Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Díl VI., kapitola 23.

A právě tehdy Michaela "zasáhl blesk", jak se na Sicílii říká.
Za pomerančovým hájem se rozprostíraly zelené pásy polí nějakého velkostatku. Níž u cesty vedoucí z háje stála vila, která vypadala tak starořímsky, jako by ji byli vykopali z trosek Pompejí. Byl to malý palác s mohutným mramorovým sloupořadím a žlábkovanými řeckými sloupy a odtud právě vycházel houf venkovských dívek doprovázený dvěma obtloustlými, černě oblečenými matrónami. Byly z oné vesnice a zřejmě se již zhostily pradávné povinnosti k místnímu baronu - uklidily mu vilu a všelijak ji připravily pro jeho zimní pobyt. Nyní vyšly do polí natrhat květiny, jimiž vyzdobí místnosti. Sbíraly růžové sully, purpurové glycínie a promíchávaly je s pomerančovými a citrónovými květy. Mužů odpočívajících v háji si nepovšimly a pomalu se k nim blížily.
Byly oblečeny v levných pestře vzorovaných šatech, které jim přiléhaly těsně k tělu. Nebylo jim ještě dvacet, ale vyznačovaly se již oním plně rozvinutým ženstvím, v jaké na Sicílii tak rychle rozpukávají těla prosycená sluncem. Tři nebo čtyři z nich začaly honit kamarádku a ta se rozběhla k háji. Dívka, kterou honily držela v levé ruce svazek velkých rudých hroznů a pravou rukou odtrhávala zrnka a házela je zpátky na pronásledovatelky. Na hlavě měla korunu zkadeřených vlasů, stejně rudočerných jako hrozny, a plné tělo jako by se chtělo vysvobodit z krunýře kůže.
Těsně před hájem se překvapeně zarazila, jak spatřila nečekanou barvu mužských košil. Stála na špičkách jako laň před útěkem. Byla velmi blízko, natolik blízko, že muži už mohli rozpoznat každý rys její tváře.
Byla jakoby vytvořena ze samých oválů - oválně vykroužené oči, oválné lícní kosti, oválné obrysy obočí. Pleť měla jemnou, temně krémovou a v překrásném obličeji jí zářily velké, tmavofialové nebo snad hnědé oči s dlouhými hustými řasami. Rty měla plné, ale ne silné, a ústa sladká, ale ne slabošská; šťáva hroznů je zbarvila do temně ruda. Byla tak neuvěřitelně krásná, že Fabrizzio žertem zamumlal: "Kristepane, přijmi mou duši, umírám!", ale jeho slova zněla trochu chraplavě. Dívka, jako by ho snad zaslechla, se spustila na paty, bleskurychle se od nich odvrátila a prchla zpět k pronásledovatelkám. Boky se jí pohybovaly pod těsnými šaty jako boky zvířete; pohansky a s nevinnou smyslností. Když doběhla k přítelkyním, prudce se otočila a její tvář vytvářela v poli světlých květů temnou skvrnu. Natáhla paži a s rukou plnou hroznů ukázala na háj. Dívky vyprskly ve smích, prchaly zpátky a černě oděné matróny je plísnily.
Michael Corleone se přistihl, že stojí; srdce mu divoce bušilo a v hlavě mu vířilo. Krev v těle mu vzkypěla a prudce se navalila až do konečků prstů u rukou i u nohou. Vítr přivál všechny vůně ostrova, vůni pomerančů, citrónových květů, hroznů, květin. Měl pocit, jako by se jeho tělo samo od sebe odpoutalo od země. A vtom zaslechl, jak se oba pastýři smějí.
"Tak co, zasáhl vás blesk, že?" zeptal se Fabrizzio a poplácal ho po rameni. I Calo trochu roztál, poklepal ho po paži a chlácholil ho: "Klid, člověče, klid!", ale laskavě, jako by Michaela porazilo auto. Fabrizzio mu podal láhev vína a Michael si dlouze lokl. Pročistilo mu to hlavu.
"O čem to sakra, vy zatracení milenci ovcí, mluvíte?" zeptal se.
Oba pastýři se rozesmáli. Calo, s naprosto vážným výrazem v poctivé tváři, řekl: "Zásah blesku se nedá utajit. Každej pozná, když to jednoho zasáhne. Panenko Marie, člověče, nestyďte se za to, jsou mužští, kteří se modlej , aby je blesk zasáhl. Máte štěstí, člověče!"
