Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - začátek díla (1966, Dilia)
• přeložil Zdeněk Digrin
• situační komedie o 3 dějstvích s tématem nevěry, ale i s hlubším a melancholičtějším psychologickým přesahem

OSOBY

Průzračný pan PAOLINO - soukromý profesor
Ctnostná PANÍ PERELLOVÁ - manželka
Kapitána PERELLY
Doktor Nino PULEJO
Pan TOTO - lékárník, jeho bratr
ROSARIA - hospodyně pana Paolina
GIGLIO - školák
BELLI - školák
NONO - jedenáctiletý chlapec, Perellův syn
GRAZIA - služka Perellových
NÁMOŘNÍK

V kterémkoli přímořském městě.
Dnes.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Prostá místnost v bytě pana PAOLINA slouží jako pracovna a přijímací pokoj. Psací stůl, regály s knihami, pohovka, křesla atd. Hlavní vchod je vlevo. Jedny dveře jsou vpravo, druhé v pozadí a vedou do tmavé komory.

První výstup

ROZÁRIA a pan TOTO

Když se zvedne opona, je v pokoji nepořádek. Několik židlí uprostřed jeviště, jedna na druhé, nohama vzhůru, křesla nejsou na svých místech atd. Z předsíně vchází ROZÁRIA s čepcem na hlavě, ve vlasech, napomádovaných strašnou narůžovělou brilantinou, má ještě natáčky. Tváří se domýšlivě a hloupě jako stará slepice. Za ní jde pan Toto s kloboukem na hlavě, krk má nakřivo jako farář, vypadá jako liška, když se dá na pokání. Věčně si mne ruce pod bradou, jako by si je chtěl umýt u pramene své nasládlé, protivné zdvořilosti.

