Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - závěr knihy (2008, Ikar; ISBN: 978-80-249-1147-2)
• přeložil Zdeněk Hron
• 1. díl proslulého románu z doby americké občanské války líčí v širokém záběru život jižanské otrokářské společnosti v šedesátých letech devatenáctého století
• první díl seznamuje čtenáře s typickým prostředím, životním stylem a způsobem myšlení jižanské společnosti, a především představuje hlavní hrdinku, nespoutanou mladou krásku z plantážnické rodiny, jež svým temperamentem a cílevědomostí nápadně vybočuje z tradičních společenských konvencí; dramatický osud hrdinky a dalších protagonistů se prolíná s převratnými dobovými proměnami, s hrůzami občanské války a postupnou ztrátou veškerých životních jistot

ČÁST 3

Kapitola 30

V létě, které přišlo poté, co nastal mír, Tara náhle přestala být odříznutá od okolního světa. Po řadu následujících měsíců se nepřetržitý proud živých strašáků, zarostlých, otrhaných, s rozbolavělýma nohama a věčně hladových, namáhavě plahočil do rudého kopce k Taře a tam se ukládal k odpočinku na zastíněném předním schodišti a žádal o jídlo a nocleh. Byli to vojáci Konfederace vracející se domů z války. Zbytky Johnstonovy armády byly dopravovány železnicí ze Severní Karolíny do Atlanty a tam ponechány svému osudu. Z Atlanty museli vojáci pokračovat pěšky. Když přešla vlna Johnstonových vojáků, přišli vyčerpaní veteráni z virginské armády a nakonec se objevili vojáci ze západního bojiště, kteří se vlekli směrem na jih k domovům, které možná už neexistovaly, a k rodinám, které mohly klidně být rozváté po světě nebo mrtvé. Většina šla pěšky, jen pár šťastlivců jelo na vychrtlých koních nebo na mezcích, které si podle podmínek příměří směli ponechat, ale i nezkušené oko na první pohled poznalo, že tahle vychrtlá zvířata nemohou přežít cestu na dalekou Floridu nebo na jih Georgie.
Vrátit se domů! Vrátit se domů! Tito vojáci nemysleli na nic jiného. Někteří byli smutní a mlčenliví, jiní zase veselí, jako by ani nestrádali, ale všichni se drželi na nohou jen myšlenkou, že všechno skončilo a že se vracejí domů. Málokdo z vojáků byl zatrpklý. Zatrpklost přenechávali svým ženám a rodičům. Bojovali statečně, byli poraženi a teď se ochotně vraceli zpátky k pluhu a chtěli žít v míru pod praporem, proti němuž bojovali.
Vrátit se domů! Vrátit se domů! Nedokázali mluvit o ničem jiném, ani o bitvách a zraněních, ani o zajetí a budoucnosti. Později budou znovu prožívat své bitvy a vyprávět dětem a vnoučatům o všech husarských kouscích, loupežích, ztečích a hladu, o usilovných pochodech a zranění, ale to mělo přijít až po čase. Někteří přišli o paži nebo o nohu nebo o oko, mnozí měli jizvy, které se v deštivém počasí budou ozývat, dožijí-li se sedmdesátky, ale teď to vše pro ně byly pouhé maličkosti. Později se všechno mělo změnit.
Staří i mladí, povídaví i mlčenliví, bohatí plantážníci i chudí farmáři, všichni měli dvě věci společné: vši a úplavici. Vojáci Konfederace byli na svou zavšivenost tak zvyklí, že si s ní vůbec nelámali hlavu a klidně se škrábali i před dámami. Pokud šlo o úplavici - "krvavou stolici", jak útlocitně říkaly dámy - ta se zřejmě nevyhnula nikomu, generálem počínaje a posledním prostým vojínem konče. Čtyři roky polovičního hladovění, čtyři roky denních dávek jídla, které bylo neupravené, syrové nebo napůl zkažené, na nich vykonaly své a každý voják, který se zastavil v Taře, se z úplavice buď zotavoval, nebo jí akutně trpěl.