Michaela příliš nepotěšilo, že se jeho city dají tak snadno poznat. Bylo to ovšem poprvé, co se mu kdy něco takového přihodilo. Bylo to něco zcela jiného než chlapecká zamilovanost; ani trochu se to nepodobalo lásce, kterou choval ke Kay lásce založené především na její líbeznosti, inteligenci a na polaritě jich obou. Tady šlo o nesmírnou majetnickou touhu, dívčin obličej měl nevymazatelným způsobem vtištěn v mozku a uvědomoval si, že dokud ji nebude vlastnit, bude ho její obraz pronásledovat ve dne v noci. Život se mu zjednodušil, soustředil se na jediný cíl, nic ostatního nebylo ani na vteřinu hodno té nejmenší pozornosti. Ve vyhnanství neustále myslel na Kay, i když měl pocit, že už nikdy nebudou moci být milenci nebo snad ani přáteli. Po všem, co vyšlo najevo, je přece vrahem, mafiosem, který si vysloužil ostruhy. Jenže teď byla Kay úplně vypuzena z jeho vědomí.
"Zajdu do vesnice, tam zjistíme, kdo to je," nabídl se Fabrizzio ochotně. "Kdoví, třeba se dá získat snadnějc, než si myslíme. Proti zásahu blesku je jen jeden lék, co, Calo?"
Druhý pastýř vážně přikývl. Michael neřekl ani slovo. Vykročil za oběma pastýři po cestě do blízké vesnice, kde houf děvčat zmizel.
Vesnice se rozkládala kolem obvyklého náměstíčka s kašnou. Ležela však na hlavní silnici, a proto tam bylo několik krámů a obchůdků s vínem a také kavárnička s malou terasou, na níž stály tři stolky. Pastýři se k jednomu posadili a Michael se k nim přidružil. Po dívkách nebylo ani vidu, ani slechu. Vesnice se zdála úplně vylidněná kromě malých chlapců a jednoho volně se potulujícího oslíka.
Přišel je obsloužit majitel kavárničky, malý, zavalitý chlapík, skoro zakrslík. Zvesela je pozdravil a postavil na stůl před ně misku cizrn. "Jste tu cizí," řekl, "proto mi dovolte, abych vám poradil. Ochutnejte mé víno. Hrozny jsou z mého statku a to víno vyrábějí moji synové. Míchají ho s pomeranči a citróny. Je to nejlepší víno v Itálii!"
Dali si přinést džbán vína a bylo dokonce ještě lepší, než tvrdil, temně červené a silné jako pálenka. Fabrizzio se obrátil ke kavárníkovi: "Vsadil bych se, že znáte všechna zdejší děvčata, viďte? Cestou jsme zahlédli několik krasavic a jedna z nich má na svědomí, že tady našeho přítele zasáhl blesk." Ukázal na Michaela.
Kavárník pohlédl na Michaela s novým zájmem. Předtím mu jeho zkřivený obličej připadal zcela obyčejný, za další pohled mu nestál. Ale chlapík zasažený bleskem je něco jiného. "Udělal byste dobře, příteli, kdybyste si vzal domů několik lahví," řekl. "Budete je potřebovat, abyste mohl usnout!"
Michael se ho zeptal: "Znáte dívku s bohatě kučeravými vlasy? Jemná krémová pleť, zvlášť velké oči, velmi tmavé oči. Znáte tady ve vesnici takovou dívku?"
Kavárník řekl úsečně. "Ne, takovou dívku neznám," a odešel z terasy dovnitř kavárničky.
Ti tři zvolna popíjeli víno, a když vyprázdnili džbán, zavolali na kavárníka, aby přinesl druhý. Ten se však neobjevoval. Fabrizzio šel za ním do lokálu. Když se vrátil, zazubil se a řekl Michaelovi: "Hned jsem si to myslel. Je to jeho dcera, co jsme o ní mluvili, a teď tam sedí vzadu se zpěněnou krví a mudruje, jak by se nám dostal na kobylku. Asi bysme měli raděj vyrazit zpátky do Corleone."
Michael už sice pobýval na ostrově řadu měsíců, ale stále ještě si nedokázal zvyknout na sicilskou nedůtklivost ve věcech sexu, jenže tohle snad bylo přehnané i na Sicilana. Oběma pastýřům to ovšem připadalo úplně samozřejmé a jenom čekali, až se zvedne k odchodu. Fabrizzio ho upozornil: "Ten starý lotr se zmínil, že má dva syny, dva silný mládence; prý přijdou, jen jak zapískne. Raději pojďme!"
