Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka ze 3. části prvního dílu románového cyklu Hledání ztraceného času (2015, nakladatelství Torst)
• přeložili Jaroslava Koutecká a Jaroslav Zaorálek
• níže uvedený úryvek je z prvního dílu obsáhlé románové epopeje, ve které jeden z nejvýznamnějších autorů francouzské literární moderny stvořil monumentální fresku doby, v níž jedna společnost střídá druhou
• stručná závěrečná část (Jména místní: Jméno) je především vypravěčovou úvahou nad subjektivitou míst a vzpomínek

Jména místní: Jméno

Z pokojů, jejichž obraz jsem si ve svých bezesných nocích připamatovával nejčastěji, žádný se pokojům combrayským, v nichž býval rozprášen vzduch zrnitý, prosycený pylem, poživatelný a zbožný, nepodobal méně než pokoj balbeckého Grand-Hôtelu Na pláži, jehož vyleštěné zdi tak jako hladké stěny vodní nádrže, v níž se modrá voda, uzavíraly v sobě vzduch čistý, promodralý a slaný. Bavorský čalouník, který byl pověřen zařízením tohoto hotelu, vyzdobil pokoje nestejně; v tom, v němž jsem bydlil já, rozestavil podél tří stěn nízké knihovny se zasklenými skříněmi, v nichž se podle toho, kde stály, a s účinkem, jehož nemohl předvídati, odrážela ta či ona část měnivého obrazu moře, rozvíjejíc v nich pásmo jasných mořských obrázků, přerušované jenom výplněmi z mahagonového dřeva. Tak vypadala celá ta místnost jako některá ze vzorných ložnic, vystavovaných na nábytkářských výstavách "modern style" a vyzdobovaných uměleckými díly, o nichž vystavovatelé usoudili, že by mohla potěšiti toho, kdo v nich bude spávat, a jejichž náměty bývají ve shodě s místem, na němž má příbytek státi.
Ale stejně se nic nepodobalo tomuto skutečnému Balbecu méně než onen Balbec, o němž jsem často snil v bouřlivých dnech, kdy vítr býval tak prudký, že Františka, vedouc mne k Elysejským polím, mi radila, abych nechodil blízko zdi, protože by mi mohla sletět na hlavu nějaká taška ze střechy, a vyprávěla, smutně při tom vzdychajíc, o velikých pohromách a ztroskotáních, o nichž psaly noviny. Po ničem jsem tak netoužil jako po tom, abych uviděl mořskou bouři, a to ne jako krásné divadlo, ale spíše jako odhalený okamžik skutečného života přírody; nebo lépe: neznal jsem krásnějších událostí nad ty, o nichž jsem věděl, že nebyly uměle připraveny pro mé potěšení, ale že jsou nutné, nezměnitelné - krásy krajin nebo velikého umění. Býval jsem zvědav, toužíval jsem, abych poznal jenom to, co jsem pokládal za pravdivější, než jsem byl já sám, to, co mi mohlo ukázati kousek myšlenky nějakého velikého ducha nebo sílu nebo půvab přírody v těch chvílích, kdy se projevuje sama sebou, bez lidského zásahu. Stejně jako krásný zvuk hlasu naší matky, reprodukovaný fonografem, by nás neutěšil nad její ztrátou, stejně uměle napodobená bouře by nevzbudila mého zájmu o nic více než světelné fontány na Výstavišti. K tomu, aby bouře byla docela pravdivá, jsem chtěl, aby také břeh byl břeh přirozený a ne nějaká hráz, zbudovaná nedávno městskou radou. Ostatně příroda se mi všemi těmi city, jež ve mně probouzela, zdála čímsi, co bylo v nejpříkřejším rozporu s umělými výtvory lidskými. Čím méně lidských stop měla, tím větší prostor skýtala rozpětí mého srdce. Nuže, to jméno Balbec, jež nám řekl Legrandin, jsem si zapamatoval jakožto jméno pobřeží zcela blízkého "těm chmurným břehům, pověstným tolika ztroskotáními, jež šest měsíců v roce balívá rubáš mlh a pěna mořských vln".
