Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Miloš Hlávka, doplněno zasvěceným doslovem Igora Fice
• stručný obsah: esej, v níž Proust vzpomíná na dny čtení z dětství; líčí idylické chvíle osamělého čtení v přírodě, kdy se kniha stává důvěrným společníkem, zdrojem introspekce i duševního zrání; reflektuje hluboce osobní vztah čtenáře ke knihám a poukazuje na rozdíl mezi vnitřním, niterným čtením a společenským sdílením literatury, které může tuto intimitu narušit; každá stránka, kterou jsme přečetli, se podle něj "navždy vepsala do našeho života"
• hlavní myšlenka a téma: čtení jako akt hluboce osobní a tiché duchovní zkušenosti, v níž se kniha stává zrcadlem vlastního nitra; Proust zdůrazňuje, že skutečné porozumění literatuře nevychází z autorova záměru, ale z vnitřního dialogu čtenáře se sebou samým; smysl díla se podle něj rodí až v čtenáři, který se stává tvůrčím spoluúčastníkem - autor jen podává "nástroj", na němž čtenář rozehrává vlastní duševní melodii; téma dětství, samoty a duchovní svobody se prolíná s úvahami o zrání lidské duše a jedinečnosti čtenářského prožitku
• jazyk a styl: vytříbený, obrazný jazyk s bohatou metaforikou a dlouhými, plynulými souvětími; styl je kontemplativní a jemně lyrický, volně přechází mezi konkrétními vzpomínkami a filozofickými úvahami; text má meditativní rytmus, který čtenáře vede ke ztišení, soustředění a vnitřnímu naslouchání - typický rys Proustovy esejistické tvorby; objevuje se i jakási poezie každodenního prožívání a lyrizace dětství - konkrétně scény na zahradě, světla letního dne, dívky s rudou mašlí a vjem letního vzduchu, který prostupuje stránkami knihy jako neviditelné světlo

Žádný den svého dětství jsme snad neprožívali tak zplna jako dny domněle neprožité, dny strávené s oblíbenou knihou. Všechno, čím druzí vyplňovali, jak se zdálo, čas těchto dnů a čemu jsme unikali, jako vulgární závadě, rušící naši božskou potěchu, byli bychom mohli při četbě vnímati leda jako dotěravost: přišel-li některý přítel tě vyzvati k hře, právě když jsi četl nejzajímavější místo, donutila-li tě včela nebo sluneční paprsek vzhlédnouti od stránky nebo si přesednouti někam jinam, měl-lis ochutnati to, co ti přinesli k snědku, ale co, tebou nepovšimnuto, vychladlo nebo okoralo vedle tebe na lavici, zatímco slunce ochabovalo na blankytném nebi, bylo-li nutno vrátit se kvůli obědu, za něhož myslels jenom na okamžik, kdy budeš moci dokončit přerušenou kapitolu. Četba z dob dětství vyryla naopak v nás tak lahodnou vzpomínku (a mnohem vzácnější podle našeho dnešního soudu než obsah tehdejší zbožňované četby), že probíráme-li se ještě dneska knihami z dětství, jako bychom přímo uchovali kalendáře uplynulých dnů s nadějí, že spatříme jednou na jejich stránkách odlesky domovů a rybníků, které již neexistují.
Kdo by si nevzpomínal, jako já, na tuto četbu v času prázdných chvil, ukrádanou postupně a potají ve všech hodinách denních, jež byly dosti klidné a nerušené, aby mohly býti knize přístřeším. Ráno po návratu z parku, když všichni odešli na procházku, vklouzl jsem do jídelny, kam až do hodiny snídaně, dosud velmi vzdálené, nikdo nevcházel kromě staré a poměrně mlčelivé Blaženy a kde byly velmi uctivými druhy mé četby jenom pestré nástěnné talíře, kalendář s právě utrženým listem včerejšího data, hodiny a krb, které hovoří nečekajíce na odpověď a jejichž tichá řeč beze slov nevyhlubuje jako lidská slova propast mezi slovy čtenými. Uvelebil jsem se vedle ohýnku z drobných polen, o němž strýc, časně ráno zahradničící, říkával: "To neuškodí. Malé ohniště je docela příjemné; věřte mi, že bylo o šesté pořádné chladno v zelinářské zahrádce. A pak že máme za týden Velikonoce!" Do snídaně, která bohužel nadobro přerušovala mou četbu, zbývaly ještě dvě hodiny. Občas jste zaslechli lomoz pumpy a vytékající vody, i bylo vám zvednouti k ní oči a dívati se na ni zavřeným oknem, stála nedaleko jediné zahradní cesty, půlměsíčně vroubící dlaždicemi a majolikou záhony macešek, které jako by kdosi byl natrhal na příliš krásném nebi, na tomto nebi mnohobarevném a jakoby zrcadleném kostelním oknem, kterés vídal někdy mezi střechami vesnických chalup, na truchlivém nebi, objevujícím se před bouřemi nebo po nich, když se připozdívá a den končí. Naneštěstí přicházela kuchařka dlouho před snídaní prostříti na stůl; kdyby to byla dělala aspoň bez řečí! Domnívala se však, že musí říci: "Sedíte tak nepohodlně; mám přisunouti stůl?" A