Michael na ně vrhl chladný pohled. Až dosud ho pastýři pokládali za klidného, mírného mladého muže, typického Američana, který se ale zřejmě zachoval jako chlap, když se musí skrývat na Sicílii. Tentokrát se do nich zabodl corleonovský pohled. Don Tommasino znal Michaelovu pravou totožnost i to, co udělal, a proto s ním jednal vždy ostražitě a choval se k němu, jako by byl uomo di rispetto. Tihle prostí ovčáci si už o Michaelovi utvořili vlastní názor, a ten až dosud nebyl právě nejsprávnější. Jenže chladný pohled, Michaelova bílá tvář a hněv, který z něho čišel jako mrazivá pára z ledu, jim zahnal smích a skoncoval s přátelskou důvěrností.
Když Michael shledal, že mu už věnují náležitou, uctivou pozornost, přikázal jim: "Přiveďte mi sem toho chlapíka!"
Ani nezaváhali. Přehodili si lupary přes ramena a vkročili do temného chladu kavárničky. Za několik vteřin se objevili s kavárníkem mezi sebou. Zavalitý chlapík nevypadal ani trochu vystrašeně, ale jeho zlost byla utlumena jistou ostražitostí.
Michael se pohodlně opřel a chvíli na něho bedlivě hleděl. Pak velmi klidným hlasem řekl: "Zřejmě jsem vás urazil tím, že jsem mluvil o vaší dceři. Omlouvám se vám, jsem cizinec v této zemi a neznám proto tak dobře zdejší zvyky. Dovolte, abych vás ujistil, že jsem nechtěl projevit neúctu ani k vám, ani k ní."
Pastýřům to zaimponovalo. Takhle nezněl Michaelův hlas nikdy, když s nimi rozprávěl. Byla v něm panovačnost a autorita, i když se omlouval. Kavárník pokrčil rameny a zbystřil ostražitost, neboť zjistil, že nemá před sebou obyčejného čeledína. "Kdo jste a co chcete od mé dcery?"
Michael mu bez zaváhání řekl: "Jsem Američan a ukrývám se na Sicílii před policií své vlasti. Jmenuji se Michael. Můžete mě udat policii a vydělat si tak malé jmění, ale pak by vaše dcera ztratila otce, místo aby získala manžela. Chci se rozhodně setkat s vaší dcerou. S vaším souhlasem a pod dohledem vaší rodiny. Tak, jak se sluší a patří. S veškerou úctou. Jsem čestný člověk a v nejmenším nepomýšlím na to, abych zneuctil vaši dceru. Chci se s ní setkat, promluvit s ní a pak, zasáhne-li nás to oba, se s ní oženit. A pokud ne, nikdy mě už neuvidíte. Třeba jí nakonec nebudu sympatický a něco takového nikdo nenapraví. Až nastane vhodný čas, povím vám o sobě všechno, co by otec manželky měl vědět."

Díl VIII, kapitola 31

Vítězství famiglie Corleonových bylo dokonalé. V oněch čtyřiadvaceti hodinách vyslali také Clemenza a Lampone své regimy proti těm, kdo vnikli na corleonovská území, a tvrdě je potrestali. Neriho poslali, aby převzal velení nad Tessiovým regimem. Barziniho bookmakeři byli zbaveni obživy a dva z jeho hlavních nadháněčů byli zastřeleni právě ve chvíli, kdy se v italské restauraci v Mulberry Street při večeři pokojně šťourali v zubech. Corleonovci také zabili známého podvodníka, specializovaného na klusácké závody, zrovna když se ze závodiště vracel domů, kapsy plné výher. Z newyorských doků zmizeli dva nejznámější lichváři; našli je teprve po mnoha měsících v newjerseyských bažinách.
Michael Corleone si tímto jediným zavilým útokem získal všeobecnou úctu a famiglii Corleonových dobyl zpět její výsadní postavení mezi newyorskými famigliemi. Vážnost mu vynesla nejen jeho vynikající taktika, ale i skutečnost, že většina nejvýznamnějších caporegimů Tattagliovců i Barziniovců přešla vzápětí na jeho stranu.
Pro Michaela to mohl být dokonalý triumf, nebýt Conniina hysterického záchvatu.
