Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1913, přeložil Josef Heyduk
• ukázka ze 2. části prvního dílu románového cyklu

Swanova láska

I když nemohl vědět, kam šla, bylo by mu stačilo k utišení úzkosti, kterou v takových chvílích cítil - jediným, specifickým lékem proti ní byla Odettina přítomnost, sladkost být u ní (časem ten lék nemoc zhoršoval, ale utišoval aspoň na chvíli utrpení) - bylo by mu stačilo, kdyby mu Odette aspoň dovolila, aby u ní zůstal, dokud bude pryč, aby na ni čekal až do oné hodiny návratu, do jejíhož uklidnění by se mísily chvíle, které se mu pro své kouzlo a uhrančivou moc zdály jiné než ostatní. Ale ona nechtěla; vracel se domů; snažil se cestou dělat plány, přestával myslit na Odette; stávalo se dokonce, že když se svlékal probíhaly mu hlavou dosti veselé myšlenky; uléhal se srdcem plným naděje, že se půjde druhého dne podívat na určité umělecké dílo, a zhášel světlo; jakmile se však chystal usnout a přestal se přemáhat, což si již v bdělém stavu ani neuvědomoval, tak si na to už zvykl, začal se zimomřivě chvět, začínal vzlykat. Nechtěl ani vědět proč, otíral si oči, říkal si se smíchem: "To je rozkošné, stává se ze mne neuropat." Pak mohl jen s vypětím myslit na to, že druhého dne bude třeba znovu začít pátrat, co Odette dělala, použít všemožných vlivů, aby se ji pokusil spatřit. Tato nezbytnost byla stále v činnosti, bez oddechu, beze změny, bez výsledků, stala se pro něho něčím tak krutým, že když jednoho dne zpozoroval na břiše otok, pocítil opravdovou radost při pomyšlení, že je to možná smrtelný nádor, že se již nebude musit o nic starat, že ho teď bude ovládat nemoc, ta si teď z něho udělá hříčku až do blízkého konce. A opravdu, jestliže v té době, aniž si to přiznal, zatoužil často po smrti, nebylo to ani tak proto, aby unikl palčivosti svých útrap, jako spíš jednotvárnosti svého úsilí.
A přece by byl chtěl žít až do té doby, kdy ji už nebude milovat, kdy Odette nebude mít důvod, aby mu lhala, kdy se od ní bude moci konečně dozvědět, jestli toho dne, kdy ji šel odpoledne navštívit, spala či nespala s Forchevillem. Někdy si po několik dní nekladl otázku týkající se Forchevilla, odvracelo ho od ní podezření, že Odette miluje někoho jiného, a měnilo ji v cosi téměř lhostejného, jako ony nové formy téhož chorobného stavu, které v nás budí pocit, že nás na chvíli osvobodily od předchozích. Byly dokonce dny, kdy ho nesoužilo žádné podezření. Měl za to, že je vyléčen. Ale druhého dne ráno cítil při probuzení na témž místě touž bolest, která jako by se předešlého dne rozplynula v prudkém toku jiných dojmů. Bolest se však nehnula z místa. A dokonce právě její palčivost Swanna probudila.
Poněvadž mu Odette neřekla nic o těchto důležitých věcech, kterými se každého dne obíral (ačkoli toho už dost prožil, aby věděl, že jsou to vždy jen zábavy), nedokázal se dlouho namáhat představami, mozek mu totiž běžel naprázdno; a tu vždy přejel prstem unavená víčka, jako by si otíral sklo svého skřipce, a přestal vůbec myslit. Některé zájmy, které se čas od času objevily, přežily však všecko to neznámé; Odette je nejasně spínala s nějakým závazkem ke vzdáleným příbuzným nebo dřívějším přátelům, a protože byli jediní, o kterých se mu často zmiňovala, že jí brání stýkat se s ním, zdálo se Swannovi, že tvoří pevný, nezbytný rámec Odettina života. Ten tón, jakým mu občas říkala: "Toho dne jdu s přítelkyní na závodní dráhu," mu vždy náhle připomněl, když se cítil nemocen a myslil si: "Možná že by se u mne chtěla Odette zastavit," že je to právě ten den, a řekl si: "Ach ne, nestojí to za to, žádat ji, aby přišla, měl jsem na to myslit dřív, to je den, kdy chodí se svou přítelkyní na závodní dráhu. Uchovejme se pro to, co je možné: je zbytečné vyčerpávat se návrhy nepřijatelnými a předem zamítnutými." A ta povinnost jít na závodní dráhu, která připadla Odettě a před níž se Swann takto skláněl, nezdála se mu pouze nevyhnutelná: zdálo se, jako by ono nezbytné, čímž je poznamenána, činilo přijatelným a spravedlivým všecko, co se k němu více či méně vztahuje. Jestliže nějaký chodec na ulici pozdravil Odette a vzbudil tím Swannovu žárlivost, odpovídala na jeho otázky, spojujíc existenci neznámého s jednou ze dvou tří velkých povinností, o nichž s ním mluvila. Jestliže například řekla: "To je pán, který byl v lóži mé přítelkyně, s níž chodím na závodní dráhu," upokojil tento výklad Swannovo podezření, zdálo se mu opravdu nevyhnutelné, že přítelkyně má kromě Odette jiné hosty ve své lóži, ale nikdy se nesnažil nebo se mu nepodařilo představit si je. Ach, jak rád by znal tu přítelkyni, která chodila na závodní dráhu, a kdyby ho tam vzala s Odette! Jak by dal všecky své známé za kteroukoli osobu, s níž se Odette obvykle stýká, i kdyby to byla manikérka nebo krámská! Udělal by pro ně víc než pro královny. Což nenalezl jediný účinný lék na své útrapy v tom, co v nich bylo z Odettina života? S jakou radostí by běžel trávit dny u kteréhokoli bezvýznamného známého, s nímž Odette udržovala styky, ať ze zištnosti nebo z opravdové prostoty! Jak rád by si byl navždy vybral příbytek v pátém poschodí některého toho špinavého, vytouženého domu, kam ho s sebou Odette nebrala a kde by téměř každého dne přijímal její návštěvy, jen kdyby tam bydlil se samotářskou švadlenkou, za jejíhož milence by se s radostí vydával. Žil by třeba neomezenou dobu ve čtvrtích téměř lidových; skromným, opovrženým, ale sladkým životem, plným klidu a štěstí.
Leckdy se ještě stávalo, když Odette potkala Swanna a viděla, že se k ní blíží někdo, koho on nezná, že se na její tváři objevil smutek, jaký u ní postřehl tehdy, když ji přišel navštívit a ona tam měla Forchevilla. A to bylo zřídka, neboť za dnů, kdy přes množství práce a přes obavy, co si pomyslí lidé, přicházela navštívit Swanna, převládala nyní v jejím chování jistota: velký konstrast, možná nevědomá odveta nebo přirozená reakce na bázlivé vzrušení, které v prvních dobách, kdy ho poznala, pociťovala vedle něho, a dokonce i daleko od něho, když začínala dopis slovy: "Příteli, ruka se mi třese tak silně, že mohu sotva psát" (tvrdila to aspoň a částečně upřímné to vzrušení asi bylo, když cítila potřebu předstírat ještě větší). Swann se jí tehdy líbil. Třeseme se vždycky jen o sebe, jen o ty, které milujeme. Když naše štěstí není již v jejich rukou, jakému klidu, jaké lehkosti, jaké smělosti se vedle nich těšíme! Hovoříc s ním, píšíc mu, neužívala již oněch slov, jimiž se snažívala vzbudit sama v sobě iluzi, že jí náleží, vyhledávajíc příležitost, aby mohla říci "můj", když šlo o něho. "Vy jste mé blaho, to je vůně našeho přátelství, chráním ji," aby s ním mohla mluvit o budoucnosti, dokonce i o smrti, jako o společné věci pro ně dva. V té době odpovídala na všecko, co říkal, s obdivem: "Vy, vy nebudete nikdy jako ostatní;" dívala se na jeho dlouhou, poněkud holou hlavu, o níž si lidé, kteří znali Swannovy úspěchy, myslívali: "Není krásný podle všech pravidel, je to fakt, ale má půvab: ten chomáček na hlavě, ten monokl, ten úsměv!" a poněvadž možná spíš toužila zjistit, jaký je, než být jeho milenkou, říkala: "Kdybych se mohla dozvědět, co je tam uvnitř!" Teď na všecka Swannova slova odpovídala poněkud podrážděně, někdy shovívavě: "Ach, ty tedy nebudeš nikdy jako ostatní!" Pozorovala tu hlavu, která jen poněkud zestrála starostí (ale o níž si teď všichni myslili, vedeni touž schopností, která umožňuje objevit motivy symfonické skladby po přečtení programu a podobu dítěte podle jeho příbuzných: "Není jistě ošklivý, to je fakt, ale je směšný: ten monokl, ten chomáček na hlavě, ten úsměv!" rýsujíce ve své ovlivněné fantazii nehmotnou demarkační čáru, která dělí v intervalu několika měsíců hlavu úspěšného milence od hlavy paroháče), a říkala: "Ach, kdybych mohla změnit, umoudřit, co je tam uvnitř!"

