávati se sebou od lehkomyslníků: ale Ty položiťs mezi sebou a utiskovately hranici a zbraňoval's přestoupiti ji, aby nebylo ublíženo Tobě a nezpustošeno pole Tvé.

Ty odvrhl's na stranu pokoj domácí a podvolil's si se raděj pronásledování za věc spravedlivou, než zůstávati v pokoji při nepravdě. Kdo nevolí snášeti příkoří za obranu spravedlivosti, ten nepoznal svatosti její.

Málo jestě nalezneš následovníků, ale budeš příkladem jiným a jménu tvému blahořečiti budou všickni spravedliví.

Když pak byli se rozešli radcové domů z rady své a porozhlašovali, co by v radě uzavřeno bylo, přistoupili i hned mnozí k vyplnění návrhů, Slovákům záhubných.

Hojný jest počet osad Slováky a Maďary obydlených, v jejíchž chrámích se posud mluvilo k lidu řečí obojí.

I zanevřeli tedy příznivci návrhu rady na pořádek tento a veleli kazatelům v osadách takových kázati jednostejně čistě maďarsky. I slyšeli obyvatelé slovenští osad těch rozkazy jejích s hrůzou, nebo se viděli zbavenu býti nábožnosti chrámové, v níž pozdvihovali ducha i srdce k Bohu, Otci laskavému, a seznali se zbavenu býti slov nejpotěšitedlnějších, jíchž se dostává člověku, učení Božího.

I povstala žalost po vesnicech těch. A obyvatelé jedněch slovenští zdráhali se přinášeti více plat každoročně dávaný služebníkům církve, od nichž více nepřijímali vyučování v slově božím, než neprospělo jím zdráhání jejích, nebo byli přinuceni k placení za tryznění své.

A obyvatelé jiných utíkali se s žalobou tam, kde měly žaloby vyslyšány býti, ale místo vyslyšení nářků svých byli kyjemi a korbáči trestáni, že prosili, aby vyslyšána byla žaloba pozbavených učení Božího.

Propadni se místo ohavné, kde byli lidé nábožní mrskáni pruty a dráni kyji, propadni se, neb na tobě spáchal se skutek nejohavnější, kde prali se katovsky muži poctiví, že chtěli vzývati Boha, otce nebes a dárce lásky, v řeči své. Nevzejdiž slunce otce milostivého nad půdou tvou, jemuž on velí svítiti a ohlašovati lásku svou vesmíru, nevzejdiž slunce na místě tom, kde trpěly dítky Otce lásky hanebné pokuty pro vzývání jeho. Vybuchniž plamen z hlubiny místa toho a sežer je, aby neškvrnilo zemi jinou, aby nestávalo místa, kde zlořečilo se Bohu.

Padni z vysosti kamen ohromný a sval místo to do propasti bezedné, aby netrvalo na zemi znamení, kde nejohavněji rouhalo se Bohu.

V jiných opět osadách čistě slovenských ustanoveno bylo k vůli některých, aby z počátku aspoň několikráte v roku maďarsky v chrámě kázáno bylo.

Zarmoutil se lid po osadách těch nad ztrátou svou, že ale mělo se to dáti jen několikráte v roku, popustil žádosti svevolníků. Než zvysokomyslněli svévolníci tito popouštěnírn lidu, pročež rozkázali, aby často maďarské služby boží se slovenskými se střídaly a po krátkém takovém střídání slovenské docela vyhlazeny byly.

I reptal a zbouřil se lid proti bezbožnosti této a nevcházel do chrámu, což viděvše svevolníci drželi za dobré, aby neoznámilo se lidu, kdyby maďarsky mělo kázáno býti a lid oklamán do chrámu zváben byl, bezbožnost pak jejich navštěvováním chrámu od lidu přikryti se mohla.

I ustrnul lid nad počínáním tímto hanebným a při započetí kázání maďarského vycházel z chrámu, nebo čemu tam měl seděti k pohoršení sebe?

Spatřivše toto, svevolníci postavili drábů k dveřím chrámovým, kteříž vycházející holemi a korbáči tepali nemilostivě a hnali nelítostně do chrámu.

I zbouřil se lid proti ohavnému barbarství tomuto a zmrskal biřiců, než vůdcové jeho byli chyceni a vsazeni do vězení.

Kdos procházel se krajem Slovenským, bývával's v chrámích osad jeho, ustrnul's nad libostí písní zpívaných po chrámích i pozastavil's se nad nábožností, v níž tone při zpívání jích lid slovenský.

Písně jejích jsou libé vání větru a jako on vzdýmá se k nebesám, tak ony vznáší se k Hospodinu a v ních nesou se k němu srdce lidu nábožného.

O, lidu, srdce Tvá nemají se vznášeti k Hospodinu, nemají se otvírati Otci nebes v neřestech tvých.

Sletují vánky s vrchů, ovívajíce libě tvář a spouští se po vystoupení písní tvých k nebesům utěcha v srdce Tvá a obživuje Tě milostně: ale nemá již ani poslední a svrchovaná utěcha občerstvovati duši Tvou.

Číms zavinil, lidu můj, že se Tě opovažují vytevříti z nebes? Než vždy bylo dílo bezbožných nepřipouštěti nábožných k nebesám.

Pracuje pilný dělník dlouhý týden na rolích svých a nivách cizích a očekává s bolestí den nedělní, v němž okřeje tělo vypráhlé utěchou duševní: ale nemá se Ti dostávati více i utěchy této, dělníku!

Než Bůh vidí a sčítá bolesti Tvé, lidu uhnětený!

A když tak jdu zamyšlen nad tím, co sem byl víděl a slyšel, vidím najednou na pahorku při letním domku nevídané divadlo. Ležel totiž na zemi muž, černým oděný rouchem a po něm skákal hejsek s chechtáním. I zastavím se a hledím, co se díti bude. Když pak byl poskákal po něm hejsek, ptal se ho, zdaliž bolelo jej skákání jeho, načež on: "Necítil sem toho a rád sem, že Vám mohu sloužiti k zábavě takové bez bolesti mé, stojím pak vždy k službám Vaším". Na to dostal muž od hejska jídla a nápoje, a když dal se do jedení a pití, zveleboval štědrotu příznivce svého.

I nebylo mi se možná více dívati na zeměplaze toho a podlízače, pročež rozpáliv se hněvem ubíhal sem s rychlostí.

Člověče podlý! Ty odhazuješ tělo své a s ním duši svou jako mrchu, již sjídají červi stinastí a káně pažravé, tys není hoden jména a obrazu člověka.

Kdo dává v pronájem tělo své a s ním zaprodává duši svou, roveňť jest hovadu nízkému a kdo háže se na zem do prachu, hodenť, aby po něm šlapáno bylo, jako po prachu cest.