"V celej naší armádě snad nezvostaly jediný zdravý střeva," bručela chůva pochmurně, když se potila nad ohništěm, kde vařila hořký lektvar z ostružinových kořenů, jímž Ellen suverénně léčívala podobné potíže. "Se mně zdá, že naše páni neporazili Yankeejové. Spíš jejich vnitřnostě. Jak taky může ňákej pán bojovat, dyž mu div nevytečou střeva!"
Chůva se nikdy nezdržovala hloupým vyptáváním na stav jejich vnitřních orgánů a všechny do jednoho častovala svou medicínou, kterou všichni do jednoho pili; sice se přitom šklebili, ale neprotestovali, jelikož si zřejmě vybavovali neúprosné černé ruce, které jim taky podávaly lžíce s medicínou.
Stejně neoblomná byla chůva i ve věcech týkajících se "slušný společnosti". Do Tary nesměl vstoupit jediný zavšivený voják. Všechny je nejdřív zahnala za husté křoví, stáhla z nich uniformy, podala každému umyvadlo s vodou a silným louhovým mýdlem, aby se umyli, a pak jim vyvařila šatstvo ve velkém prádelním hrnci. Děvčata marně vehementně namítala, že takové zacházení vojáky ponižuje. Chůva jim odpovídala, že by je samé ponižovalo mnohem víc, kdyby zjistily, že po nich lezou vši.
Když se vojáci začali trousit prakticky denně, chůva měla strach, aby je děvčata nepouštěla do ložnic. Pořád měla strach, aby jí náhodou neunikla nějaká veš. Scarlett se raději nepřela a udělala noclehárnu ze salonu, kde byl na podlaze tlustý sametový koberec. Chůva hlasitě protestovala proti další svatokrádeži, která spočívala v tom, že vojáci směli spát na koberci slečny Ellen, ale Scarlett byla neoblomná. Někde přece spát museli. A během měsíců následujících po kapitulaci se na tlustém koberci začaly objevovat známky ošoupanosti a nakonec se ukázala silná osnova na místech prošlapaných podpatky nebo potrhaných ostruhami.
Všech vojáků se naléhavě vyptávaly na Ashleyho. Suellen, která jinak držela jazyk na uzdě, se ptala na pana Kennedyho. Ale nikdo z vojáků o nich neslyšel, nebo se nikomu o pohřešovaných nechtělo hovořit. Stačilo jim, že sami zůstali na živu, a neměli chuť myslet na tisíce vojáků z neoznačených hrobů, kteří se domů nevrátí.
Celá rodina se po každém zklamání snažila ze všech sil povzbuzovat Melanii, aby neklesala na duchu. Ashley samozřejmě nezemřel v zajetí. Kdyby to byla pravda, nějaký yankeeovský kaplan by jí určitě napsal. Samozřejmě že už se vrací domů, ale má ze zajetí strašně dlouhou cestu. Vždyť to přece trvalo spoustu dní vlakem, a jestli Ashley musí jít pěšky jako všichni tihle vojáci... Proč nenapsal? Ale, moje milá, sama dobře víš, jak teď chodí pošta - nepravidelně a nespolehlivě, a to už byla poštovní služba jakžtakž obnovena... Yankeeovské ženy! Prosím tě!... Melly, samozřejmě že se určitě najde pár slušných žen i mezi Yankeejkami. O tom nemůže být sporu. Přece by bůh nestvořil celý národ a nedal mu alespoň nějaké slušné ženy! Scarlett, přece si vzpomínáš, jak jsme tenkrát v Saratoze potkaly slušnou Yankeejku - Scarlett, řekni Melly, jaká byla!
"Moc milá, to si piš!" ušklíbla se Scarlett. "Zeptala se mě, kolik bloodhoundů chováme na štvaní našich černochů! Melly má pravdu. V životě jsem neviděla slušného Yankeeho, muže ani ženu. Ale neplač, Melly! Ashley se vrátí domů! Je to pěšky daleko a možná - možná že ani nemá boty."
