Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zmíněné středy před polednem Ondřej dotkal partii, károvaný flanel pro švédskou dodávku, zarazil a šel za Lechorou, aby si to dal zapsat. Na sále mistra nenašel, i vstoupil do osnovny; a jiskra jím trhla. Přece už nebyl kluk, byl mladý muž. Ale podnes v něm cuklo, kdykoli znenadání spatřil Kazmara z obrazu živého nebezpečně zblízka. Ne, Hospodář se nevznáší neviditelný jako duch banky nad Latmankou a neposílá za sebe četníky, ale stará se, jak z kalamity. Sám přichází do dílen, sám dbá. Chlapík Hospodář! Stál u nich v osnovně, obr v obnošeném kabátku, po pravici měl elegantního dlouhána tak krásného, jak ze špatného filmu, se stopkami v ruce, Beduina, postrach továrny, po levici měl hřmotného mistra, který se zastavil samou úctou k šéfovi o krok pozadu, ale po těle, napjatém jak ke skoku, svaly mu zrovna nabíhaly pohotovostí chopit vál za čep nebo člověka za límec a vyhodit - podle rozkazu. Ti tři chlapi jako hory se skupili nad Halačkou, která seděla nízko u okna se schýlenou tváří, temnou proti světlu, před stojanem, kde visely listy, a z listů rozdělaná osnova s proužkováním vzoru jako na vodě - dechni, a rozfoukne se. Ondřej vkročil, a pohled se mu svezl tam, kam se upíraly troje číhající zraky, Kazmarovy rázné, Beduinovy krasavčí oči, kulaté jako koňský trus, a bledá chlípná očka mistra Lechory - Halačce na ruce. Spěchá, div jehlu nezlomí, zachytává háčkem o přízi, prsty se jí chvějí, a zmátla se. Znal ji, jaká byla nervóza, vždyť jí kdysi podával, když se učil. "Ženská, jste slepá?" s chutí ji okřikl Lechora. "Nedovedete dát pozor? Chyba! Vemte to zpátky, ale honem." Taková zkušená navaděčka! Dělávala rekordy. Měla lehké prsty, práce jí šla od ruky jedna radost, ale to nesnášela, aby na ni zevlovali; jak ji někdo špehoval, ztrácela fortel. Už je to tady, před čím se třásla, bodovací komise! Stopek se bála jak čerta. A spuštěná ručička rejdí dokola a honí Halačku jako kočka myš; a Halačce jako by prsty zchromly; a Zdeninka podavačka nic jí není na ruku a podává naschvál hurtem; a Beduin znamená do svého proklatého archu Halačce vroubky, a Kazmar k tomu mlčí zlověstně; honba, honba, lovci, štvaná zvěř a naháněč.
"Vy si u toho brda děláte somrvónunk," obořil se na ženu Lechora s hrubostí dychtivou zalíbit se pánovi. "To u nás nemůžem potřebovat. Porád máte dost času. Pro vozdobu si vás nedržíme."
Halačka pojednou hodila jehlou na zem, až zazvonilo, skočila na nohy, a jako když se v ní věco překotí, vyhrkla:
"Však je to moje škoda a ne vaše! Vy zkrátka nepřijdete! Vždyť jsem podle toho placená, jak co uspěchám!"
Padesátiletý Kazmar se nenadále sehnul jako mladík pro jehlu a zdvihl ji prve, něž Lechora s Beduinem ťukli o sebe čely u šéfových nohou ochotou posloužit; a jako by tím bystrým pohybem byl uzemnil svůj hněv, Hospodář pronesl s rozvahou, otáčeje naváděcí jehlou v prstech:
"Paní Hálová, když nám dělník hodí prací, my ho nezdržujeme. Nikdo není nenahraditelný, a vy jste od soboty volná. Hlaste se v pokladně." A šel dál. Halačka ostala jak omámená. Stála tu, pootevřela ústa, zírala z prázdných očí a držela ruce poněkud od těla. Nevěděla, kam s nimi. Ženské v osnovně pozvedly hlavy a ohlédly se po ní; zase sklopily oči k úkolům. Hned jako žába dělala u Kazmara, od čtrnácti tu dělala, dvacet pět let tu dělala, on se na ni nepodíval a šel dál. "Zděno, vzala to za ni," zavolal mistr, a sám, chlap stará - že mu není hanba, takovou ženskou práci, stydívali se za ni učedníci ze školy, když musili, - postavil se k válu, aby dokázal, že je štramák, že se přece neštítí, tak, aby to Kazmara zrovna trkalo, a jal se pro tu chvíli všem na příklad podávat Zdenince, která usedla na Halaččinu stoličku před načaté brdo. Halačka neřekla už nic. Vtáhla hlavu mezi ramena, jako člověk, který mrzne, a pomalu jako stařenka, a nebylo jí ani čtyřicet, šátrala se k šatnám. Všechna dílna na ni hleděla. Odstřelili ji, jako Polanskou; a Ondřej šel do cesty Kazmarovi.
"Hospodáři," začal, "tomu nevěřím -" Kazmar po něm bleskl překvapeným úsměškem zpod rysích brv a spletl ho v řeči, ale nezvrtl v rozhodnutí. Tak hrozně jest odhodlati se nesmělému člověku, že, když se jednou rozhodl, už od úmyslu neupustí; a Ondřej Kazmarovi zastoupil cestu a nepustil ho. "Hospodáři, vy jste spravedlivý člověk," vyřkl v úzkosti, jako by běželo ještě o něco jiného a Ondřejovi závažnějšího, a chytal se ho hlasem. " Vždycky jsem vám věřil. Halačka je u vás pětadvacet let, nic vám neudělala, přece ji nevyhodíte jako uličnici, jako - jako ňákou smeť -"
Kazmar mu pohlédl ne do očí, ale kamsi na temeno hlavy.
"Dělníky mám na práci," stručně řekl, "a pořádek tu dělám já. Vám se ten pořádek nezdá, tož si vyzvedněte legitimaci a běžte taky." V Ondřejovi se na mžik zastavilo srdce; hned o překot, v zkratkách jako před utopením, metalo mu do zornic obrazy těch let, blázna Miškeříka, usmívajícího se oddanou tváří, Horýnkovy cukající a popraskané nohy, Francka, jak pohazuje hlavou tam nahoře a řeční na němo do hudby, bubliny balónků, děravý kroužek mikrofonu, a vyznamenání za statečnost na Prvního máje. To byl ten muž, pro něhož šel do ohně. Stál před ním zpříma jako voják a neodvracel oči. Něco v tom neúplatně mladém pohledu vydráždilo Kazmara. "Už ať vás tu nevidím," dodal svým přiškrceným hlasem, který překvapoval u obra, a potlačuje stoupající vztek jako kašel, odvrátil se.
"Hospodáři, Úly nejsou svět," odpověděl Ondřej, otočil se a odešel.