Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola II.

Šli jsme po špičkách stezkou mezi stromy, směrem ke konci vdoviny zahrady, a shýbali jsme se, aby nám větve nepoškrábaly hlavy. Když jsme šli kolem kuchyně, klopýtl jsem o kořen a neobešlo se to bez hluku. Přikrčili jsme se k zemi a ani jsme se nepohnuli. Velikánský černoch slečny Watsonové jménem Jim seděl ve dveřích kuchyně. Dobře jsme ho viděli, protože za ním bylo světlo. Vstal, natáhl krk a chvíli naslouchal. Potom řekl: "Kdo je tam?"
Potom zase chvíli naslouchal a nakonec po špičkách vyšel a dostal se až načisto mezi nás. Mohli jsme na něho skorém sáhnout. Snad několik minut nebylo slyšet vůbec nic, ačkoliv jsme byli tak blízko sebe. Najednou mě začalo něco svrbět na kotníku, ale netroufal jsem se podrbat. A potom mě začalo svrbět ucho a potom mě začalo svrbět na zádech, zrovna mezi lopatkami. Myslel jsem, že umřu, když se nebudu moct poškrábat. Mockrát jsem si toho od té doby všiml. Když jste v nóbl společnosti nebo na nějakém pohřbu nebo když se snažíte usnout a nechce se vám spát - když jste někde, kde se nesmíte drbat, zaručeně vás bude svrbět tuhle a tamhle a kdeco. Za chvilečku povídá Jim: "Jářku, kdo je tam? A kde jste? Ať se propadnu, jestli jsem něco neslyšel. No, já vím, co udělám. Já si tady sednu a počkám, až to uslyším ještě jednou."
A Jim se opravdu posadil, zrovna mezi Toma a mě. Zády se opřel o strom a natáhl nohy, div se mě svou nohou nedotkl. A mě začal svrbět nos. Svrběl, až mi vhrkly slzy do očí. Ale já se nedrbal. Potom mě začalo svrbět uvnitř v nose. Potom dole. Nevěděl jsem, jak vydržím sedět zticha a nehnuté. Toto trápení trvalo snad šest sedm minut, ale zdálo se to notně delší. Už mě svrbělo na jedenácti rozličných místech. Už jsem myslel, že to nevydržím ani minutu, ale zaťal jsem zuby a řekl jsem si, že to přece jenom zkusím. A právě v tu chvíli Jim začal zhluboka dýchat; pak začal chrápat - a potom za chvilečku mi bylo zase dobře.
Tom mi dal znamení tichým zasyčením a začali jsme se plížit pryč po rukou a po kolenou. Když jsme urazili nějaké tři metry, zašeptal mi Tom, že by rád uvázal Jima ke stromu, jen tak pro legraci. Ale já jsem řekl, aby to nedělal. Ze by se Jim mohl probudit a spustit povyk a že by pak přišli na to, že nejsem doma. Potom Tom řekl, že nemá dost svíček a že vklouzne do kuchyně a pár jich přinese. Já jsem nechtěl, aby se o to pokoušel. Řekl jsem mu, že by se Jim mohl probudit a přijít na nás. Ale Tom to chtěl riskovat, a tak jsme vklouzli do kuchyně a vzali tři svíčky a Tom za ně položil na stůl pětník. Potom jsme zase vylezli a já byl jako na tmí, abychom už byli odsud; ale ne a ne, Tom se musel plazit zpátky na místo, kde byl Jim, a něco mu tam provedl, čekal jsem a zdálo se mi to dlouhé, protože všecko kolem bylo tak tiché a člověk si připadal tak osamělý.
Když se Tom vrátil, dali jsme se po stezce kolem plotu zahrady a za chvilku jsme šplhali po příkrém svahu kopce na druhé straně domu. Tom řekl, že vzal Jimovi klobouk z hlavy a pověsil ho na větev stromu. Jim že se trochu pohnul, ale že se neprobudil. Později Jim vyprávěl, že ho čarodějnice očarovaly a že ho přivedly do tranzu a že ho osedlaly a že je musel vozit po celém státě. A potom že ho zase složily pod strom a pověsily klobouk na větev, aby bylo vidět, kdo to všecko udělal. Když to Jim vyprávěl podruhé, říkal už, že čarodějnice po něm rajtovaly až do New Orleansu; později přidával při každém vyprávění další kousek cesty a nakonec už tvrdil, že musel čarodějnice vozit na zádech po celém světě, že ho čarodějnice málem schvátily k smrti a že má záda od sedla samý puchýř. Jim byl na toto své dobrodružství hrozně pyšný a vytahoval se tak, že ostatní černochy úplně přezíral. Přicházeli za ním černoši i zdaleka, aby ho slyšeli, a Jim byl váženější než kterýkoliv jiný černoch v okrese. Cizí černoši kolem něho postávali a civěli na něho s otevřenou hubou, jako kdyby Jim byl nějaký zázrak. Černoši si vždycky při černé hodince u kuchyňského ohně vyprávějí o čarodějnicích; ale teď, sotva některý z nich začal a dělal, jako by byl s čarodějnicemi jedna ruka, Jim se do toho vkládal a říkal: "Hm, co ty můžeš vědět o čarodějnicích?" a černoch byl vyřízený a takhle malinký. Ten pětník nosil Jim na provázku kolem krku, kudy chodil, a říkal, že je to začarovaná památka, kterou mu dal vlastnoručně čert. A čert mu prý řekl, že tou mincí může každého vyléčit a kdykoliv přivolat čarodějnice prostě tím, že minci něco zašeptá; ale Jim nikdy neřekl, co tomu pětníku šeptá, černoši chodili z širého okolí a dávali Jimovi všecko, co měli, jenom aby se směli na ten pětník podívat; ale žádný z nich se ho nedotkl, protože ho měl čert v ruce. Jim se načisto zkazil a už nebyl ve službě k ničemu, protože se nafoukl. Byl nadutý, že viděl čerta a že na něm rajtovaly čarodějnice.
