Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná kapitola (nakladatelství Profil, 1972)
• sci-fi povídka či kratší novela uvádí na scénu pacienta v nemocnici, jenž se matně rozpomíná na ničivý dunivý zvuk a obrovitého tvora podobného mravenci; jednoho dne se probudil v nemocnici a jediné, co si pamatoval, byl sen o dunivém zvuku zvonu, jehož vibrace bouraly město jako domeček z karet, a o obrovském bílém mravenci - byl to sen, nebo ne?
• knížka Pevnost bílých mravenců je rozdělena do těchto kapitol:
  1. Člověk z Měsíce
  2. Vonící krabička
  3. Železné mouchy
  4. Vyslanec země bílých mravenců (část deníku)
  5. Setkání nad Bejrútem
  6. Hospoda U nosorožce
  7. Přízrak smrti
  8. Starý Liu
  9. Propast bohů
  10. Bílá zvířata
  11. Modré plameny
  12. Příběh bílých mravenců
  13. Bouře
  14. Jitro

Člověk z Měsíce

Zvon tak obrovský, že asi vznikl roztavením a novým slitím všech zvonů světa, se pomalu rozhoupal a naplnil prostor duněním, rozechvívajícím zdi domů, kovovým třeskem a nesnesitelně pronikavými vibracemi, drásajícími sluch. Město se svíjelo pod bičem toho hrozného zvuku, tu a tam se sesula budova v oblacích prachu jak domek z karet. Hejna vyděšených holubů šíleně narážela do věží (pokud ještě věže stály a pokud je zvon už nerozdrtil na rudou a šedou změť cihel, omítky a malty), hledala záchranu v slepých oknech i pod oblouky mostů. Lidé někam zmizeli - snad museli všichni zastávat práci zvoníků u obrovských lan, visících od vražedného zvonu.
To všechno ještě nebylo nejhorší. Věděl jsem, že skutečná hrůza teprve přijde, že zvon, řícení domů a požáry, které se už počaly tu a tam objevovat, jsou jenom předehrou, jenom úvodem k čemusi daleko horšímu.
Ale ano, vždyť mi to přece říkal Číňan! Kde se vzal, tu se vzal, pojednou byl zase tady, u mne, pozorně se mi díval do tváře a zřejmě cosi usilovně vykládal, jenomže strašlivé dunění a burácení zvonu spolykalo všechny ostatní zvuky a já se marně a zoufale snažil přečíst mu s pohybujících se rtů smysl alespoň jediného slova. Ne - nešlo to. Číňan nakonec mávl rukou, jako by se vzdal další námahy, a zmizel tak náhle jako plamen sfouknuté svíčky. Nebezpečí a hrůza se stále blížily. Cítil jsem je v kostech, chvějících se v přívalu kovových zvuků jak ladičky.
Na obzoru, zahaleném jemnou záclonou dýmu z požárů a ozářeném jakýmsi podivným sirným a nemocným světlem, které patrně nepocházelo od slunce, zakrytého těžkými mraky, jsem zahlédl pohyb. Bylo to příliš daleko a nedovedl jsem zatím rozeznat, tím méně uhádnout, co se na periferii města, několik kilometrů vzdálené a oddělené ode mne stuhou řeky s několika mosty a mořem střech, děje. Srdce mi však přesto sevřela ledová dlaň. Bylo to zde. Přicházelo to.
Vítr na několik okamžiků rozptýlil kotouče dýmu a já jsem viděl. Zakryl jsem si ústa dlaní, abych potlačil výkřik - což bylo ostatně docela zbytečné, protože zvon by přehlušil i bubnovou palbu - ale v lebečních kostech jsem slyšel svůj vlastní řev hrůzy, kterému nedokázaly zabránit ani dlaně, pevně přitisknuté na rty.