***

Swann rozhodně trpěl tím, jak s ním teď Odette jedná, lhostejně, roztržitě, podrážděně; ale neznal své utrpení; Odette vůči němu ochladla, postupně, den po dni, proto by byl mohl změřit hloubku změny, která se s ní stala, jen tenkrát, kdyby si proti dnešnímu obrazu postavil obraz Odette, jaká byla na začátku. Tato změna, to byla jeho hluboká, tajná rána, která ho pálila dnem i nocí, a jakmile cítil, že jeho myšlenky procházejí příliš blízko ní, rychle je obrátil na jinou stranu z obavy, že by příliš trpěl. Říkal si sice abstraktně: "Byl čas, kdy mě Odette víc milovala," ale nikdy o tom čase znovu neuvažoval. Stejně jako byl v jeho pokoji prádelník, na který se záměrně nedíval, vyhnul se mu, když vcházel a vycházel, protože v jedné zásuvce byla zamčena chryzantéma, kterou mu dala první večer, kdy ji doprovodil, a dopisy, kde mu říkala: "Že jste zde nezapomněl i své srdce, to bych vám nevrátila, a "Kdykoli mě budete potřebovat, v kteroukoli denní a noční hodinu, kývněte na mne a naložte s mým životem podle své vůle," tak i v jeho nitru bylo místo, k němuž se nesměl v myšlenkách nikdy přiblížit, a bylo-li třeba, musel jít kolem něho oklikou v podobě dlouhého zdůvodňování, jen aby nemusil přes ně: bylo to místo, kde žila vzpomínka na šťastné dny.