jenom pro odpověď: "Ne, děkuji pěkně," bylo mi náhle zaraziti a zdaleka přivésti svůj hlas, jenž opakoval neslyšně a plynule všecka slova čtená očima. Musel jsem jej zaraziti a donutiti, aby unikl z úst, a pro náležitou odpověď: "Ne, děkuji pěkně," zabarviti jej všedním životem a hovorovou intonací, které byl pozbyl. Čas plynul; někdy ještě dlouho před snídaní trousili se do jídelny ti, kdož byli unaveni a zkrátili promenádu, anebo ti, kdož ráno zůstali doma a "museli si něco napsat". Říkali sice: "Nebudu tě vyrušovat," ale ihned se blížili krbu, dívali se na hodinky, prohlašovali, že snídaně není špatně přichystána. Muže nebo ženu, která si "musela něco napsat", obcházeli ostatní se zvláštní úctou říkajíce: "Tak vaše psaníčko je už dopsáno," s úsměvem, v němž se tajila vážnost, tajemství, chtivost a šetrnost, jako by "psaníčko" bylo zároveň státním tajemstvím, nadprávím, peněžní korespondencí a mrzutostí. Někteří si sedali netrpělivě již napřed ke stolu na svá místa. Byla to pohroma, neboť ostatním příchozím to byl špatný příklad. Domnívali se, že je již poledne. A moji rodiče vyslovovali předčasně neblahý výrok: "Tak zavři knihu, posnídáme." Všechno bylo přichystáno, všechny příbory již ležely na ubrusu, chybělo jenom to, co přinášeli teprve koncem jídla, skleněný přístroj, v němž strýc, zahradník a kuchař, vařil sám stolní kávu; věc tuze rourovitá a složitá jako fyzikální přístroj s příjemnou vůní. Rádi jsme se dívali, jak se ve skleněném zvonu zvedá náhlé kypění, po němž zůstávala na zamžených vnitřních stěnách vonící hnědá sedlina. Také tu chyběl krém a jahody, které týž strýc míchal v přiměřeném poměru, přestávaje právě na náležité barvě růžové, se zkušeností koloristy a s prozíravostí labužníka. Jak dlouhou mi připadala snídaně! Moje prateta jenom ochutnávala jídla, aby podala svůj úsudek, jenž sice snášel, leč nedovoloval odmluvy. Co se románů a veršů tklo, věcí, v nichž se znamenitě vyznala, spoléhala s ženskou pokornou skromností na úsudek lidí povolanějších. Domnívala se, že v kolísavé oblasti vrtochů nemůže býti jedincův vkus považován za hotovou pravdu. Byla však přesvědčena, že o věcech, jejichž pravidla a zásady jí vštípila její matka, o přípravě jistých jídel, o tom, jak hráti některé sonáty Beethovenovy a kterak "přijímati" roztomile hosty, nabyla správné a dokonalé představy, a že může poznávati, jsou-li jí ostatní lidé víceméně rovnocenní. Ostatně dokonalost těchto tří věcí byla téměř stejná: byla to jakási prostota v prostředcích, jakási střídmost a půvab. Odmítala s hrůzou koření v jídlech, jež ho naprosto nepotřebují, odmítala citově přehnanou hru na klavír s nadužíváním pedálů, stejně jako hostitele, který se zapomněl, mluvě o sobě, a zřejmě nadsazoval. Při prvním soustě, při prvních akordech a při prosté navštívence si domýšlela, že ví, jde-li o dobrou kuchařku, skutečného hudebníka a vychovanou dámu. "Aťsi má třeba ještě jednou tolik prstů než já, ale nemá vkus, hraje-li toto prostinké andante s takovou emfází." "Snad je to skvělá žena znamenité povahy, ale nemá takt, mluví-li právě v této chvíli o sobě." "Ta kuchařka snad umí ledaco, ale nesvede biftek s jablky." Biftek s jablky! Jídlo ideální soutěže, nesnadné právě svou jednoduchostí, jakási kuchyňská "Patetická", gastronomická rovnomocnina toho, čím je v společenském životě navštívenka dámy přicházející se pozeptati na sluhu, která v tak prostinkém úkonu se buď může osvědčiti, nebo prokázati netaktnost či nevychovanost. Můj děd byl tak je­šitný, že si přál, aby se všechna jídla byla podařila, ale nevyznal se tuze v kuchyni a nemohl nikdy věděti, kdy se vlastně nepodařila. Uznával sice někdy, ovšem velmi zřídka, že se jídlo nepodařilo, ale jen tak dočista nazdařbůh. Vždycky odůvodněné kritiky mé pratety, vykládající naopak dokonce, proč se kuchařce to neb ono jídlo nepovedlo, musely se ovšem zvláště mému dědovi zdáti naprosto nesnesitelnými. Aby se vyhnula hádkám s ním, nevyřkla má pratetička svůj úsudek, ochutnavši jídlo jenom okrajem rtů, podle čeho jsme ostatně ihned přímo poznali, že byl nepříznivý. Mlčela. Ale my jsme čtli v jejích něžných očích neoblomný nesouhlas, který popichoval dědečkův vztek. Prosil ji ironicky, aby vyjádřila svůj náhled, znepokojoval se jejím mlčením, dotíral na ni otázkami, rozhorloval se, ale dalo se vytušiti, že by se pratetička spíše podrobila výslechu v mučírně, než by se přiznala k víře dědečkově: že příkrm nebyl dosti sladký.
