Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z povídkové knížky Psí život
• vydalo nakladatelství Naše vojsko v Praze roku 1959

Říkali mu Jarda, také Jarda bláznivej, a ponejvíce Cvok. Ale byl spíše letory těžkopádné, vyšlapoval si opatrně a hleděl do světa tak moudře, jak jen bylo možno v jeho kůži. Každý ho měl rád a nikdo se ho nebál, ba ani mouchy, které odháněl beze zlosti, trpělivě a trochu laskavě. Byl hubený, dobrotivý a drobátko směšný; nebýt toho, že se psal rok 1955, mohl by na něm jezdit i dobrý šlechtic Quijano z vesnice La Mancha, zvaný též Don Quijote.
Není tu co tajit, Jarda byl kůň, starý valášek a hnědka, ke všemu ještě veterán bez penze a bez medailí, kterému nedali ani trafiku.
U Králů ve Stříbrném Přívoze se objevil hned po té velké válce před desíti lety; přijel na něm vojáček, stejně hubený a mírný, jenže ještě koktavý. Nabídl Jardu lacino, za dvě slepice, deset vajec a jednu voskovou svíci, pomalovanou zlatem. Zbyla v Královic mlýně ještě z dob, kdy dávali na mši za duši dědečka Václava, který ostal v té slavné Hercegovině za císaře pána (a jeho rodinu).
Koníček se jmenoval Gvardějec, ale to u Králů nikdo nedovedl pořádně vyslovit, a tak mu při prvním poklepání na hubené boky řekli Jardo; a to mu už zůstalo. Vojáček se s ním loučil nerad: dlouho stál v blátě u plotu, hladě valáška jedním prstem po hnědé srsti za uchem a po velkých žlutých koňských zubech.
"Nnnabojoval ses, potvoro," říkal mu, a hlas měl najednou takový pohněvaný, "nastříleli se kolem tebe ze samopalů a minometů a z houfnic, z pušek ppprotitankových, nnnatrápili jste se, koníčkové! Odpusť, holoubku, že jsme tě do té lidské války zzzatáhli. Vždyť my ji také nechtěli."
A kůň Jarda, dříve Gvardějec, kýval vážně hlavou jako rozšafný soused; teprve po vojáčkově odchodu se ukázalo, že kývá hlavou neustále, jen docela s malými přestávkami. Přinesl si to z války, ohlušen někde u Labe, když už se zdálo, že i koňům nastává lepší život. Den předtím se napásl světlé zelené trávy, jetele a vojtěšky, a přesto, že byl valach, laškoval na jedné německé louce s klisnou ze saského velkostatku, která se zatoulala ke kozáckému pluku a přes svůj vznešený rodokmen se chtěla spustit s kolchozními kmány. Příštího dne se otevřelo nebe tisícem ohnivých jazyků, země řvala bolestí, jak ji pálil bílý fosfor a rozdíraly plameny; mnoho jezdců padlo v ten den a ještě více koní, i když válka byla moderní a kavalérie se do ní vlastně už nehodila. Od tohoto dne kýval Jarda dlouhou koňskou hlavou; u lidí by tomu řekli nervový šok nebo tik, ale kdo se stará o koňské nervy?
Tak se tedy ten voják rozloučil, a nakonec z toho loučení zapomněl i tu voskovou svíci, takže dodnes čeká na svou mši, jestli ji nevypálí za některé bouřky, až v kolínské elektrárně vypnou proud. Ještě něco jim tehdy ten vojáček nakazoval a na srdce kladl, ale nikdo mu dobře nerozuměl, mluvil rusky a ještě s dolnovolžským přízvukem a ještě koktavě. Pořád cosi drmolilo tom, že "strielať pri lóšadi něnádo", pak si oloupal vajíčko uvařené natvrdo, s chutí je bez soli snědl a šlapal si to sázavským blátem, které není o nic jemnější než dolnovolžské, ze Stříbrného Přívozu na východ. Nikdo ho již nikdy neviděl a ani na něj moc nevzpomínal, hodně jich tu prošlo, hubených a tučných, dolnovolžských a donských, moskevských i zauralských.
