Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• díl v sérii: 1 (následuje: Soužení: vílí shromáždění)
• název originálu: Lament: The Faerie Queen's Deception (Books of Faerie)

Prolog

Nevěděl, jak dlouho už tu visí. Dost dlouho na to, aby ho ledová voda připravila o všechen cit v nohou. Dost dlouho na to, aby jeho prsty umdlely z úsilí držet hlavu nad vodou. Odkudsi z dálky k němu dolehlo přízračné kvílení loveckých psů a srdce se mu rozbušilo rychleji.
Zavřel oči a soustředil se na to, aby se udržel na nerovných stěnách staré studny. Silou vůle nutil srdce, aby se utišilo. Tady tě nemohou vyčenichat. Ztratí tvůj pach v potoce a nenajdou tě.
Chladný dotek vody mu šplhal po krku výš a výš a on zatnul prsty pevněji a zahleděl se na jasnou noční oblohu. Povzdechl si. Byl unavený. Jak dlouho už tohle dělá? Nevybavoval si, že by to kdy bylo jinak. Vytí nad studnou se vytratilo, psi ztratili stopu.
Nechte mě už na pokoji. Nezaplatil jsem snad dost? Modlil se, aby se Ti druzí vrátili, odkud přišli, ale žádnou odpověď nečekal. Bůh věnuje svou pozornost těm, kdo mají duši, což pro něj neplatilo už přinejmenším tisíc let, možná víc. Polkl. Hluboko v hrudi ucítil ono jemné, podivné šustění, které znamenalo, že Ti druzí vešli do místnosti s klecí. Zanořil ruku do vody, nahmatal v kapse dva staré zrezivělé hřebíky a pevně je sevřel. Stačí, když nevykřikne. To přece zvládne.
Kdesi docela jinde, v maličké šeré místnosti z kamene porostlého mechem jemnějším než chmýří liščat, v kleci z drátů tenkých jako vlas horečně bila křídly holubice. Křídla narážela do mříží, pařáty drásaly bidýlko a marně se pokoušely zachytit na tenkých drátěných stěnách. Holubice v panice nehledala únik - klec neměla dvířka -, jen dávala průchod strachu. Strachu toho nejhoršího druhu, protože to byl strach bez naděje, a teď popoháněl její věčné srdce k tepu tak rychlému, že se zdálo, jako by jí mělo co nevidět vyskočit z hrudi.
Najednou, neznámo jak, sáhly ke dnu klece, kde se třásl sivý pták, dvě štíhlé dlaně a podaly ho jasné paní, zářící v šedavě zelené místnosti podivně zlatavým přísvitem.
Když promluvila, mihotal se její hlas mezi stěnami tak sladce, že by uměl rozplakat. "Křídlo," zavelela měkce a pozvedla svíčku. Prsty jemně odtáhly holubičí peruť od těla a přidržely bezmocného ptáka. Svíčka se v ptačím oku odrážela všemi barvami slunce.
Paní se tence usmála a podržela bledý plamen pod křídlem.
Chlapec ve studni se zachvěl. Kousal se do rtů, tiskl si čelo k pažím a silou vůle se snažil nevydat ani hlásku. Palčivá, hlodající bolest v hrudi mu svírala srdce v ohnivém stisku. Pak ustoupila, stejně náhle jako začala, a on si tiše vydechl.
Paní v šedé místnosti si podržela svíčku u tváře a nechala jí osvítit svou krásu. Byla to krása, jaká shlíží na dokonalý letní den a pohrdavě vraští rty při pomyšlení, že by se někdo opovážil popsat oba dva týmiž slovy. "Nikdy to s ním nejde snadno, nemám pravdu?" Při zvuku jejího hlasu sebou začala holubice divoce zmítat. Tentokrát žena přidržela svíčku blíž a plameny zachvátily peří, až se kroutilo a černalo jako cáry papíru. Holubice znehybněla, zobák se otevřel v neslyšném výkřiku bolesti a její oči se nevidomě upřely ke stropu.
Chlapec ve studni znovu zalapal po dechu, tentokrát nahlas, a snažil se upamatovat, že musí držet hlavu nad vodou. Srdce v těle se mu bolestně svíjelo, a když pevně, jak nejpevněji dokázal, sevřel víčka, přestalo tlouct. S pocitem podivné prázdnoty tiše sklouzl pod hladinu a nehty bezvládných prstů, kterými se až dosud držel, vyrývaly pomalou rýhu směřující do temnoty pod ním.
Vtom mu hlava poskočila dozadu, jak mu krk sevřel nelidský stisk. Cosi ho vytáhlo do noci a spustilo na zemi vonící po jeteli. Z úst mu prýštila voda.
"Na umírání máš ještě čas, kamaráde." Z výšky na něj shlížel Lovec, ve tváři ani vztek, ani radost nad ulovenou kořistí. Hon skončil, byl konec zábavy. Kolem těla ležícího v jeteli se sbíhali psi. "Čeká tě práce."