"Tam člověk ještě cítí," říkával, "více než v samém Finistéru (a přestože tam teď bylo nastavěno hotelů, které prastaré kostry tamní půdy nemohou změnit) tam člověk cítí opravdový konec francouzské, evropské pevniny, konec Země antické. Tam je poslední osada rybářů, podobných všem rybářům, kteří žili od začátku světa tváří v tvář věčnému království mořských mlh a stínů." Jednoho dne, když jsem se v Combray zmínil před panem Swannem o tomto balbeckém pobřeží, chtěje od něho zvěděti, je-li to nejlepší místo, na němž je možno spatřiti nejprudší bouře, odpověděl mi: "To si myslím, že znám Balbec! Balbecký kostel z XII. a XIII. století, z polovice ještě románský, je možná nejzajímavější ukázkou normanské gotiky. Je tak zvláštní! Člověk by řekl, že je to perské umění." A tato místa, která se mi dosud zdávala jen místy nepamětné přírody, zůstavší současnicí velikých geologických jevů - a mimo každou lidskou historii stejně jako Oceán nebo Veliký medvěd, s těmi svými divokými rybáři, pro něž stejně jako pro velryby nebylo vůbec středověku - okouzlilo mne, že je náhle vidím, jak vstupují do řady století a poznávají období románské, a že vím, že gotický trojlist přišel v dané chvíli ozdobiti svou křehkou kresbou také ta pustá skaliska, tak jako ony útlé, ale životnosti plné byliny, které na jaře rozhodí hvězdy svých květů po polárním sněhu. A pakliže gotika opatřovala ta místa a ty lidi bližším označením, jehož v mých představách neměli, oni jí v mých očích také propůjčovali jakýsi nový znak. Pokoušel jsem se představiti si, jak ti rybáři žili, jak se někdy ve středověku pokusili nesměle o sociální styky, shromáždivše se na některém výběžku Pekelných břehů, na úpatí těch srázů smrti; a gotika se mi teď zdála živější, když jsem ji mohl daleko od měst, v nichž jsem si ji až dosud vždy představoval, viděti, jak v tomto zvláštním případě vypučela a vykvetla v útlou zvonici na pustých skaliskách. Zavedli mne podívati se na reprodukce nejkrásnějších balbeckých soch - na dlouhovlasé a ploskonosé apoštoly, na Pannu Marii z portálu - a dech se mi v prsou tajil radostí, když jsem si představil, že bych je mohl uvidět, jak vystupují plasticky z věčné a slané mlhy. Tehdy, v bouřlivých a vlahých únorových večerech, vítr - vdechuje do mého srdce, jež rozechvíval stejně jako kamna mého pokoje, plány o cestě do Balbecu - mísil ve mně touhu po gotické architektuře s touhou po bouři na moři.
Byl bych chtěl odjeti hned zítra tím krásným, šlechetným vlakem v jednu dvaadvacet, jehož hodinu odjezdu jsem na reklamách železničních společností nebo na návěštích o okružních jízdách nikdy nemohl přečísti bez zabušení srdce: zdávalo se mi, že tato hodina poznamenává přesný bod každého odpoledne krásným zářezem, tajemnou značkou, od níž následující hodiny vedly sice zase k večeru a k zítřejšímu ránu, ale byly to hodiny, jež by člověk mohl viděti, ne již v Paříži, ale v některém z těch měst, jimiž vlak projížděl a z nichž nám umožňoval zvoliti si některé; neboť zastavoval v Bayeux, v Coutances, ve Vitré, v Questambertu, v Pontorsonu, v Balbecu, v Launionu, v Lamballe, v Bénodetu, v Pont-Avenu, v Quimperlé, a jel stále dále, velkolepě jsa ověnčen jmény, jež mi všechna nabízel a z nichž jsem žádnému nedovedl dáti přednost, protože žádné z nich jsem nechtěl obětovati. Ale ani na tento vlak jsem nepotřeboval čekat: mohl jsem, kdybych se rychle oblékl, odjeti hned večer, kdyby mi to rodiče dovolili, a mohl jsem tak přijeti do Balbecu, právě když svítání vystupuje nad rozvzteklené moře, před jehož rozstříklými pěnami bych se utekl do kostela v perském slohu. Ale čím více se blížily velikonoční prázdniny, jež jsem měl podle slibu rodičů stráviti tentokrát v severní Itálii, tím více vystřídával ve mně tyto sny o bouři, jimiž jsem byl cele vyplněn, nepřeje si viděti nic jiného než vlny, valící se ze všech stran, stále výše a výše, k nejdivočejšímu břehu poblíž kostelů, strmých a zvětralých jako skalní útesy, kostelů, v jejichž věžích by pokřikovali mořští ptáci, zastiňuje je náhle, odnímaje jim všechen půvab, odstrkuje je, protože se s ním nijak neshodovaly a jenom by jej zeslabovaly, vystřídával je opačný sen, sen o nejpestřejším jaru, ne o jaru combrayském, které ještě ostře píchalo všemi jehličkami ranních mrazíků, ale o jaru, které již pokrývalo fiesolská pole liliemi a sasankami a ozařovalo Florencii zlatými pozadími jako na obrazech Angelicových. Od té doby se mi zdálo, že jenom sluneční paprsky, vůně a barvy mají nějakou cenu; neboť změna obrazu způsobila, že má touha změnila frontu a že má citovost - stejně náhle, jako se stává někdy v hudbě - změnila tón. Pak již prostá změna počasí stačívala, aby ve mně vznikla tato modulace, aniž bývalo třeba čekati na návrat ročních období. Neboť často najdeme v některém ročním období den, zabloudivší do něho z období druhého, den, který způsobí, že hned prožíváme, vidíme a toužíme po radostech vlastních jeho období, a který přeruší sny, jež jsme právě spřádali, vkládaje, dříve nebo později, než je na něm řada, ten lístek vytržený z jiné kapitoly do střídavého kalendáře Štěstí. Ale brzy, tak jako ty přírodní zjevy, z nichž dovedeme těžiti pro své pohodlí nebo pro své zdraví jen náhodně a celkem nepatrně až do okamžiku, kdy se jich zmocní věda a kdy, podřídivši je lidské vůli, vloží do našich rukou možnost jejich projevení se, nepodléhající teď již dohledu a svolení náhody, stejně tak vznik těch snů o moři a o Itálii přestal teď býti podroben změnám ročních období a počasí. Chtěl-li jsem, aby ve mně vznikly, stačilo, abych vyslovil ta jména: Balbec, Benátky, Florencie, v nichž se nakonec soustředila touha, kterou mi místa, jimi označovaná, vnukala. I na jaře stačil pohled na jméno Balbec v nějaké knize k tomu, aby se ve mně probudila touha po bouřích a po normanské gotice; i v rozbouřené dny ve mně jméno Florencie nebo Benátek probouzelo touhu po slunci, po liliích, po dóžecím paláci a po Svaté Marii v Květech7.