Opatrně, jako by pečlivě hledal cestu mezi požáry v ulicích, zčásti už změněných v trosky, přicházel do města obrovský bílý mravenec, velký jako vzducholoď, jako nádražní hala, jako katedrála. Otočil se na místě a věž kostela, zasažená jeho tučným tělem, se zřítila, jako by pod ní vybuchla nálož. Nesmírná bílá hlava bez očí, zato však s obrovskými kusadly a tykadly, odrážejícími se na obloze proti sírovému přísvitu v mracích, se kývala a kolébala nad nejvyššími střechami jak obludný a neforemný balón. Teď se na chviličku sklonila k zemi, zpola zmizela mezi domy, brzy se však opět objevila s jakýmsi předmětem mezi hroty kusadel. I na tu dálku jsem poznal automobil, rozdrcený a k nepoznání promačkaný obrovským tlakem. V příštím okamžiku odlétl, odhozen jediným trhnutím slepé bílé hlavy, narazil na střechu domu, převrátil se a po několika přemetech se zřítil do propasti ulice.
Zvon náhle umlkl. Ticho bylo ještě hroznější, než jeho dunění. Útočilo ze všech stran, ohlušovalo. Bylo nad vzdáleným praskotem požárů, nad rachotem zřícených budov i nad vzdáleným křikem, naplňujícím město. Podobalo se houslovému tónu, vyluzovanému nekonečně dlouhým smyčcem.
Bílý mravenec se blížil. Dostal se už k řece, ohmatal mrskajícími se tykadly několik mostů a pak opatrně vstoupil do proudu. Jeho ohyzdné bílé tělo, nesené třemi páry nohou, přehradilo řeku jak neforemný jez z chvějícího se a poškubávajícího živého masa. Vlna, zdvižená mravencem, převrátila vlečný parníček, táhnoucí nedaleko odtud loď s pískem. Když voda zalila strojovnu, dolehlo až ke mně syčení páry. Dvě nebo tři postavičky se vrhly do vody a snažily se plováním uniknout. Loď s pískem se na okamžik vztyčila přídí do výšky a pak klesla jak kámen ke dnu řeky mezi změtí trámů a prken z roztříštěné plovárny.
Věděl jsem, že jde o život. Nepodaří-li se mi v několika příštích minutách utéci do bezpečí, přejde mravenec řeku, pár kroky svých křivých noh se dostane ke mně, a pak...
Rozrazil jsem dveře. Kdysi tu bylo schodiště - teď jsem spatřil v oblacích prachu jeho trosky. Několik schodů trčelo jak klávesy klavíru pro obry nad propast, jejíž hloubku jsem nedohlédl. Všude čněly zkroucené traverzy. Zvon zřejmě rozkmital a rozrušil schodiště a jeho dunění přehlušilo rachot pádu.
Naposledy jsem na okamžik vyhlédl z okna. Bílý mravenec se blížil. Hlava s matně se lesknoucími tykadly a odpornými výrůstky podobnými chobotům kolem ústního otvoru zaujímala už celou jednu okenní tabulku. Zdálo se, jako by se ta slepá hlava bez nejmenší stopy po nějakých očích dívala právě na mne.
Podruhé jsem vykřikl hrůzou a vrhl se znovu ke dveřím. Musím se dostat dolů, pryč odtud, co nejdál od bílé příšery, potulující se troskami města, co nejdál od požárů, od zvonů, bořících celé ulice, i od ticha, pokrývajícího teď město jako neprodyšný poklop.
Zachytil jsem se pokroucené traverzy a spustil na několik zbylých schodů. Opatrně, špičkami bot jsem zkoušel jejich pevnost. Pohybovaly se sice v popraskané zdi s tichým skřípěním, ale vy­držely. Jiná traverza mně pomohla sestoupit o dalších několik metrů. Zde však už nezbylo ze schodiště takřka vůbec nic, jen zábradlí z tepané železné mříže, kývající se nad změtí rozdrcených trosek, nakupených hluboko pode mnou.
Musím to dokázat! Právě proto, že to je nemožné, to musím dokázat. Každým okamžikem může nesmírná bílá hlava vrazit jak beran do domu, vlastně do toho, co z domu zbylo, a pohřbít mne pod troskami. Odhadl jsem vzdálenost, dělící mne od nejbližšího zkrouceného kusu zábradlí, a skočil. Při odrazu se schod, na němž jsem stál, vylomil ze zdi a s dutou ranou dopadl na dno šachty - snad proto jsem nedoskočil tak daleko, jak by bylo třeba. Levá ruka vůbec zábradlí nedosáhla, pravou jsem se zachytil prsty. Zábradlí se rozkývalo jak bláznivá houpačka. Věděl jsem, že už nemám dost sil, abych se zachytil oběma rukama. Železná mříž mi milimetr po mili­metru klouzala z vlhkých prstů. V posledním okamžiku, když mne již opustily síly a když jsem se vzdal dalšího boje o život, jsem ucítil několik chladivých krůpějí na čele. Opět tu byl Číňan, vážný, s prstem položeným tajuplně na ústa, jako by mne varoval. Držel v druhé ruce jasně zelený kámen a mával jím jako kropenkou. Odstřikované kapky mi dopadaly na tváře i na čelo a nádherně chladily.