Člověče podlý! Tys se snížil k hovadům, tys zhanobil v sobě obraz boží a obraz člověka.

Nemáš více vychovávati dítě tvé a nemáš se více baviti s dítkem tvým, matko Slovenská!

Porodí matka dítě a toulí neviňátko k prsoum svým, rozkříčí se dítko a matka chlácholí je jazykem, kterýž bude materský dítěti.

Nerozumí ještě dítko slovům matčiným, ale baví se očinkama svýma na matce.

Odrostá dítko a matka štěboce vůkol něho, a ono počíná rozuměti a následovati hlasy matčiny. I zulíbá je matka a hrává se s ním.

Odrostlo dítě a mluví slovy, jímž se zaučilo od matky své a matka plesá v srdci svém nad mluvou dítěte.

Pohrává se chlapec na podvoří s rovnými a matka pohlíží radostným okem na hry jeho, ale nemůže dlouho bez něho býti, zavolá jej a zulíbá synáčka.

I vychovává jej v bázni boží a otec vyučuje jej a rodičové radují se z plodu svého.

I vzrostl synek a vyučil se od rodičů a učitelů svých bázni Boží a všemu dobrému v jazyku materském.

Nemáš více vychovávati dítě tvé a nemáš se více baviti s dítkem Tvým, matko slovenská!

Odervou od lona Tvého synáčka a dají jej do osady, kdež nebude míti ani matky ani otce, kdež nebude míti promluviti s kým a zrůstat bude bez bázně boží i všeho dobrého.

Nikdo se neohledne o synka v kraji tom a dům, kde přebývati bude, zůstane mu cizím.

Vysmívati se mu tam budou z mluvy jeho a tryzniti jej budou, aby čím skůr pohrdnul mluvou svou. I hořekovati bude synek za dlouhý čas, ale naučiv se tláchati v jazyku cizím, zapomene na dům otcovský. I lichotíti mu potom budou cizinci a zhnusí mu pokrevnost jeho. Darmo budeš pohledávati po podvoří, zdaž se nehrá tam synáček tvůj pod lípou, matko Slovenská, nebo on bude v cizině, aby odučil se tomu, čemus jej byla naučila, aby odučil se milovati tebe, otce, rodinu a učitele své.

I navrátí se po rocích synek tvůj, ale on nepozná tebe, ty obejmeš jej a promlouvati budeš k němu slovy materskými, než synek vysměje se ti ze slov tvých, tropiti bude kousky nezvedené a srdce materčino uvadne žálem.

Hroziti mu bude otec trestáním pro nezvedenost jeho, ale on dá se do otce, anebo uteče pryč z domu otcovského a zůstane světákem.

Nedožiješ se radosti ze syna tvého, matko, nebudeš blahořečiti plodu svému, otče Slovenský.

K obraně kraje potřebuje král náš vojíny své a vy je chcete potřebovati k učení maďarského jazyka.

Lid vlasti naší posílá synků svých pod prápory, aby ochraňovali ji v nebezpečí a hájili trůn krále svého, starajícího se o dobro poddaných svých: ale vy chcete k jinému užiti vojínů, k jinému než k ochraně vlasti, než k hájení krále, nebo vy cos jiného nosíte v srdcích svých.

Voláte vždycky "vlast, vlast" a rozdrapujete hrdel svých jakoby pro dobro vlasti, než viděti ze záměrů vaších a z činů vaších, že to jsou jediná slova, nimiž přikrýváte pravdivé úmysly své.

I jakž můžete pravdivě milovati vlast, když chcete cos jiného činiti a dosáhnouti, než čemu ona chce a po čem touží, i jakž můžete milovati vlast, když spokojenost tolika milionů, kteříž nemluví jazykem vaším, vám jest jen lobdou, s níž se hráte podlé libosti své. Nechce a nežádá toho vlast, ale vy žádáte v nadužívání jména jejího, opovážlivci ničemní!

Povinnost vojína jest cvičiti se v zbrani a držeti stráž v pevnostech a městách na místech příležitých: avšak vy chcete z vojínů nadělati učitelů jazyka a zříditi novou školu, jaková, poněvadž jí ještě nestávalo, mohla by slouti vynálezkem maďarským.

Král platí vojínů svých a ne vy, i bude tedy jím rozkazovati král a ne vy, osobliví velitelé, jenž se mícháte do vlády a věcí, které Bohu díku nenáležejí vám, s nímiž byste rádi naložili podlé svevole své. Ale bažení toto dobře se má k nadutosti vaší!

Povězte pak, kolik maďarských synů stojí pod zástavami krále našeho a co to jest proti tisíců množství Slovanů rozličných, kteříž bojují od staletí vítězně pod erby práporů těch. I jak chcete onou hrstkou zmaďarčiti kraj náš. Nevydávejte se smíchu, vy hubotepci; ale vám všecko se možné zdá, cokoliv se vylehlo v kotrbách vaších.

I když jdu krajem, vidím opodál jdoucího proti mně starého vousatého vojína, za nímž se ubíral chasník mladý, oděný v rouše vojenském. Čas po čase zpíval vojín starý, jak se zdálo, aby dodal srdce k stavu vojenskému chasníku mladému. I zpíval: Při Lipsku sme bojovali, Sláva jest vojínem býti, jak múr v ohni bitvy stáli, za vlast, krále krev vylíti; chrabrý Chorvat se Slovákem, když se ženou nepřátelé, a udatný Čech s Polákem státi v poli, bít se směle za vlast, krále padali. za krále a otčinu. V chrabrém Alexandra pluku Orel v předu pluků letí, Slovák svihal silnou ruku, vlasti věrné vede děti, po strašlivém děl hřímání, ti se za ním pádem ženou, dlouhém, statném bojování vraha zničí jako pěnu nepřítel byl přemožen. a vítězství dobudou.

"Dobrý den, dobrý den, starý vojínu, jak Vám jde milo zpěv Váš vítězoslavný!"

"Dejž Bůh! My staří vojáci rádi sobě zazpíváme o dávných skutkách a zvláště vítězstvích naších."

"Rád uvěřím, nebo písně takové občerstvují památku slávy Vaší a dobrých dnů pro vojáky a Slováci mimo to rádi sobě zazpívají a vy ste Slovák."

"Slovák jsem, Pane, a celá má rodina slovenská jest, i pluk Alexandrův, v němž sem sloužil, záleží z čírých Slováků. Švárný jest to pluk ten Alexandrův a chlapci chvatní do boje jako jestřábi do kuřat. Hoj, Pane! Mnoho bych Vám vypravovati mohl o hrdinství našem! Při Aspernu stáli sme v takém ohni a tak sme bajonety doráželi na nepřítele, že sotva jedna compania zůstala z celého pluku na živě. Ale i odměnil král náš udatnost svých statných vojínů! Dostali sme dvojnásobný plat a vína sme měli jak vody, i velitel náš schválil velice hrdinskost naši v rozkazu vojenském.