Connie přiletěla domů s matkou; děti nechala v Las Vegas. Vdovské dekorum udržela až do okamžiku, kdy limuzína vjela do rezidence. Pak, než jí v tom matka stačila zabránit, se rozeběhla po kamenné dlažbě k Michaelově domu. Vrazila do dveří a Michaela s Kay zastihla v obývacím pokoji. Kay jí vykročila vstříc, aby jí dodala útěchu a sestersky ji objala, ale zarazila se, když se Connie rozkřičela na bratra a s jekem mu metala do tváře nadávky a výčitky. "Ty parchante, ty všiváku, tys mi zabil manžela! Čekal jsi, až nám zemře otec a nikdo ti v tom už nebude moct bránit a tak jsi ho zabil! Tys ho zabil! Vinil jsi ho ze Sonnyho smrti, odjakživa jsi ho z toho vinil, každý ho vinil. Ale po mně jsi ani nevzdechl. Na mně ti stejně nikdy nezáleželo. Co si teď počnu, co si jen počnu?" Rozvzlykala se. Dva Michaelovi tělesní strážci se za ni postavili a čekali na rozkaz. Ale Michael stál nehnutě a čekal, až se sestra vyzuří.
Kay řekla pohoršeně: "Ale Connie, jsi rozrušená, takovéhle věci neříkej!"
Connii už hysterický záchvat přešel. Do hlasu se jí vloudila vražedná zášť: "Proč myslíš, že byl ke mně vždycky tak chladný? Proč myslíš, že držel Carla tady v rezidenci? Celý čas s tím počítal, že mého manžela zabije. Dokud byl otec naživu, tak se ovšem neodvážil. Otec by mu v tom byl zabránil. Toho si byl vědom. Tak vyčkával. Dokonce šel za kmotra našemu dítěti, jen aby nás oklamal. Bezcitný všivák! A ty si myslíš, že opravdu znáš svého manžela? Víš vůbec, kolik lidí dal spolu s mým Carlem zabit? Jen si přečti noviny! Barziniho a Tattagliu a další. Můj bratr je dal zabít!"
Znovu se vybičovala do hysterie. Pokusila se plivnout Michaelovi do tváře, ale neměla slin.
"Odveďte ji domů a zavolejte k ní lékaře," nařídil Michael. Oba strážci ji okamžitě uchopili za paže a vyvlékli z domu.
Kay stála jako solný sloup, úplně vyděšená. Zeptala se manžela: "Proč tohle řekla, Michaeli, proč tomu věří?"
Michael pokrčil rameny. "Je hysterka."
Kay mu pohlédla do očí. "Michaeli, že to není pravda, prosím té, řekni, že to není pravda!"
Michael unaveně zavrtěl hlavou. "Ovšemže ne. Můžeš mi věřit. Vidíš, dovoluju ti, aby ses mě zeptala na mé věci, a odpovídám ti. Není to pravda." Ještě nikdy mu nezněl hlas přesvědčivěji. Pohlédl jí přímo do očí. Aby ji přesvědčil, vzal na pomoc všechnu vzájemnou důvěru, kterou si v manželství za celou dobu vybudovali. A ona už nemohla dál pochybovat. Kajícné se na něho usmála, objala ho a pozdvihla k němu rty.
"Oba se potřebujeme napít," prohlásila a odešla do kuchyně pro led. V kuchyni zaslechla, jak se otevřely domovní dveře. Vyšla na chodbu a spatřila, jak do pokoje vcházejí Clemenza, Neri a Rocco Lampone se svými tělesnými strážci. Michael k ní stál zády a Kay proto poodstoupila, aby ho viděla z profilu. Vtom Clemenza pozdravil jejího manžela a přitom použil formálního oslovení: "Done Michaeli."
Kay přihlížela, jak Michael stojí a přijímá jejich hold. Připomínal jí sochy v Římě, antické sochy římských císařů, kteří na podkladě práva daného bohy vykonávali moc nad životem a smrtí ostatních lidí. Jednu ruku měl opřenou v bok, z profilu tváře mu čišel výraz chladné, povýšené moci, stál pohodlně, až nedbale arogantně a váha těla mu spočívala na mírně rozkročených nohou. Caporegimové stáli před ním. V ten okamžik Kay pochopila, že všechno, z čeho Connie obvinila Michaela, je pravda. Vrátila se do kuchyně a rozplakala se.