Zábradlí mi konečně vyklouzlo ze ztuhlých prstů, ale pád nebyl prudký. Snesl jsem se velmi zvolna; místo smrtelného zřícení na hromady trosek v hlubinách šachty schodiště jsem ležel v měkkých, chladivých pokrývkách. A kapky na tvářích a na čele jsem cítil stále.
Někdo na mne volal: "Otevřte oči... tak přece otevřte konečně oči! Neslyšíte?"
Příliš se mi nechtělo. Za růžovými oponami víček jsem byl v bezpečí před pohledem na strašidelný pytel hlavy bílého mravence. A kromě toho jsem měl víčka těžká a bolestně unavená. Hlas byl však velmi vytrvalý. Nepřestával mne vyvolávat z hlubiny bezvědomí.
"No tak, pane! Bude to konečně? Otevřte oči! O - tevř - te o - či, povídám!"
Teprve teď se mi to podařilo. Málem jsem vykřikl bolestí. Jasné světlo mne oslepilo jako výbuch fotografického blesku. Zase jsem rychle víčka semknul.
"Nic takového, pane! Honem, honem, hezky otevřte oči! Vzbuďte se, pane!"
Hlas byl neodbytný, skoro jako před chvílí zvon. Ano, zvon! Kam se poděl? Kde vlastně jsem?
Chvíli jsem nepoznával kolem sebe nic, ačkoli bolest, způsobovaná světlem, zvolna polevovala. Vnímal jsem jen bílé a modré plochy, které se konečně zaostřily jako obraz na plátně biografu. Přímo před sebou jsem měl velikánské okno a za ním, pod sněhovým popraškem, jiskřícím v paprscích zimního slunce, byla jakási vilová čtvrť, nevelký kostel s jednou věží, opodál něho vysoká stavba, podobná minaretu s useknutou špičkou a s mnoha mísami retranslačních antén, trčících na všechny strany. A docela vzadu, ztrácející se v mrazivém zimním vzduchu, důvěrně známý obrys rozkročené petřínské rozhledny.
Chladivé krůpěje mi pořád svlažovaly čelo. U postele, kde jsem ležel, seděla buclatá sestřička v modrých šatech, bílé zástěře a škrobeném čepečku a přejížděla mi navlhčenou rouškou po obličeji. Nemohl jsem pohnout rukama.
Byly připoutány po obou stranách postele. Do tenké hadičky z umělé hmoty odkapávala z láhve, pověšené na stojanu téměř nade mnou, jakási bezbarvá tekutina. Kap - kap - kap... odpočítávaly kapky pomalu čas. Pořád se mi chtělo strašně spát, i když jsem se bál, že se znovu probudím ve městě bílého mravence a hrozných zvonů. Tady bylo dobře. Domy za oknem zřejmě žádný zvon nezbořil, a v tak krásném dnu nebylo místa pro strašidelné bílé mravence. Ti se hodí jen do sirného přísvitu, jaký obvykle předchází - alespoň v pověstech - konci světa.
Sestřička zdvojnásobila úsilí, popleskávala mne po tváři a dopřávala mi takového množství vody na čelo a tváře, až mně pořádně zatékala za krk.
"Žádné spaní, pane! Už byste se nemusel probudit, rozumíme? Buďte hezky hodný. Jen bych moc ráda věděla," vykulila na mne bezradně modrá kukadla, "jestli mi vůbec rozumíte. Jste vy vůbec Čech? Moc na to nevypadáte, abych pravdu řekla...," zauvažovala nahlas. "Vrštén zí dojč? Du jů, jak se to řekne, aha, du jů spík, tento, íngliš?"
Chtěl jsem ji ujistit, že sice rozumím německy i anglicky - jak to vlastně vím? - ale že to česky bude přece jen asi nejlepší. Zejména pro ni. Jenže se mi podařilo vyrazit jen neobyčejně ohavný zvuk, podobný zakašlání. Hrdlo jsem měl suché a stažené a jazyk nechtěl poslouchat.