Vyplnil se nezadlouho na to pluk náš vojáky, nebo k němu popřistávalo veliké množství naších chasníků, ku kterémuž radi přistávají, nebo my staří zacházíme s těmi novými jako s našími syny a pluk náš má věru slavné jmeno.

Po několika rokách táhli sme potom, Pane, k Lipsku. No, byla to bitva, jakové snad ještě svět nepamatá. Na sta tisíc bylo z obou stran, tři dny hřímaly děla, tři dny neustávaly sekati meče a bodati bajonety naše, tisíce padlo, ale sme vyhrali slavné vítězství a přemohli nepřítele. A potom, Pane můj, vtrhli sme po čase vítězoslavně i do samé Paříže se spojenci našími Rusy, silnými bojovníky a s Prušáky.

Cisařové odměňovali nás hojně, Alexandr přidával k platu našemu každodenně příplatky, měli sme vína a všeho do sytosti a ty francouzské dívky jen tak házely po nás očima, nebo zvláště v našem pluku byli švarní šohaji, Pane můj, urostlí a sliční jak kalina. A kdož by tu rád nebojoval? Dobudli sme pokoj vlasti, kteráž uznala statečnost naši a bojovali sme za krále, jenž se stará o dobro všech nás a získali sme slávu jménu našemu."

"Ano, získali ste si slávu, statný starý bojovníku! Pluk Váš proslavuje se z udatnosti své a proslavuje se také i jiné vojsko naše. Kam pak spěcháte, vojínu?"

"Byl sem v rodní mé dědince s tímto chasníkem, příbuzným mým, jenž si byl vyprosil propuštění do domu na několik týdnů. Cvičím ho ve všem vojenském, dávám mu naučení a i nyní sprovázel sem jej, nebo chtěl sem také viděti vesnici mou a příbuzné, kterých sem již neviděl od dávných let. Všecko to tam již povymíralo, Pane můj, všickni ti staří známí, sotva že jeden neb druhý pozůstal. Otec i matka má již leží dávno v hrobě, i litoval sem, že sem jich neviděl více, ale což, Bože můj, k tomu sem já byl připraven, nebo kdož by si byl pomyslil, že z tolikých bitev vyjdu živ a zdráv a navštívím ještě jednou rodní vísku mou. Ale, Bohu chvála, zde jsem, ranami pokrytý, ale ranami za vlast í krále našeho."

"Čestné jsou rány vaše, vojínu! A jak se tobě zdá ten stav vojenský, nováku?"

"Dobře, Pane můj! Již stojím v řadě jak ulitý, točím s ručnicí jak s perem a málokdy při střílení nevrazí koule má do desky."

"Tak se ti tam dobře zalíbilo, nováku?"

"Dobře! Až bude boj, postavíme se jako múry za vlast a krále a nepřítel nevtrhne do kraje, leč by šlapal po mrtvolách naších."

"Chvalitebná jest mysl tvá, nováku! Jsou ještě mnozí z kraje vašeho ve vojsku?"

Plné vojsko jích jest u pluku našeho, u granadýrů, u husárů. Jsou vám ti chlapci jak jedle a svižcí na tom koni jak vítr."

"Zůstaň jen věren zástavě Tvé, nováku, nebo tak dodržíš víru vlasti i králi. Buďte s Bohem, rodáci moji, vojíni!" "S Bohem buďte, Pane!" I obdarovav je rozžehnali sme se. A starý vojín započal opět píseň svou.

Tisíce synů vaších, Slováci, bojují pod zástavami krále našeho, tisíce jich padlo za vlast svou: i nemáliž vlast a král příčiny rovně nakládati s Vámi, jak nakládá s jinými dětmi svými.

Kdož by vypočetl tisíce reků slovenských, jenž padli zmužile za vlast svou: a vy opovažujete se utlačovati nás, ve jménu vlasti! Nemluvte, žeť to žádá vlast a nezlořečte svatému jmenu tomu, ale vy, vy žádáte potlačiti nás z nadutosti své, opovážlivci a lháři nezbední!e

Kdo vyrve smadnému pohár čerstvé vody, aby se nenapil, alébrž smadem se trápil, jest ohavou všem dobrým a milosrdným.

A kdo zbraňuje dobře činiti potřebným a nuzným, zlořečen jest, nebo patří se zalíbením na bídu, kteréž spatření činí toliko radost bezbožným.

A kdož zbraňuje lidem zdokonalovati ducha, jenž lidmi je činí, prohřešil se na nejsvětějším právě lidstva i přitáhnul kletbu jeho na hlavu svou.

Na vaších tedy hlavách tíží ona, jenž ste vydali výrok, aby nebylo svobodno synům slovenským vzdělávati ducha svého v materském jazyku a ním vzdělávati rodáky své.

Čímž, medle, zavinily ste vy jednoty mládenců šlechetných, že odsoudili vás a odsoudili po dokázání neviny vaší, čím, medle, zavinily jste?

Heslem vaším bylo osvěcovati mysl i srdce mládenců v materském jazyku, aby oni v dnech přišlých osvěcovali opět rodáky své, podali smadným nápoje a chudým pokrmu, i bylo toužení vaše zármutkem bezbožných a oni odsoudili vás.

I kdož, medle, Řek mluviti bude k Řekům židovsky a Vlach k Vlachům německy? I jakž tedy mluviti má Slovák k rodákům svým slovenským? Ozývá se hlas řečníka v chrámu Páně a lid poslouchá jej pozorně i váží si slov jeho, nebo zaujala slova mysl poslucháčů, jenž byla pronešena jazykem lidu srozumitedlným.

Zpívá zpěvec píseň, k rokotání strun harfy své a slova jeho jsou smutná: i nasléchají jej poslucháči a ssají ze slov písně kormoutlivost pěvcovu. Zastesklo srdce poslucháčům, a čelo pomračilo se, nebo zpíval jím pěvec v řeči materské.

O, vy, jenž lichotíte všechněm tvářemi svými, jenž se zaklínáte na svobodu, dobro vlasti a právo člověka. Vy ste se nehanbili zatracovati ty, jenž užili svobody své, jenž se chystali pracovati pro dobro vlasti, jenž nosili na srdci hodnost člověka.

Ale vy jste bezbožníci licoměrní, v jejíchž duších dutná oheň na záhubu dobrého a kterýž zakrýváte rouškou zevnitř, aby ste tím bezpečněji ryhati jej mohli a ulehčili duši ním hořící. Vy, vy jste, co zamýšlíte uvaliti národ náš v hloupotu a slepotu, aby slepý a hloupý jsa odevzdal se na milost vám, aby pohrdna sebou vrhnul se pod nohy vaše a vy jej pošlapati mohli a užíti ke všem záměrům, které osnovala černá duše vaše.