No, a když jsme se s Tomem došplhali na vršek kopce, podívali jsme se dolů na městečko a viděli tři nebo čtyři světýlka, snad tam někdo stonal; a hvězdičky nad námi tak krásně svítily; a dole u města tekla řeka široká skoro dva kilometry a děsně tichá a mohutná. Sešli jsme z kopce a našli Joea Harpera, Bena Rogerse a několik dalších chlapců schovaných ve staré jirchárně. Tak jsme odvázali loďku a veslovali nějaké čtyři kilometry po proudu. Přistáli jsme u velké skály na svahu pahorku a vylezli jsme na břeh.
Šli jsme k velkému křovisku a tam jsme museli Tomovi přísahat, že zachováme tajemství, a potom nám Tom ukázal díru v kopci. Byla zrovna v místech, kde křoví bylo nejhustší. Zapálili jsme svíčky a lezli po všech čtyřech dovnitř. Plazili jsme se asi dvě stě metrů a potom jsme se octli v menší jeskyni. Tom nakukoval a šťáral do všech koutů a za chvilečku vklouzl pod stěnu, kde byste nebyli rozpoznali otvor. Dali jsme se úzkou chodbou, až jsme se dostali do jakési místnosti. Byla celá zatuchlá a studená a vlhkost stékala se zdí. Tam jsme se zastavili a Tom řekl: "A teď založíme lupičskou tlupu, o které jsme mluvili. Bude se jmenovat Tlupa Toma Sawyera. Kdo se chce přidat, musí složit přísahu a podepsat se vlastní krví."
Všichni jsme byli svolní. Tak Tom vytáhl arch papíru, na kterém měl sepsanou tu přísahu, a přečetl ji. Přísaha pravila, že každý chlapec bude věrný tlupě a nikdy nevyzradí její tajemství; kdyby některý chlapec něco udělal jinému chlapci z tlupy, hoch, který by to dostal za úkol, musí zabít toho chlapce a jeho rodinu a nesmí jíst ani spát, dokud je nezabije a dokud nevyseká do jejich hrudi kříž, znamení tlupy. A nikdo, kdo nepatří k tlupě, nesmí tohoto znamení užívat, a kdyby ho užil, musí být stíhán; a kdyby ho užil ještě jednou, musí být zabit. A kdyby příslušník tlupy vyzradil tajemství, musí být jeho hrdlo proříznuto a jeho mrtvola spálena a popel rozmetán a jeho jméno škrtnuto z listiny krví a nikdy už v tlupě nevysloveno, ale prokleto a navždy zapomenuto.
Všichni jsme řekli, že je to opravdu nádherná přísaha, a ptali jsme se Toma, zda to má z vlastní hlavy. Řekl, že částečně, ostatek že je z knih o pirátech a z knih o lupičích a že každá lepší tlupa má takovou přísahu.
Někteří hoši mínili, že by bylo dobře zabít i rodiny chlapců, kteří by vyzradili tajemství tlupy. Tom řekl, že to je dobrý nápad, vzal tužku a připsal to. Potom povídá Ben Rogers: "Tuhle Huck Finn nemá rodinu; jak to bude s ním?"
"No, přece má otce, ne?" povídá Tom Sawyer.
"Otce má, ale kde je mu konec? Lehával opilý s vepři v ohradě, ale už rok nebo ještě déle ho tu nikdo neviděl."
Dlouho to probírali a už mě chtěli vyloučit, protože prý každý chlapec musí mít rodinu nebo někoho, koho bychom mohli zabít. Jak prý by k tomu přišli ti druzí. Nikdo na žádné řešení nepřišel a nakonec byli všichni s rozumem v koncích a seděli jako zařezaní. Já měl brekot na krajíčku; ale najednou jsem si vzpomněl na východisko a nabídl jsem jim k zabití slečnu Watsonovou. Všichni řekli: "Ta nám stačí, tak je to v pořádku. Huck se k nám může přidat."