Když si Scarlett představila bosého Ashleyho, div se sama nerozplakala. Ať si ostatní vojáci běhají kolem jejího domu v cárech s nohama ovázanýma kusy starých pytlů nebo pruhy z koberců, ale Ashleyho nesmí nic takového potkat. Měl by se vrátit domů na bujném koni v nádherném obleku a v naleštěných botách a na hlavě by měl mít klobouk s peřím. Pomyšlení, že by Ashley měl klesnout na úroveň ostatních vojáků, ji krajně ponižovalo.
Jednoho červnového odpoledne, když celá Tara, shromážděná na zadní verandě, nedočkavě čekala, až Pork rozkrojí první letošní nedozrálý meloun, se na štěrku přední příjezdové cesty rozlehl dusot koňských kopyt. Prissy se pomaloučku loudala k přednímu vchodu, zatímco ostatní se prudce přeli, jestli mají meloun raději schovat, nebo si jej nechat až na večeři, jestli se z příchozího vyklube zase nějaký voják.
Melly a Carreen šeptaly, že voják by měl dostat taky kousek, kdežto Scarlett, podporovaná Suellen a chůvou, sykla na Porka, aby meloun rychle schoval.
"Nebuďte husy, děvčata! Beztak nemáme dost ani sami pro sebe, a jestli před domem čekají dva tři vyhladovělí vojáci, nikdo ani nepozná, jakou má ten meloun vlastně chuť," vykládala jim Scarlett.
Pork stál na místě a tiskl meloun k tělu, protože si nebyl jist, jaké bude konečné rozhodnutí, ale vtom všichni uslyšeli, že Prissy vykřikla.
"Panebože? Slečno Scarlett! Slečno Melly! Pojte rychle!"
"Kdo je tam?" vykřikla Scarlett, vyběhla pár schodů nahoru, proletěla halou bok po boku s Melly a ostatní následovali v průvodu za nimi.
Ashley! napadlo ji! Nebo možná...
"Je tu strejda Peter! Strejda Peter od tetičky Pittypat!"
Všichni vyběhli na verandu a uviděli vysokého zešedivělého tyrana z domu tetičky Pittypat, jak slézá z herky bez ocasu, která měla na hřbetě přivázaný kus prošívané přikrývky. V širokém černém obličeji mu zápasil obvyklý důstojný výraz s radostí, že vidí staré známé, takže zamračené čelo měl svraštěné od spousty vrásek, kdežto pusu měl dokořán jako starý lovecký pes bez zubů.
Všichni se rychle hnali ze schodů, aby ho přivítali, bílí i černí, potřásali mu rukou a vyptávali se, ale Melly je všechny překřičela.
"Tetička není nemocná, že ne?"
"Sim, ne. Zaplaťpánbu, má se dobře," odpověděl Peter a přísně si změřil nejdřív Melly a potom Scarlett, takže je zničehonic zaplavil provinilý pocit, přestože si nemohly za nic na světě vzpomenout, co mohly udělat. "Má se dobře, ale moc se na vás zlobí, a dybyste se voptaly mě, tak já taky!"
"Ale co říkáš, strejdo Petere! Co proboha..."
"Nesnažte se ještě vomlouvat. Copak vám slečna Pitty nenapsala, že se máte vrátit domů? Copak sem ji neviděl psát a pak plakat, dyž ste jí vodepsali, že máte spoustu práce tady na tý farmě a nemůžete přiject?"
"Ale, strejdo Petere..."
"Jak můžete nechávat slečnu Pitty takhle samotnou, dyž víte, jak se bojí? Víte stejně jako já, že slečna Pitty jakživ nežila sama, a vod tý doby, co se vrátila z Maconu, se pořád jen třese, div z ní nespadly ty její malý střevíčky. Řekla mi, aby sem si nebral servítky a pověděl vám, že prostě nemůže pochopit, jak jste ji vobě mohly vopustit, zrovna dyž vás nejvíc potřebuje."