Po snídani jsem pokračoval ihned v četbě; zejména byl-li den trochu dusný, uchylovali se všichni do svých pokojů; mohl jsem tedy také vyběhnouti po schodišťátku s drobnými stupni do nízkého patra, z jehož vysokánských oken bys byl hravě seskočil jako dítě na ulici. Zavřel jsem okno, nemoha se vyhnouti pozdravu puškaře z protějška, který pod záminkou stahování rolet vycházel den co den po snídani před krám, aby si vykouřil dýmku a popřál dobrého dne kolemjdoucím, kteří se nezřídka zastavovali na potlach. Teorie Williama Morrise, jichž tak důsledně použil Maple a angličtí dekoratéři, hlásají, že pokoj jest krásný jenom tehdy, jsou-li v něm toliko věci nám užitečné, a že každá užitečná věc, buďsi to pouhý hřebík, nemá býti zakryta, nýbrž naopak nápadná. Nad mosaznou postelí zcela odkrytou na nahých stěnách těchto hygienických pokojů několik reprodukcí veleděl. Podle zásad této estetiky nebyla má světnice ani za mák krásná, bylať zavalena věcmi zhola neužitečnými, které tak cudně zastíraly věci potřebné, že bylo velmi nesnadné jich prakticky použíti. Ale právě pro tyto věci, jež tam nebyly k mému pohodlí, nýbrž jako by sem byly přišly z vlastního potěšení, zdál se mi můj pokoj tuze krásný. Tyto vysoké bílé ložní záclony, které odkrývaly zrakům postel jako nitro svatyně; kupa marcelinových pokrývek na nohy a květovaných přikrývek, vroubených ložních přehozů a podušek s batistovými povlaky, pod nimiž mizela postel ve dne jako oltář v ma­riánském měsíci pod věncovím a kytkami a které jsem večer před spaním kladl opatrně na lenošku, kde trávily dobrovolně noc; vedle postele trojice předmětů: sklenice s modrými vzorci, podobná cukřenka a karaf (pořád prázdný ode dne mého příchodu na rozkaz mé tety, která se bála, aby mě nemusela viděti jej "rozlévat"), jakési bohoslužebné náčiní - skoro tak posvátné jako vedle něho v skleněné baňce vzácný likér z oranžových květů - o němž se mi ani nesnilo, že je mi dovoleno je znesvětiti nebo že je mi možno je použíti, jako by to byla posvěcená ciboria, které jsem však dlouho před svlékáním bedlivě pozoroval, obávaje se, abych je nepřevrhl zbrklým pohybem; tyto drobné štóly s háčkovanou obrubou, které sypaly na opěradla křesel plášť bílých růží, jež nebyly patrně bez trní, kdyžtě jsem pokaždé, skončiv čtení a chtěje vstáti, zpozoroval, že jsem se o ně zachytil; ten zvonovitý poklop, pod nímž jsouce odloučeny od sprostných doteků, žvatlaly kyvadlové hodiny důvěrně s lasturami ze vzdálených končin a se starým sentimentálním květem, který byl však tak těžký, že když se hodiny zastavily, nikdo krom hodináře si z opatrnosti netroufal je natáhnouti: ta bílá krajková dečka, přehozená jako oltářní pokrývka přes prádelník, jejž zdobily dvě vázy, obraz Spasitele a svěcený zimostráz, připodobňovala jej oltáři (každodenně k tomu ještě přidávali po úklidu klekátko, které dojem vybavovalo načisto), ale její třásně, přiskřípnuté v štěrbinách mezi zásuvkami, kazily nadobro hru, takže jsem nemohl sáhnouti pro kapesník, aby se přitom nepřekotily svěcené vázy, obraz Spasitele a svěcený zimostráz a abych neklopýtl, když jsem se chtěl opříti o klekátko; a konečně ty trojmo zvrstvené záclonky stramínové, velké záclony mušelínové a ještě větší záclony basinové, pořád úsměvné v své hlohové bělosti a často ozářené sluncem, kradí však tuze ošidné svou nemotorností a paličatostí, s kterou si hrály okolo svých rovnoběžných dřevěných konzol, navzájem se zamotávajíce, a jako posedlé, jakmile jsem chtěl otevříti nebo zavříti okno, neboť jedva jsem první záclonu vymotal, chystala se již druhá vniknouti místo ní do okenních spár, tak dočista potom jimi ucpaných jako skutečnými hlohovými keři nebo hnízdy vlaštovek, jež by napadlo se tam usadit, takže úkol zdánlivě prostinký, otevříti a zavříti své okno, nemohl jsem vykonati bez něčí pomoci; všecky tyto věci, které nejenže nemohly mi býti nijak užitečné, ale které naopak překážely, budiž však řečeno k jejich ospravedlnění, že nepříliš, všecky tyto věci, které sem zřejmě nebyly dány, aby jich někdo užíval, zabydlovaly můj pokoj myšlenkami do jisté míry osobními, které vypadaly jako zvláštní choutka, vybírající si k životu právě tento pokoj a libující si v něm; podobné zalíbení mívají stromy v kterési mýtině a květiny v pokraji