ROZÁRIA: Ale dovolte, musíte mi sem lézt každé ráno? Copak nevidíte, že ještě nemám uklizeno?
TOTO: Není to jedno? Rozárie, já přece...
ROZÁRIA (vztekle vyprskne a škubne sebou, jako by ho chtěla klovnout): To že je jedno?
TOTO (dotčený, rozpačitě se usmívá): Řek jsem jen, že si toho nevšímám... - Nechám u vás klíč. Odevzdejte ho bratrovi, doktorovi, až se vrátí z nemocnice. Chudák, měl noční službu.
ROZÁRIA: Dobře. Taky jste mohl ten klíč strčit pod rohožku, jít po svém a nelézt mi dovnitř.
TOTO: To už je můj zvyk, rád si...
ROZÁRIA: Spíš neřest!
TOTO: Nebuďte zlá, Rozárie...
ROZÁRIA: Mám práci, nevím kam dřív! A pak uznejte, že jen otravujete! Ještě běhám takhle (ukazuje natáčky ve vlasech) a tady kolem - vidíte ty židle? - všechno vzhůru nohama. Slušná domácnost má taky stud, stejně jako žena, když to není nějaká nemrava.
TOTO: Souhlasím, doslova s vámi souhlasím a od vás to rád slyším...
ROZÁRIA: Tak to vidíte! Vy souhlasíte, vy to rád slyšíte, ale přitom... přitom jste násilník!
TOTO (zděšeně): Já?
ROZÁRIA: Ovšem, drahý pane! Znásilnil jste stud téhle domácnosti. (Dořekne to, postaví obrácené židle na nohy a s groteskní stydlivostí upravuje jejich plátěné povlaky, jako by zakrývala nohy své vlastní dcerušce.) Bůh je mi svědkem, já abych měla na všem oči, když náš pán... (mávne rukou a ukáže na pravé dveře) ... s takovým nevydrží ani... ani židle, drahý pane, vždyť on pořád nadává, kdo ho má poslouchat... Já sama, než abych dělala židli v takovéhle domácnosti, radši... radši se budu vidět u posledního pouličního prodavače, co stoupá na židli ve špinavých botách. (Znovu napřáhne ruku proti pravým dveřím.) - Nemá vychování! Takhle ji popadne (popadne židli za opěradlo) - a jak se vzteká - mlátí s ní, tříská, někdy do ní i kope...
TOTO: Vy si jich hledíte, jako by to byly vaše dcery...
ROZÁRIA: Musí svítit, chci je mít jako nevěsty! Mně přirostly k srdci!
TOTO: Ách, mít já svou domácnost!
ROZÁRIA: A copak? Nemáte domácnost hned vedle? Řekněte rovnou, že si nechcete držet služku...
TOTO: Jakoupak domácnost! Och, domácnost, má drahá, to je především rodina!
ROZÁRIA: Tak si sežeňte manželku! Nebo nějakou hodnou hospodyni! Však by to bylo požehnání i pro pana bratra.
TOTO (vpadne, s hrůzou): Proboha... můj bratr, to víte! A přísahám, mě by to jen těšilo. Ale kdepak on! Ani ho nenapadne, na to má mě.
ROZÁRIA: Vy jste nějaká manželka? Vy? Pro pana bratra?
TOTO: Ne! Ale na všechno dohlídnu, rozumíte? A jemu nic nechybí. Až se vrátí z noční služby, vyzvedne si u vás klíč, a doma najde pořádek, všechno poklizeno, všechno, nač si vzpomene...
ROZÁRIA: Á, ten si to uměl zařídit.
TOTO: Já to dělám ze srdce rád, věřte mi to. Pro bratra všechno! Ale doma je on, a ne já...
ROZÁRIA: Toť se ví, vy jste od rána do večera v lékárně...
TOTO: Ne, na tom nesejde. On se, chudák, taky celý den honí po návštěvách... Moje zlatá, dejte na mou zkušenost, tam, kde si všechno musíte udělat sama, nejste nikdy doma. Tam vás čeká jen práce a starosti. Opravdový domov, ten, který se vám hned vybaví, jakmile řeknete "doma" - a to jsou ty nejsladší a nejtesknější vzpomínky - opravdu doma jste tam, kde se o vás někdo stará, třeba otec nebo matka, oni musí všechno shánět a na všechno pamatovat. A zrovna tak oni, táta nebo máma, kde byl jejich domov, kde se oni cítili opravdu doma? Zase u svých rodičů a vůbec ne tam, kde se musili starat o nás... A tak pořád dokola... Á, tady ho máme! Paolino.

Druhý výstup

PAOLINO a předešlí

Pan PAOLINO vyletí z pravých dveří. Je to asi třicátník, všechno v něm hraje, ale jeho živost je nervózní, protože pramení z nedůtklivosti. Všechno, čím se souží, každé hnutí mysli z něho tak vyzařuje, až to bije do očí. Náhlé výbuchy a změny tónu a nálad. Nepřipouští odmluvy a skáče druhým do řeči.