"Zavři klapačku," obořila se na něj chůva, protože se jí dotkla Peterova poznámka o "tý farmě". Dalo se čekat, že starý černoch vyrostlý ve městě nezná rozdíl mezi farmou a plantáží. "A my tady nepotřebujem nic? Není třeba, aby slečna Scarlett a slečna Melly byly tady u nás, není to zoufale třeba? Proč si slečna Pitty neřekne bratrovi, aby jí pomoh, když to tolik potřebuje?"
Strejda Peter ji zpražil nepřátelským pohledem.
"My nemáme s panem Henrym co dělat už kolik let a na to, abysme si s ním začínali znova, sme už moc starý." Peter se obrátil zpátky k děvčatům, která se musela držet, aby se nesmála. "A vy mladý dámy byste se měly stydět, že necháváte chudinku slečnu Pitty samotnou, dyž jí půlka známých umřela a druhá zůstala v Maconu a celá Atlanta se hemží yankeejskejma vojákama a svobodnym černym ksindlem."
Obě dívky snášely výčitky s vážným výrazem, dokud se dokázaly udržet, ale představa, že tetička Pittypat za nimi poslala strejdu Petera, aby jim promluvil do duše a osobně je přivezl zpátky do Atlanty, pro ně byla příliš legrační. Obě se začaly smát na celé kolo a musely se navzájem chytit kolem krku, aby neupadly. Pork, Dilcey a chůva se přirozeně začali také hlasitě chechtat, když slyšeli, jak byl zesměšněn posměváček, který se pokusil zlehčovat jejich milovanou Taru. Suellen a Carreen se hihňaly a dokonce i na Geraldově tváři se objevil náznak úsměvu. Smáli se všichni až na Petera, který s rostoucí nevolí přešlapoval z jedné široké paťaté nohy na druhou.
"Co je s tebou, černej?" dorážela na něj s úsměvem chůva. "Stárneš a nedokážeš se už postarat vo svou paní?"
Peter byl pobouřen.
"Stárnu? Já že stárnu? To teda ne! Dokážu se vo slečnu Pitty postarat jako dřív. Což sem se vo ní nestaral, dyž sme se jeli schovat do Maconu? Což sem se vo ni nepostaral, dyž do Maconu vtrhli Yankeejové a vona v jednom kuse vomdlívala? Což sem nesehnal tudlenctu herku, abych jí moh vodvízt zpátky do Atlanty, a což sem se celou cestu nestaral vo ní i vo stříbro po jejím otcovi?" Peter se při vlastním ospravedlňování vztyčil do celé své výšky. "A já přeci nemluvím vo žádným pečování. Já přeci mluvím vo tom, jak to vypadá."
"A jak má co vypadat?"
"Mluvim vo tom, jak to vypadá před lidma, dyž viděj, že slečna Pitty žije ouplně sama. Lidi pomlouvaj slečny, kerý žijou ouplně samy v domě," pokračoval Peter a jeho posluchačům bylo jasné, že slečna Pitty si pořád představuje, že je baculatá šestnáctiletá slečna, která si musí hájit čistý štít před zlými jazyky. "A já nemluvím vo tom, že jí lidi něco vyčítaj. Depák... A já taky nemluvím vo tom, že by si mohla někoho vzít na byt, aby jí dělal společnost. Řek sem jí svý. 'Neberte si sem nikoho, dokud máte příbuzný ze svý krve,' to sem jí řek. Jenže teď se k ní příbuzný z její krve nehlásej. Slečna Pitty je jako malý dítě a..."
Při těchto slovech se Scarlett s Melly rozřehtaly ještě hlasitěji a musely se posadit na schody. Melly si nakonec utřela slzy, které jí vyhrkly radostí.