A Jarda zůstal u Králů, protože ho v hospodářství potřebovali. Svědčil mu život na vsi, a zvykl si na veliké ticho ve Stříbrném Přívozu. Jezdil na sena, vozil řípu a brambory, tisíce brázd vyoral a dvě děti povozil dosyta, trpělivě a nezištně. Všichni si zvykli na to, že je to dobrý kůň, trochu jiný než podsadití vesničtí tahouni, ale o nic horší. I na to kývání jeho hlavy si zvykli, a děti se chlubily sousedům a učitelům, že s Jardou je možno mluvit nejen na Štědrý večer, když hovoří všechna zvířata, ale po celý rok.
Jednou ho chtěl koupit slavný krotitel nedivoké zvěře Hevede, že koně naučí číst a počítat do třinácti a že ho bude ukazovat na sázavské pouti, v Brodě, v Kolíně a v Londýně, ale děti Jardu nedaly a Král ho neprodal.
Jen co hodily tašky s učením do seknice, šly do stáje, podívat se, jestli se už Jarda vrátil, a nejvíc ze všeho se těšily na to kývání hlavou.
"Jardo," ptaly se děti, "jsi kůň?"
A Jarda jim přikývl, že je.
"Jardo" tázaly se děti, "pustí nás táta v sobotu do biografu?"
A Jarda kýval, že je táta pustí.
"Jardo," vyptávaly se dále, "bude zejtra pršet?"
Bude, kýval Jarda a měl pravdu; když nepršelo zítra, tak jistě pozítří.
Jednou se také optaly: "Jardo, bude válka?"
A Jarda kýval, smutně, ale rozhodně. Ale nikdy neřekl, kde a kdy.
Bláznivej Jarda mu začali říkat, když jednou v sobotu do Stříbrného Přívozu přijeli myslivci a pořádali hon na srnčí. V neděli, už za rozbřesku, začali v lese za Královými bouchat. Třesk, třesk a zase třesk! Jarda stál v chlévě vedle Stračeny, v dobré nedělní pohodě, a pomalu kousal žlutými zuby oves. Jen zaslechl první výstřel, zastříhal ušima, srst se mu zpotila a přestal žrát. Když vystřelili podruhé a potřetí, klekl si, těžce a nemotorně, protože už nebyl mlád, a schoval dlouhou citlivou hlavu pod žlab. Hospodyně přišla podojit Stračenu a všechno to viděla.
"Jardo," povídá, "ty bláznivej, čeho se bojíš. To páníček střílí srnce!"
A Jarda zaržál tiše a tak úzkostně, že po něm zavyl na dvorku i pes Borek a holubi přestali vrkat; jen slepice zobaly a důležitě si mezi sebou kdákaly jako vždycky o ničem. Když to bouchlo v lese blízko hned nad chalupou, utrhl se Jarda ze řetězu a běžel v šíleném kalupu ze Stříbrného Přívozu pryč, někam na východ. Celý den se neobjevil, ani během noci na pondělí, a v pondělí přiklusal až pozdě odpoledne, vyhublý a zemdlený, s očima bez lesku a s hlavou skloněnou; hospodář ho mlátil násadou biče, ne dlouho, ale aby byl v hospodářství pořádek. Pak mu dal najíst, a když se vrátil do seknice, řekl ženě: "Ten kůň je jako člověk!"
"Proto ho mlátíš," řekla paní Králová.
"Člověk se musí mlátit nejvíc," řekl Král, "a taky se nejvíc mlátí. Když je kůň jako člověk, jeho chyba."
Děti přivítaly Jardu zvědavě, ale trochu nedůvěřivě. To bití neviděly, přišly až potom; navštívily ho ve stáji, daly mu přičuchnout k cukru, ale pak mu s ním ucukly. Jako by najednou Jarda ztratil před dětmi i tu svou koňskou tvář. Všimly si, že mu velké víčko občas samo spadne, a to vypadalo velice uboze. Ptaly se ho tedy trochu výsměšně: "Jardo, že si bláznivej?"
A Jarda jim zakýval hlavou, jako že je. Tím jim udělal velikou radost. Zeptaly se ho ještě pro jistotu: "Jardo, že jsi cvok?"
I na to jim Jarda zakýval. A tak se to rozneslo po celém Stříbrném Přívoze a dalekém okolí, a všichni věděli, že u Králů mají bláznivého koně, který je dobrý tahoun, ale ze střílení je cvok.