PAOLINO (k panu TOTOVI): Buď zdráv... (A hned se obrátí k ROZÁRII.) Ještě jste mu nedala kávu? Tak mu ji, proboha, přineste! Jak dlouho vás musí každé ráno vybavovat, aby si vyžebral hrnek kávy?
TOTO: Proboha ne, Paolino, co si to myslíš?
PAOLINO: Toto, prosím tě, nepřetvařuj se, stačí, že jsi škrťa!
TOTO: Ale já jsem vyprávěl...
PAOLINO (mu skočí do řeči): O domácnosti, už půl hodiny vykládáš o domácnosti. Já tě slyšel vedle: o poezii domova.
TOTO: Ale já to tak cítím!
PAOLINO: Já nic neříkám. Ale využíváš to jako zástěrku, aby sis nemusel přiznat, že jsi držgrešle.
TOTO: Ne...
PAOLINO: Je to tak, jak povídám! Už tě vidím! Rozárie ti dá kávu a sotva se za tebou zavřou dveře, budeš si na schodech mnout ruce, budeš bez sebe blahem, že jsi zase dostal hrnek kafe, který sem každé ráno chodíš vymámit těmihle poetickými žvásty!
TOTO: No jestli si myslíš tohle... (Uraženě se chystá k odchodu.)
PAOLINO (ho rychle chytne za rameno): Copak? Nejdřív to kafe, ksakru! Teď už si ho musíš vzít! Myslím si jen to, co je pravda!
TOTO: Ale není...
PAOLINO: Ale je! A právě proto, že je to pravda, tak si ji vezmeš.
TOTO: Nevezmu, ani za nic!
PAOLINO (stále ohnivěji): Dvě kávy nebo tři! Protože teď jsi odmítal tak přesvědčivě, že sis je vysloužil, rozumíš? Když mi něco zůstane vězet tadyhle (ukazuje si na žaludek), kamaráde, je to můj konec! Už jsem řekl, platím. Máš u mne jedno kafe denně, můžeš s ním počítat! Tak a jdi! (Vystrkuje ho ven, jako by se dohodli. A když se pan TOTO pokusí otočit, neústupně.) Ne, vypadni, děkovat nemusíš!
TOTO: Ne, taky ti neděkuji! Ale byl bych radši, kdyby sis ji nechal...
PAOLINO (ironicky odsekne): Zaplatit?
TOTO (pokorně jako vždy): Na konci měsíce, jak jsem ti navrhoval!
PAOLINO: Jsem snad nějaký kavárník? Mám si dělat z bytu kavárnu?
TOTO: Ale ne. Vždyť se podívej, mně ho nemá kdo uvařit. A ty máš hospodyni. Nevaříte kávu kvůli mně, abys na ní vydělal. Nesmysl! Děláš to pro sebe. Stačí uvařit šálek navíc a já ti zaplatím.
PAOLINO: To zrovna! Já se ožením. Nevezmu si manželku kvůli tobě, abych na ní vydělal! Nesmysl! Ožením se kvůli sobě. Ale mohl bych ti ji občas půjčit, co? Jenom na pět minut, to je ono, ne? Pět minut, co mi to udělá?
TOTO (se usmívá): Ne, co to sem pleteš! Manželka...
PAOLINO (rychle): A hospodyně?
TOTO (ho nechápe): Jak to myslíš?
PAOLINO (křičí): Káva se sama neuvaří! Musíš mít hospodyni, aby ti ji udělala. Proč myslíš, že nádeník je na tom líp než profesor, ty nemehlo? Protože takový nádeník si udělá sám, nač si vzpomene, ale profesor ne. Pan profesor si musí držet hospodyni!
ROZÁRIA (si přisadí, sladce a přesvědčivě): Aby ho obskakovala, aby se starala a dělala mu pomyšlení...
PAOLINO (pochopí, kolik žluči je v jejím sladkém tónu a přeruší ji): Radši toho nechme!
ROZÁRIA (dotčená a s vyčítavým pohledem): Aby totiž nechodil oškubaný a jako poděs mezi lidi.
PAOLINO: Vřelé díky! (k panu TOTOVI) Slyšíš ji? A když jsem to tak chytil, že jsem pan profesor, mám si nést důsledky sám, co? Já ano, a pan lékárník ne? - Koukej, už ať jsi venku! - Počkat, Rozárie, pro dnešek mu tu kávu dáte, ale od zítřka má konec!
TOTO: No dovol, řekneš o mně dokonce, že jsem nemehlo...
PAOLINO: Á vidíš! Tak i zítra mu ji dejte! Ale už jdi! To by se ti hodilo, abych na tebe chrlil nadávky, pak bys chtěl za každou nadávku jednu kávu, ne?
TOTO: Ne ne, já jdu... Děkuji, Paolino... (Odchází s ROZÁRIÍ levými dveřmi.)