Nedosáhnete záměrů svých, vy pokrytci, nebo vyřekli ste kletbu sami na hlavy své, nebo záměry bezbožných zduté v pěnu ztratí se jako pěna při lehkém povátí větříku, plynoucího z krajin libých; nedosáhnete záměru svých, nebo ony mají jen základ v nadutosti vaší a venku jsou stromy bez kořenů, domy bez základů, hradby na písku, bubliny bažín a kalouží při deštěch.

K čemu vzrůstáš, mladý synu?

Abych byl potěchou rodičům mým, rodáku!

Bohabojné jest předsevzetí tvé, mladý synu!

K čemu vzrůstáš, mladý synu?

Abych se vyučil potřebným, užitečným, pěkným známostem a ními obohatil rozum a zušlechtil srdce své, rodáku!

Zpanilé jest předsevzetí tvé, mladý synu!

K čemu vzrůstáš, mladý synu?

Abych prospěl známostmi svými krajanům svým, rodáku!

Výborné jest předsevzetí tvé, mladý synu!

A kdož jsou rodáci tvoji, mladý synu?

Rodičové moji jsou Slováci, tedy jsou Slováci rodáci moji, jímž hotuji se prospěti, rodáku!

Pravdivá jsou slova tvá, mladý synu!

K čemu vzrůstáš, mladý synu?

Abych všemožně užitečným se stal známostmi svými i prácí svou vlasti mé, rodáku!

A kteráž jestiť vlast tvá, mladý synu?

Zrodil i vychoval sem se v Uherské a stojím pod ochranou zákonů jejích, tedy vlast má jest Uherská, jíž všemožně užitečným se státi chci, rodáku!

Šlechetná jest mysl tvá, mladý synu!

Zůstanešli věrným vlasti své, mladý synu?

Zůstanu po vše časy a pevně věřím, že vlast odplatí věrnost mou, rodáku!

Jak ti odplatiti má věrnost tvou vlast, mladý synu?

Budeli napomáhati blaho zanedbaného rodu mého, který miluji nade všecko, rodáku!

Spravedlivou věc žádáš, budiž požehnáno předsevzetí tvé, mladý synu!

A když již byli nepřátelé Slováků na všech stranách osídla nastavili, aby polapili neumělých a nezkušených, a jiní nasypali hrozeb, aby nastrašili bázlivých, jiní opět nadělali násilí, aby zkrotili odporných: stalo se, že skonal v ty časy muž počestný a vzácný, rádce a představený obyvatelů země Uherské, přiznávajících se ke stránce křesťanů evangelických.

I znamenali příležitost tu dobrou ke škození Slovákům odporníci jejích, pročež chopili se všech prostředků, aby posadili na ouřad ten stranníka svého.

I cestovali mnozí z nich po krajině, rozhlašujíce starý rod, bohatství a lásku k vlasti onoho, jehož chtěli vyvolena míti a přemlouvajíce všemi způsoby k volení jeho.

O, vy nezbední, co ste mluvili ve jménu vlasti a o lásce k ní, vy ste rozuměli pod ní jen sebe, stranu svou a nespravedlivé zaměry vaše.

Ten pak, jehož lásku k vlasti vyvyšovali ste všemi slovy možnými, ten přivrhl se ke straně vaší proto, že vlast nevšímala si ho a nesvěřila mu žádného ouřadu a důstojenství, čímž by se byl vznesl nepatrný.

Ale on nadýmal se v pýše své na ouřady a hodnosti, než vida se sklamána. přirazil se ke straně vaší, aby se mohl mstíti nad vlastí pravdivou a nad ředitelmi jejími pro odvržení sebe.

I kdož rozsoudný bude míti zoufalce nad odhození sebe za toho, jenž může prospěti pravdivé vlasti? Zdaž on nebude zůřiti a vztěkati se proti vlasti, dostav jednou třebas něco z vlády, po níž byl tak bažil nesmírně?

I postěstilo se přemluvačům ouskoky všelikými dosáhnouti cíle svého, nebo byl stranník jejích vyvolen za rádce a představeného přiznávajících se ke stránce křesťanů evanjelíckých v zemi Uherské.

Spatří děti keř a na něm ovoce, podobné střešněm dobrým i schvátí je toužebně a jedí, nevědouce, že jim způsobí bolesti nesmírné, neboť jsou to střešně vlčí: i přivolili Slováci k volení stranníka, neboť přemluvači odění v rouchu přistojném okrášlili jej, neznajíce, že vyvolili metlu na sebe, žalobníka nespravedlivého, utrhače zlostného a pronásledovníka vseho toho, co jím jest nejdražší. Taková jest zajisté povaha vztěklouna, že soptí krutost svou nade vším, co mu pod moc dáno, byť i jiní byli zavdali příležitost ke krutosti jeho.

Když pak byl vyvolen stranník ten, shromaždil se nepočetný zástup ke slavnosti povýšení jeho, veškerého pak zástupu oči a uši obráceny byly na něj, aby viděli, jak povýšenec ten a slyšeli, co mluviti bude: vystoupil konečně na stolici pro něj připravenou a nad zástup vyvýšenou vyvolenec, pod níž přivrženci jeho se postavili, a jal se mluviti při hlubokém tichu k zástupu následovně:

"Vyvolen jsem od vás na ouřad tento, a povýšen bez přemlouvání všelikého, bez lovení nepříslušného buď jakýmikoliv prostředky hlasů vašich, pročež vyvolen jsem svobodně, mohu tedy svobodně mluviti k vám.

Národnost naše maďarská musí býti středem všeho počínání našeho; od ní závisí udržení, zachování a rozšiřování náboženství našeho evanjelíckého, od ní ochránění všech svobod vlasti naší.

Poněvadž ale evanjelíkům na všem tom nejvíce záležeti musí. tedy oni mají hlavně pečovati o rozšíření národnosti maďarské a poněvadž bez této se ony poklady zachovati nemohou, hlavní povinností jest všech nás čím skůr pomaďarčiti celou zemi Uherskou.

I byl přetrhnut ohromnými okřiky svých přívrženců v mluvení a ohlasem síně: "Nech žije"; po utišení pokračoval dále:

"Každý jiný jazyk a vzdělávávání jeho ve vlasti naší cílí proti blahu jejímu; Slováci jsou sice věrní poddaní vlasti naší a prvobydlitelé její, ale vzdělávání jazyka jejích a sám ten jazyk nebezpečenstvím nám hrozí, pročež má se čím skůr vyhladiti a Slováci zmaďarčeni býti a jím samým nejvíce na tom záležeti musí, nebo štít, paveza a jediná možná schránka náboženství evanjelíckého jest řeč a národnost maďarská, jakož naopak rukojmím zachování maďarčiny jest náboženství naše.