"Chudáčku, strejdo Petere! Nezlob se, že jsem se smála. Vážně se ti omlouvám, na mou duši. No tak, odpusť mi to! Já ani slečna Scarlett teď nemůžeme přijet domů. Možná že se vrátím v září, až sklidíme bavlnu. Copak tě tetička štvala takovou dálku jen proto, abys nás přivezl zpátky na téhle vychrtlé herce?"
Jakmile uslyšel, na co se Melly ptá, strejda Peter náhle otevřel pusu dokořán a celý starý černý obličej plný vrásek mu zaplavila vlna provinilosti a ohromení. Ohrnutý spodní ret se vrátil na místo stejně rychle, jako želva zatáhne hlavu pod krunýř.
"Slečno Melly, už vopravdu stárnu, protože jsem jako na smrt zapomněl na to, co mně uložila, a je to přitom taky moc důležitý. Mám pro vás dopis. Slečna Pitty ho nechtěla svěřit poště ani nikomu jinýmu kromě mě a..."
"Dopis? Pro mě? Od koho?"
"Sim, pani, je... Slečna Pitty mně řekla: 'Petere, sdělíš to slečně Melly, ale ňák vohleduplně,' a já jí na to..."
Melly vstala ze schodu a ruku si tiskla na srdce.
"Ashley! Ashley! Je mrtvý!"
"Sim ne! Depák!" vykřikl Peter, až mu přeskočil hlas a přitom se nervózně přehraboval v šosu otrhaného kabátu. "Žije! Tady máte vod něj dopis. Vrací se domu. Von - panebože na nebi! Chyť jí, chůvo! Já bych..."
"Vopovaž se jí dotknout, ty starej kašpare!" zařvala hromovým hlasem chůva a ze všech sil držela hroutící se Melanii, aby neupadla na zem. "Ty pokrytecká černá vopice! Já ti dám, sdělit jí to vohleduplně. Porku, vem jí za nohy, slečno Scarlett, podržte jí hlavu. A teď ji donesem na pohovku v saloně."
Nastal všeobecný ruch a shon, protože všichni až na Scarlett se začali rojit kolem omdlelé Melanie, všichni vyděšeně pokřikovali a hnali se do domu pro vodu a pro polštáře, takže v okamžiku zůstala Scarlett na cestičce před domem sama se strejdou Peterem. Stála jako přimrazená, nemohla se pohnout z místa, na které se vymrštila, jakmile zaslechla, co starý černoch říkal, a teď upřeně sledovala, jak chabě mává rukou, v níž držel dopis. Tvářil se zoufale jako dítě, které si vysloužilo matčinu nelibost, a ze starého černého obličeje mu zmizela všechna důstojnost.
V první chvíli se Scarlett nedokázala pohnout ani promluvit a v duchu křičela: Není mrtvý! Vrací se domů!, ale to vědomí v ní neprobouzelo ani radost, ani vzrušení, ale jakousi omamnou nehybnost. Slyšela strejdu Petera, jako by mluvil z velké dálky, a přitom si stěžoval a zároveň se ji snažil udobřit.
"Pan Willie Burr z Maconu, co je s náma příbuznej, ho přines slečně Pitty. Pan Willie měl koně a vrátil se brzy. Jenže pan Ashley musí pěšky a..."
Scarlett mu vytrhla dopis z ruky. Byl adresován Melly rukou slečny Pitty, ale kvůli tomu ani na okamžik nezaváhala. Roztrhla jej a na zem vypadl lístek, který přiložila tetička Pitty. V obálce byl složený list, celý zamaštěný ze špinavé kapsy, v níž jej při­nesl pan Burr, pomačkaný a na okrajích roztřepaný. Byl nadepsaný Ashleyho rukou: Paní George Ashley Wilkesové, u slečny Sarah Jane Hamiltonové, Atlanta, nebo U Dvanácti dubů, Jonesboro, Georgia.
Scarlett otevřela třesoucími se prsty dopis a četla:
Moje milovaná, vracím se k tobě domů...