cest nebo starých zdech. Naplňovaly jej mlčenlivým a rozličným životem, tajemstvím, v němž se má bytost ztrácela a jímž se cítila okouzlena; proměňovaly pokoj v jakousi kapli, kde slunce - když pronikalo červenými tabulemi, jež dal můj strýc zasaditi do horních částí oken - nejprve rudě prošívalo hlohové záclony a poté vykládalo stěny svitem tak podivným, jako by vnikalo do kapličky vysokými okny chrámové lodi; a jelikož halas kostelních zvonů zazníval sem velmi hlaholivě pro jejich blízkost našemu domu - ostatně od nedalekého kostela vedla o velkých svátcích cesta posypaná kvítím k našemu božítělovému oltáři - mohl jsem si představovati, že zvony vyzvánějí pod naší střechou, právě nad oknem, odkud jsem často zdravil faráře s brevířem, tetičku při návratu z nešpor nebo ministranta, který nám nosil svěcený chléb. Co se Brownovy fotografie Botticelliho Jara tkne nebo odlitku Neznámé ženy z lillského muzea, které jsou na stěnách a nad krby Maplových pokojů částečným ústupkem Williama Morrise nepotřebné kráse, musím se přiznati, že místo nich byla v mém pokoji jakási rytina, představující prince Evžena, krásného a strašlivého v tom jeho dolmanu, kterého jsem si jednou v noci všiml s velkým údivem v hrozném hřmotu lokomotiv a krupobití - bylť pořád ještě tak strašlivý a krásný - nad vchodem do nádražního bufetu, kde dělal reklamu zvláštním sucharům. Podezírám dneska svého dědečka, že ji dostal jako prémii od některého štědrého továrníka a dal ji pak pověsiti v mém pokoji. Ale tehda jsem se nestaral o její původ, který se mi zdál historický a tajemný, a nepředstavoval jsem si, že by někdo mohl existovati ve více exemplářích, koho jsem měl za jedinou osobu a za stálého obyvatele pokoje, jejž jsem s ním jenom sdílel a kde jsem se s ním každoročně shledával jako s někým, kdo si zůstává věren. Už je tomu velmi dávno, co jsem ho neviděl, a domnívám se, že ho už nespatřím. Kdyby mě však mělo potkati takové štěstí, myslím, že by mi tento princ Evžen měl mnohem více co říci nežli Botticelliho Jaro. Přenechávám vkusným lidem starost o zdobení pokojů reprodukcemi veleděl, jimž se obdivují, a nechť si zbavují paměť námahy o uchování přesné vzpomínky a nechť ji svěřují dřevěnému, krásně vyřezávanému rámu. Nechť tito lidé tvoří ze svého obydlí věrný obraz svého vkusu a vyplňují je toliko věcmi jemu podrobenými. To zase já mohu žíti a mysleti jenom v takovém pokoji, kde všechno je výtvor a řeč životů velmi se lišících od mého a dílo vkusu mi protivného, kde nenacházím nic ze své vědomé myšlenky, kde se mi rozněcuje obraznost pocitem, že se ponořuje do nitra cizího světa; cítím se šťasten jenom tehdy, když vstoupím - na Nádražní avenue, v přístavě nebo na Kostelním náměstí - do některého z těch venkovských hotelů s dlouhými, zimavými chodbami, kde vítr zvenčí zápasí úspěšně s námahou vytápěcího zařízení, kde jedinou nástěnnou ozdobou je podrobná mapa okresu, kde každý lomoz přispívá jen k zdůraznění ticha, jež jej ihned vystřídává, kde pokoje páchnou nevětráním, jež průvan sice smyje, ale nerozmetá nadobro; dýcháme tento prach nastokrát, abychom jím provanuli obraznost, která se jím okouzluje a která si jej staví před sebe jako model, chtějíc jej v sobě znovu přetvořit s veškerým jeho obsahem myšlenek a vzpomínek; kde navečer, otevřeš-li dveře svého pokoje, máš pocit, jako bys znásilňoval všechen život, který tu zůstal rozptýlen, jako bys jej bral odvážně do ruky, když zavřeš opět dveře a vejdeš hlouběji do útrob pokoje, až k stolu nebo k oknu; jako bys usedl ve volné promiskuitě s ním na pohovku, zhotovenou čalouníkem z hlavního okresního města, podle jeho představy s pařížským vkusem; jako by ses dotýkal všude nahoty toho života s úmyslem pobuřovati sama sebe vlastní důvěrností, rozbaluješ-li své věci, hraje si na pána v tomto pokoji, překypujícím duší jiných lidí a zachovávajícím až do těch sporáků a do toho vzorce na záclonách otisk jejich snu, a běháš-li bosky po tomto neznámém koberci; máš tedy pocit, že se uzamykáš s tímto tajemným životem, když jdeš rozechvěně zastrčiti závoru; že jej strkáš před sebou do postele a že si s ním konečně uleháš do bílých prostěradel, která ti sahají přes obličej, zatímco nedaleko odbíjí kostel celému městu bezesné hodiny umírajících a milenců.