Síla náboženství katolického již zlomena jest; ona u evanjelíckého jest v plné čerstvotě, chceme-li tedy tohoto rozšíření a onoho potlačení, chopme se celou duší zmaďarčování, nebo ono jest opět schránkou náboženství našeho a rozumu.

Toto sem měl mluviti k Vám a mluvil sem upřímně. Žádný nectí a nešetří více nade mne právo každého jazyka a národu, ale zde každé takovéto chatrné právo přestati musí, aby náboženství evanjelícké a rozum zvítězili."

I nebylo konce křiku a tleskání stranníků vyvolence. Kříky ony a tleskání bylo to, proč tak náruživě, jakoby z hlubin srdce mluvil člověk chatrný. I rozešel se zástup, někteří z něho s okřiky, jiní překvapeni náramně. Než neznamenal vyvolenec ten, že seděl na stolici vyvýšené, stojící na podlaze klzké, jenž se lehko s ní sešmekne, rozhazujeli se velice sedící na ní, a pak svrhne sedícího i padne spolu s ním na stojící pod ní přívržence jeho a porouchá je.

Když pak se rozcházel zástup, mluvili jedni rozumější: "Jak věci ty náleží, iež přednášel vyvolenec, do církevního shromáždění, zdaž církev má maďarčiti národy, není-li v církvi roven Řek, Němec, Slovan, Maďar a kterýkoli jiný a nekázal-li Kristus učedlníkům svým jíti ku všem národům, aby učili a křestili je a nevzývá-li každý pravý křesťan v řeči své mateřské Boha hodně a důstojně a milejší-li jest Bohu vzývání jeho v jednom než v druhém jazyku? Neříká-li nám písmo: "Bůh duch jest a ti, kteříž se mu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti? A vyhledává-li se k modlení tomuto v duchu a v pravdě řeč maďarská a k životu křesťanskému národnost jejích?"

A jiní říkali: "Nepřináležejí-li věci ty, o nichž mluvil, k řízení zemskému, bdícímu nade všemi námi a ostříhajícímu církev naši?

Má-li církev svěřenou správu zemskou, ona-li má soudy držeti, k obraně vlasti vojsko sháněti, aby nepřítel zahnán byl od mezí vlasti?"

A opět jiní pravili: "Ze shromáždění církevního našeho učiněno jest pole stranníctví, síň bouřlivého rokování a bláchání politického a místo hledání pokoje otevřeny jsou mříže všem náruživostem, jenž budou zmítati církví i vlasti naší.

Nám nesluší se míchati do věcí řízení zemského, nebo církev není k tomu povolána, ale věcí naší jest o pořádek a dobré učení ve školách naších, o příslušný řád v církvích naších a napomožení učitelů i služebníků jejích chatrnou mzdu zhusta za své těžké práce beroucích se starati, a ne do pranic politických pouštěti se."

Ale moudrá slova ta nezpůsobila ohlasu, neboť většina ještě pařila se od náruživostí rozmrdaných.

Člověče chatrný, jenž sám sebe zpravovati neznáš a jinými v nadutosti své říditi chceš, povážil-lis a víš-li, cos mluvil?

Jakým způsobem dokážeš toho, že od řeči a národnosti maďarské závisí udržení a rozšíření učení evanjelíckého?

Tys slova tvá vyhodil lehce jako chlapec do povětří hrst prachu, ale slova tvá neměla být prachem podlé oumyslu tvého, o který se nestará chlapec, kam letí a kam sedne, ale měla získati rozumy a srdce množství. Srdce a rozumy stranníků tvých již ti byla předtím zaprodána, u těchs byl jist ohlasu chvalného, ale jaks byl tak lehkověrný, žes myslil i jiné přesvědčiti o tvrzeních tvých holých bez důvodů a důkazů?

I medle ukážiš nám, jakby víra evanjelícká bez maďarčiny státi nemohla a naopak, jakby maďarčina jediná ji zachovati v stavu byla a doneseš-li nám důvody, pak očekávej posouzení a vyvrácení našeho. Ale nezapíral-lis a nenaplival-lis tvrzením tvým do očí historii, dnešnímu stavu věcí a všem těm, jenž se přiznávají k učení evanjelíckému z Němců a Slováků?

I čím medle zachovaná jest od staletí víra ona u národů těchto? Můžeš-li tvrditi, že maďarčinou, nechtěje se vystaviti posměchu všechněch, anu z národů oněch v Uhersku žádný po století nevěděl a leda každý desettisící z nich jí se učil i v potřebě mluvil? I čím tedy medle zachovaná jest víra jejích? Náchylností a láskou k ní, odpovídám ti, člověče neumělý. Ale tvrdíš-li nestydatě, že láska ta v tyto časy zmenšena a zničena jest, jak myslíš maďarskou řečí lásku tu v hlavě a v srdci tvém snad vyhaslou na novo vzbuditi? Má-li maďarčina moc tu čarovnou v sobě, že jaknáhle se jí kdo ústami dotkne, i hned srdce jeho rozpálí láskou k víře evanjelícké i přikouzlí ji jak prsten kouzedlný, sluhy licoměrné, proč tisíce katolíků maďarských zůstává při starodávném učení svém a neprochází domnělým tím kouzlem pohnuto k učení evanjelíckému? Nemá-li i tam maďarčina míti rovných oučinků? Ale jiné jsou mysli a záměry tvé, člověče licoměrný!

Člověče chatrný, jenž si od jakživa žvatlati uvyknul, povážil-lis a víš-li, cos mluvil?

Tvrdil si zajisté, že evanjelíckého náboženství zachování závisí od maďarčiny a zachování této od evanjelíckého náboženství.

Tvrdils tedy, že evanjelíckého náboženství zachování visí od zachování evanjelíckého náboženství, bleptals tedy do světa a říkals, že potud člověk rozumem vládne, dokud není šalencem a není šalencem, pokud rozumem vládne, vládne tedy rozumem, pokud rozumem vládne.

Neznamenal-lis, že se točíš v kolu jako spitý, jenž se pozbavil na čas užitku rozumu svého? Nejsi ovšem spitý nápoji, ale mstou náruživosti své.

Človeče chatrný, povážil-lis a víš-li ještě, cos mluvil?

Mluvil si zajisté, že vzdělávání každého jiného jazyka, mimo maďarský, následovně i národu různým od maďarčiny mluvícího proti blahu vlasti naší celí, i vyhlásils tedy hloupotu a slepotu za blaho vlasti naší, zatratils tím rozum lidský a vydals kletbu na vlast svou, dopustils se tedy hříchu nejohavnějšího nad rozumem i otčinou svou.