***

Nastalo září a s ním doba, kdy bylo třeba česat bavlnu. Will Benteen seděl na předním schodišti u Scarlettiných nohou na příjemném sluníčku začínajícího podzimního odpoledne a bezbarvým tichým hlasem rozvláčně vykládal, jak nekřesťanská cena se musí platit za odzrnění bavlny v nové čističce postavené poblíž Faytteville. Ale dnes se ve Fayetteville dozvěděl, že by mohl snížit náklady o čtvrti­nu, kdyby na dva týdny půjčil majiteli čističky koně a vůz. Nemohl však uzavřít obchod, dokud se neporadil se Scarlett. Scarlett si změřila hubeného muže opírajícího se o sloup verandy a žvýkajícího stéblo slámy. Willa, jak často opakovala chůva, nepochybně seslal bůh a Scarlett se často v duchu ptala, jak by se v Taře asi posledních několik měsíců žilo bez něj. Nikdy toho moc nenamluvil, nikdy se neprosazoval, nikdy neprojevoval větší zájem o nic z toho, co se kolem dělo, ale přesto věděl všechno o všech lidech z Tary. A jednal. Mlčky, trpělivě a kompetentně. Přestože měl jen jednu nohu, dokázal pracovat rychleji než Pork. A dokázal k práci přimět i Porka, což byl ve Scarlettiných očích zázrak. Když kráva dostala koliku nebo na koně přišla záhadná nemoc a vypadalo to, že o něj přijdou, probděl u obou zvířat celé noci a zachránil je. Scarlettinu úctu si získal obchodními úspěchy, protože dokázal třeba ráno vyjet z domova s několika koši jablek, sladkých bramborů nebo jiné zeleniny a vrátil se se semeny, štůčky látek, moukou a dalšími potřebnými věcmi, které by sama, jak dobře věděla, nedokázala opatřit, přestože se v obchodování také vyznala.
Z Willa se postupně stával člen rodiny. Spal na lehátku v malé oblékárně před Geraldovým pokojem. Nezmiňoval se, že by chtěl odjet z Tary, a Scarlett se úzkostlivě vyhýbala jakýmkoli otázkám na toto téma, jelikož měla strach, aby je neopustil. Někdy si říkala, že kdyby měl kuráž, odjel by domů, i kdyby už žádný domov neměl. Ale i při tomto pomyšlení se vroucně modlila, aby u nich zůstal nadobro. Mít v domě muže bylo velice příjemné.
Scarlett si také říkala, že kdyby Carreen měla aspoň tolik rozumu jako myš, musela by poznat, že na ní Willovi záleží. Scarlett by byla Willovi vděčná až za hrob, kdyby ji požádal o Carreeninu ruku. Před válkou by samozřejmě nepřipadal jako ženich v úvahu. Nepatřil mezi plantážníky, ale nebyl ani bílá žebrota. Byl jen obyčejný chudší běloch, pologramotný farmář, který se neustále dopouštěl gramatických chyb a neznal některé jemnosti mravů, na něž byli O'Harovi zvyklí. Scarlett se v duchu ptala, jestli se dá považovat za gentlemana, a rozhodla se, že ne. Melanie se ho vášnivě zastávala a tvrdila, že každý, kdo v sobě má Willovo dobré srdce a ohleduplnost k druhým, je rozený gentleman. Scarlett věděla, že Ellen by omdlela při pomyšlení, že by si její dcera měla vzít podobného člověka, ale teď nutnost naučila Scarlett, že se zdaleka nemůže řídit vším, co ji Ellen naučila, a nelámala si tím hlavu.
Muži byli vzácní, děvčata se musela vdávat a v Taře bylo třeba muže. Ale Carreen, která se čím dál víc oddávala modlení a den po dni ztrácela spojení se skutečností tohoto světa, se k Willovi chovala jako k bratrovi a jeho přítomnost brala stejně samozřejmě jako Porkovu.