Nečetl jsem ještě dlouho v svém pokoji, a již zase bylo nutno jíti do parku vzdáleného kilometr od vesnice. Ale po povinné hře jsem zkracoval poslední sousta svačiny, přinášené v košících a rozdělované dětem na břehu řeky, na trávníku, kam byla odložena kniha se zákazem ji znovu otevříti. Opodál v jistých hlubinách parku, dosti pustých a tajemných, přestávala býti řeka přímočarým a umělým vodstvem, vroubeným alejemi, kde se usmívaly sochy, s labutěmi na hladině, jež se občas čeřila vyskakujícími rybami; valila se střemhlavěji a prudkým tokem míjela plot, stávala se řekou ve smyslu zeměpisném - řekou, která musela míti jméno - a rozlévala se bezuzdně (jsouc opravdu touž řekou jako mezi sochami a pod labutěmi?) mezi lučinami, kde klímali býci, a utápěla jejich blatouchy; byla to jakási travnatá step, kterou proměňovala řeka v bažiny a která na jedné straně hraničila s vesnicí zborcenými věžemi, prý zbytky středověku, a z druhé strany přidružovala se cestami šípkových a hlohových keřů k "přírodě", prostírající se do neznámého nekonečna vesnic, jež měly jiná jména. Nechal jsem ostatní v dolním parku u jejich svačiny na labutím břehu a utíkal jsem bludištěm do vrchu až tam do jakési habřiny, kde jsem se uve­lebil, poněvadž mě tam nemohl nikdo nalézti. Opřel jsem se o orubanou lísku a pozoroval jsem záhony chřestu, obruby jahodiní, vodojem, odkud někdy koně čerpali vodu, otáčejíce hřídelem, bílou bránu, kde končil horní park, a za ní chrpová pole a vlčí mák. V tomto habří bylo hluboké ticho, nebezpečí nalezení téměř nehrozilo, jistota byla tím sladší, slyšel-li jsem zdola vzdálené výkřiky, které mě darmo volaly, někdy se i přiblížily, vystoupivše po prvním svahu a prohledávajíce celé okolí, a pak se zklamaně vracejíce; nuže jinak ani hlásek; jenom čas od času zlatý zvuk zvonů tam ze vzdálených rovin, jako by znějících kdesi za modrou oblohou, by mě byl snad upozornil, že se připozdívá; byl jsem však vždycky natolik překvapen jejich sladkostí a omámen ještě hlubším tichem, jež vydlabal poslední zvuk, že jsem si nikdy přesně neuvědomil počet úderů. Nebyly to ty hřmějící zvony, které jsme slýchali při návratu do vesnice - když jsme se opět přiblížili kostelu, zblízka nabývajícímu vysokého a strmého vzrůstu a vztyčujícímu proti večerní modři své břidličné kápě, kropenaté havrany - a jejichž zvuk se tříštil po náměstí "pro hojnou úrodu". Na konec parku zaznívaly jenom slabě a tiše, neobracejíce se jenom ke mně, nýbrž k celému venkovu, ke všem vesnicím, k venkovanům osamělým na jejich polích, vůbec mě nenutily, abych zvedal hlavu, míjely mě, nesouce vzdáleným krajům čas, nevidouce mě, neznajíce mě ani mě nerušíce.
A někdy doma v posteli dlouho po večeři chránily mou četbu také poslední hodiny dne, ale jenom tehdy, když jsem dospěl k poslední kapitole knihy, kde už nezbývalo mnoho stránek do konce. Tehdy riskuje, že budu potrestán, přistihne-li mě někdo, že nespím a že patrně po dočtení knihy nebudu spáti celou noc, zažíhal jsem svíčku, jakmile rodiče ulehli, zatímco na nedaleké ulici mezi domem puškařovým a poštou, omývanými tichem, bylo na nebi plno hvězd, na nebi temném, a přesto modrém, a zatímco cítils nalevo, nad vyvýšenou uličkou, tam, kde počínal se její svah v zatáčce, že bdí obludná a černá apsida kostela, jejíž sochy v noci nespaly. Byl to vesnický, ale přesto historický kostel, čarovné sídlo Pánaboha, posvěcené oplatky, mnohobarevných světců - a dam ze sousedních zámků, které přijížděly na mši "v svých kočárech" a podněcovaly na trhu všechny krůty a slípky k vřískotu a které se nevracely hned, jakmile odešly ze stínu chrámové předsíně, kde věřící trousili na odchodu mince a strkali do otáčivých dveří - dokud nenakoupily u pekaře na náměstí několik oněch věžovitých koláčů, chráněných od slunce stórou - "hříšky", "svatohonorátky", "zlaťáčky" - jejichž mdlá a slaďoučká vůně mi zůstala smíšena se zvony při hrubé mši a s nedělní veselou pohodou.