"Já to věděla, že jste nějaký fakír!" zahořekovala sestřička, domnívajíc se asi, že jsem ji právě oslovil svou mateřštinou. Přesto se ale dovtípila a donesla mi ke rtům hrníček s čajem. Kromě vody jsem teď měl za krkem i dosti slušnou dávku čaje, ale bolesti v krku přece jen trochu polevily.
"To... je... Praha?" zablábolil jsem těžce.
"Sláva vlasti, že se dorozumíme!" spráskla sestřička ruce. "Člověče drahá, vždyť vy jste nás celou dobu bavil nějakou řečí, kterou tady nikdo nezná. A že naši doktoři umějí ledacos!" dodala pyšně, jako kdyby to byla její zásluha.
"To... je... Praha?" opakoval jsem.
"No a snad ne? Co jste si myslel? Tokio? Bodejť, že jste v Praze. Ale jak jste se sem, propána, dostal?"
Než jsem o tom začal přemýšlet, pootevřely se dveře a nakoukla obrýlená doktorská hlava s rozcuchanými černými vlasy. Pan doktor byl zřejmě velmi překvapen, že mne vidí jakž takž při vědomí. Za pár minut si přivedl na pomoc dva další kolegy. Stáli kolem postele jako tři sudičky a něco si tiše vyprávěli. Nevím co; jednak na mne zase přicházelo spaní, jednak aby se čert v jejich latinské hantýrce vyznal. Ale ne - rozuměl jsem přece! Lobární pneumonie, to je přece rozsáhlý zánět plic, exhausce, toxické změny buněk mozkové kůry... všemu jsem rozuměl, pokud jsem byl schopen jejich slova zachytit.
Nakonec si nejstarší doktor přitáhl židli k mé posteli. Sestra i druzí dva odešli.
"Slyšíte mne?" zeptal se.
Přivřel jsem na souhlas víčka. Na nic jiného jsem se pro strašnou slabost a únavu, rozlévající se celým tělem, nezmohl. Jak jsem si jenom mohl myslit, že sešplhám po těch zkroucených traverzách a po zbytcích schodiště až dolů... V tomhle stavu...
"To bude dobré," kývl doktor. "Vždycky na souhlas takhle mrkněte. Já už si to nějak přeberu. Jenom se neunavujte. Tak pozor, pokračujme v krasojízdě: jste Čech?"
Chtěl jsem přikývnout, ale zarazil jsem se. Jsem opravdu Čech? Kdo vlastně jsem? Jak jsem se tu ocitl? A proč?
Doktor asi viděl v mém pohledu zmatek a honem svou otázku zamlouval.
"Bodejť byste nebyl, když si rozumíme, co?" snažil se být velice bodrý a rozšafný. "Teď to máte v hlavě tak trochu, tento, vygumované, že? Žádné vzpomínky, viďte? Pamatujete si alespoň své jméno? Aha - to jsem si mohl myslet! Tak tedy, vašnosti, na to zatím zapomeneme! Žádné násilné a namáhavé vzpomínání, všechno přijde samo, víme? Už proto ne, že by mne kluci z psychiatrie roznesli na kopytech, kdybych se jim pletl do řemesla. Tak hezky hajejte a na nic zatím nemyslete."
"Proč?" řekl jsem s námahou.
"Proč nemáte na nic myslet? Panenko skákavá, vždyť jsem vám to..."
"Proč... psychiatrie...?" přerušil jsem jej, ačkoli mne každé slovo strašně unavovalo.
"No, proč, proč, to jsou otázky," durdil se. "To se rozumí, že se na vás musejí podívat. Najednou si z ničeho nic spadnete z Měsíce, zápal plic, že ano, malárie, zřejmě pěkně zanedbaná - kde jste k ní, človíčku, přišel?"
Signalizoval jsem očima, že nevím, že nedovedu odpovědět. Já měl tedy malárii, tropickou chorobu? Zvláštní! Ale přece jen něco v paměti... Ne, nemohl jsem. Na přemýšlení jsem byl zatím slabý jako moucha.