Člověče chatrný, povážil-lis ještě a víšli, cos mluvil?

Pověděl si zajisté, že od maďarčiny závísí jediné zachování evanjelícké víry a tato jen rozumem se řídí a schránkou jeho jest, tvrdil si tedy, že všecky jiné národy, jenž nesypou z ust svých hlaholy maďarské, bez rozumu jsou, a rovně všecka jiná náboženství neevanjelícká.

Tímto ale si zhanobil všecky jiné, než hanba připadne jen na rozum tvůj.

Člověče chatrný, povážil-lis ještě a víš-li, cos mluvil?

Říkal si, že jest již po síle náboženství katolíckého, trvajícího od mnoha století a hlavního ještě i podnes v otčině naší.

Přežije a přetrvá ono všecky kejkle tvé a vši památku jména tvého i tovaryšů tvých. Avšak přál bych ti žíti tak dlouho, dokud státi bude církev katolícká a dívati se na stání její s bolestí a zakoušeti nejapnost a nanichodnost proroctví tvého.

Člověče chatrný, povážil-lis ještě a víš-li, cos mluvil?

Osvědčil si se, že nikdo nad tebe nešetří více práva národu a jazyka, a předce si je ty šlapal nejhanebněji. I kam se poděly oči tvé a stud tvůj, žes nezapálil se hanbou při vyřknutí posměniska tohoto nad jednáním svým i právem národů? Rouhal si se nestydatě všem spravedlivým a dělal si jak vlk onen, jenž chtěje sežrati ovce, vydával se za nejlepšího přítele jejích. Ale rouhání toto připravilo ti potupu u všech spravedlivých, jenž s pohrdáním odmrští slova a mluvitele iejích.

Kdož vchází dveřmi do ovčince, pastýř jest ovcí. Tomuť vrátný otvírá a ovce hlas jeho slyší a on svých vlastních ovec ze jména povolává a vyvádí je.

A kdy ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním, nebo znají hlas jeho.

Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho, nebo neznají hlasů cizích.

Dítky, poslední hodina jest, a jakož ste slýchaly, že antikrist přijíti má, i nyníť antikristové mnozí povstali, odkudž známe, že poslední hodina jest.

Z nás vyšli, ale nebyli z nás, neboť byť byli z nás, byliťby zůstali s námi, ale vyšli z nás, aby zjeveni byli, že nejsou všickni z nás.

Člověka odpadlce po jednom neb druhém napomínání utíkej! Věda, že takový jest převrácený a hřeší, svým vlastním soudem jsa odsouzen.

Byloť pak v řeči té pověděno také, že se Slováci zmaďarčiti mají, aby nebyli jednou k pomoci Rusům, pocházejícím z tohože plemene slovanského, z ktorého Slováci, a aby pouhou pokrevností svou nepřivolávali oněch z půlnoci.

Člověče, jenž si toto tvrdil, jak si mohl tak nestydatě obžalovati Slováků z nevěry? Kdy se prokázali Slováci nevěrnými vlasti své?

Nebojovali-li oni vždy v řadách bojovníků jejích proti všelikému nepříteli a nepadlo-li jích tisíce za vlast Uherskou?

A v tobě na péči jest obrana vlasti, člověče?

Zdaž nestará se o nás král náš a nebrání nás proti každému nepříteli a zdaž neposílají naši Slováci tisíce synů svých k slavným korouhvím krále našeho? Ale ty by si chtěl v pýše své okrývati toho, jenž tebe okrývá a vynášeti se nad onoho, jenž dobrotivým tvým pánem jest i celé vlasti naší! Avšak řečí tvou nestydatou obviňuješ také ze slabosti mocného ochrance krajů naších a ty-li bys chtěl sílou tvou upevniti jej, i vzdáliti od nás všecka nebezpečí?

Člověče chatrný, podobáš se v slovích tvých muše, jenž sedíc na kočáři vykřikovala, že ona dělá prach cest.

Bojovali Slováci a bojovati budou věrně za vlast svou, ale ona musí zacházeti s nimi co s měšťany a svými, a ne jak někteří z vás chtějí, jako s podlými otroky, cizinci a nevěrníky.

Neslyšte slov utrhavých a zlostných, spoluměšťané a sousedé naši, a nepřidávejte jím víry, neboť ona pošla ze srdce nadutého a z mysli oulistné, chtějící záhubu Slováků pro kořist svou.

I navymýšlela žalob zlomyslných a nářků lživých, aby zahubila nevinných a připravila je o to, co jí překáží v dosažení cílů jejích a v zadostučinění nadutosti své.

Tekou řeky z Tater, šumí a vtěsnajíce se v jednu, splývají do moře a šum jejích rozléhá se v prostranstvích.

Tekou řeky i na půlnoci, šumí a naplnivše šumem svým povětří splývají do hlubiny morské.

I kdož rozumný proklínati bude řeky Tater, že šumí tak, jako šumí řeky na půlnoci a kdož bude tak bláznivý, aby věřil, že řeky Tater vábí šumem svým řeky z půlnoci a že je přitáhnou, aby zalily končiny tyto vodami svými? Zdaž nesumí řeky všecky a není to přirozený hlas jejích?

Stojí řady vrchů na poledni a stojí řady vrchů na půlnoci, onyno soptí ohněm a vyryhují lávu, než tyto jsou pokojné a tiché. I kdož moudrý bude tvrditi, že se vrchy na půlnoci stanou sopkami, poněvadž jsou vrchy zároveň jako ony na poledni?

Sousedily od věků dvě osady se sebou i žily po vše časy v přátelství dobrém. Nalezalo se pak pole mezi oběma osadami nevzdělané ještě a pusté. I řekli sousedé osadníci: "Pod'me a vzdělejme pole to společně rovnou prácí a rozdělme potom užitek mezi sebe na rovně poly." Přivolilytě osady obě k spolku a k dílu tomuto užitečnému i vzdělaly a posívaly pole i dělily se spravedlivě mezi sebou s užitkem. Ale po čase zaujala závist srdce dělníků osady jedné a pokalila mysl jejích, mínících sobě přivlastniti mnohem více, než co slušelo jím spravedlivě a chtějících konečně vytevříti z role sousedy své; role pak, z níž nadobyčejný chtěli bráti užitek, nejapným obráběním jejích zneourodněla i přinášela mnohem méně užitku. I řekli závistníci: "Role zneourodněla a vy jste toho příčinou."

Než odpověděli jím sousedé pilní a spravedliví: "Jakž bychom my příčinou byli neourodnosti role, zdaž neobráběli sme ji pilně a v čas příhodný, zdaž nepečovali sme o zdar její ze všech sil naších?"

Ale řekli závistníci: "Vy ste orávali roli koňmi a ne tak voly jako my, i pošlápali koně roli těžkými kopytami svými a proto ona nenese více tak hojně obilí."