Pak si každý vrazil špendlík do prstu, aby měl krev na podpis, a já jsem také udělal své znamení ruky.
"A teď," povídá Ben Rogers, "co ta naše tlupa bude dělat?"
"Výhradně loupit a vraždit," řekl Tom.
"A co budeme loupit? Věci v domech nebo dobytek nebo -"
"Nesmysl. Krást dobytek a podobné věci, to není loupežnictví; to je krádež," povídá Tom Sawyer. "My nejsme žádní zloději. Kradení nemá vůbec žádnou úroveň. My jsme silniční loupežníci. Budeme zastavovat a přepadávat na silnicích poštovní dostavníky a povozy, budeme mít masky, budeme zabíjet lidi a budeme jim brát hodinky a peníze."
"Musíme ty lidi vždycky zabíjet?"
"To tedy určitě. Je to nejlepší. Některé autority smýšlejí jinak, ale většina se shoduje v tom, že je nejlépe ty lidi zabít - až na některé, které přivedeme sem do jeskyně a které tu podržíme kvůli výplatnému."
"Výplatné? Co to je?"
"Nevím, ale tak se to dělá. Viděl jsem to v knížkách, a proto to budeme dělat také."
"Ale jak to budeme dělat, když nevíme, co to je?"
"U všech všudy, musíme to tak udělat. Copak jsem ti neřekl, že to tak stojí v knížkách? Nebo chceš snad dělat něco jiného, než je v knížkách, a chceš to všecko poplést?"
"To se ti pěkně říká, Tome Sawyere, ale jak, u všech všudy, chceš ty lidi vyplatit, když nevíme, jak se to dělá. O to mi jde. Anebo nám aspoň řekni, co si myslíš, že to výplatné je."
"Abych řekl pravdu, nevím. Ale snad je to tak, že ty lidi zde podržíme, až budou vyplaceni, to znamená, že je zde podržíme, až budou mrtvi."
"Tak bych to řekl hned. To bude ono. Podržme je tady, až budou vyplaceni k smrti; ale budou jenom na zlost; snědí nám všecky zásoby a budou se pořád pokoušet o útěk."
"Že můžeš takhle žvanit, Bene Rogersi! Jak by mohli uniknout, když u nich bude stráž, připravená zastřelit každého, kdo by se hnul jenom o píď?"
"Stráž? To se ti povedlo! Tak někdo tu bude sedět celé noci a vůbec se nevyspí jenom proto, aby je hlídal. Já myslím, že je to hrozná hloupost. Proč bychom nemohli vzít klacek a vyplatit je hned, jak se sem dostanou?"
"Proč? Protože to není v knížkách. Rozmysli si to, Bene Rogersi; chceš to dělat podle pravidel, nebo nechceš? O to jde. Nebo si snad myslíš, že lidi, kteří píší knížky, nevědí, co se sluší a patří? Myslíš si snad, že by se mohli od tebe přiučit? Ani nápad, vašnosti. Budeme lidi držet na výplatné podle pravidel."
"Mně je to jedno; ale nevymluvíš mi, že to je hloupost. A jářku, ženy budeme zabíjet také?"
"Poslyš, Bene Rogersi, kdybych byl tak nevzdělaný jako ty, byl bych zticha. Zabíjet ženy? Ne; nikdo ještě nic takového v knížkách nenašel. Ženy přivedeš sem do jeskyně a budeš k nim jako mílius; a pomaloučku polehoučku se do tebe zamilují a nebudou už chtít jít domů."
"Je-li to takové, jsem pro to, ale moc si od toho neslibuju. Než se nadějeme, budeme mít jeskyni přeplněnou ženami a muži, kteří čekají na výplatu, že tady nezbude místa pro nás loupežníky. Ale dělej, jak umíš, já už jsem zticha."
Malý Tommy Bames v tu chvíli už spal, a když ho vzbudili, začal se bát a plakal, a říkal, že chce domů k mamince a že už nechce být loupežníkem.
Tak se mu všichni smáli a říkali mu, že je miminko, a on řekl, že půjde a že rovnou vyzradí všecka tajemství. Ale Tom mu dal pětník, aby byl zticha, a řekl, že všichni půjdeme domů a že se sejdeme příští týden a někoho obereme a pár lidí pozabíjíme.
Ben Rogers řekl, že smí z domu jenom v neděli, a proto chtěl, abychom začali příští neděli; ale všichni ostatní chlapci říkali, že začít s loupežnictvím v neděli by byl hřích, a tím byla otázka vyřízená. Hoši se usnesli, že se sejdou a určí den co nejdříve, a pak jsme zvolili Toma Sawyera prvním kapitánem a Joea Harpera druhým kapitánem tlupy a vydali jsme se na cestu domů.
Doma jsem vylezl na kůlnu a vlezl oknem do světnice, zrovna než začalo svítat. Moje nové šaty byly hrozně ukoptěné a zablácené a já byl unavený jako pes.