Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Grada Publishing, 2016)
• třetí část z volné řady humoristických povídek, které s vtipem zachycují příběhy čtyřleté holčičky Viky a jejího otce

Lvíček

Zase dělala lvíčka. Stává se rutinou, že jak přijdu s Viki do školky, převlékne se, padne na všechny čtyři a do třídy přileze jako batole. Copak učitelky, ty jsou zvyklé na ledacos, nějaká regrese do lezecího období je nevyděsí, ale mně bylo jasné, že je otázkou času, kdy to udělá na veřejnosti. Postěžoval jsem si jedné mamince, se kterou se potkáváme, a ta jen pokývala hlavou, že její dcera zase teď kňučí a nedá se to poslouchat. Já její dceru pozoroval, jak si obléká tričko jako kalhoty, a říkal si, že to kňučení bych možná až tak neřešil.
Byl jsem na odběru krve. Sestra mne zapisovala a přitom říkala: "Koukám, že budete mít za chvíli svátek. A narozeniny taky."
"No jo," odtušil jsem. "Už jsem dostal dárek. Od srdce. Arytmii síní."
Sestra vybuchla smíchy, ale rychle zmlkla a omluvila se: "Promiňte, tomu bych se neměla smát, ale to se nedalo... Jak snášíte odběry?"
Odpověděl jsem, že pokud to není z krční tepny dvěma špičatými zuby, nevadí mi to. V noci jsem spal sotva dvě hodiny, pak mi hrabe.
"Takže vám nevadí jehly?"
"Mně strašně," přiznala se sestra na odběrovém místě. "Jak nějakou vidím, tak je mi zle."
Pogratuloval jsem jí k výběru povolání, tuhle pracovní pozici musela hledat celý život. Pak mi objasnila, že jí vadí jen jehly určené pro ni.
To je na psychiatra.
"Vadí vám jehly?"
"Strašně."
"A kde pracujete?"
Tu du du dum.
Odpoledne jsme šli do knihkupectví. A byl lvíček. Viki se začala pohybovat mezi regály po čtyřech a vrčela na lidi. Většinou pomáhá přejít do jiného oddělení a tvářit se bezdětně, ale tentokrát se nás držela. Všimla si jí jedna mladá brigádnice: "Co nám to tu pobíhá?" sedla si k Viki na bobek.
"Lvíček," vysvětlil jsem lakonicky.
"Tak ty jsi lvíček, to tě budeme muset chytit, protože tady mám šéfovou, co má hrůzu ze zvířátek. Před pár týdny vedle v obchodě prý měli myš, a co jsme se tady našašili, aby se sem nedostala, to byl zážitek."
Viki vrčela a ustupovala, jako že se chytit nenechá. Brigádnice vzala víko od nějaké krabice a šla po ní. Jen se na nás podívala, jestli nám to nevadí, ale mávli jsme rukou. Viki je na bedny zvyklá, jako každé dítě zbožňuje domečky. Brigádnice ji rychle přiklopila a Viki se uvnitř začala hihňat. Pak pomalu lezla k nám.
Pohybující se bedna působila v knihkupectví strašidelně.
Tu se z jedné uličky vynořila kostnatá žena s pevně svázanými vlasy a zastavila se před bednou - Viki.
"Proč je tu ta krabice?" zeptala se udiveně.
"To je šéfová," sykla brigádnice a nahlas zcela vážně vysvětlila: "Tam je lvíček, patří tady těm," ukázala na nás.
Kostnice o dva kroky ustoupila a vyhrkla: "Proč je tady v knihkupectví? Sem zvířata nesmí!"
Zajímavé. Zřejmě jsme vypadali jako lidé, kteří chodí po knihkupectvích a venčí si tam lvy.
"Nebojte se, je úplně krotký," chlácholila brigádnice šéfovou a poklepala na krabici.
"Vrrr," udělala Viki.
Smrtka nalehla na nejbližší regál, aby na něj případně mohla rychle vyskočit.
"Co to bylo?" zeptala se nejistě.
"To on tak přede, ale je opravdu hodný a žere z ruky. A je strašně chytrý!" Zašmátrala rukou v kapse a vylovila pár malinkých bonbonů. Zase pohled, jestli může. Jen jsme přikývli. Pak bonbon strčila do jednoho z otvorů krabice a řekla: "Vem si třeba ten oranžový, ten je nejlepší."
Šéfová napjatě pozorovala, jestli jí lev ukousne ruku. Když ji vytáhla, skutečně chyběl oranžový bonbon. Manažerka vytřeštila oči a vyhekla. Zevnitř bedny se ozývalo šustění. Pak ven vypadl papírek. Šéfová vyjekla: "On si to rozbalil!"
"Říkala jsem, že je šikovný!"
"Ale... Ale to není normální zvíře!"
"A jak se říká?" pronesl jsem ke krabici.
"Děkchujů!" ozvalo se z bedny. Šéfová byla na prvním regále.
"Ono to poděkovalo!" zasípala.
"Kdepak, to se vám zdálo," chlácholila ji brigádnice. "To on si jen tak zavrčel."
"A hele, co ještě umí!" nedalo mi to, abych se nepřidal. Rozvázal jsem si tkaničku a strčil botu pod bednu. Lvíček Viki, která se nedávno naučila výstavní kličky, věděla, co má dělat. Šéfová opět čekala na svém regále, zda mi lev ukousne nohu. Jenže já ji vytáhl a byla zavázaná!
Manažerka opět vytřeštila oči a u jednoho se jí objevil zajímavý tik.
"To. To není normální!"
"No, není to levný lvíček. Jen osmdesát tisíc stála plastika z opice," nadnesl jsem s pokrčením ramen.
Manažerka nedostala příležitost, aby jí začal pracovat mozek, protože krabice se pohnula. Směrem k ní. Začala se opatrně přesouvat do druhého regálu. Vzápětí bleskem seskočila do druhé uličky a utíkala pryč s voláním, že má v kanceláři telefon.
Lvíčkovi pak byla sundána krabice a dostal další bonbon.
Rozloučili jsme se a zítra se půjdeme podívat, jestli tam ta brigádnice ještě pracuje.