Potom byla poslední stránka dočtena a kniha byla u konce. Bylo mi zastaviti bláznivý let očí a hlasu, běžícího za nimi neslyšně a zastavujícího se toliko hlubokým povzdechem, aby nabral dechu. Tehdy jsem vstal, a abych uklidnil jinými pohyby zmatek, tuze dávno již ve mně rozpoutaný, jal jsem se kráčeti vedle své postele, oči maje upřeny na nějaký bod, jejž byste byli marně hledali uvnitř pokoje nebo venku, protože byl jenom ve vzdálenosti duše, v jedné z těch vzdáleností, jež nelze měřiti metry ani mílemi jako ostatní a jež ostatně ani nelze s nimi dávati do jednoho pytle, díváme-li se na "vzdálené" oči těch, kdož myslí "na cosi jiného". Cože? Tahle kniha nebyla nic jiného než to? Už jsme neměli nikdy spatřiti tyto bytosti, jimž jsme věnovali větší pozornost a něhu než lidem živoucím, neodvažujíce se nikdy přiznati se, jak velmi je máme rádi, zavírajíce knihu a předstírajíce lhostejnost a nudu, když nás rodiče přistihli při čtení a usmívali se, jak se zdálo, našemu vzrušení; už jsme se neměli tedy nikdy dověděti o lidech, pro něž jsme vzdychali a plakali? Od několika stránek staral se již autor v epilogu, aby je odstranil s neuvěřitelnou lhostejností k někomu, kdo je sledoval krok co krok až tam. Bylo nám vyprávěno o každé hodině jejich života. A z čista jasna: "Dvacet let po těchto událostech potkávali jsme snad v ulici de Foug?res starce dosud napřímeného atd." A tu jsme se dovídali o sňatku bezvýznamnou větou podružné osoby, ačkoli autor potřeboval dvou svazků k tomu, aby nám dal vytušiti jeho sladkou možnost a aby nás děsil každou jeho překážkou a rozveseloval jejím zdoláním; nedověděli jsme se ani, kdy se vlastně svatba konala, neboť ten podivný epilog byl, zdálo se, napsán z nadoblačné výšiny, osobou, jež vystřídala autora, lhostejnou k našim celodenním vášním. Tolik bychom se byli radovali, kdyby kniha ještě byla měla pokračování nebo kdyby se nám dostalo aspoň zpráv o všech postavách, kdybychom se byli teď dověděli o něčem z jejich života nebo využili svého života k věcem nikoli dočista cizím lásce, kterou nám vnukly a jejíž předmět nám pojednou chyběl; tak rádi bychom nebyli milovali nadarmo aspoň hodinku bytosti, jež budou zítra pouhým jménem na pozapomenuté stránce, v knize bez vztahu k životu, v jejíž hodnotě jsme se pořádně zmýlili! Chápaliť jsme nyní a rodiče nás tomu učili opo­vržlivou větou, že vezdejším posláním knihy vůbec nebylo, jak jsme předtím věřili, pojímati vesmír a osud, nýbrž zabírati toliko velmi těsné místo v notářově knihovně mezi okázalými, leč banálními svazky Journal de modes illustrée a Geographie d'Eure-et-Loir.
Dříve než se pokusím úvodem k Pokladu králů dokázati, proč nesmí míti četba v životě převážný význam, jejž jí přičítá Ruskin v tomto dílku, bylo mi napřed vyjmouti rozkošné dny četby v dětství; vzpomínka na ně má každému zůstati požehnáním. Jistěže jsem až tuze zdlouha a tuze dopodrobna rozváděl, čím mi byly prospěšny především: že v nás četba zanechává obraz míst a dnů, kde jsme čítali. Neunikl jsem jejich kouzlu: chtěje mluviti o četbě, mluvil jsem o všeličems, jenom ne o knihách, protože se mnou o ní nerozprávěly. Možná však, že vybaví tyto knihy i čtenáři podobné vzpomínky jako mně a osvěží pozvolna, s prodlením na rozkvetlých a odlehlých cestách, v jeho duchu zvláštní psychologický výkon zvaný četba, obnovivše dostatečnou vnímavost, aby mohl teď sledovati, jakoby ve vlastním nitru, několik úvah, jež mi zbývá vyložiti.
Je známo, že Poklady králů jsou přednáška, kterou proslovil Ruskin na radnici v Rusholmu nedaleko Manchesteru 6. prosince 1864, aby pomohl vytvořiti v rusholmském ústavě městskou knihovnu. Dne 14. prosince proslovil druhou přednášku, Zahrada královen, o významu a poslání ženy, aby pomohl založiti školu v Ancoatsu. "Po celý tento rok 1864," praví Collingwood v svém nádherném díle Life and Work of Ruskin, "zůstával pořád at home kromě častých návštěv u Carlyla. A když pořádá v prosinci přednášky v Manchesteru, které pod názvem Sézam a lilie staly se jeho nejpopulárnějším dílem, lze si všimnouti jeho výtečného fyzického i intelektuálního zdraví v přejasných barvách jeho myšlenky. Lze nám poznati ozvěnu jeho rozmluv s Carlylem v heroickém, aristokratickém a stoickém ideálu, jenž mu tane na mysli, a v naléhavém důrazu, s nímž neustále mluví o hodnotě knih a veřejných knihoven, on, zakladatel Londýnské knihovny -"
Nám, kdož chceme toliko diskutovati o Ruskinově tezi bez zájmu o její historické prameny, postačí shrnouti ji dosti přesně slovy Descartovými, že "četba všech dobrých knih je jako rozmluva s nejpočestnějšími lidmi minulých věků, kteří byli jejich autory". Ruskin patrně neznal tuto ostatně poněkud suchou myšlenku francouzského filozofa, ale vpravdě se s ní shledáváme všude v jeho přednášce; je ovšem zahalena do apollinského zlata a zalita anglickými mlhami, podobně jako je tomu u jeho oblíbeného malíře, jehož krajiny ozařuje stejný lesk. "Předpokládáme-li," praví Ruskin (Sézam a lilie, Poklady králů), "že máme vůli a inteligenci k správné volbě přátel, jak málokdo z nás ji může uskutečniti, jak omezena je oblast našich voleb. Nemůžeme se seznámiti, s kýmkoli se nám zachce... Můžeme se však naštěstí