I řekli sousedé pilní: Zdaž není jedno orati roli koňmi neb voly, nešlapajíli oni rovně zemi a škodí-li šlapání to ourodností roli?"

Ale řekli závistníci: "Vy ste orávali roli v pátek, den nešťastný, a my sme orávali na dny dobré."

I řekli sousedé bohabojní: "Nerouhejte se Bohu, závístníci, zdaž on nevelívá svítiti slunci v pátek a neb nespouštívá dešť svlažující na ten den s vysosti?"

I kterakž můžete říci, že jest to den nešťastný?

"Vy jste vinou všeho a neštěstím naším," řekli závistníci k sousedům spravedlivým, "pročež musíte utratiti právo na roli a nebude-li ono nám přísouzeno soudcem, my sami si přivlastníme roli tu."

Sejete, žnete a mlátíte a nemáte bráti z obilí odměnu prácí svých, lidu dobrý!

Neučinili ste ničeho škodlivého a zlého za zlomení slávy sousedům svým, spravedliví a bohabojní, ale že tíž jste, čím Bůh vás míti chtěl, jste vinní a hodní zatracení.

Doufej v Boha, lidu dobrý a nedej si odjati práva svého, které ti zapříti se hotují a zapírají nestydatě bezbožní, nedej si odjati práva svého, než postav se zaň směle a potěš se nevinou svou: udeří i tobě hodina šťastná a vyprší dny jednou neštěstí tvých.

Když pak již viděl vyvolenec, že dosáhl hodnosti, po níž sám nepatrný a sílami i cnostmi vyvýšiti se nemohoucí, tak náramně byl bažil, zamýšlel, jakým způsobem by se zveličiti a straníkům svým zadostučiniti mohl.

I chopil se všeličeho, však hlavně obrátil mysl svou ke spojení evanjelíků s kalvíny, náležejícími v Uhrách k čírému rodu maďarskému Nebo, myslil si, spojení-li budou v náboženství evanjelíci, nejvíce Slováci a Němci, s kalvíny, čírými Maďary, lehce kalvíni převládají evanjelíků, nad něž jsou počtem mnohem silnější, i rozkazovati a vývoditi jím budou a tito poslušnými, jako počtem slabší, býti musí.

Poněvadž ale kalvíni jsou Maďaři, utlačí tím způsobem evanjelíků Slováků i pomálu zahladí řeč a národnost jejích. "Výborný jest to prostředek," zvolala strana vyvolence, načež tento dal se do práce.

I započal s předstíráním a přetvařováním, jako by on byl nejlepším evanjelíkem a rozhlašoval to po dědinách a městách a rozhlašovali všickni stranníci jeho.

Kdo věren jest, ten neroztrubuje věrnost svou, nýbrž dokazuje ji skutkem, ale kdo chce zavésti a ošiditi jiné, ten nadrapuje se z hrdla celého, aby se rozkřičel věrným i potom tím lehčeji polapiti mohl jiné do osídel svých.

Víme, co ti leželo na srdci, licoměrníku, při oumvslích tvých, ale ony v prach a dým se rozplynou jako celé jméno tvé.

A rozhlašoval dále vyvolenec, aby naklonil evanjelíků ku spojení s kalvíny, že vlastně žádného rozdílu nestává mezi stranami jejích, ale ozvali se evanjelíci: "Proč jsme rozděleni od století po dnešek, když se v ničem nedělíme jedni od druhých? Proč máme rozličné chrámy, rozličné služby boží a všecko rozdílné od kalvínů? Jest ovšem rozdíl, a veliký, mezi námi a my rozdílu toho dobře sobě povědomi jsme."

I vida licoměrník, že tím neprospěje, řekl: "Jest ovšem rozdíl mezi námi, ale rozdíl ten nepatrný a tuze malý jest, upustí-li každá strana máličko něco, spojeni budeme."

Říkal pak to licoměrník tak lehkomyslně, jako by šlo o smluvu trhovou při věci chatrné a ne o věc náboženství, nejsvětější a nejhlouběji zakořeněnou v srdci člověka.

Ale řekli evanjelíci: "My chceme zůstati věrní víře otců naších a nepopustíme jiným k vůli s našeho, aniž žádáme, aby oni nám k vůli popouštěli ze svého."

Spozorovav tedy licoměrník, že ani tak se nedaří oumysl jeho, dal se do vypočítávání užitku, rozkládaje na prstech, koliké a jakové výhody odtud pro evanjelíky následovati budou a poukazoval při tom na katolíky, že tito potlačí náboženství jejích, pakli sjednoceni nebudou.

Ale řekli evanjelíci: "My jsme byli dosud, stránky své se držíce a sami sebe řídíce, šťastnými a král náš ochraňoval nás i ochraňovati bude mocí zákonů, nám k dobrému vydaných, ode všeho zlého a strastného, katoličtí pak bratří naši nechají nás na pokoji, nebo vědí, že ctíme s nimi jednoho Boha a že jsme občané a synové rovně s nimi vlasti jedné."

Vida se na tento způsob zklamána licoměrník v naději své, chtěl dokázati, že mnozí z evanjelíků jsou příchylní k spojení, i chtěl skrze tyto působiti na lid, nedající se zavésti podvodnými slovy jeho.

Když tedy se opět sešel zástup z evanjeííků, aby držel shromáždění a radil se na něm o záležitosti církví svých, přednesl vyvolenec věc tuto zástupu. A když dohovořil, zdvihl se náramný křik k chvále jeho, ale všickni ti, jenž tleskali a pokřikovali chvalně k slovům vyvolence, byli jeho straníci a přívrženci, jenž jej vyvolili, aby ho užíti mohli k zlomyslným oumyslům svým. Než všickni věrní a dobří evanjelíci bočili od slov, rad a návrhů jeho a opustili shromáždění s bolestí, nebo viděli, že jest učiněna z chrámu svatcho a shromáždění církevního peleš straníků, podvodníků a krám duchů nečistých i zlostných.

Byl pak v nadutosti své vyvolenec roztrubovati také započal spojení evanjelíků a kalvínů s katolíky, nebo zamyslil se proslaviti jako reformátor náboženský a zakladatel nové a jediné církve Uherské. Ale katolíci, věrní dávné víře otců svých, odmrštili s nevolí a rozhořčením tlachání chvastáka, nebo viděli, že je rovně připraviti chtěl o víru jejích.

Nedejte se mámiti a zaváděti vy, kteří se přidržíte učení evanjelíckého, nedejte se, pravím, mámiti a zaváděti licoměrníku, abyste nebyli připraveni o víru svou!

Víra Vaše jest čistější a pravdivější než víra kalvínů, majících mnohá bludná a neslušná domnění v učení svém.