Kdyby Carreen měla v těle aspoň trošku vděčnosti za všechno, co jsem pro ni udělala, okamžitě by si ho vzala a nenechala by ho odejít, říkala si s nevolí Scarlett. Ale ona ne, musí pořád jen obcházet dům jako náměsíčná, a to ještě kvůli hochovi, který ji zřejmě nebral vážně a v životě na ni nepomyslel.
Will tedy zůstal v Taře, aniž Scarlett tušila proč, ale přesto jí svým otevřeným a věcným jednáním byl příjemným a milým společníkem. Choval se se vší úctou a vážností k duševně nepřítomnému Geraldovi, ale na Scarlett se obracel jako na skutečnou hlavu rodiny.
Schválila jeho úmysl pronajmout koně, přestože se rodina na čas ocitla bez dopravního prostředku. Nejvíc se to dotklo Suellen. Největší radost jí dělaly vyjížďky s Willem, když zapřáhl a vyrazil za obchodem do Jonesboro nebo do Fayetteville. Vyparádila se do nejlepších zbytků, které zůstaly celé rodině, navštěvovala staré známé, poslouchala klepy z celého okresu a znovu si připadala jako slečna O'Harová z Tary a ze starých časů. Suellen si nikdy nenechala ujít příležitost odjet z plantáže a předvádět se před lidmi, kteří netušili, že musí plít zahradu a stlát postele.
Slečna Předvádělová si bude muset čtrnáct dní odpustit své courání, pomyslela si Scarlett, a my zase budeme muset přetrpět její otravování a fňukání.
Na verandu za nimi přišla Melanie se synem v náruči, rozprostřela na podlahu starou přikrývku a položila na ni Beaua, aby mohl lézt. Od té doby, co přišel dopis od Ashleyho, trávila všechen svůj čas nadšeným zářením, šťastným prozpěvováním a vyděšeným toužením. Ale ať byla šťastná nebo smutná, pořád byla hubená a bledá. Bez odmluv dělala, co jí připadlo, ale pořád jí nebylo dobře. Starý doktor Fontaine konstatoval, že jde o ženské potíže, a shodl se s doktorem Meadem, že neměla mít Beaua. Doktor Fontaine jí také otevřeně řekl, že další dítě by ji zabilo.
"Když jsem byl dneska ve Fayetteville," řekl Will, "našel jsem něco moc zajímavého a hned jsem si říkal, že by vás to, dámy, mohlo zajímat, a přivezl jsem to s sebou domů." Sáhl do zadní kapsy kalhot, vytáhl kalikovou peněženku vyztuženou kůrou, kterou mu ušila Carreen, a vytáhl z ní konfederační bankovku.
"Když myslíte, Wille, že konfederační peníze jsou pořád zajímavé," odpověděla mu Scarlett stroze, "máme u tatínka v truhle ještě tři tisíce dolarů a chůva mě pořád otravuje, abych jí dovolila zalepit jimi škvíry ve stěnách v podkroví, aby na ni netáhlo. Asi jí to dovolím. Aspoň ty papíry k něčemu budou."
"Snad velký Caesar; proměněný v hlínu," zarecitovala Melanie a smutně se usmívala. "Nedělej to, Scarlett. Schovej je Wadeovi. Jednou na ně bude hrdý."
"Víte, já sice nevím nic o vznešeném Caesarovi," pokračoval trpě­livě Will, "ale to, co jsem vám přivezl, odpovídá duchem vašemu výroku o Wadeovi, slečno Melly. Je to básnička přilepená na rubu téhle bankovky. Vím, že slečna Scarlett na básničky moc není, ale přesto jsem si říkal, že tahle by ji třeba mohla zajímat."