shledati s velkým básníkem a naslouchati jeho hlasu nebo se tázati vědce, který nám laskavě odpoví. Můžeme se zmocniti desítiminutového rozhovoru v ministerském kabinetě nebo míti jednou v životě výsadu zachytiti pohled královnin. A přesto dychtíme po těchto prchavých náhodách, maříme léta letoucí své vášně a schopnosti, pachtíce se po ještě nepatrnějších maličkostech, zatímco v této době je nám neustále přístupna společnost lidí, kteří by s námi mluvili tak dlouho, jak bychom si přáli, buďsi naše hodnost stupně jakéhokoli. A právě proto, že tato společnost je tak tichá a tak početná a že bychom ji mohli slyšeti vedle sebe po celý den - králové a státníci čekají trpělivě nikoli na to, aby udělili audienci, nýbrž aby byla udělena jim - nikdy k ní nezajdeme do oněch prostě zařízených předsíní, totiž k regálům svých knihoven, nikdy nevyslechneme ani slovo z toho, co mají pro nás na jazyku." A Ruskin dodává: "Snad mi namítnete, že mluvíte raději s živými, ježto vidíte jejich tvář atd." A odmítaje tuto první a pak i druhou námitku, dokazuje, že četba je doslova rozhovor s lidmi mnohem moudřejšími a zajímavějšími než ti, s nimiž se můžeme seznamovati kolem sebe. Pokusil jsem se dokázati poznámkami na okraji tohoto svazku, že nelze četbu natolik připodobniti rozhovoru, byť to bylo s nejmoudřejším z lidí; že rozdíl mezi knihou a přítelem není v jejich větší nebo menší moudrosti, nýbrž v sdělovacím způsobu. Četba v opak k rozhovoru tkví pro každého z nás v tom, že vyslechneme sdělení jiné myšlenky, ale zůstaneme zcela sami, to jest, že pokračujeme v rozvíjení intelektuální mohutnosti, kterou máme v samotě, ale jež se okamžitě bortí při konverzaci, že pokračujeme v možnosti býti inspirováni a zůstati naplno v plodné práci ducha na sobě samém. Kdyby Ruskin byl vyvodil důsledky z ostatních pravd, jež prohlašuje na dalších stránkách, dobral by se podobného závěru jako já. Nesnažil se však zřejmě dobrati se samého jádra myšlenky o četbě. Aby nás naučil vážiti si četby, chtěl jenom vyprávěti jakýsi krásný platónský mýtus s prostotou Řeků, kteří nám ukázali skoro všecky pravdivé myšlenky a předali moderní svědomitosti péči o jejich prohloubení. Ale přesto, že považuji četbu v její zvláštní podstatě, v těchto plodných a zázračných zásnubách s lůny samot, za cosi mnohem většího a zcela jiného než on, nedomnívám se s Ruskinem, že je možno jí přičítati hlavní význam v našem životě.
Hranice jejího významu lze vyvoditi z jejích vlastností. A co se těchto tkne, pozeptám se ještě dětských dnů četby, v čem vlastně tkvějí. Která je to kniha, nad níž jste mě viděli právě u krbu v jídelně, v mém pokoji, v křesle s háčkovanou poduškou a za krásných odpoledních hodin pod lískami a hlohem v parku, kde vanuly okolo mne všechny vánky z nekonečných polí, zanášejíce k mým nozdrám vůni jetele a vičence, při níž se někdy zvedaly mé unavené oči? Která to byla kniha, jejíž titul by nemohly rozeznati vaše oči na vzdálenost dvaceti let? Na tu otázku vám odpoví má paměť, jejíž pohled je zvyklejší tomuto zvláštnímu nazírání: byl to Kapitán Fracasse od Théophila Gautiera. Miloval jsem v něm nadevše dvě nebo tři věty, jež mi připadaly z celého díla nejoriginálnější a nejkrásnější. Nedovedl jsem si představiti, že by jiný autor byl někdy napsal něco podobného. Měl jsem však pocit, že jejich krása se shodovala se skutečností, do níž nám dal Théophile Gautier jenom jednou nebo dvakráte nahlédnouti leda po očku. A poněvadž jsem myslel, že ji zná jistě celou, byl bych raději četl ostatní jeho knihy, kde by všecky věty byly tak krásné a obíraly se věcmi, o nichž jsem toužil zvěděti jeho mínění. "Smích není vůbec v své povaze krutý; rozlišuje zvíře od člověka a je, jak se objevuje třebas v Homérově Odysseji, údělem nesmrtelných a šťastných bohů, kteří se olympsky smějí, jsouce zpiti a zcela přejedeni za prázdnin věčna." Touto větou jsem se doslova opíjel. Zdálo se mi, že se dívám na podivuhodný starověk středověkým oknem, jež mi mohl odhaliti toliko Gautier. Byl bych si však přál, aby to neřekl pokradmu po nudném popisu nějakého zámku, jejž jsem si nedovedl za boha představiti pro bezpočet neznámých mi výrazů, nýbrž aby v celém svazku psal jen samé takové věty a hovořil se mnou o věcech, které bych po dočtení knihy mohl dále poznávati a milovati. Byl bych si přál, aby se mnou hovořil, on, jediný moudrý držitel pravdy, o tom, co si mám mysliti o Shakespearovi, Sofoklovi, Euripidovi, Silviu Pellicovi, které jsem čítal jednou za velmi chladného března, dupaje nohama a běhaje po cestách, pociťuje vždycky v exaltaci po dočtení knihy, jak mé napětí vrcholí nehybností a jak zdravý vítr duje do ulic vesnice. Byl bych si zvláště přál, aby mi řekl, dosáhnu-li spíše pravdy, jestliže budu opakovati šestou třídu, nebo nic; a stanu-li se poté později diplomatem nebo zástupcem u kasačního soudu. Jakmile však skončil krásnou větu, jal se popisovati stůl pokrytý "takovou vrstvou prachu, že se do ní dalo psáti prstem", věc příliš bezvýznamnou v mých očích, abych jí upoutával svou pozornost; bylo mi spokojiti se otázkou po jiných knihách Théophila Gautiera, jež snad lépe ukojí mou touhu a přispějí konečně k poznání veškeré jeho myšlenky.