Učí zajisté kalvíni, že Bůh velikou částku lidského pokolení k věčnému zatracení stvořil a zřídil ne pro jeho hřích, neb provinění, ale že se mu tak líbilo, aby moc a hněv svůj nad zatracenými osvědčil.

Bůh tedy nechce všech lidí spasiti, byť pak třebas i všickni lidé chtěli spaseni býti.

A dále učí, že kdo jednou jsou předzřízení k životu věčnému, že ti od milosti Boží odpadnouti a zahynouti nemohou, byť jak těžce hřešili.

Věří dále kalvíni, že Bůh hříchy bezbožných lidí chce, je působí a sám činí, ano i k nim donucuje.

Že Kristus Pán pro všeckny lidi na svět nepřišel, netrpěl, ani neumřel.

I medle, jakž možno nečisté toto učení srovnati s láskou Boží, o níž Kristus Pán vždy mluví, na kterou v celém svém učení se odvolává a na níž vystavěl církev svou?

Bůh láska jest a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá a Bůh v něm, velí písmo svaté, i neodporuje-li učení ono kalvínské zřetelným slovům písma svatého? Bůh velí slunci vscházeti na dobré i na zlé a svítiti na spravedlivé i na nespravedlivé: i jakžby tedy Bůh, otec lásky, mohl míti zalíbení v bezbožných a v rozšiřování bezbožnosti, sám pramen jsa lásky, a všeho dobrého? Není-li podlé učení kalvínů Bůh duch nečistý, jenž radost má z toho, kdy se rozšiřují bezbožní? Není-li radost tato radostí ďábelskou? I ke komu se, medle, utíkati mají lidé, dítky Boha, ne-li k němu, Otci dobrému, jenž bdí nade všemi námi? Ale jak by se utíkati mohli k němu, kdyby on chtěl zahynutí mnohých a sám napomáhal je bezbožně??

I k čemu tedy podlé učení kalvínského má člověk se usilovati cnostným býti, když cnosti jeho k ničemu mu nepomohou a zatracení s něho, pakli k tomu určen jest, nesejmou? Všeliká tedy cnost by nic neprospívala a v očích Boha, jemuž víra dle slov Kristových nejmilejší jest a jenž časného i věčného života zaslíbení má, rovnou cenu měla jako bezbožnost a hřích, kterýž nenávidí Bůh? Není-liž učení toto reptání proti Bohu?

Nesmýšlejí také kalvíni důstojně o Kristu, Spasiteli našem a již i Luter pověděl, že o Kristovi jeho málo aneb nic nedrží.

Neříká-li pak Kristus o sobě, že jej poslal Otec jeho z nebes, aby smířil svět s otcem svým, kterýž jest v nebesích?

Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.

Neboť neposlal Bůh syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.

Kdož věří v něho, nebude odsouzen, ale kdož nevěří, jižť jest odsouzen, nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného syna Božího.

Nepravě také smýšlejí oni o večeři Páně a již za starodávna, poněvadž svatosti této slušnou cenu nepřikládali, sakramentáři nazváni jsou.

Varujte se učení tohoto, křesťané, aby ste nepopudili Boha proti sobě a nepohoršili duší svých! Varujte se, pravím, aby ste neupadli v bezbožnost, v níž válejí se oni, kteří vám odjati chtějí řeč i náboženství vaše!

Oni zajisté chtějí učiniti z vás kalvínů, abyste, odpadnouce od náboženství svého, tím potom lehčeji odpadnouti mohli od jazyka svého a zapřeli jej, jako byste zapřeli vírou svou.

Nebo kdo zradil bratra svého, zradí i otce i matku, ano mu nic více svatého není a on jedné ohavnosti se dopustiv, dopustí se i druhé ze zvyku a srdce skaženého. Protož, bděte na sebe a pozorujte pilně, abyste nebyli oklamáni a podvedeni, jste zajisté otočeni nepřátely a pokušiteli. Všickni, kteříkoliv z rodu vašeho pocházejíce, rozšiřují mezi vámi maďarčinu a donucují vás k ní, odpadli již od vás a hledí, jakoby vás polapiti a i o náboženství vaše připraviti mohli, nebo oni v srdci vyznávají již náboženství kalvínské, aby se tím lépe zalíbili Maďarům, jejichž náhončí jsou. Protož, kdo nutí vás k maďarčině, chce také pomálu cestu proklestiti skrze odpadlictví vaše kalvínství. Jsoutě časové zlí a svůdců mnoho: buďtež opatrní a stojíce hleďte, aby ste neupadli. Nechtějte sjednocení, kteréž by s ublížením a s utlačením svědomí vašeho bylo a vás konečně připravilo o všecko, co vám svaté a přirozené jest.

Než kdož by z vás, křesťané katolíčtí a evanjelíčtí, kdož by, pravím, z vás chtěl míti chrámy bez oltářů a organů, jíchž nemají kalvíni, kterýchžto kostely nedělí se od bytů obecných a nízkých?

Oltáře chrámů a organy kostelů vaších zapalují srdce skroušená k nábožnosti, pro kteréž vykonávání přicházíváte do chrámů. Zvuk organů po chrámích Vaších sprovází vážně zpěvy Vaše a nese je zapálenější a skroušenější k nebesám. Než všeho tohoto by ste pozbaveni byli, kdybyste dali se odvésti od víry své a přijali kalvínskou.

Pilně se pak varujte falešných proroků, kteříž přicházejí k vám v rouše ovčím, ale vnitř jsou vlci hltaví. Po ovocích jejích poznáte je!

Konec přikázání jest láska z srdce čistého a z svědomí dobrého a z víry neošemetné.

Od čehož někteří, jako od cíle, pobloudivše, uchýlili se k marnomluvnosti.

Chtěvše býti učitelé zákona a nerozuměvše, ani co mluví, ani čeho zastávají.

Viztež, bratři, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé a nevěrné. Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokudž se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hřícha.

Nad čím kvílíte vy potoky a řeky Tater, šumící bolně do moře?

Že rodáci naši nestýkají se pamětí, jako my vodami našími s původem svým a že život jejích nehrčí, ale plyne tak nevedomě a jakoby podtají do moře života národů, jinochu!

Spravedlivý jest smutek váš, potokv a řeky Tatranské!

Nad čím smutíte vy, štihlé jedle a mocné duby, strmící do výšky po pohoří Tatranském?

Že rodáci naši dají se šlapati ničemníkům a nepostaví se zmužile proti nim, jako my větrům svévolným. jinochu!

Spravedlivý jest smutek váš štíhlé jedle a mocné duby na pohoří Tatranském!

Čítanka	-	Bojovník
	-	Ku Křiváni
	-	Pomněnky z Děvína
	-	Starý a nový věk Slováků, Starý a nový věk Slováků (2)