Will obrátil bankovku. Na rubu byl přilepen proužek hrubého hnědého balicího papíru, popsaný bledým, podomácku vyrobeným inkoustem. Will si odkašlal, pomalu a s potížemi četl, co na něm bylo napsáno. "Název je Verše psané na rub konfederační bankovky," začal:

Ač neznamená nic na boží zemi
či ve vodách, jež ji obklopují,
jak památku na národ, jenž pominul,
příteli, ji chraň a ukazuj ji.

Ukazuj ji všem, kdo budou naslouchat
příběhu, jenž bude ten cár vykládat
o svobodě, zrodil patriotův sen,
o bouří zmítaném národě, jenž pad.

"Ach to je krásné! A dojemné!" vykřikla Melanie. "Scarlett, nesmíš dát ty peníze chůvě, aby si s nimi zalepila škvíry ve stěnách. Vždyť to není jen obyčejný papír - ta báseň jako by chtěla říci: Jsem památkou na národ, jenž pominul."
"Prosím tě, Melly, nebuď sentimentální! Papír je papír a máme ho tak málo, mně už leze krkem, když musím pořád poslouchat, jak chůva skuhrá kvůli štěrbinám ve stěnách podkroví. Doufám, že až Wade vyroste, budu mít dost zelených dolarů, které mu dám místo těch bezcenných konfederačních papírů."
Will, který během jejich hádky lákal malého Beaua, aby si přelezl přes přikrývku pro bankovku, zvedl hlavu, zastínil si oči a zahleděl se na příjezdovou cestu.
"Budeme mít společnost," podotkl a mžoural na sluníčku. "Další voják."
Scarlett se podívala na místo, kam hleděl, a spatřila, že mezi řádkami cedrů jako obyčejně pomalu přichází zarostlý muž, voják v pomíchaných cárech modré a šedé uniformy, hlava mu únavou padá na prsa a sotva vleče nohy.
"Myslela jsem si, že už bude od vojáků pokoj," řekla Scarlett. "Doufám, že tenhle nemá moc velký hlad."
"Bude mít hlad," ujistil ji Will.
Melanie vstala.
"Radši řeknu Dilcey, aby dala na stůl o talíř víc," řekla, "a upozorním chůvu, aby toho chudáka nesvlékala z hadrů příliš neomaleně a..."
Zarazila se tak prudce, že se k ní Scarlett obrátila a změřila si ji pohledem. Melanie si tiskla hubenou rukou hrdlo, svírala je, jako by jí mělo puknout bolestí, a Scarlett spatřila, že jí pod bledou pletí prudce pulsují žilky. Melanie ještě více zbledla a hnědé oči se jí rozzářily.
Každou chvíli nám omdlí, blesklo Scarlett hlavou a okamžitě vyskočila a zachytila Melanii za paži.
Ale Melanie v mžiku setřásla Scarlettinu ruku a vrhla se dolů ze schodů. Rozběhla se po cestičce vysypané štěrkem, letěla lehounce jako pták, paže měla rozpřažené a zašlé sukně za ní poletovaly. Do Scarlett jako když udeří, v tu chvíli pochopila, kdo přichází. Zatočila se dokolečka a dopadla na zábradlí verandy právě ve chvíli, kdy přicházející muž zvedl obličej zarostlý špinavým světlým plnovousem, zastavil se a díval se k domu, jako by nemohl vyčerpáním ani o krok dál. Scarlett poskočilo srdce, vzápětí se zastavilo, pak začalo prudce bušit a v tu chvíli se Melanie s nesrozumitelnými výkřiky vrhla do náruče špinavého vojáka a on si položil hlavu na její šíji. Scarlett podlehla citům a udělala dva kroky vpřed, ale Will ji popadl za sukni a zadržel.
"Nezkazte jim to setkání," napomenul ji tiše.
"Pusťte mě, blázne. Pusťte mě! Vždyť je tu Ashley!"
Will nepovolil stisk.
"Je přece její manžel, ne?" zeptal se klidně a Scarlett, která k němu sklonila hlavu, částečně z radosti a částečně z bezmocného vzteku, spatřila v klidných hlubinách jeho očí pochopení i soucit.