A toť právě vskutku jedna z podivu nejhodnějších a největších vlastností krásných knih (objasňující nám zároveň podstatný i omezený význam četby v našem životě duchovém), kterou bychom ze strany autora nazvali "uzávěrem" a ze strany čtenáře "podnětem". Cítíme velmi jasně, že naše moudrost počíná tam, kde autorova končí, a chtěli bychom, aby nám odpovídal, kdežto on může v nás vzbuditi jenom touhu a tím už činí vše. A tuto touhu v nás může vybaviti jenom naším rozjímáním nad nejvyšší krásou, které je dovoleno dosáhnouti vypjatému úsilí jeho umění. Ale podle jediného a prozatímního zákona o optice duchů (jenž patrně znamená, že nemůžeme přijmouti ničí pravdu a že si ji musíme utvořiti sami) jeví se nám to, co je výrazem jejich moudrosti, leda jako počátek naší, takže v okamžiku, kdy nám řekli vše, seč byli, vzbuzují v nás pocit, že nám dosud neřekli ničeho. Ostatně klademe-li jim otázky, na něž nemohou odpověděti, žádáme od nich také odpovědi, jež by nás nepoučovaly. Neboť básníci v nás vybavují dojem lásky, pobízejí-li nás, abychom přičítali naprostou důležitost věcem, jež jsou jim toliko příznakem osobních pohnutí. Zdá se, že každým obrazem nám podávají nástin zázračné polohy, zcela odlišné od ostatního světa, a do jejíž dřeně bychom rádi s jejich pomocí pronikli. "Veďte nás," řekli bychom rádi panu Maeterlinckovi nebo paní de Noailles, "do zahrady zélandské, kde rostou květy vyšlé z módy", na cestu navoněnou "jetelem a černobýlem" a na všechna místa země, o nichž jste se nezmínili v svých knihách, o nichž však soudíte, že jsou stejně krásná. Rádi bychom se podívali na pole, které nám ukazuje Millet v svém Jaru (neboť malíři nás učí stejně jako básníci), přáli bychom si, aby nás Claude Monet zavedl do Giverny na břehu Seiny, k tomu záhybu řeky, jejž nám zastírá ranní mlhou. Neboť ve skutečnosti jsou to prosté náhody vztahů nebo příbuzností, tyhle cesty, tato zahrada a pole, onen záhyb řeky a bůhvíco ještě, kterými paní de Noailles, Maeterlinck, Millet, Claude Monet náhodou prošli nebo u nichž pobývali a které si potom vybrali k malbě. Proto se nám jeví jiné a mnohem krásnější nežli ostatní svět, že tito umělci na ně vrha­jí jakoby nezachytitelný odlesk dojmu, vrytého do jejich génia, a tento dojem tak jedinečný a despotický bychom spatřili blouditi na lhostejném a podmaněném povrchu všech krajů, jež bychom si přáli míti také vymalovány. Toto zdání, jímž nás okouzlují a klamou a do jehož jádra bychom rádi pronikli, toť sama podstata věcí bez temné roušky - přelud zachycený na plátně - toť vize. A ona mlha, kterou by naše oči chtěly poodhrnouti, toť poslední slovo malířova umění. Největší úsilí spisovatelovo, podobně jako výtvarníkovo, nám nakonec jenom poodhrnuje závoj ošklivosti a všednosti, který způsobuje naši lhostejnost k vesmíru. Říká nám tedy:

"Pohleď, pohleď,
voní tu jetel a černobýl,
potoky řinou se těsně
v povodí Aisny a Oisy.

Pohleď na zélandský dům, červený a lesknoucí se jako lastura. Pohleď! Uč se dívati se!" A v tom okamžiku básník zmizí. Taková je cena četby, taková i její chudoba. Příliš velký význam přičítáš něčemu, co je toliko zasvěcením, děláš-li z toho disciplínu. Četba je na prahu duchového života; může nás do něho uváděti: ale sama jej v sobě nemá a netvoří. V některých případech duchové sklíčenosti, abych tak řekl v jistých případech patologických, může se státi jakousi léčivou disciplínou a může jí býti použito jako pravidelných dráždidel v ustavičném vábení lenošivého ducha k životu duchovému. Tehdy mají knihy v duchovém životě obdobný význam jako psychoterapeuti v životě některých neurasteniků.

***