Ale jestliže tato jména navždy do sebe pohltila představu, kterou jsem měl o těch městech, stávalo se to jen tak, že ji proměnila, že podřídila její zjevování se ve mně svým vlastním zákonům; v důsledku toho ji činila krásnější, ale také odlišnější od toho, čím mohla býti normandská nebo toskánská města ve skutečnosti, a zesilujíce zcela smyšlené radosti mé obrazotvornosti, zhoršovala budoucí zklamání mých cest. Zkrášlovala mou představu o různých místech na zemi, činíce je zvláštnějšími a tím skutečnějšími. Nepředstavoval jsem si tehdy města, kraje a památky jako více méně půvabné obrazy, vymodelované tu a tam na povrchu zemském z téže látky, ale každou z nich jako jakési neznámo, zcela odlišné od všeho ostatního, neznámo, po němž má duše žíznila a z jehož poznání by jistě měla prospěch. Oč ještě individuálnějšího rázu nabývala všechna ta místa tím, že byla označena jmény, která označovala jenom je, jmény stejně jako je mají lidé! Slova nám podávají jasný a obvyklý zdrobnělý obraz věcí tak jako prosté obrázky zavěšované ve školách na zdi, aby ukázaly dětem příklad stolu, ptáka, mraveniště, zkrátka věcí, které mohou býti vzorem všech ostatních věcí téhož druhu. Ale jména podávají o bytostech - a o městech, která nás navykají pokládati je za individua stejně jedinečná jako osoby - obraz nepřesný, který z nich, z jejich zářivé nebo pochmurné zvučnosti přijímá barvu, jedinou barvu, jíž je namalován tak jako ty plakáty, celé modré nebo celé červené, na nichž vinou nedostatků použitého způsobu reprodukce nebo nějakého vrtochu autorova jsou modré nebo červené nejenom nebe a moře, ale také lodice, kostel, chodci. Jméno Parmy, jednoho z těch měst, po jejichž návštěvě jsem nejvíce toužil od té doby, kdy jsem přečetl Kartouzy, jevilo se mi z jednoho kusu, hladké, šedivě fialové a lahodné; vyprávěl-li mi někdo o nějakém domě v Parmě, v němž budu přátelsky přijat, probouzel ve mně rozkošnou představu, že budu bydliti v příbytku hladkém, kompaktním, šedivě fialovém a lahodném, v příbytku v ničem se nepodobajícím příbytkům žádného jiného italského města, protože jsem si jej představoval jen pomocí těch těžkých slabik jména Parma a pomocí veškeré té stendhalovské něhy a fialkové krásy, jimiž jsem je napojil. A myslil-li jsem na Florencii, myslil jsem na ni jako na město zázračně provoněné a podobné květinové korunce, protože se jmenovala městem lilií a její katedrála měla jméno Svatá Marie v Květech. A Balbec, to bylo jméno, v němž, tak jako na staré normanské keramice, uchovávající si barvu hlíny, z níž byla vyrobena, lze ještě viděti obrysy starých, zrušených obyčejů, nějakého feudálního práva, starého stavu míst, neobvyklého již způsobu výslovnosti, o níž jsem nepochyboval, že ji najdu i u krčmáře, který mi přinese po mém příjezdu bílou kávu, veda mne potom před kostel podívati se na rozbouřené moře a jehož jsem si představoval jako nějakou drsnou, slavnostní, středověkou postavu starých bájí.

***