"Je to vlastně zázrak, že už zase ráčíte být mezi živými, pane z Měsíce. Vypadalo to s vámi dost divoce. Teď už je nám všem hej! Jen musíte pěkně poslouchat a pořádně jíst, abychom vás už nemuseli krmit tímhle...," mávl rukou k hadičce, do níž odkapávala čirá tekutina. "Z nouze je to sice výborná věc, ale vám bude určitě řízek svědčit lépe, že? To se ví, že ani zítra, ani pozítří. Ale dočkáte se!" sliboval. Zdálo se mi, že mluví překotně, aby mne udržel při vědomí a abych nemohl moc přemýšlet.
"Kdo... jsem... doktore?"
Chvíli na mne zaraženě koukal, pak si sundal s nosu brýle, pečlivě je vyčistil šosem lékařského pláště a zase nasadil.
"To tedy, prosím, nevím. Žádné doklady jsme u vás nenašli, jen pár... dost podivných drobností. Máte je všechny tady na nočním stolku. Jen klid, všechno bude dobré, všechno se objasní. Zatím vám, abych tak řekl, říkáme Muž z Měsíce. Doufám, že proti tomu nic nemáte. Nějak jsme vás pojmenovat museli, už kvůli sestrám, roznášejícím léky a tak podobně, že?"
"A... bílí... mravenci...?"
"Bílí mravenci?" zavrtěl hlavou překvapeně. "Nevím o žádných bílých mravencích. Tady u nás nejsou, slovutný pane z Měsíce. U nás, jak si jistě co nejdříve vzpomenete, běhají po lesích leda černí nebo zrzaví. Ale teď je zima, a pokud si dobře pamatuji na školní přírodopis, tak odpočívají zaslouženým zimním spánkem. Však se také přes léto něco napracovali. Jako - no zkrátka jako mravenci..."
Zalil mne nesmírný pocit štěstí, jako po probuzení z ohyzdného snu. To všechno tedy nebyla skutečnost, ani obrovský bílý mravenec, drtící budovy, ani strašný zvon, v jehož dunění se řítily ulice. I Číňana stvořila jenom moje horečka, která - i tohle tedy nějak vím! - je při malárii i při zápalu plic docela obvyklá. Všechno byly jen a jen strašné vidiny, přivolané nemocí. Zavřel jsem šťastně a spokojeně oči a oddal se přepychu na nic nemyslet, o ničem ne­uvažovat.
Naneštěstí ne nadlouho. Cítil jsem, jak mne doktor popleskává po tváři a jak mne budí se stejným úsilím, jako před chvílí buclatá sestřička.
"Počkat, počkat, nic takového! Sestra Marcela vám teď mimo příděl uvaří trochu primářského černého kafe. Ještě chviličku nám dopřejte potěšení ze své společnosti. Pijete kafe? Jakpak ne, vždyť jste Čech, že? Jak se vůbec mohu ptát!" halasil doktor a vyběhl z pokoje, patrně objednat u zmíněné sestry Marcely kafe, na něž jsem neměl ani nejmenší chuť. Jen spát a spát, ne už ovšem ve společnosti obrovských bílých mravenců.
Co to říkal doktor o mých věcech? Prý jsou na nočním stolku... Pomalu a namáhavě, centimetr po centimetru jsem otočil hlavu. Přes horstvo polštáře, v němž jsem měl zabořenou hlavu, jsem opravdu uviděl několik drobností, srovnaných do úhledné hromádky. Nepoznával jsem žádnou z nich, ale hned nahoře, na samém vrchu hromádky, ležel zelený kámen podivného tvaru. Kámen, který jsem viděl v šachtě zříceného schodiště v rukou Číňana a z něhož na mne stříkaly příjemně chladící krůpěje. Před očima se mi zatmělo. Cožpak to všechno nebyl jenom hrozný sen?
A někde daleko, hrozně daleko se rozhoupával obrovský zvon, slitý ze všech zvonů světa a jeho srdce počalo narážet na stěny zvukem, který rozechvěl stěny a bolel ve všech kostech. Propadal jsem se někam dolů, pořád dolů. Už hluboko ve vírech bezvědomí jsem slyšel vykřiknout rozcuchaného brýlatého doktora, slyšel jsem tříštění šálku, který asi choval kafe od laskavé sestry Marcely, a pak už jen zvon, jenom ohromný, strašný zvon...