Nikomu to nevadilo, neboť na vesnici každý ví, že bláznů chodí po světě hodně mezi lidmi, a proč by se nemohl zbláznit i kůň?
Žil ve Stříbrném Přívoze školou povinný uličník a chuligán Franta Rosáků. Ten už lidem vadil víc, i když věděli, že chuligánství je vlastně druh bláznovství. Je to ovšem bláznovství hlučné a většinou kruté. Chuligán se vyráží na cizí účet, protože sám sebe nebaví. Hledá slabé a vysílené, dobromyslné a naivní a dokazuje si na nich výhody drzosti.
Hodně mu již prominuli, i vyhořelý kus lesa, i kozu, pověšenou jen tak z jundy, i babičku Tůmovou, kterou vystrašil v noci starým osvědčeným způsobem, koštětem, lajntuchem a svíčkou. Ale jeden kousek mu dlouho odpustit nemohli, a to byl ten kousek s bláznivým Jardou.
Jednoho dne zjistil chuligán Franta Rosáků, že se Jarda, starý kůň od kavalérie, bojí výbuchů. V Sázavě byla právě pouť, a tam Franta přišel na ten náramný nápad. Koupil půl tuctu žabek, které vybuchují, jakmile na ně někdo šlápne. Vrátil se ze Sázavy, žabky v kapse a lotrovství pod zrzavým ježkem; nasypal všech šest žabek na asfaltku v tom místě, kde z ní odbočuje cesta ke Králově chalupě, a číhal za bukem nebo za břízou, co z toho bude.
Bláznivej Jarda měl na sobě nový postroj, byl čistě vyhřebelcován do svátečního lesku a cválal si to i s vozíkem a fůrou sena spokojeně po asfaltce, kývaje hlavou jako starý sedlák, jen faječka mu scházela a půllitr piva s pěnou. Přicválal k odbočce, chtěl si to zahnout do chlíva, a tu najednou vyskočily ze země ohnivé žabky s příšerným praskotem a třeskotem, pekelně zasmrděly po síře a fosforu a čoudily černě a rudě. Franta za bukem se tiše a mohutně radoval.
Hospodář přitáhl opratě a pomyslel si: "Teď je ámen, já toho cvoka neudržím!"
Ale bláznivej Jarda neudělal nic. Nesplašil se. Chvíli stál a třásl se po celém kostnatém těle jako osika, kapky potu z něho vyskakovaly jedna za druhou jako brilianty, nejvíce na štíhlé šíji a hnědém hřbetě. Najednou pod ním poklesly nohy, padl na kolena jako raněný člověk a začal naříkat takovým vysokým koňským ržáním, že se tomu žádný ženský pláč nevyrovná; byl to pláč jímavý a pronikavý, trval dlouho a bylo ho slyšet po celé vesnici. A tři dědci, kteří sloužili u dragounů, to nevydrželi doma a vyšli na zápraží, každý na jiném konci vesnice, a jejich staré vojácké srdce se v nich sevřelo. Nejstarší si říkal: "Tak ržáli koně, když je poprvé chytil plyn u Doss Alta!"
A prostřední vzpomínal: "Takhle mně umíral ryzák pod Ravou Ruskou, když ji dostal do břicha. Trhavou dum-dumu."
A třetí, o rok mladší než druzí dva dědkové, si řekl: "Kulku do hlavy, jako v Monte Negru! Jiné pomoci ti není!"
A den byl svěží, šeříky ještě plně nerozkvetly, takže se z nich linula jen slabá vůně, ještě panenská. I nebe bylo čisté, jarní a veselé, s malinkou čmouhou po letadle na západní straně.
Jarda už neržál. Ležel na asfaltce a čím dál pomaleji kýval svou dlouhou a citlivou koňskou hlavou. "Vstávej, Jardo!" řekl hospodář, "neboj se, koníčku!"
Jarda naposledy kývl hlavou, že jako rozumí, ale už nevstal. Byl to docela obyčejný nervový šok, který se vyskytuje nejen u koňů, ale i u lidí, kterým moc stříleli u hlavy.
Neházejte jim pod nohy žabky. Může je přepadnout smrt, která je vlastně nikdy nepřestala vést v evidenci.